Zhuque se sice označuje za zem nesmrtelných, ale její obyvatelé ve skutečnosti nesmrtelní nejsou. Je to lid smíšené krve, napůl nesmrtelní a napůl démoni.

Ve světě kultivace to jsou oni, kdo se nejvíc podobá nesmrtelným a jsou známí také jako „pernatý klan.“

Pernatý klan žil u Pramene broskvových květů za labyrintem hory Jihua a jen zřídka zasahoval do lidských záležitostí. Ale polovina krve, která jim kolovala v žilách patřila smrtelníkům, a nemohli se od nich úplně stranit. Proto se objevovali mezi kultivujícími v dobách velkých zmatků a katastrof, aby svou nesmírnou mocí pomáhali smrtelným lidem.

Když Mo Ran ve svém minulém životě stvořil peklo na zemi a všechno obrátil vzhůru nohama, objevilo se jich hodně. Ale všechna jejich moc proti císaři, který ovládl a zdokonalil zapovězené techniky, nic nezmohla. Mo Ran uštval a zabil každého z nich, šlapal po zemi zalité krví a pokryté vytrhaným peřím. Krásný kraj Zhuque, zemi nesmrtelných, zpustošil oheň. Byla to tak ohavná, tak šílená vzpomínka, že Mo Rana pokryl pot, kdykoli mu přišla na mysl. Říkal si, že tehdy byl jako posedlý, zaslepený nekonečnou krutostí.

Ale teď neměl sílu se pernatému klanu postavit. Díky jejich původu byla duchovní většiny kultivujících mnohem slabší. Na celé hoře Sisheng bylo mezi staršími jen několik nejlepších, kteří se jim mohli postavit.

Xue Meng se bezděčně zadíval na Mo Ranův obličej a polekal se: „Co je s tebou? Proč jsi tak bledý?

„To nic není,“ sklopil oči Mo Ran a zašeptal: „Jenom jsem běžel moc rychle.“

Příchod zástupců Pernatého klanu v minulém životě předznamenal Shi Meiovu tragédii. Mo Ranovi vyskočilo srdce až do krku; myslel si, že do těch událostí zbývá ještě dlouhá doba; jak to že se tolik věcí děje oproti minulosti jinak?

Bledé zimní slunce se sotva drželo na nebi a osvětlovalo svět zahalený do bílého smutečního ošacení. Mo Ran se pod tím slabým sluncem neubránil tomu, aby nechytil Shi Meie za ruku.

Shi Mei zamrkal: „Co se děje?“

Mo Ran jen potřásl hlavou, ale neodpověděl.

V ten okamžik začal Xue Zhengyong mluvit. Jeho slova se příliš nelišila od toho, co řekl v minulém životě.

„Důvod, proč jsem vás sem dnes všechny svolal, je ten, že znovu přišli vyslanci pernatého klanu. Stejně jako před osmdesáti lety, přišli od Pramene broskvových květů do světa lidí, aby pomohli v době předpovězené pohromy.

Odmlčel se a zadíval se dolů na shromážděné žáky.

„Jak všichni víte, magickou hradbu na pomezí říše duchů a démonů původně vztyčil bůh Fuxi, ale během miliónů let se postupně zeslabovala a vždy když uplyne několik desítek let, prolomí se. V minulých letech se její síla den ode dne zmenšovala, a navzdory největšímu úsilí nás všech -.“

Xue Mend tiše zabručel: „Táta pěkně kecá, bylo to jedině mistrovo úsilí.“

„Navzdory největšímu úsilí nás všech, se praskliny zvětšují a bariéra se zhroutí, stejně jak se to stalo před desítkami let. Až ta chvíle nastane, hranice mezi světem lidí a světem duchů a démonů bude prolomena, proniknou jí tisíce démonů a lidé budou trpět. Abychom se takové pohromě vyhnuli, přišli mezi sekty vyslanci pernatého klanu, aby vybrali ty, kteří mají nejvhodnější druh duchovní síly a nejlepší vrozené nadání, a ti navštíví Pramen broskvových květů a tam budou kultivovat v ústraní.“

Jeho slova způsobila v zástupu rozruch. Pernatý klan vybírá lidi, aby zvýšili svou kultivační úroveň přímo u Pramene broskvových květů v zemi nesmrtelných?!

Všichni žáci byli napřed překvapení, pak rozčilení, nadšení, a nakonec si všichni, bez ohledu na své skutečné schopnosti, začali tajně dělat naděje.

Jen Mo Ran neměl ani trochu radost, a jeho rysy ztvrdly napětím. Obvykle se dokázal ovládat a skrývat své skutečné pocity tak dobře, že nikdo nedokázal poznat, co je skutečné, a co jen předstírá, ale teď nedokázal své pocity ukrýt.

Souviselo to se Shi Meiovou smrtí. Tehdy pernatý klan Shi Meie vybral a on jel k Prameni broskvových květů kultivovat. Nedlouho po jeho návratu došlo k prolomení ochranné hradby velkého rozsahu a do světa se dostalo velké množství duchů a démonů.

Shi Mei bojoval společně s Chu Wanningem a společně zavírali největší prasklinu. Jenže Shi Mei nebyl tak silný jako Chu Wanning a když nespočetní démoni viděli, že se jim svět smrtelníků uzavírá, všichni jako smrtící proud zamířili k Shi Meiovi, který se pokoušel obnovit rovnováhu bariéry a zasáhli ho.

Démonická energie pronikla jeho srdcem i duší.

Chu Wanning nehnul ani prstem, aby mu pomohl a nepokusil se je ani zastavit. Když Shi Mei padal z vrcholku dračího sloupu, namísto toho raději použil všechnu sílu, která mu zbyla, aby zacelil zbytek poničené bariéry, který předtím Shi Mei nedokázal opravit.

Toho dne sněžilo. Shi Meiův pád vypadal jako by se jen snesla další maličká sněhová vločka. Sníh padal nepřetržitě, zakrýval oblohu. Nikdo se nestará, jestli ledové krystaly ve tvaru šesticípých hvězd roztají. Stejně mizí lidé, po desítkách let svých životů, pokolení za pokolením, a nikoho kromě nejbližších nezajímá smrt obyčejného člověka.

V tom sněhu, v té hrůze, Mo Ran držel Shi Meie v náručí a jeho dech byl stále slabší a slabší. Klekl si na zem a prosil Chu Wanninga, aby na něj shlédnul, aby ho zachránil. Ale Chu Wanning se nakonec jen odvrátil a ztratil se v bílé dálce, a přeťal pouta mezi mistrem a žákem, aby sám dosáhl věhlasu.

Směšné. Všechno, co měl Chu Wanning rád, o co se staral, o co usiloval, to všechno bylo směšné.

Například: Chu Wanning měl rád zvuk deště dopadajícího do lotosového jezírka, a měl rád melancholické verše básníka Du, který tak zoufale lpěl na dokonalosti formy.

Například: Chu Wanning se staral o rašící o rostliny, když přicházelo jaro, o smrt cikád na podzim, staral se o zažehnuté plameny válek, kde bojují a umírají prostí lidé.

Například: Chu Wanning je vždy učil, aby byli spravedliví, aby upřednostňovali druhé před sebou samými.

Ale Mo Ran si říkal: k čertu se všemi lidmi! Proč by se měl o lidi zajímat, proč by se o ně měl starat, záleží snad na tom, jestli žijí nebo jsou mrtví?

Mo Ranovi bylo jedno, jestli Chu Wannigovi zní šumění deště jako šepot ztracených duší a jeho květiny zalévají slzy vyhnanců. Pro něj byl déšť jen obyčejný déšť a rostliny jen obyčejné býlí. A „prostí lidé“ to byla jen slova na papíru, komu na nich sakra záleží?

A tak si začal myslet, že Chu Wanning je jenom odporný pokrytec, který žvaní o povinnosti a soucitu, jako by mu na srdci leželo všecičko pod nebesy, ale ve skutečnosti nemá ani to srdce zachránit vlastního žáka.

Potom se Chu Wanninga rozhněvaně ptal: „Bolí tě srdce? Necítíš alespoň trochu studu? Říkal jsi, že abychom dávali ostatním přednost před sebou samými, ale ty pořád žiješ a Shi Mei zemřel, když poslechl tvoje příkazy! To ty jsi ho zabil, ty pokrytče, ty lháři! Máš ty vůbec srdce? Když Shi Mei padal dolů volal na tebe, volal: mistře. Slyšel jsi ho? Slyšel jsi ho? Proč jsi ho nezachránil… proč jsi ho nezachránil!“

„Chu Wanningu máš srdce z kamene. Máš… Nikdy ses o nás nestaral. Nestaral… nestaral.“

A pak se vším skoncovali, tak jak skoncovali.

Chu Wanning byl ve světě kultivace všemi obdivovaný a ctěný, byl jako nekorunovaný král a nikdo neutrousil ani slovo o těch, které nechal zemřít; Shi Meiova smrt byla jen jako zrnko písku pod nohama vítěze. Vyměnil málo nadaného žáka za pokoj a blahobyt, za takzvaný mír. Nikdo by neřekl, že udělal něco špatného. Jen Mo Ran viděl, že třpytivá koruna na jeho hlavě je vyřezaná z kostí mrtvých, že jeho úspěch stojí na Shi Meiově smrti.

Z hloubi duše ho nenáviděl.

„Hej, mladíku.“

„Hej.“

Jeho čela se dotkla teplá dlaň. Mo Ran se lekl a široce rozevřel oči, jak ho někdo vytrhl z jeho vzpomínek. Přímo před ním se objevila jemná, zářivě krásná tvář. Jedna z vyslankyň pernatého klanu k němu přistoupila, aniž si jí všiml a laskavě se na něj usmívala.

„Vy spíte s otevřenýma očima, zatímco před vámi se otevírá úžasná příležitost?“

„Ó, starší sestro, odpusťte.“ Mo Ran se ze všech sil snažil vzchopit a aby nevzbudil podezření, usmál se na vyslankyni. „Já vždycky hodně sním a tolik jsem si přál, aby mě vybrali, že jsem si začal představovat, jak asi Pramen broskvových květů vypadá, až jsem zapomněl, kde to jsem. Omlouvám se.“

Zatímco Mo Ran bloudil ve svých vzpomínkách, vyslankyně pernatého klanu sešly dolů a začaly vybírat mezi shromážděnými žáky. On však byl tak ponořený do svých myšlenek, že si nevšiml, co se děje kolem něj.

Vyslankyně se sladce usmála a pak řekla něco, co Mo Ran vůbec nečekal: „Vaše duchovní síla je čistá a vaše kultivační úroveň i nadání jsou vysoké. Pokud chcete k Prameni broskvových květů, pojďte za mnou.“

K Prameni broskvových květů? V minulém životě přece vybrali jen Shi Meie a Chu Wanninga, tak proč teď –

Byl tak vyvedený z míry, že nedokázal ani promluvit. Naštěstí si všichni mysleli, že je úplně přirozené, že když vás vybral pernatý klan, tak budete vyvedení z míry a překvapení. Nikdo si nemyslel, že se chová divně, jen po něm závistivě pokukovali.

Vyslankyně ho odvedla do Síně věrnosti a když pominulo jeho rozrušení a srdce mu přestalo divoce bít, zaplavila ho divoká radost, kterou nikdo jiný neviděl.

V tomto životě jsou opravdu věci jinak.

Ještě nevěděl, jestli jsou to změny k lepšímu nebo k horšímu a proč se jeho osud změnil, ale přinejmenším může také jet k Prameni broskvových květů. Pokud se bude učit u pernatého klanu také on, možná, že až nastane čas, těžký úkol opravy bariéry nepřipadne Shi Meiovi.

Opravdu to nebyl vzdělanec a ani když žil dva životy, nechápal, co znamená upřednostňovat druhé před sebou samými. Ale Shi Mei byl ten, kdo k němu byl na celém světě nejlaskavější, a na ničem nezáleželo víc, než na něm. Včetně tohoto masa a kostí spojených s napůl navrácenou duší.

Pokud Shi Mei zůstane naživu, klidně to všechno zahodí.

Jenže když vyslankyně skončily s výběrem a všechny zavedly do Síně věrnosti, Mo Ran zjistil, že je to úplně jiné než v jeho minulém životě.

Shi Mei tu, stejně jako tehdy, byl, ale protože Chu Wanning pobýval v ústraní, zmeškal a nebyl mezi vybranými. Místo něj byl na jeho místě žák staršího Xuanjiho Xia Sini. Ještě překvapivější bylo, že k Prameni broskvových květů byl pozván také Xue Meng, když vyslankyně řekla: „Lpí na vás moc božského meče Gouchena vznešeného. Jak pozoruhodné.“

Od Nebeské věže zazněl hluboký hlas zvonu, který se rozléhal po celé hoře Sisheng.

„Z hory Sisheng v dolní kultivační oblasti byli vybráni Xue Ziming, Mo Weiyu, Shi Mimgjing a Xia Sini, celkem čtyři.“

Vůdkyně vyslankyň si nejprve promluvila s Xue Zhengyongem a teprve potom se rozhodla vyslat se vzkazem majnu.

Pozvedla ruku, na jejím prstu seděl nádherně zbarvený pták, a pokračovala: „Ti čtyři jsou velice výjimeční, mají nadání i ryzí povahu. Konec zprávy.“

S tím ptáka vyslala pryč. Majna si zapamatovala její slova a s máváním svých mohutných křídel rychle zmizela v dálce.

Příležitost cestovat k Prameni broskvových květů byla vzácná, snad vzácnější než získat magickou zbraň a nikdo by se jí nevzdal. Navíc měli studovat techniky, které měly zabránit proražení bariéry mezi říší duchů a démonů, což je pro ty, kteří kultivují, skutečná povinnost a tu nikdo nemohl odmítnout.

Mohlo to trvat pár měsíců, nebo také tři až pět let. Pernatý klan nebyl nelidský, a protože už byl téměř konec roku, dovolili jim, aby napřed oslavili Nový rok a teprve potom se vydají k Prameni broskvových květů u hory Jihua.

Když Mo Ran přemýšlel nad tím, že teď bude moci odjet k Prameni broskvových květů společně se Shi Meiem, cítil obrovskou radost. Ale netrvalo dlouho a všechna radost vyprchala. Nejprve nechápal proč, až jednoho dne, když obešel úpatí jižního vrcholku hory Sisheng, uviděl zamčený Pavilón rudých lotosů.

Mo Ranovy kroky se zpomalily a pak zastavil. Stál tam a sledoval, jak se hora ztrácí v oblacích. Chu Wanning tráví v ústraní už třetí měsíc.

Zdálo se, že v tomto životě nenávist vůči němu mizí… I když si znovu a znovu připomínal, že nesmí zapomenout, jak vypadala Chu Wanningova tvář, když jeho a Shi Meie opustil, občas k němu cítil soucit a tak byl zmatený.

Xia Sini šel spolu s ním. Když viděl Mo Ranův zvláštní výraz, s jakým se zamyšleně dívá na jižní vrcholek hory, sevřelo se mu srdce: „Co je?“

„Mladší bratříčku, myslíš, že on se ukáže, ještě, než odejedeme?“

„… On?“

„A.“ Mo Ran zmlkl, probral se a usmál se na Chu Wanninga. Potom, co spolu strávili nějaký čas, pochopil, že tenhle mladší bratříček je chytrý a citlivý a dost si ho oblíbil.

„Mluvil jsem o svém mistrovi, starším Yuhengovi.“

„Chápu.“

Mo Ran vzdechl a zamumlal: „Ještě nikdy nestrávil v ústraní tak dlouhou dobu. Je možné, že zranění, které utrpěl v jezeře Jincheng bylo ve skutečnosti velmi vážné?“

Bylo to poprvé, kdy se sám zmínil o svém mistrovi. Chu Wanning věděl, že to není možné, ale musel se zeptat: „Chybí ti?“