Kapitola 60. – Jeho Výsost objeví tajemství

Cesta očarovanou lodí byla rychlá a příštího rána dopluli do přístavu Yangzhou. V přístavu už pro ně byli přichystaní koně.

Výprava posnídala v přístavu, ale protože členové pernatého klanu žádnou potravu nepotřebovali, seděli na břehu se zavřenýma očima. Brzy se rozednilo; tou dobou v přístavu nebylo mnoho kupců, kteří by tu obchodovali, ale přístavní dělníci a lodníci už vyrazili do ulic. Ve skupinkách po třech nebo po pěti polykali svou rýžovou kaši nebo pařené knedlíky a občas na ně vrhli zvědavý pohled.

Útržky rozhovorů těch mohutných mužů v prostých pracovních oděvech, které vedli nad jídlem doléhaly k Mo Ranovým uším.

Jo, jo. Poznávám to voblečení. To sou lidi z dolní kultivační oblasti.“

Dolní kultivační oblast je dost daleko a naše sekty se s nima nestýkaj, tak jak to víš?“

Podívejte, jakej znak maj na nátepnících. Neni úplně stejnej jako na nočním strážci?“

To mluvíš vo tom dřevěným vynálezu, co má zahánět zlý síly?“ Někdo si začal prohlížet Xue Mengovo ošacení a potom s ústy plnými solené zeleniny vykřikl: „No jo, vopravdu. Kdo že sestrojil toho nočního strážce?“

Já slyšel, že to měl bejt starší Yuheng z hory Sisheng.“

Kdo je starší Yuheng? Má stejnou moc jako náš vůdce sekty Jiang z Guyue´ye?“

Hehe, kdo ví. Kdo se má ve všech těch kultivujících nesmrtelnosti vyznat.“

Lodníci hovořili těžkopádným dialektem Su. Mo Ran neměl tušení, o čem to vykládají, ale Chu Wanning jim rozuměl vcelku dobře. Vědomí toho, že noční strážci se tak hojně vyskytují mezi obyčejnými lidmi, ho dost potěšilo. V duchu už začal plánovat, že by mohl sestrojit mechanické koně a voly s jednoduchým ovládáním, a tím lidem více ulehčit jejich lopocení.

Když dosnídali, vydali se na cestu a za čtyři hodiny už stáli na úpatí hory Jiuhua. Bylo ještě brzy; slunce krátkého zimního dne právě vystoupalo na nejvyšší bod své dráhy. Paprsky zlatého světla se snášely na zem jako tisíce hedvábných vláken; zasněžený vrcholek zazářil jako křišťál. Svahy hory byly porostlé stovkami staletých sosen, které si uchovávaly svou svěží zeleň po celý rok. Stromy vroubící obě strany horské cesty tu stály nehnutě v mrazu, jako kultivující ve své horské poustevně, s rukama ukrytýma v rukávech, se zamřenýma očima, mlčící a lhostejný ke všemu, kromě nebeského větru, který vane z říše nesmrtelných.

Hora Jiuhua nenesla přízvisko „Země nesmrtelných“ jen tak pro nic za nic.

Kdosi z pernatého klanu na úpatí hory třikrát zahvízdal; přiletěl malý zlatý ptáček se sytě zabarveným peřím a snesl se na sníh před nimi. Sledovali ptáčkův let; vedl je na západ až k mohutnému divokému vodopádu.

Ctění kultivující páni ráčí chvilku posečkat.“

Vůdkyně pernatého klanu vykročila vpřed, ruku složila do gesta mudry a odříkala zaklínadlo. Našpulila rudé rty a tiše zapískala. Objevil se sloup plamenů, jako ohnivý drak, ponořil se přímo do stékající vody a roztrhl vodní clonu ve dví.

Žena z pernatého klanu se po nich ohlédla a řekla: „Prosím ctěné pány, aby vstoupili do Pramene broskvových květů.“

Následovali pernatý klan a prošli zástěnou tekoucí vody. Když prošli kouzelnou hradbou, před očima se jim rozprostřel pohled na to místo. Zdálo se být velmi rozlehlé a nebylo možné dohlédnout jeho konce, ale kypělo to tu životem, jako kdekoli jinde. Pramen broskvových květů bylo odlehlé, chráněné místo, které nemělo mnoho vazeb ke světu kultivace. I když se nedalo srovnávat se skutečnou zemí nesmrtelných, bylo tu velké množství duchovní energie qi. Byla tu malebná zákoutí jako z básní nebo obrazů, vše v překrásných jemných barvách, a když se tady chvíli procházeli, zjistili, že roční období tu plynou odlišně.

S vůdkyní pernatého klanu v čele postupovali nejprve neobydlenou lesnatou krajinou, v uších jim zněl hukot pádících říček; na jejich březích se rozléhalo vřeštění opic i zvuky jiných zvířat. Pak přišli na okraj osídlené krajiny a viděli obdělávanou zem, kterou křižovaly polní cesty a lány obilí, které se vlnilo ve větru. Konečně prošli bránou v městských hradbách; kam až oko dohlédlo, bylo tam mnoho pěkných domů se zdviženými okraji střech.

Hlavní město země Pramene broskvových květů bylo úchvatné a krásné, město samo bylo veliké, dobře zásobované a stejně rušné, takže vypadalo jako jiná velká města v říši smrtelníků. Tedy až na opadávající květy a sněhové vločky, které společně tančily ve větru, vzácné ptáky a nesmrtelné jeřáby, kteří tu kroužili v celých hejnech a lidi z pernatého klanu, kteří byli všichni velmi vysocí, a pohlední, s ladnými postavami, a všichni vypadali jako víly a nesmrtelní, co právě vystoupili z nějakého obrazu.

Takový půvabný pohled se tedy rozprostřel před Xue Mengem a jeho společníky. Ale po všem, co spatřili u jezera Jincheng, tím nebyli nijak pohnuti nebo udiveni.

Došli ke křižovatce, kde uviděli ženu z pernatého klanu oblečenou v bílých šatech a v plášti ozdobeném ptačím peřím a zlatou výšivkou fénixe; stála rovně jako vzrostlý strom, tak vysoká, až se málem dotýkala nebe. Na čele měla znamení plamene, u ní vystupovalo daleko výrazněji než u ostatních, což ukazovalo, že má větší moc než jiní členové pernatého klanu.

Vyslankyně k ní skupinu zavedly, poté uctivě poklekly na jedno koleno: „Vznešená nesmrtelná paní, přišli čtyři nesmrtelní pánové z hory Sisheng.“

Děkuji vám. Vstaňte.“

Ano, paní.“

Nádherně oblečená žena se usmála, její hlas byl jasný a příjemný jako zpěv mladého fénixe.

Jmenuji se Osmnáctá. Z milosti nesmrtelných starších mi byl udělen titul vznešená nesmrtelná paní Pramene broskvových květů. Jsme nesmírně vděčni, že se ctění pánové rozhodli studovat a cvičit u nás v našem skromném příbytku. Pokud nesmrtelní pánové zakusíte během svého pobytu nějaké nepohodlí, prosím projevte k nám schovívavost a upozorněte nás.“

Takový půvab, taková zdvořilá řeč, to nemohlo zůstat oslyšeno.

I když Xue Meng nemíval v oblibě ty, kdo vypadali lépe než on, dostal se už do věku, kdy začínal poznávat krásu a lásku, a tak se přirozeně nemohl chovat příkře k takové krásné dámě. Usmál se: Nesmrtelná paní je příliš laskavá, ale jméno Osmnáctá je poněkud nezvyklé. Jaké ráčí být rodové jméno nesmrtelné paní?“

Osmnáctá odpověděla se vší trpělivostí „Nemám žádné příjmení. Jmenuji se pouze Osmnáctá.“

Mo Ran se vesele zazubil: „Když vy jste Osmnáctá, pak tu musí být někdo se jménem Sedmnáctá, že?“

Měl to být žert, ale Osmnáctá se zdvořile pousmála: „Nesmrtelný pán je velmi moudrý. Sedmnáctá je má sestra.“

Osmnáctá začala vysvětlovat: „My, opeřený klan, jsme se zrodili z peříček rumělkového ptáka. Když naše kultivační úroveň ještě nebyla vysoká, často jsme na sebe brali podobu ibise. První, kdo získal lidskou podobu byla nesmrtelná starší mého rodu, a členové pernatého klanu jsou pojmenováni podle pořadí, ve kterém, získali svou podobu, tedy, První, Druhá… Já jsem byla osmnáctá, a proto se jmenuji Osmnáctá.“

Mo Ranovi došla řeč. Původně si myslel, že ta nejhorší jména na světě dává Xue Zhengyong, ale tady je to ještě horší. Jména dávají podle pořadí.

Pak však Osmnáctá řekla něco, co Mo Ranem otřáslo ještě víc.

Musíme si promluvit o našich povinnostech. Jste tu poprvé, a ještě neznáte pravidla kultivace u nás, v Prameni broskvových květů,“ prohlásila Osmnáctá. V říši smrtelníků se kultivace rozdělila v množství škol a sekt. Zde je to jiné. Pernatý klan je jeden, a přesto se dělí podle různých úkolů a způsobů práce. Jsou tu ti, kdo se specializují na obranu a ti kdo se zaměřují na útok a potom ti, kdo se omezují na léčení. Máme tu zde tedy tři směry kultivace a vaše příprava bude zaměřena podle nich.“

To je výborné,“ usmál se Mo Ran.

Osmnáctá mu pokynula: „Děkuji, že máte takový názor, mladý nesmrtelný pane. Před několika dny přicestovali kultivující z Guyue´ye, a když se dozvěděli o našem způsobu výcviku, byli značně zklamaní.

Mo Ran tomu nemohl uvěřit: „Obrana je obrana, útok je útok a léčení je léčení. Není takové jasné rozdělení dobré? Co je na tom zklamalo?“

Víte,“ odpověděla Osmnáctá, „mladý pán Duan z Guyue´ye byl přidělen k útoku, a bylo třeba, aby byl ubytován společně s ostatními kultivujícími této sekce. Nerozumím sice zcela vztahům a náklonostem mezi smrtelníky, ale přesto mohu říci, že mladý pán si nepřál být oddělen od své přísežné sestry.“

Haha, tak je t… počkejte, co jste to říkala?“ Mo Ranovi to došlo, okamžitě se přestal smát a vyvalil oči: „Takže ti, co patří do různých sekcí budou muset mít oddělený výcvik a budou muset i odděleně bydlet?“

Osmnáctá nechápala, proč se z ničeho nic tváří úplně jinak a nejistě odpověděla: „Správně.“

Mo Ran zbledl.

No to je snad vtip!

O hodinu později, Mo Ran, který nedokázal Osmnáctou umluvit, zaraženě a mlčky postával před shlukem čtyř malých domků, s dvorkem uprostřed.

On, Xue Meng a Xia Sini byli přiděleni k útoku, a poslali je do východní části Pramene broskvových květů. Jenže východní část nebyla žádná malá oblast, ale bylo to území, kde žili všichni kultivující, kteří patřili k útoku. Takových obydlí pro čtyři kultivující tu bylo více než dvacet, a byly tu také hory a jezera a také ulice a tržiště, které se velmi podobaly těm v říši smrtelníků. Vypadalo to, jako že pernatý klan ví, že tu budou žít dlouho, a tak aby se jich nezmocnil stesk po domově.

Shi Mei patřil do léčitelské sekce, a byl vyslán do jižní oblasti Pramene broskvových květů. Bylo to dost daleko od místa, kde bydlel Mo Ran s ostatními, a navíc tu uprostřed byla magická hradba, přes kterou se bylo projít jen s povolením. To znamenalo, že Mo Ran a Shi Mei sice byli oba v Prameni broskvových květů, ale kromě každodenní výuky základů kultivační metody pernatého klanu, kterou měly všechny tři sekce společnou, neměli žádnou příležitost, aby se setkali.

A to pořád nebylo to nejhorší.

Mo Ran se zadíval skrze své husté řasy na Xue Menga, který kroužil po dvorku a zjevně měl v úmyslu zabrat si nejlepší ubytování pro sebe. Mo Ran cítil, jak mu navzdory jeho snaze na čele naběhla žilka.

Xue Meng…

Opravdu. Sakra. Ode dneška bude bydlet na stejném místě jako Xue Meng, každý den spolu na jednom dvoře! Od teď bude zakoušet dvě z osmi velkých životních strastí: odloučení od milovaných a setkání s nepřáteli…

Opeřený klan putoval od horní kultivační oblasti k té dolní, aby vybírali kultivující, a na horu Sisheng dorazili až na závěr své cesty. Proto tu už členové jiných sekt byli před nimi a Xue Meng zjistil, že jeden z domečků je už obsazený.

To je zvláštní. Zajímalo by mě, kdo to je,“ bručel Xue Meng, když si prohlížel přikrývku, která se větrala na dvoře.

Nezáleží na tom, kdo to je, ale na tom, že nebude na obtíž,“ prohlásil Mo Ran.

Co tím myslíš?“

Tak já se tě zeptám, který domek sis vybral?“ řekl Mo Ran.

Xue Meng se okamžitě zatvářil znepokojeně: „O co ti jde? Já jsem se už rozhodl, ten severní bude můj. Jestli se o něj chceš hádat tak já…“

Ještě, než stačil vymyslet, co udělá, Mo Ran ho se smíchem přerušil: „Nemám rád velké domy, takže se s tebou o něj hádat nebudu. Ale chci se tě zeptat, kdyby ten dům byl pořád prázdný –.“ Řekl a ukázal prstem na domeček, do kterého se už někdo nastěhoval, a pokračoval ve své otázce: „Vybral by sis ten jeho?“

Xue Men se zadíval napřed na domek s doškovou střechou a potom na Mo Rana: „Myslíš si, že sem blbej? Jasně že ne!“

Mo Ran se zasmál: „Proto říkám, že nám nebude na obtíž. Chápeš, že když sem přišel, bylo to tu úplně prázdné, ale on si nezabral ten nejlepší dům, ale jen malou chaloupku. Pokud to není blázen, je to nesmírně skromná a zdvořilá osoba.

Takové dohady vcelku dávaly smysl, ale Xue Meng ucítil, jak ho bodla dýka ukrytá v Mo Ranově úsměvu. Když ten druhý je zdvořilý, šlechetný člověk, který oželel nejlepší dům a sám si zvolil skromný příbytek, neznamená to, že on sám je všední přízemní sobec, který jen hledá výhody?

Jenže Mo Ran to Xue Mengovi nevmetl do tváře a mladý pan Xue se tak vůči tomu nemohl ohradit, ale nedokázal se ani přesto přenést, takže celý zčervenal.

Každopádně… Já jsem zvyklý bydlet v pohodlí,“ dusil se vztekem Xue Meng. Nemohl bych snést bydlení, které je pod mou úroveň. Pokud chce někdo být šlechetný, ať si poslouží. Je mi to jedno.“ Prohlásil a odešel.

Tak se ve čtyřech různých domcích okolo dvorku zabydleli čtyři různí páni.

Xue Meng si vybral dům na severní straně, s bílými stěnami a černými střešními taškami, s prahem pokrytým zlatem; to nejvýstavnější a nejpohodlnější obydlí. Mo Ran se usadil v kamenném domku na západní straně, u dveří byla zasazená broskvoň v plném květu. Chu Wanning si vyžádal bambusové přístřeší, které stálo na východní straně. Ve světle zapadajícího slunce zelené stvoly bambusů vypadaly jako vyřezané z lesklého nefritu.

Prostá chaloupka s doškovou střechou patřila tomu „šlechetnému člověku“ se kterým se ještě ani nesetkali.

Chu Wanning se z nachlazení ještě neuzdravil; točila se mu hlava, a tak si šel brzy lehnout. Xue Meng s ním chvíli zůstal, ale protože se ten malý bratříček k němu nechtěl tulit, nepotřeboval konejšit a o pohádky nestál. Namísto toho se zabalil do přikrývek a chtěl jen spát, na chvíli se posadil na kraj postele, ale když zjistil, že ho nikdo nepotřebuje, brzy odešel.

Mo Ran si na dvorek přinesl židli. Natáhnul nohy, ruce si založil za hlavu a líně sledoval mizející zlaté paprsky slunce, klesajícího za obzor.

Když uviděl, že Xue Meng vyšel ze dveří, zeptal se: „Bratříček Xia už spí?“

Jo.“

Klesla mu horečka?“

Když o něj máš takovou starost, proč se nejdeš podívat sám?“

Mo Ran se zasmál: „Ten malý chlapík určitě ještě úplně neusnul, já jsem nemehlo a mohl bych ho nechtěně vzbudit.“

Xue Meng se na něj zadíval: „Znáš se dobře. Myslím, že jsi jako kočky a psi, které chová moje máma, a umíš jen pobíhat po dvoře nebo lenošit.“

Haha, jak víš, že jen lenoším?“

Mo Ran si pohrával s květem broskvoně ve svých prstech a pak k němu s úsměvem vzhlédnul: „Za dobu, co tu sedím na dvoře, jsem už objevil velké, úžasné tajemství.“

Xue Meng se nechtěl vyptávat, ale byl moc zvědavý; jen chvíli vydržel dělat, že ho to nezajímá a tvářit se netečně. Nakonec zabručel: „… Jaké velké tajemství?“

Mo Ran na něj kývnul a přimhouřil oči: „Pojď blíž a já ti to pošeptám.“

Xue Meng se k němu váhavě naklonil a nastavil své milostivé ucho. Mo Ran se přisunul blíž a potichu řekl: „Haha, dostal jsem tě. Mengmengu, blbečku.“

Xue Meng vyvalil oči a vybuchl hněvem; chytil Mo Rana za šaty a rozkřičel se na celé kolo: „Ty mi lžeš? Proč se pořád chováš jako děcko!“

Mo Ran se smál: „Já že lžu? Já jsem objevil tajemství, ale nechci ti to říct, tak je to.“

Xue Meng nakrčil obočí: „Kdybych ti tohle teď věřil, tak bych byl opravdu blbej!“

Ti dva se spolu začali hádat; bylo to jako když pták klove psa a pes chňapá po ptáku. Mo Ran se právě chystal říct něco, čím by toho druhého pořádně vytočil, když se mu za zády ozval rozpačitý cizí hlas.

Ehm?“

Potom řekl: „Vy dva asi budete nováčci na výcvik?“

Ten mužský hlas byl jasný a zněl rázněji něž jako od obyčejného mladíka.

Mo Ran a Xue Meng se otočili a uviděli, že v šarlatovém svitu zapadajícího slunce a vanoucím vánku stojí muž v přiléhavých šatech.

Ten muž se narodil s výraznými rysy, měl temné oči a na temeni hlavy nesl korunku z černého nefritu. Jeho tvář měla zlatavou, medovou barvu a byla pohledná a zároveň bystrá. Nebyl zvlášť vysoký nebo mohutný, přesto tak působil, rozhodný, odvážný a hodný úcty jako přirozený vůdce, daleko více než ti, od jakých by se to čekalo. Pár dlouhých nohou v přiléhavém černém oděvu byl pevný, silný a rovný.

Mo Ranův výraz se okamžitě změnil, jako by mu před očima proběhly všechny zločiny a krveprolití světa.

Jako by před sebou znovu viděl postavu klečící uprostřed krvavých jatek, klíční kosti probodnuté a spojené řetězem, polovinu obličeje sedřenou, ale stále hrdou, odhodlanou raději zemřít než se vzdát.

Srdce se mu zachvělo, jako čistá kapka rosy, která stekla z listu. Mo Ran nedokázal říci, co to vlastně cítí.

Pokud někoho ve svém minulém životě obdivoval a uznával, byla to nepochybně ta osoba, která tu teď stála.

Takže ten zdvořilý, šlechetný člověk, který tu má bydlet s nimi… to je tedy on…