Bratři se okamžitě přestali hašteřit, a oba zároveň vyskočili na nohy. Osoba stojící před nimi vzbuzovala vážnost. Xue Meng na něj chvíli civěl a pak ze sebe vypravil: „Hm. To je pravda. Kdo jste?“

Xue Meng byl už od narození svéhlavý, a i když ho paní Wang znovu a znovu poučovala o etiketě a zdvořilých způsobech, nezanechalo to na něm výraznější stopy. Takže se lidí nikdy neptal na jejich zdvořilostní jména, neobtěžoval se s tituly a sám se nikdy nepředstavoval. Dalo by se říci, že byl pěkně hrubý.

Mo Ran sice věděl, že je pod důstojnost té osoby, aby Xue Mengovo chování kárala. Ale stejně to bylo dost…

„Jsem žákem sekty Rufeng a jmenuji se Ye Wangxi.“

Jak se dalo čekat, mladý muž zůstal klidný a vyrovnaný. Pod temným hustým obočím měl pár očí, zářivých jako hvězdy, jasných a pronikavých.

„Mohu se zeptat na vaše jméno?“

„Ye Wangxi?“ odfrkl Xue Meng a zabručel: „Nikdy jsem o něm neslyšel, jeho pověst nejspíš nestojí za řeč.“

Jeho bručení nebylo hlasité, ale přeslechnout by ho mohl jen hluchý. Mo Ran nenápadně zatahal Xue Menga za rukáv, aby se držel trochu zpátky a pak zakryl své skutečné pocity úsměvem: „Já jsem Mo Ran, žák sekty z hory Sisheng, a ten vedle mě, co má tak špatné způsoby, je můj mladší bratr Xue Meng.

Xue Meng ho odstrčil a rozzlobeně se na něj nasupil: „Co na mě saháš! Nejsem žádnej tvůj bratr!“

„Ach, Xue Mengu, ty…“ vzdychl Mo Ran. Obrátil se zpět k Ye Wangximu, oči přivřené v širokém úsměvu. „Můj mladší bratr je trochu tvrdohlavý, omluvte ho prosím, starší bratře Ye.“

Neznamenalo to, že se najednou rozhodl chovat k Xue Mengovi zdvořile. Bylo to kvůli tomu, že Ye Wangxi byl mezi svými současníky naprosto výjimečný. I když se ten současný Ye Wangxi ještě neproslavil, v jeho minulém životě byl v celém světě kultivace druhý, hned po Chu Wanningovi.

Jen nebesa vědí, kolik toho Mo Ran ve svém minulém životě v rukách Ye Wangxiho vytrpěl. Když se znovuzrodil v tomto životě, stále toho druhého viděl jako ostrou čepel dýky, jako spravedlivého hrdinu, čistého a vznešeného… a i když snad nemůže získat jeho přízeň, Mo Ran rozhodně netoužil po tom, aby se znovu stal jeho nepřítelem.

Samotný Chu Wanning stačil na to, aby ho seřezal do modra. Jak by mohl pokojně žít, kdyby měl za zády ještě Ye Wangxiho?

Ye Wangxi toho moc nenamluvil, takže prohodil několik zdvořilůstek a vrátil se do svého domku.

Jakmile odešel, Mo Ran se zlomyslně zašklebil: „Co myslíš?“

„Co si myslím o čem?“

„O něm,“ odpověděl Mo Ran. „Líbí se ti? Vypadá dobře, viď?“

Xue Meng se na něj zadíval jako na blázna: „Seš divnej.“

Mo Ran se smál: „Bydlíme tu společně a určitě se tady budeme pořád potkávat. Měl bys být rád, že on je náš soused.“

Xue Meng byl zmatený: „Mluvíš o něm, jako bys ho znal.“

Mo Ran samozřejmě nemohl říct pravdu, a tak začal šaškovat: „Ne, neznám ho. Posuzuju lidi podle vzhledu. Je moc hezký, takže se mi strašně líbí.“

„Ty jsi odpornej,“ ucedil Xue Meng.

Mo Ran se jen zasmál, a mávnul rukou. Když se k němu ale Xue Meng obrátil zády, udělal na něj vulgární gesto. Pak se pomalu vydal do svého kamenného domku, zavřel dveře a všechny Xue Mengovy poznámky a nadávky nechal venku.

Druhého dne vstal Mo Ran brzy ráno.

Kultivující opeřeného klanu rozhodli, že s kultivací začnou až za tři dny, aby si zvykli na život v Prameni broskvových květů. Když se Mo Ran umyl a upravil, zjistil, že Ye Wangxi už odešel. Ti dva se ještě nevzbudili, a tak se vydal bloumat ulicemi sám.

V ranní mlze kolem něj neslyšně prošlo několik kultivujících, kteří spěchali někam za vlastními povinnostmi.

Mo Ran narazil na stánek s jídlem a uviděl mísu plnou čerstvých osmažených knedlíků. Hned se vzpomněl na malého bratříčka, který byl ještě pořád nemocný. Přišel ke stánku a řekl: „Paní kuchařko, chtěl bych s sebou osm knedlíků a misku sladké rýžové kaše.“

Žena z opeřeného klanu, která u stánku prodávala, ani nezvedla hlavu: „Dělá to šest pírek.“

Mo Ran překvapeně zíral: „Šest čeho?“

„Šest pírek.“

„… To mám někde oškubat slepici?“

Žena si ho teď prohlédla: „Peří nemáš a jíst bys chtěl? Koukej zmizet.“

Mo Ran byl podrážděný i pobavený zároveň, když se chtěl znovu zeptat, ozval se mu za zády známý hlas. Objevila se ruka ovázaná obvazy, v prstech svírala šest třpytivých zlatých pírek.

„Paní, dejte mu tu rýžovou kaši, já to zaplatím.“

Žena vzala pírka, a protože se s nimi nechtěla dál ztrácet čas, zabalila jim snídani s sebou. Mo Ran se otočil a uviděl Ye Wangxiho stát vedle sebe, vysokého, pohledného a elegantního.

„Velice vám děkuji.“ Mo Ran vzal ještě horké, syčící knedlíky a sladkou kaši a šel s Ye Wangxim. „Kdybych na vás nenarazil, asi bychom dnes byli o hladu.“

„Bez obav. Osmnáctá je roztržitá a zapomíná dát nově příchozím pírka. Potkal jsem vás jen náhodou, a je to jen maličkost. Nemusíte mi děkovat.“

Mo Ran se ho zeptal: „To ta pírka musí mít každý, kdo chce v Prameni broskvových květů něco kupovat nebo prodávat?“

„Správně.“

„A odkud ta pírka jsou?“

„Jsou vytrhaná,“ odpověděl Ye Wangxi.

„V… vy… trhaná?“ Mo Ranovi z toho šla hlava kolem. Ta pírka se opravdu musí oškubat z nějakého ptáka? To jsou všichni ptáci v okolí úplně holí?“

Když Ye Wangxi viděl jeho překvapenou tvář, pobaveně se usmál: „Vy máte ale nápady. V Prameni broskvových květů je místo, kterému se říká Propast předků. Podle pověstí je to místo, odkud vyletěl rumělkový pták. Na dně propasti jsou hučící plameny, je tam nepopsatelné horko, které se nedá snést. Neroste tam ani travička a také tam nežijí žádná zvířata.

Mo Ran poslouchal jeho vyprávění a vzpomněl si na rudou záři na obloze, které si všiml včera, když byli na okraji města.

„Je ta propast blízko severní části města?“

„Ano, nemýlíte se.“

„A jak to souvisí s tím peřím?“

Ye Wangxi odpověděl: „Je to tak, že i když v okolí Propasti předků žádní tvorové nežijí, uvnitř žije hejno sov. Svá hnízda si staví v ohni, ve dne se ukrývají a v noci vylétají ven. Jejich pírka pomáhají kultivujícím z pernatého klanu zvyšovat úroveň kultivace.“

„Tak to tedy je,“ zazubil se Mo Ran. „Není divu, že chtějí zboží prodávat za pírka.“

„Hm. Ale měl byste si pamatovat, že když ty sovy v noci vylétnou, vypadají úplně jako obyčejné sovy. Když je chytíte, nejsou k ničemu. Jen za rozbřesku, když svítá slunce, a sovy se v hejnech o stovkách i tisícovkách ptáků vracejí do propasti, tehdy jejich peří zezlátne, a jen tehdy je možné je vytrhat.“

„Haha, není to stejné jako cvičení létání a vznášivé chůze? Pokud vaše dovednosti nestojí za nic, spadnete a upečete se na škvarek. Když se ale pro pírka nevydáte, nejspíš umřete hlady.“ Mo Ran nesouhlasně zamlaskal: „To je dost tvrdé.“

„Vaše schopnost vznášivé chůze je tedy nedostatečná?“ zeptal se Ye Wangxi.

Mo Ran si odkašlal: „Je naprosto průměrná.“

„To nestačí,“ odpověděl Ye Wangxi. „Sovy se pohybují velice rychle a prudce, o nic pomaleji než jestřáb nebo sokol. Pokud nebudete pilně trénovat, za několik dní vyhladovíte.“

„To je…“

Když Ye Wangxi viděl, jak Mo Ran vypadá nešťastně, vzdychl a řekl: „Podařilo se mi získat dost pírek, a na nějakou dobu vystačím. Pokud je potřebujete, jen si řekněte.“

Mo Ran odmítavě mávnul rukou a usmál se: „To přece nejde. A těch šest pírek budeme považovat za půjčku. Nejprve se vrátím, najím se, a když se mi podaří nějaká pírka získat, zítra vám to vrátím. Děkuji.“

Mo Ran se rozloučil s Ye Wangxim a donesl jídlo na jejich dvorek. Xue Mengův dům byl prázdný. Nejspíš se vzbudil, nudil se a šel se projít. Mo Ran tedy šel do Chu Wanningova bambusového domečku.

Chu Wanning se ještě neprobudil. Mo Ran naskládal rýžovou kaši a smažené knedlíky na stůl, a přišel blíž k lůžku. Sklonil se, aby se podíval.

Najednou měl pocit, že je mu to celé nějaké povědomé. Malý bratříček ve spánku vypadá úplně… jak je možné, že mu někoho tolik připomíná? Měl nejasný dojem, že zná někoho, kdo vypadá přesně stejně, někoho, kdo se ve spánku na posteli stočí do klubíčka a hlavu si opře o ruce – ale kdo to jenom je?

Když tak uvažoval, Chu Wanning se vzbudil.

„Uuu…“ Překulil se.

Chu Wanning zpozoroval, že u jeho postele někdo stojí a široce rozevřel oči: „Mo Rane?“

„Kolikrát jsem ti už pověděl, abys mi říkal starší bratře?“ Mo Ran mu rozčechral vlasy a pak mu položil ruku na čelo, aby zjistil, jestli má ještě horečku. „Zdá se, že horečka už opadla. Tak vstaň a najez se.“

„Najez se…“ Dítě na posteli bezmyšlenkovitě zopakovalo jeho slova; s rozcuchanými vlasy vypadal jeho obličejík ještě roztomileji.

„No vidíš, jak se o tebe starší bratříček stará. Vstával jsem brzy a šel koupit něco k snídani. Měl bys to sníst, než to vychladne.“

Chu Wanning ve svém sněhobílém prádle vylezl z postele a namířil si to ke stolu. Na stole ležel čerstvý lotosový list a v něm smažené knedlíky s tenkou křupavou kůrkou, posypané zelenou cibulkou a černým sezamem a také miska rýžové kaše s longanem a vonokvětkou. Kaše byla tekutá, ale zároveň hustá, ještě z ní stoupala pára.

Jindy silný a nezlomný starší Yuheng byl najednou nesmělý: „To je pro mě?“

„Co?“

„To jsi to všechno koupil… kvůli mně?“

Mo Ran byl trochu překvapený: „No jo.“

Sledoval Chu Wanninga, který vypadal nejistě a váhavě. Všiml si toho a pobídnul ho: „Rychle jez, ať to nevystydne.“

I když Chu Wanning žil na hoře Sisheng už dlouho, a všichni ho chovali v úctě, kvůli jeho chladné a upjaté povaze s ním skoro nikdy nikdo nejedl. A vůbec nikdy mu nikdo nepřinesl žádnou snídani z kuchyně. Občas sledoval, že se tak k sobě chovají někteří žáci, a i když si to nechtěl připustit, trochu jim v duchu záviděl. A když se před ním ocitla ta miska rýžové kaše a těch pár knedlíků, nedokázal se přimět, aby je jen tak snědl. Uběhla chvíle hrobového ticha.

Mo Ran viděl, jak sedí na stoličce, dívá se před sebe a jeho jídelní hůlky se ani nehnou a pomyslel si, že takové jídlo možná nemá rád.

„Co je?“ zeptal se Mo Ran. „Je ta kaše moc řídká?“

Chu Wanning se na něj zadíval a zavrtěl hlavou. Vzal lžíci a nabral si kaši. Foukal na ní a pak opatrně ochutnal.

Kdyby to byl krásný, chladný a nedosažitelný učený mistr Chu z dřívějška, vypadalo by to, že pojídá kaši elegantně a způsobně, a dokonale se ovládá. Ale v těle dítěte vypadal jen směšně a trochu smutně.

Mo Ran si jeho zdrženlivost špatně vyložil a řekl mu: „Ty nemáš rád longan? Můžeš je vyndat stranou, to nevadí.“

„Ne.“ Z tváře malého bratříčka se toho nedalo moc vyčíst, ale když se podíval na Mo Rana, oči měl mírné. „Chutná mi to.“

„Ó… Haha, tak dobře. Já myslel, že ti to nechutná.“

Chu Wanningovy husté řasy se rozpačitě sklopily a tiše zopakoval: „Chutná mi to. Nikdo se o mě ještě takhle nestaral.“

Když to říkal, zvedl oči a zadíval se na Mo Rana. Pak se vší vážností dodal: „Děkuji, starší bratře.“

Mo Ran vůbec nečekal, že by mohl říct něco takového a dost ho to zarazilo. Nebyl nijak zvlášť laskavý a neměl ani rád děti. Ke Xia Sinimu se choval laskavě, protože měl ve svém nízkém věku nezvykle velké schopnosti, a zdálo se, že by bylo dobré se s ním spřátelit.

Mo Ran k tomu přistupoval čistě věcně, ale když viděl že Chu Wanning to celé bere ohromně vážně, musel se začervenat hanbou.

Mo Ran mávnul rukou na znamení, že mu Chu Wanning nemusí děkovat a zeptal se: „Tobě ještě nikdy nikdo nekoupil snídani?“

Chu Wanning bezvýrazně kývnul.

„To se žáci staršího Xuanjiho o sebe navzájem nestarají, nebo co?“

„Já se s nimi moc nekamarádím,“ odpověděl Chu Wanning.

„A než jsi vstoupil do sekty, když jsi ještě byl doma s mámou a s tátou…“ Mo Ran se zarazil a dál to nedořekl. Věděl přece, že malý bratříček je tak chytrý a čistý jako sníh, jací rodiče by měli to srdce ho nechat, aby kultivoval někde v horách, a nikdy se nevrátil ani na návštěvu? Zdálo se, že se mu přihodilo něco podobného jako jemu a Shi Meiovi.

Jak čekal, Chu Wanning tiše řekl: „Rodiče mě opustili, nemám žádné příbuzné, nikdo si mě nechtěl vzít k sobě.“

Mo Ran napřed mlčel a potom hluboce vzdechl. Pomyslel si: chtěl jsem se s tím dítětem spřátelit, zaprvé, protože má vysokou úroveň kultivace a z druhé, protože se chová tak klidně a dospěle, ne jako nějaký obyčejný uřvaný spratek. Kdo by řekl, že má podobnou minulost jako já…

Když před sebou viděl toho malého bratříčka, Mo Ran si nemohl nevzpomenout na své vlastní dětství, na všechny ty tvrdé, těžké roky. Cítil, že mu v hrudi klíčí soucit a přátelství. Potom řekl: „Když se o tebe předtím nikdo nestaral, od teď to bude jinak. Protože pro tebe už jsem starší bratr, budu se o tebe od nynějška řádně starat.“

Zdálo se, že Chu Wanning on něj takové prohlášení nečekal a byl dost překvapený. Pak trochu roztál a lehce se usmál: „Ty se o mně budeš starat?“

„Hm. Když se teď budeš držet u mě, naučím tě meditační a šermířské techniky.“

Chu Wanningův úsměv se rozšířil: „Ty mě budeš učit meditaci a šermířským technikám?“

Mo Ran si jeho úsměv špatně vyložil a podrbal se na hlavě: „Neutahuj si ze mě, vím že tvoje kultivační úroveň je už dost dobrá, ale jsi ještě malý a máš se co učit. Starší Xuanji má strašnou spoustu žáků a jen těžko tě může učit osobně. Co je špatné na tom, aby ses něco naučil ode mě? Přinejmenším jsem někdo, kdo vlastní magickou zbraň.“

Chu Wanning nic neříkal a nakonec prohlásil: „Já jsem si z tebe nedělal legraci. Já si myslím, že… jsi úžasný.“

Ačkoli Mo Ran žil dva životy, bylo to poprvé, kdy ho někdo pochválil a řekl mu „jsi úžasný.“ I když ho chválilo jen malé dítě, byl v rozpacích, co si má počít. Byl příjemně překvapený. Chvíli jen lapal po dechu. Neměl kůži jen silnou jako hroch, ale spíš silnou jako městské hradby, teď se však celý červenal. Zmohl se jen na to, aby opakoval to, co právě slyšel: „J… já… já jsem úžasný… opravdu si myslíš, že jsem úžasný?“

Mo Ran si najednou matně vzpomněl, že když byl malý, chtěl být dobrým člověkem.

Bylo to malé, křehké přání z dávné minulosti, podobné jako jeho jiná malá přání:

Až vyrostu, vezmu si za ženu tu milou hezkou dívku, která v krámě prodává líčidla.

Až budu míst hodně peněz, budu každý den jíst palačinky.

Kdybych měl ke každému jídlu dva kousky pečeného masa, nevyměnil bych to ani za nesmrtelnost.

A ze všech těch přání zbyly jen vzpomínky, které odnesl vítr a zasypal sníh.