Chu Wanning mu odpověděl: „Kdyby to byl opravdu Gouchen Vznešený, tak proč by používal mrtvá těla místo živých bytostí? Ale i tak je moc té osoby veliká, i když je ve srovnání s božskou mocí zanedbatelná.“
To bylo celkem jasné, ale Mo Ran pořád některé věci nechápal: „A když mistr uviděl… tu mrtvou lišku, pak jste poznal, že je to podvodník?“
Chu Wanning zavrtěl hlavou: „Ne.“
„Tak jak jste…“
„Vzpomínáš si na to, co mi Gouchen, řekl, když se nám poprvé ukázal?“
Mo Ran se zamyslel a pak řekl: „Mám dojem, že se vyptával na vaši zbraň, ne?“
„Ano,“ přikývnul Chu Wanning. „Nikdy jsem se nepokoušel skrýt auru svých magických zbraní; bylo je možné vycítit i s malou vnímavostí. Bůh tisíce zbraní však hned neřekl, že mám dvě zbraně z jezera Jicheng a domníval se, že mám jen jednu. Poté jsem pojal podezření, ale nejdůležitější bylo získání vašich zbraní, takže nebyl ten nejlepší okamžik to zmínit. Od té doby jsem ale bedlivě sledoval každý jeho krok, aby nemohl uskutečnit svůj záměr.
„Ale…“, řekl Mo Ran, „když to není Gouchen Vznešený, jak mohl vytvořit magické zbraně?“
„Zaprvé, to, že všechny ty zbraně vytvořil Gouchen, je jen pověst. Ve skutečnosti nikdo neví, proč je v jezeře takové množství zbraní, takže magické zbraně vůbec nemusel vyrobit Gouchen. Zadruhé, ta osoba tě nechala, aby sis ze zbrojnice vybral cokoli, co jsi chtěl, ale vůbec nevíme, zda to patří jí, aby mohla rozdávat. A navíc jsem si prohlédl zbraně Xue Menga a Shi Meie – jsou falešné.“
Mo Ran se vyděsil: „Falešné?“
„Hm.“
Mo Ran chvíli stál jako solný sloup, než mu došlo, že se to týká i jeho: „Takže Jiangui…?“
„Jiangui je pravý. Ale jeho záměrem nebylo jenom věnovat ti zbraň.“
„Co tedy chtěl dělat? řekl Mo Ran a znechuceně se podíval na mrtvé tělo lišky, které leželo na kamenném lůžku.
„Nejprve věnoval tolik úsilí tomu, aby nás zajal a potom udělal tuhle odpornou věc. Co tím chtěl získat?“
„Tebe.“
„Cože?“
„To, co jsi řekl, je pravda jen napůl. Ten Gouchen to celé nepodnikl proto, aby zajal nás, ale šlo mu jen o tebe.“
„Co se mnou chtěl dělat?“ zasmál se Mo Ran. „Já jsem jenom budižkničemu.“
„Ještě jsem nepotkal žádného budižkničemu, který si za jediný rok dokázal vytvořit zlaté jádro,“ odpověděl Chu Wanning.
Mo Ran se nadechl, aby pokračoval, ale v tom mu to došlo a zarazil se. Chu Wanning ho právě… pochválil?
Srdce se mu z toho divoce rozbušilo a zíral na Chu Wanninga s otevřenými ústy. Pak několikrát zamrkal. Vždycky byl pyšný na to, že na sobě nedává nic znát, ale teď se červenal.
Chu Wanning se však na něj nedíval a dál si pro sebe mumlal: „Navíc se zdá, že Tianwen a Jiangui nějak souvisejí s tou vrbou na nádvoří – kdysi jsem o tom četl v jedné staré knize. Když Gouchen Vznešený sestoupil na zem, do říše smrtelníků, přinesl s sebou tři vrbové větévky z císařského dvora. Jenže dávné záznamy měly spoustu mezer; nikdy jsem nezjistil, co se s těmi snítkami nebeské jívy stalo.“
Na chvíli se odmlčel a potom pokračoval: „Ale pokud pověsti nelžou, vypadá to, že Tianwen, Jiangui, a ten starý strom na nádvoří jsou ve skutečnosti právě ty tři vrbové větévky. Ze dvou z nich se staly magické zbraně a jedna byla přenesena na dno jezera Jincheng, kde se z ní stal mocný strážce Gouchenovy zbrojnice.“
„Ale co to má společného se mnou?“ řekl Mo Ran.
Chu Wanning potřásl hlavou: „Musí to mít s tebou něco společného, protože to jsi byl ty, kdo probudil Jiangui.“
Mo Ran vzdychl: „Já to říkal – sakra!“
„Myslím, že to, co chce, nějak souvisí s tou vrbou na nádvoří. Ale to je všechno, co se odvažuji hádat z toho mála, co jsme zjistili. Nic víc už nevím.“
Vypadalo to, že jsou to všechno jenom Chu Wanningovy domněnky, Mo Ran si však říkal, že je velmi bystrý a závěry, ke kterým došel budou nejspíš dost blízko pravdě.
Zatímco rozmlouvali, kráčeli zároveň chodbami temného podvodního vězení, až je nakonec jedna klikatá a úzká chodbička dovedla konečně až k východu. Mořští lidé sice vězení střežili, ale podařilo se jim bez povšimnutí uniknout.
Východ z vězení ústil přímo na nádvoří s obří vrbou a když vyšli ven, naskytnul se jim pohled, který Mo Rana vyděsil. Před gigantickou vrbou byly položené čtyři rakve. Jedna z nich byla prázdná. Ve zbylých třech leželi Chu Wanning, Shi Mei a Xue Meng.
Mo Ran zbledl a vykřikl: „Co je zas sakra tohle!
„To jsou obětní rakve,“ řekl Chu Wanning. „Vidíš ty větévky, ovinuté okolo rakví? Všechny vyrůstají z té vrby. Nepravý Gouchen potřeboval jen tebe, takže když nás omámil, přikázal mořským lidem, aby tě uvěznili v cele a nás položili do těchto rakví. Použitím obětní rakve může přenést veškerou celoživotní kultivaci toho, kdo je zavřený uvnitř, do toho stromu. Je to podobné, jako vysátí krve.“
Když Chu Wanning uviděl Mo Ranův vystrašený obličej, pokračoval: „Neboj se. Shi Meiovi a Xue Mengovi se nic nestalo. Předstíral jsem, že jsem ztratil vědomí a čekal jsem na příležitost, jak přelstít mořské lidi, kteří hlídali rakve. Těla, která vidíš v rakvích, patří jim.“
Chu Wanning to prohlásil tak odtažitě a věcně, že Mo Ran nakrčil obočí a obezřetně se na něj zadíval. Jak vysokou úroveň kultivace asi mají mořští lidé v jezeře Jincheng? Chu Wanningovo „čekání na příležitost, jak je přelstít“ neznamenalo nic jiného, než že dostal tři z nich najednou a neprozradil se při tom. Co je to jen za člověka…
Uplynulo už mnoho let od doby, kdy naposledy zápasil s Chu Wanningem muž proti muži, a Chu Wanningova slova ho ochromila. Jako by mu před očima znovu proběhly všechny bouře a bitvy jeho minulého života, znovu před sebou viděl toho muže, který byl schopen otřást nebem a zemí. Odvrátil tvář; oči mu plály jako vroucí rtuť.
Chu Wanning si všiml, že se zamyslel a zeptal se: „Co je?“
Mo Ran sebou trhnul a vzpamatoval se: „To nic. Jen jsem přemýšlel, jak mistr mořské lidi proměnil do takové podoby.“
Chu Wanning se chladně usmál: „Jsou to jen iluze. Když je může spřádat falešný Gouchen, proč bych nemohl já? Nechal jsem tu napodobeniny těch těl, abych se vyhnul odhalení. Použil jsem jeho vlastní zbraně.“
V každém případě však bylo velice nebezpečné zdržovat se tu dlouho. Krátce si odpočinuli a poté hned odešli. Nicméně, když dorazili na místo, kde, jak slíbil Xue Meng, měli čekat ti druzí dva, nikdo tam nebyl.
Mo Ranova tvář zbělela: „Kde je Shi Mei?“
Chu Wanning vypadal znepokojeně. Neodpověděl, na místo toho zvedl prsteník a na jeho konci vykouzlil zlaté světélko. Pokusil se použít květy jabloně haitang, které zastrčil každému ze svých žáků za pás, než vystoupili na Jitřní horu, aby je našel.
Po nějaké době Chu Wanning tiše zabručel a světlo zmizelo: „Stalo se tu něco, co jsme neočekávali. Pravděpodobně odsud utekli, aby zmizeli z dohledu mořských lidí, kteří tu obcházeli. Asi se vydali směrem k tržišti. Jdeme.“
Protože byli oba dost obratní, snadno se vyhnuli všem hlídkám mořských lidí. Přelezli vysokou zeď dalšího nádvoří a pospíchali na tržiště cestou, kterou je předtím vedl Gouchen.
Za běžných okolností ve vodní hlubině neexistovalo něco jako rozdíl mezi dnem a nocí. Jezero Jincheng však bylo jiné; bylo tu možné pozorovat východ slunce i západ měsíce. Nyní již dlouhá noc končila, přicházel rozbřesk a slunce se pomalu zvedalo nad východní obzor.
Mo Ran pozoroval, jak tržiště pomalu ožívá, střed města začíná pulsovat svým obvyklým shonem, jak se zaplnil zástupy lidí a uvědomil si, že celou dobu se mu tajil dech. Zdálo se, že Shi Mei je v bezpečí, jinak by se přece nemohl dívat na takový poklidný, všední výjev.
Chu Wanning však byl znepokojený. Mlčky odvedl Mo Rana stranou.
„Mistře?“
„Pojďme raději sem.“
„Děje se něco?“
„Nechoď tak daleko.“
Zdálo se, že v Chu Wanningově hlase zaznívá nejistota, i když vypadal stejně netečně jako obvykle: „Xue Meng a Shi Mei se ztratili. Bojím se, že když nedám dost velký pozor, mohl bys i ty…“
Mo Ran si teď všiml, že Chu Wanning zbledl; vypadalo to, že si dělá starosti i o něj. Díval se na něj a potom, z důvodů, které sám nechápal, se v něm něco pohnulo a pokusil se ho uklidnit: „Já se neztratím. Pojďte mistře, podíváme se po nich.“
Než to dořekl, vykročil, natáhl paži a sevřel Chu Wanningovu ruku do své.
Chu Wanningovy prsty v jeho dlani se zachvěly, ale byl to jen okamžik. Byl to jen krátký okamžik a bylo to příliš slabé. Mo Ranovo srdce ovládal Shi Mei, takže nad tím neuvažoval; zahnal tu myšlenku a řekl si, že se mu něco zdálo.
„Čerstvé knedlíčky s rybí krví!“
„Kůže hada shuairan, výborný materiál, už jen poslední tři stopy! Když se vyprodá, musíte počkat, až si budu kůži zase svlékat!“
„Kupte inkoust z olihně na obočí, je čerstvý, tento mladý pán jej dnes ráno osobně vypustil, je to zázrak pro vaše obočí – hej, hej slečno, počkejte, neodcházejte!“
Hlasy prodavačů z tržiště hučely bez ustání do jejich uší jako mořský příboj. Byla to příliš barvitá scéna na to, aby ji oči mohly obsáhnout. Mo Ran za sebou s přihlouplým úsměvem táhnul Chu Wanninga, když si náhle uvědomil, že něco není v pořádku. Zastavil se a vyvalil oči; měl pocit, že mu tuhne krev v žilách.
Něco je špatně.
Něco je strašně špatně!
Rozhlížel se kolem dokola. Opravdu…
U stánku stál bezhlavý duch ženy a prodával hřebeny a líčidla. Mrtvá dvěma prsty s rudě nalakovanými dlouhými nehty držela hřeben a česala jím svou vlastní hlavu, položenou na kolenou a sytě zabarveným hlasem vyvolávala: „Kupte nejlepší kostěné hřebeny!“
Ano, to je ono! To je ono! Všechno je úplně stejné, každé hnutí, každé slovo, každý vypadá úplně stejně, jako když je tu Gouchen včera provázel!
Mo Ran trhavě ustoupil a narazil do Chu Wanningovy hrudi. Zvedl hlavu a zachraptěl: „Mistře, co to je?“
Chu Wanning už zřejmě měl nějaké podezření, ale teprve teď se přesvědčil na vlastní oči; srdce se mu téměř zastavilo. Prudce sevřel Mo Rana v objetí.
„Co se to děje? Co je to? Nějaký přelud?“
Chu Wanning zavrtěl hlavou, ale chvíli přemýšlel, než promluvil: „Mo Rane, napadlo tě, že… …jezero Jincheng, obývá tolik tvorů, a že nějací z nich se museli setkat se skutečným Gouchenem Vznešeným. Proč nám tedy neřekli, že tento je falešný?“
Mo Ran pocítil bodnutí strachu a tvář mu zbělela.
„Ano… máte pravdu.“
„Zeptám se,“ pokračoval Chu Wanning, „kdybys předstíral, že jsi Gouchen Vznešený, a ukrýval ses v jezeře Jincheng, jak bys je všechny donutil, aby říkali to, co chceš, aby říkali, aby poslechli každé tvé slovo a hráli to, co chceš, aby hráli?“
Mo Ran to okamžitě pochopil.
Šachová formace Zhenlong!
Černé a bílé kameny se rozmístí po šachovnici, každá věc pod nebesy zapadne na určené místo. Nikdo neznal lépe než on drtivou moc této zapovězené techniky. Málem to ze sebe vyhrknul, ale když si všiml Chu Wanningova pohledu, včas se zastavil. Jak by se ve svých šestnácti letech mohl vyznat v zakázaných technikách?
Proto řekl jenom: „To by bylo asi dost těžké.“
„Ne,“ prohlásil Chu Wanning, „je to velmi snadné.“
Odmlčel se a potom řekl: „Jen musí být všichni mrtví.“