Za puklinou v kmeni stromu se otvírala dlouhá úzká chodba. Šli po schodech z hladkého kamene; podivný pocit kluzkosti jim stoupal chodidly k srdci celou cestu chodbou až k jasnému světlu na jejím konci.

Zbrojnice Gouchena Vznešeného, která měla být „trochu malá a kde je nepořádek,“ nebyla vůbec taková, jaká se mohla jevit z vnějšku. Prastarý strom byl obrovitý, jen uvnitř něj to bylo tak veliké, jako by obsáhl nebesa nahoře a pohltil zemi dole. Všude se tu tyčily police s deseti tisíci zbraněmi vystavenými na odiv. Nemohli ani dohlédnout ke stropu. Police, řada za řadou plné úžasných zbraní působily nesmírně velkolepě.

Ve středu zbrojnice byla kovářská pec; z rozžhaveného kovu sálalo spalující horko, uvnitř bylo několik nehotových zbraní. Všechny zbraně, které vyrobil Gouchen Vznešený zdaleka předčily legendární meče jako byl „Purpurový blesk a modrý mráz“; mocný sžíravý žár jim neubližoval; čepele a špice takových zbraní se v něm jen rozzářily.

Ještě podivuhodnější byly části zbraní, které se díky kouzlům, kterými byl starý strom opředený, samy od sebe vznášely ve vzduchu. Drobné ozdoby a třpytivé drahokamy jim tančily nad hlavami jako maličké víly; občas do sebe narážely s jiskřením a slabým cinkáním.

Gouchen se po nich s úsměvem ohlédl: „Je to tu stísněné, že?“

Hmmm, pomyslel si Shi Mei.

Xue Meng si říkal: Stísněné? A co je pro vás prostorné?

Mo Ran uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby mu uklouzlo: „ty blbče.“

Gouchen Vznešený řekl Xue Mengovi a Shi Meiovi, aby se tu porozhlédli a vybrali si zbraň a to jakoukoli, která se jim zalíbí. Protože však Gouchen Vznešený projevoval zvláštní zájem o Mo Rana, přinutil ho několik zbraní vyzkoušet, ale ani s jedinou nebyl spokojený.

„Fénix kejhá, pálí se mu ocas.“ Gouchen Vznešený mu s nadějí podal už čtrnáctou zbraň: „zkuste to.“

„Mmm, … já neumím hrát,“ řekl Mo Ran.

„To nevadí, prostě zabrnkejte.“

Citera guqin měla shora hladký a lesklý povrch, dole byla opálená a drsná. Mo Ran poslechl a několikrát zadrnkal; struny se rozezněly neočekaně řezavými tóny.

Gouchen mu okamžitě citeru jménem Fengming, Zpěv fénixe, vytrhl a odhodil; kouzlo odneslo guqin zpět na její stojan a na místo ní přilétla nefritová loutna pipa.

„Nemůžeme tuhle vynechat?“ prosil Mo Ran. Hrát na pipu, to mu připadalo dobré leda pro holky a on je přece muž. Raději by to přenechal těm zženštilým chlapečkům z paláce Taxue na hoře Kunlun.

Jenže Gouchen na tom trval: „Zkuste to přece.“

„… Dobře.“ Mo Ranovi nezbylo, než se podrobit a chopit se nabízené loutny, k jeho zahanbení však hra pro něj byla příliš obtížná; její struny pod jeho doteky popraskaly.

Gouchen zíral na prasklé struny a po chvíli ze sebe vypravil: „Víte, z čeho ty struny jsou?“

Mo Ran špitnul: „To je ode mě asi budete chtít zaplatit?“

„Jsou to bílé vlasy bohyně Wushan,“ zamumlal Gouchen. „Duchovní esence prvku země, odolají ostří meče i ohni. Ale vy… vy…“

Mo Ran se vyděšeně otočil: „Mistře, já nemám peníze, abych to zaplatil!“

Gouchen Vznešený obracel prasklé struny v prstech a bručel si pro sebe: „prvek země je přirozeně oslabován prvkem dřeva; pokud jste schopen zničit duchovní esenci živlu země, znamená to, že zbraň pro vás vhodná musí představovat živel dřeva?“

„Co?“

„Ale není to tak, že…“ Gouchen se kdoví proč podíval na Chu Wanninga. Chu Wanning si jeho pohledu všiml a zeptal se: „Co není tak?“

Místo, aby odpověděl, zvedl Gouchen Vznešený ruku a přivolal svou hliněnou okarínu. Zahrál na ni a když se tón pomalu začal vytrácet, nahoře, kde tušili strop, se rozzářil rudý magický kruh.

„Ji Baihuo, přijď!“

Mo Ran se okamžitě zahleděl nahoru; Xue Meng a Shi Mei zaslechli hluk a přispěchali sem. Viděli, že vzduch nad konečky Gouchenových prstů víří a stoupá ke složitému magickému kruhu a potom se z kruhu vynořil liščí démon s huňatými chvosty, obklopený stříbrným svitem.

Liščí démon zakroužil vzduchem a potom se pomalu snesl před Mo Rana.

Liščí démon měl podobu velmi pohledného muže s rudou tečkou na čele, koutky očí obkroužených broskvovou červení se mírně zdvihaly, a dodávaly mu zvláštní výraz, jako by byl rozzlobený a chladně zdvořilý zároveň. Na sobě měl zdobný, bohatě vyšívaný oděv a v rukách nesl skříňku potaženou zlatým brokátem. Zadíval se na Gouchena a řekl: „Vznešený bože.“

„Víš, proč jsem tě zavolal?“ řekl Gouchen.

„Tato prostá osoba ví.“

„A co si myslíš?“ zeptal se Gouchen.

Ji Baihua se usmál: „Zřejmě se nemýlíte, stojí to za pokus.“

Ti dva rázovali sem a tam, dalším čtyřem osobám vůbec nevěnovali pozornost. Mo Ran to nevydržel a zeptal se: „O čem to mluvíte?“

„Hm? To je ten mladík tak netrpělivý?“ řekl s úsměvem liščí démon Ji Baihua. „Když už o tom mluvíme, je vcelku zajímavé, že než jsem přišel, pocítil jsem vaší duchovní sílu a měl jsem za to, že budete bělovlasý stařeček. Jsem velice překvapen, že ve skutečnosti jste takový pěkný mládenec.“

„Ji Baihuo, nejprve se budeme věnovat vážným záležitostem,“ řekl Gouchen.

„Dobrá, jen jsem se trochu bavil.“

Ji Baihua přivřel oči a zašvihal svými huňatými ocasy. „A co je ta vážná záležitost? Ale nedívejte se na mne tak Xia Gou, je to docela dlouhé vyprávění…“

Mo Ran s úsměvem řekl: „A nemohl byste prosím to dlouhé vyprávění zkrátit?“

Ji Baihua se usmál a odpověděl: „No, no, když to tedy chcete zkrátit, bude to krátké.“ Použil svou duchovní energii a poslal skříňku potaženou brokátem k Mo Ranovi.

„Vezměte si to.“

… To bylo opravdu krátké.

Mo Ran vzal brokátovou skříňku, potěžkal ji a obrátil, aby si jí dobře prohlédl. Skříňka se zlatě třpytila; obklopovalo ji měkké světlo, ale z jejího vzhledu se nedalo odhadovat, jaká zbraň se v ní ukrývá. Navíc nebylo zřejmé, jak skříňku otevřít; nebyla tak žádná štěrbina, žádný spoj, jen na její horní části byla ozdoba v podobě dvou ryb, černé a bílé, které se jedna druhé zakusovaly do ocasu a tvořily tak symboly jinu a jangu.

„Jak se to otvírá?“

„Jak skříňku otevřít zůstane jen mezi námi, nikdo další to nesmí vědět,“ odpověděl Ji Baihua.

„Tím nám chcete naznačit, že máme odejít?“ zeptal se Xue Meng.

„To nebude nutné, jenom si mladého pána na chvíli vypůjčím.“

Mávl rukou a Mo Ranovi se zatmělo před očima. Potom zjistil, že se oba ocitli v malé skryté místnosti.

„Nemějte obavy, pouze jsem nás oba přenesl na jiné místo. Skříňka, která obsahuje zbraň je kouzelný předmět, který jsem vytvořil podle vlastního tajného plánu. Proto jsem vám před ostatními nemohl říci, jak ji otevřít, nezlobte se.“

Mo Ran se usmál: „To je v pořádku. Ale co je to za zbraň, že musí být ukrytá v takové skříňce?“

„To vám nemohu prozradit,“ odpověděl Ji Baihua. „Magické zbraně mají každá vlastní povahu a tato se jen nerada nechává poznat. Pokud ji urazíte, odmítne vás přijmout za svého pána i když se vám podaří skříňku otevřít.“

Mo Ran se odmlčel a jen se křečovitě usmíval. Pak prohlásil: „Jaká zvláštní zbraň, taková zvláštní povaha. Dobrá, povězte mi tedy, jak mohu skříňku otevřít.“

Když Ji Baihua poznal, že Mo Ran dál netrvá na tom, aby mu o zbrani řekl víc, potěšilo ho to. S úsměvem si zamnul ruce: „Protože jste tak přímý, nebudu ani já chodit kolem horké kaše. Tato skříňka nese jméno Navždy toužící a jak sám vidíte, nejsou na ní žádné spoje. Lze ji otevřít jen za dvou podmínek.“

„A za jakých?“

„My, liščí démoni věříme v osudem předurčenou lásku,“ řekl Ji Baihua. „Na celém světě je jen jediný člověk, který může Navždy toužící otevřít. Ta osoba je pro váš život nanejvýš důležitá; musíte tu osobu vroucně milovat a ta osoba musí milovat vás a být vám zcela oddána.“

Mo Ran se usmál: „Chápu. Je to velmi zvláštní podmínka, ale nezdá se být obtížná.“ Na mysli mu hned vytanuly jeho city k Shi Meiovi.

Ale Ji Baihuova ústa se vyklenula v úsměvu: „Že to není obtížné? Od nepaměti je srdce druhého člověka nepoznatelné, a to, co považujete za jisté, muže být velmi pochybné. Pobývám na tomto světě již velice dlouho a mnohokrát jsem viděl, že lidé nerozuměli ani vlastnímu srdci a nepochopili koho opravdu milují. Za tisíce let se podařilo otevřít Navždy toužící jen nemnohým.“

Mo Ran byl překvapený: „Jak je to možné? Když máte špatného člověka, tak jednoduše vyzkoušíte někoho jiného, i kdybyste měli vyzkoušet každého, koho znáte, nakonec přece toho nejdůležitějšího člověka ve svém životě najdete, ne?“

„A tu je ta druhá podmínka,“ řekl Ji Baihua. „Kromě vás se Navždy toužící může dotknout jen jediná další osoba. Jinými slovy, máte jenom jeden pokus. Pokud si vyberete nepravého člověka, skříňka zůstane navždy zavřená a nikdy se nedostanete k tomu, co je ukryto uvnitř.“

Mo Ran se zasmál: „Není divu, že jste chtěl být stranou od ostatních. Jak těžké by bylo se s nimi vypořádat, kdyby to celé slyšeli. Jak hloupé by bylo, kdyby všichni věděli, že komu skříňku podám, toho mám rád.“

Umlkl a pohrával si s brokátem potaženou skříňkou ve svých rukách. Potom řekl: „Stejně je to moc zajímavé. Je to vlastně zámek, který má klíčovou dírku na jedno použití, a nesprávný klíč ho jednou pro vždy zničí.“

„Jistě že máte jen jedinou příležitost to otevřít. Co jiného jste čekal?“ Ji Baihua se na něj zadíval: „Vy smrtelníci se během několika desítek let svého života utápíte v samolibosti, takže svou předurčenou lásku raději promarníte, aniž byste ji poznali. Láska je jako Navždy toužící; pokud zvolíte špatně, už se to nedá napravit.“

„Hahaha, jen se nebojte, ó slovutná nesmrtelná liško. Jiní si snad mohou vybrat špatně, ale já mám úplně jasno.“

Mo Ran se mu s úsměvem uklonil: „Já tu touhu nevyplývám.“

Ji Baihua na něj vrhnul pohled a promluvil tichým melodickým hlasem: „Tím si nebuďte tak jistý, mladíku. Jak to vidím já, tak ve skutečnosti vůbec nechápete, kdo je vaší předurčenou láskou.“

Mo Ranovi zamrzl úsměv na rtech: „Co tím myslíte?“

Ale krásný nesmrtelný, který sám o sobě řekl, že věří v osudem přeurčenou lásku, už nechtěl nic říci, jen tiše povzdechl: „Toužit a nechápat; zlomí se křehká snítka jívy. Ach…“

Mo Ran nebyl žádný učenec a taková suchá literátská pitomost byla nad jeho prostý rozum, ale nemohl se zbavit dojmu, že se mu tím liščí démon pokouší něco naznačit. Naneštěstí byl příliš otupělý, aby mu došlo, co by to jen mohlo být, ať už se snažil sebevíc.

Právě chtěl položit další otázku, když se Ji Baihua, který svůj úkol splnil, slabě usmál a mávnul rukou a poslal Mo Rana nazpět. Ten ztuhnul a hlasitým prásknutím jako by se rozletěl na kousky; na místo, kde předtím stál, dopadl černý šachový kámen.

Špatné bylo, že to Mo Ran neviděl. Kdyby to viděl, mnoho věcí by se tady, na dně jezera, odehrálo jinak…

Když se Mo Ran vzpamatoval, byl nazpátek ve zbrojnici a v rukou svíral Navždy toužící. Ostatní čtyři na něj čekali. Když se objevil, Gouchen Vznešený se široce usmál: „Ta malá skříňka, je ve skutečnosti veliká věc, když je tolik tajností s tím, jak ji otevřít. Dobrá, už víte, jak to udělat?“

Teď nadešel okamžik pravdy. Mo Ran už neměl čas nad ničím hloubat. Uculil se a řekl: „Ó, je to snadné.“

Nenápadně přistoupil k Shi Meiovi. „Ten zámek je tak zajímavý a důmyslný, že vy byste ho nepochopili ani za osm nebo deset let. Chcete to zkusit?“

Nenuceně nabídl skříňku Shi Meiovi.

Brokátová skříňka se zaleskla před Shi Meiem, zlaté světlo ozářilo jeho jemnou, půvabnou tvář.

„Shi Meii, co kdybys to jako první zkusil ty?“ Mo Ran dělal jako by nic, ale srdce se mu sevřelo a dlaně se nepřestávaly potit.

Riskoval svou jedinou příležitost získat magickou zbraň, a měl být opravdu opatrný, ale on měl pocit, že už byl opatrný až moc. Vždyť už přece jednou zemřel, jakpak by tedy neznal toho, komu na něm záleží?

Není přece žádný hlupák.

Shi Mei zaváhal a potom skříňku uchopil. Mo Ranovi vyskočilo srdce až do krku. Napjatě ho sledoval, ale uplynula dlouhá doba a nic se nestalo.

Shi Mei si opatrně prohlížel skříňku, přejížděl prsty po bílé a černé rybě a divil se: „Není tady žádná klíčová dírka ani žádná spára.“

Proč se nic neděje?

Není to tak – Ano! To musí být ono! Rukavice!

Mo Ran se zadíval na rukavice z jelenice navlečené na Shi Meiových rukách a pochopil. Právě se chystal Shi Meiovi říci, aby si je sundal a zkusil to znovu, když se z ničeho nic objevila ruka s dlouhými, štíhlými prsty, natáhla se a sevřela Navždy toužící.

Mo Ran hlasitě a zoufale vykřikl, jako by do něj udeřil hrom: „Mistře -!“

Chu Wanning se polekal a skříňku málem upustil, ale jeho návyk, vypadat za všech okolností klidně a vyrovnaně, byl tak silný, že mu pronikl až do morku kostí, a proto na sobě nedal nic znát.

Mo Ran úpěl jako by právě ovdověl: „Mistře —!“

Xue Mengovi z toho naskakovala husí kůže: „Proč tak vyvádíš! Je to jen skříňka! Co je to s tebou? Brečíš, jako kdyby by ti unesli nevěstu.“

„Já… já…“ Mo Ran z rozčilení téměř omdléval, ale nemohl říci proč. Dokázal si jen zakrýt obličej a naříkat: „Ó nebesa…“

Chu Wanningu! Proč nenosíš rukavice? Proč, když jsi tak zimomřivý! Kolem je samý led a sníh a my všichni máme rukavice, jen ty ne!

Mo Ran strnul.

Ó…

Každý z nich měl u sebe květ jabloně haitang, který měl odhánět duchy a démony, a květy byly spojené s Chu Wanningovou duchovní silou přes jeho dlaně, takže on sám si žádné rukavice ani nekupoval.

Důvod, proč neměl navlečené rukavice, byl ten, že je všechny ochraňoval. Jenže Mo Ran na něho za celou dobu ani na chviličku nepomyslel; až teď když se měla Věčně toužící otevřít, si všiml, že Chu Wanning, který z nich snášel zimu nejhůř, celou dobu mrznul.

Mo Ranovi se chtělo plakat, ale jeho oči zůstávaly suché. Naříkal nad svou smůlou, nad tím, že mu magická zbraň proklouzla mezi prsty. Hruď se mu bolestivě svírala, když Chu Wanning svými prsty lehce přejel po rybách tvořících symbol jinu a jangu. Kovové rybky jako by oživly, zamrskaly se a začaly kroužit a vzájemně se pronásledovat.

Všichni ztichli.

Potom se ozvalo prasknutí a klapnutí, obě rybky se současně vynořily z povrchu skříňky a vytvořily dvě držadla. Chu Wanning držadly otočil, Věčně toužící se otevřela a odhalila zlatavě zářící předmět ve svém nitru.

Mo Ran byl jako omráčený. V uších mu zněla Ji Baihuova slova: „Na celém světě je jen jediný člověk, který může Navždy toužící otevřít. Ta osoba je pro váš život nanejvýš důležitá; musíte tu osobu vroucně milovat a ta osoba musí milovat vás a být vám zcela oddána.“

…Ta osoba je Chu Wanning?

Jak by to mohl být Chu Wanning!

To tedy ne, ani náhodou, v žádném případě, ne! Jak by mohl milovat Chu Wanninga a jak by Chu Wanning mohl mít rád jeho? To je nějaký žert!

To je omyl. S tou skříňkou je něco špatně. Ta skříňka je určitě rozbitá.

Ještě nad tím mudroval, když Chu Wanning sáhl do Navždy toužící a stalo se něco ještě znepokojivějšího.

Tentokrát to neporazilo jen Mo Rana, i ti ostatní tři z toho byli vyvedení z míry úplně stejně. Dokonce i Chu Wanningův výraz se změnil.

Jejich obličeje ozářila zářící vrbová haluz; její nadpozemské světlo se jim odráželo v očích.

Mo Ran se tím slovem chvíli dusil, a nakonec jej ze sebe ztěžka a nevěřícně vypravil.

„…Tianwen?“