Mo Ran nestačil odpovědět, protože se za jeho zády ozval pronikavý hlásek: „Z cesty, z cesty! Nechte mě projít!“
To je fuban?
Fuban se plahočil ke stejné lékárně a nesl stejnou hromadu kaménků jako prve. „Už to nevydržím! Okamžitě mi sežeňte lékaře!“ rozkřičel se.
Ze dveří lékárny vyplaval bělovlasý mořský mládenec, jeho rybí ocas však vypadal jinak než u ostatních; celý zářil jako roztavené zlato. Ve vlasech, které mu spadaly na ramena, měl vetknutou obyčejnou jehlici, jeho tvář byla zbrázděná vráskami, byla však souměrná, s rovným nosem a půvabným obloukem rtů. Jeho zlaté oči byly průzračné jako jemný deštík; bylo snadné si představit, že v mládí byl velice pohledný.
Mo Ran se roztřásl. Tak to předtím nebylo. Kam se poděl modrý mořský drak?
Zestárlý mořský mládenec na ně beze slova pohlédl, připlaval k prahu, sklonil se a začal brát z fubanových krovek jeden kamínek po druhém.
Když vzal poslední, přelud se rozpadl, fuban vybuchl a jeho krev se rozpíjela ve vodě jako přízračný závoj rudé mlhy. Téměř současně se všechny ostatní bytosti na tržišti zastavily a pak se zhroutily; jejich těla se rozpadala a voda se kalila zahnívající krví.
Voda rudla víc a víc, jak se do ní vlévala další krev. Tvary předmětů ve větší vzdálenosti nebylo možné rozeznat, brzy nebyly vidět ani ty blízko, a nakonec se všechno utopilo v šarlatu, takže neviděli ani vlastní ruce.
„Mo Rane,“ řekl Chu Wanning.
Mo Ran ho dobře znal a nepotřeboval slyšet víc.
„Mistře, nebojte se, jsem tady.“
Chu Wanning toho nikdy moc nenamluvil, nebo přesněji, neuměl mluvit. Nakonec řekl jen: „Buď opatrný.“
V kalné vodě Mo Ran nemohl vidět ten obličej, který nikdy neprozradil nic, ani kdyby se měla nebesa zhroutit, ale postřehl znepokojení v mistrově hlase. Sotva kdy zažil, že by Chu Wanning za běžných okolností projevil nějakou starostlivost. Hruď mu zalilo teplo. Stisknul jeho ruku pevněji a řekl: „Dobře.“
Stáli zády k sobě, vnímali tlukot srdce a dech toho druhého, i když na sebe neviděli. Protože zjevně hrozilo nebezpečí, povolal Chu Wanning Tianwen. Mo Ran následoval jeho příklad, a protože se jeho duchovní síla už obnovila, přivolal svůj Jiangui. Potom Mo Ran vykřikl: „Mistře, podívejte se tam!“
Chu Wanning se zadíval k lékárně, kde mořský mládenec rovnal rozházené kamínky, a uviděl, že se na zemi objevily barevné skvrny světla. Ruku v ruce se k nim vydali a opravdu, byly to fubanovy kamínky.
Postarší mořský mládenec kameny úhledně srovnal do tří řad; každý kamínek slabě zářil. Před kameny se objevila postava. Zdálo se, že je to znovu ten bělovlasý mořský mládenec.
„Kdo jste?“ zeptal se Mo Ran.
Neodpověděl, jen střídavě pozoroval Chu Wanninga a Mo Rana, potom mlčky pozvedl ruku a ukázal na kamínky na zemi.
„Chcete abychom ty kamínky posbírali?“
Bělovlasý mořský mládenec přikývnul a pak zdvihl jeden prst.
„Tím myslíte… že máme vzít jen jeden?“
Mořský mládenec kývnul, potřásl hlavou a ukázal na Mo Rana a potom na Chu Wanninga.
Mo Ran to pochopil: „Máme si vzít každý jeden?“
Mořský mládenec několikrát důrazně kývnul, potom se zarazil a upřeně je sledoval.
Mo Ran se zeptal: „Mistře, uděláme to, co po nás chce?“
„Co můžeme dělat, stejně nemáme žádný jiný nápad.“
Vzali si tedy každý svůj kamínek, jenže jakmile se ho konečky prstů dotkli, před očima jim probleskla záplava barev a nebe i země se začaly rychle točit. Když se všechno zase usadilo, zjistili záplava rudé zmizela.
Rozhlédli se a zjistili, že je to přeneslo zpátky do zbrojnice.
„Mistře!“
„Mistře, A Rane!“
Xue Meng a Shi Mei tu byli také. Překvapení a rozradostnění z toho, že vidí Chu Wanninga jim vyběhli vstříc.
Chu Wanning nečekal, že kamínky budou očarované teleportačním kouzlem a z toho točení mu bylo zle. Jednu ruku si držel na čele a tou druhou se ještě pořád držel Mo Rana. Když byli v krvavém jezeře, svíral celou dobu Mo Ranovu ruku a ani na okamžik ji nepustil. Kvůli svému postavení měl jen málo příležitostí vzít Mo Rana za ruce. Většinou mu nezbylo než stát stranou a sledovat důvěrnosti mezi svými žáky. Teď si plaše vychutnával to nezvyklé teplo ve své dlani…
„Shi Mei!“
To teplo pro něj byla nesmírná vzácnost i když pro jiné to byla bezcenná věc, bezcenná jako pár děravých bot, něco, co nestojí za řeč, něco, čeho si ani nevšimnete.
Jakmile Mo Ran uviděl Shi Meie, přirozeně jeho ruku pustil. Chu Wanningovy prsty se sevřely, jako by ho chtěl zachytit. Proč vlastně?
Už ani nemá odvahu mít někoho rád.
Nechce ztratit poslední malý kousek hrdosti, který mu ještě zbyl.
Sledoval, jak se Mo Ran usmívá na Shi Meie, s nenuceností ho objímá a hladí ho po vlasech.
Chu Wanningova ruka klesla.
S rozpaky, s trapností.
Naštěstí.
Už ze zvyku jeho tvář nic neprozradila, jeho pocity se nedají uhádnout. Snad proto, že zestárnul, snad proto, že se mu ještě točí hlava, hruď mu zaplavuje chlad.
Ale to nevadí, ještě cítí trochu tepla ve svých prstech.
Dobře věděl, že to teplo za nedlouho zmizí, a tak se napřímil, upravil a nasadil svůj obvyklý výraz.
„Mistře, není vám něco? Jste takový bledý…“
Chu Wanning kývnul na Xue Menga: „Nic mi není.“
Pak se zeptal: „Přenesl vás sem také ten mořský mládenec?“
Než Xue Meng stačil odpovědět, ozvalo se podivné zabublání. Chu Wanning se ohlédl a uviděl tvář zbrocenou krví. Pak se z pece plné roztaveného kovu se syčením vynořila zmrzačená postava.
Zjevně to nebyl žádný smrtelník, nebo spíše, někdo, kdo je naživu, protože žádná živá bytost nemohla přežít lázeň v roztaveném kovu. Ale ta osoba, i když byla celá zakrvácená a popálená až na holé maso, stále dýchala. Paže a nohy jí poutaly čtyři řetězy, které jí bránily opustit rozpálenou pec a nutily trpět.
Muž pomalu otevřel oči a začal se jim všem klanět, prosil je pohledem, aby přišli blíž k peci. Nemohl mluvit, a tak se pokusil vyjádřit jiným způsobem. Dívali se, jak mává pažemi; krvavé maso sotva drželo na kostech. Z pece se přelila vlna tekutého kovu a ve vzduchu vytvořila několik řádků starobylého písma.
Xue Meng se divil: „Co je to za písmo? Proč nedokážu přečíst ani jediný znak?“
„To je staré písmo cangjie, to vás musím teprve naučit,“ odpověděl Chu Wanning.
„A co je tam napsáno?“ zeptal se Mo Ran.
Chu Wanning přistoupil blíž a pečlivě si nápis prohlížel: „On… prosí o pomoc.“
Podle legend bylo písmo cangjie písmem nebeské říše. Ovládání tohoto písma byla ve světě lidí téměř ztracená dovednost, znalo jej jen několik lidí a ani takoví učenci, k jakým patřil Chu Wanning, neznali všechny znaky, dokázal však pochopit smysl sdělení.
Chu Wanning luštil nápis dál a pomalu vysvětloval: „Tvrdí, že je duchem stromu, té vrby, a jmenuje se Zhaixin Liu – Jíva trhající srdce. Když byl ještě semenáčkem, přinesl ho sem ze sedmého nebe v říši bohů Gouchen Vznešený. Potom z neznámých důvodů Gouchen z tohoto světa odešel. Zhaixin Liu ho od té doby neviděl a ani neví, zda je ještě naživu. Ale i když tu nebyl, Zhaixin Liu plnil po stovky tisíc let jeho příkazy, chránil jezero Jincheng a střežil zbrojnici magických zbraní. Zdejší duchovní energie ho vyživovala, a tak postupně dosáhl takového stupně kultivace, že získal lidskou podobu. Dny poklidně plynuly, až dokud -.“ Chu Wanning se zarazil.
„Co se stalo?“ zeptal se Mo Ran.
„… Neznám tyto tři znaky. Je to asi nějaké jméno,“ řekl Chu Wanning, a ukázal na složité pokroucené písmo.
„Nicméně, tato osoba přišla k jezeru Jincheng. Byl to někdo mocný a krutý. Pozabíjel všechny, kdo v jezeře žili a použil šachovou formaci Zhenlong, aby je ovládal. Včetně Zhaixin Liua.
„To byl určitě ten falešný Gouchen!“ vykřikl Mo Ran.
Zhaixin Liuovi se zablýsklo v očích a dvakrát přikývnul na souhlas.
„…Ha, já to věděl.“
Mo Ran se zazubil a rozpačitě se podrbal na hlavě: „Hehe, jsem docela chytrý.“
Chu Wanning se na něj trpělivě díval a potom pokračoval: „Celé roky poté byl Zhaixin Liu nepřetržitě v bezvědomí, nedokázal se probudit ani na několik hodin. Naštěstí dvě vrbové haluze, které s ním jsou spojené fyzicky i duchovně – Tianwen a Jiangui – obě procitly. Když z nich načerpal sílu, dokázal Zhaixin Liu dočasně nabýt vědomí. Kdyby se mu to nepodařilo, pravděpodobně by se neovládl a byl pro nebezpečný nás všechny.“
Výraz „pro nás všechny“ byl stejně neuvěřitelný jako znepokojující. Tři mladíci zvedli hlavy a zadívali se na bytost spoutanou uvnitř pece, celí rozpačití, jak přijmout to, co právě slyšeli.
Jako první promluvil Mo Ran: „Starší Liu…“
„Starší Liu?“ divil se Xue Meng.
„A jak mu mám asi říkat? Starší Zhai?“ Mo Ran se zamračil na Xue Menga a pokračoval: „Teď řeknu něco, co se vám nebude líbit, ale ve vašem příběhu jsou mezery.“
Zhaixin Liu nemohl mluvit, ale těm slovům rozuměl. Obrátil se k Mo Ranovi.
„Nejprve jste tvrdil, že vás Gouchen ovládal,“ řekl Mo Ran. „Ale pak jste nabyl vědomí díky tomu, že se probudily Tianwen a Jiangui. Jenže to byl falešný Gouchen, kdo mi daroval Jiangui. Jak je tedy možné, že nevěděl, co se potom stane?“
Zhaixin Liu potřásl hlavou a znaky před Chu Wanningovýma očima se změnily.
„Jsem z říše bohů a on o mně ví jen málo, netuší, že magické zbraně mohou ovlivnit mé vědomí. Ve své snaze o ovládnutí tři zapovězených technik potřeboval získat mou sílu, ale můj život se již chýlí ke konci a on zoufale hledal způsob, jak můj život prodloužit. Já si však již nepřeji žít dál, protože smrt je daleko přijatelnější než sloužit tomu darebákovi, který mne týrá a já nemohu vykonat nic podle své vůle…“
Chu Wanning přestal číst a uvažoval: „Proto sem zřejmě přivedl Mo Rana. Mo Ran je duchovní esencí živlu dřeva a nepravý Gouchen měl musel mít v úmyslu spojit jeho duchovní sílu se silou Jiangui a obětovat je vám.“
Zhaixin Liu přikývnul.
Mo Ran tomu pořád úplně nerozuměl: „Ale vždyť falešný Gouchen sám řekl, že tu jsou dvě duchovní esence živlu dřeva. Je jí i mistr, tak proč tam spoutal jenom mě?“
Zhaixin Liu napsal: „Oběť je tím lepší, čím je mladší, a pokud se přináší oběť duchu stromu, je třeba tomu věnovat značnou péči. Navíc je nutné, aby byly naplněny všechny touhy a přání oběti a její život musí být ukončen v okamžiku, kdy je zcela zaujata nějakou radostnou představou, aniž by o tom věděla. Jinak by byla oběť naplněna žalem a lítostí a škodlivá energie by jen urychlila můj konec.“
Mo Ran si hned vzpomněl na liščí obludu v cele, která měla Chu Wanningovu podobu. Takže to mělo být plnění jeho tužeb a přání. Jako když vykrmujete prase na porážku.
To vysvětlovalo, proč viděl Chu Wanninga a ne Shi Meie. Shi Mei je mu až příliš drahý na to, aby ho tak pošpinil. Když jde o tělesný chtíč, opravdu touží mnohem více po Chu Waningovi, než po Shi Meiovi…
Chu Wanning si všiml, jak se Mo Ran tváří, a protože si myslel, že je z toho všeho rozrušený, pokusil se ho uklidnit: „Na co myslíš?“
„N…na nic.“
Mo Ran zrudnul. Chu Wanning se na něj zahleděl, pochopil a zmlkl. Rozhněvaně se od něj odvrátil. Myslí na ty takzvané touhy!
Chu Wanning rozhořčeně mávnul rukávy, a s ledovou tváří prohlásil: „Ostudné.“
Dobře, že Chu Wanning netuší, kdo mu jeho touhy plnil, když byl očarovaný, jinak by ho nejspíš ve vzteku stáhnul zaživa z kůže.
Nad tím přemýšlel, když se podlaha zbrojnice začala otřásat.
Xue Meng vyděšeně zakřičel: „Co se to děje?“