Mo Ran se usmál a pokračoval: „Kdysi dávno, žil jeden malý chlapec.“

Chu Wanning měl zavřené oči: „Nemělo o být o tom, jak se pase vůl? Protoč teď mluvíš o nějakém dítěti?“

„Nech mě domluvit,“ smál se Mo Ran. „Kdysi dávno, žil jeden malý chlapec, který byl moc a moc chudý. Neměl maminku ani tatínka, a tak pracoval u bohatého sedláka. Musel mýt nádobí, vytírat podlahy a vodit vola na pastvu. U sedláka dostával k jídlu každý den tři placky, a to dítě bylo moc šťastné, že má něco, čím si může naplnit břicho.“

„Jednoho dne vedl vola na pastvu, jako vždycky. Na cestě ale potkali zlého psa a ten kousnul vola do nohy. Když to sedlák zjistil, tak dal chlapci výprask. Pak sedlák chlapci přikázal, aby psa zabil, jinak nedostane žádné placky. Dítě dostalo velký strach, poslechlo a psa zabilo. Ale když přišlo domů, sedlák zjistil, že pes, který pokousal jeho vola, byl oblíbený pes vznešeného pána, který tomu kraji vládl.“

Chu Wanning otevřel oči: „A co potom udělali?“

„Co mohli dělat? Ten pes byl mazlíček jejich pána, a byl zvyklý, že si může dělat, co chce. Nikdo nečekal, že by ho někdo mohl jen tak zabít, protože každý věděl, že kdyby to pán zjistil, bylo by zle. Čím víc o tom sedlák přemýšlel, tím víc se zlobil a chlapci žádné jídlo nedal. Ještě chlapci pohrozil, že když kvůli němu bude mít s tím vznešeným pánem potíže, vyžene ho.“

„To je ale nesmysl,“ řekl Chu Wanning. „Já už to nechci poslouchat.“

„Spousta věcí je nesmyslná,“ smál se Mo Ran. „Jako třeba kdo má víc peněz, kdo má tvrdší pěsti a ostřejší lokty, kdo si stojí líp. Druhého dne přijel ten pán na statek a chlapce vyhnali. Chlapec byl ještě malý a vypadalo by hloupě, kdyby ho pán nechal vsadit do vězení. Tak dostal deset ran bičem a pak ho nechali jít.“

„Takže to dítě pak uteklo?“ zeptal se Chu Wanning.

„Hahaha, on nikam neutekl,“ odpověděl Mo Ran. „Ten kluk se vrátil zpátky k sedlákovi, šrámy se mu zahojily a pásl zase dobytek. Zase dostával tři placky denně.“

„Zlobil se kvůli tomu?“

„Dokud měl plné břicho, tak se nezlobil,“ řekl Mo Ran. „Bití je jen bití a když skončí, je to pryč. Žil v klidu, dokud neuběhlo dalších deset let. Pasáček vyrostl. Sedlákův syn byl asi stejně starý. Jednoho dne přijeli na statek nějací vzácní hosté. Sedlákův syn viděl, že jeden z nich má krásný flakónek vyřezaný z jednoho kusu achátu. Ta nádobka se mu tolik líbila, že ji ukradl.“

„Ten flakónek byl dědictví, byl nesmírně vzácný. Host se vylekal, když se ztratil a prohledával celý dům. Když sedlákům syn poznal, že už tu věc nebude moci dál schovávat, dal ji pasáčkovi, a řekl mu, že jestli řekne pravdu, už u nich nedostane nikdy najíst a umře hladem.“

Chu Wanning poslouchal, a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Mo Ran sice osiřel a potloukal se po ulicích, ale vyrůstal přece v zábavním podniku, který vedla jeho matka. A i když to asi nebyla nejšťastnější doba, nebylo to snad přece tak zlé, aby si vymýšlel takové ponuré, nešťastné příběhy?

Mo Ran pokračoval, zřejmě se sám dobře bavil: „Ten flakónek brzy našli. Jen kvůli tomu, aby dostal najíst, pasáček vzal všechnu vinu na sebe a jak se dalo čekat, dostal hrozné bití. Ztloukli ho tak, že nemohl tři dny vstát z postele. Sedlákův syn, který trestu uniknul, tajně sebral pařený knedlík plněný kořeněným vepřovým a dal ho pasáčkovi. Ten jídlo zhltnul a hned se přestal na chlapce, který mu tak ublížil, zlobit. Ještě nikdy předtím nejedl nic tak dobrého. Držel v ruce pařený knedlík a pořád opakoval: děkuji, děkuji.“

„Tak dost. Už nechci nic slyšet.“ Chu Wanning byl opravdu rozčílený: „Jak to že se nezlobil? Všechno odpustil za jeden pařený knedlík? A ještě mu za to poděkoval! Za co mu děkoval?!“

„Ne, ty neposloucháš pozorně,“ zamrkal na něj Mo Ran.

„Jak to, že neposlouchám pozorně?“

Mo Ran protáhnul obličej: „Řekl jsem ti, že to byl to pařený knedlík plněný kořeněným vepřovým masem. Haha, ty se ale tváříš. Nechápeš to, viď? Ten kluk si přišel na kousek masa nanejvýš když se slavil Nový rok. Myslel si nejdřív, že umře a nikdy nezjistí, jak chutná vepřové pěti chutí, proto se mohl uděkovat.“

Když Mo Ran viděl, že jeho slova malého bratříčka vyvedla z míry na tolik, že na to nedokáže nic říct, široce se usmál a pokračoval: „Každopádně tím ta věc skončila. Zas dostával svoje tři placky a den za dnem ubíhal. Až jednoho dne…“

Chu Wanning už pochopil jakým směrem se ubírá Mo Ranovo vyprávění. Jakmile dojde na „jednoho dne,“ nevěstí to nic dobrého.

A opravdu, Mo Ran řekl: „Až jednoho dne sedlákův syn spáchal další zločin. Tentokrát u mlýna zneuctil děvče ze sousedství a nešťastnou náhodou tam přišel ten pasáček.“

„A ten zas vzal vinu na sebe?“ zeptal se Chu Wanning.

„Jo.“ Mo Ran se smál: výborně, výborně, už taky umíš vyprávět příběhy.“

„Já jdu spát.“

„Ne, už je skoro konec,“ řekl Mo Ran. „Je to poprvé, kdy někomu něco vyprávím, tak mi prokaž trochu laskavosti.“

„Pasáček měl vzít vinu na sebe. To děvče nevydrželo tu hanbu a sáhlo si na život, rozbilo si hlavu o zeď. Ale pasáček nebyl hloupý. Život za život, a on nechtěl dát svůj život za sedlákova syna,“ pokračoval Mo Ran. „Nesouhlasil s tím, a tak ho sedlákův syn zamknul ve mlýně s tím mrtvým děvčetem a šel to nahlásit úřadům.“

„Pasáček byl bezvýznamný a vědělo se o něm, co je zač; jako dítě zabil psa, který patřil vznešenému pánu, pak ukradl hostu vzácný flakónek a teď znásilnil tu dívku. Jeho zločiny přece musely být potrestány. Nikdo neposlouchal jeho výmluvy. Chytili ho přímo na místě s rukama od krve, a tak ho zavřeli do vězení.

Chu Wanning rozevřel oči: „A pak?“

„Pak byl pár měsíců ve vězení. Když přišel podzim, odsoudili ho k smrti a odvedli ho na popraviště za městem. Šel za svými katy kolem polí a uviděl, jak o kus dál porážejí vola. Viděl, že je to ten vůl, se kterým už od malička chodíval na pastvu. Teď už byl starý, a neměl dost sil, aby oral pole. Vůl spásá trávu. Když jen žere, ale nedělá žádnou práci, na co by si ho sedlák držel? Celý život jim pomáhal obdělávat pole, nakonec ho odvedli k řezníkovi a jeho maso snědli.“

I když Mo Ran vyprávěl takový krutý příběh, usmíval se a vůbec nebyl smutný: „Ten pasáček jezdil na tom volu, říkal mu svá tajemství, krmil ho senem, když se mu přihodilo něco zlého, tak to zvíře objal a plakal. Byla to jediná blízká bytost, kterou na světě měl.“

„Tak si kleknul a prosil kata, aby mu dovolil se s tím volem rozloučit. Kat samozřejmě nevěřil, že by člověk mohl něco cítit ke zvířeti a opačně, myslel si jen, že se ho ten chlapec snaží nějak oklamat, a tak mu tu nedovolil.“

„A potom?“

„A potom? Pasáčka oběsili a vola porazili. Horká krev se rozlila po zemi a všichni zvědavci, kteří se tam přišli dívat, se rozutekli. Toho večera jedli u sedláka hovězí, ale maso bylo tuhé a vázlo jim mezi zuby. Když trochu ochutnali, řekli si, že se to nedá jíst a všechno vyhodili.“

Mo Ran se k němu otočil a vesele se usmíval: „Tak, to je celé. Jak se ti to líbilo?“

„Dej už pokoj,“ řekl Chu Wanning.

„No tak, když jsem si to sám sobě vyprávěl poprvé, úplně jsem se rozbrečel, ale tobě neukápla ani slza. Máš tak tvrdé srdce.“

„To tvoje vyprávění nestálo za nic.“

„Mo Ran se dvakrát zachechtal, položil paži bratříčkovi kolem ramen a hladil ho po vlasech: „To se nadá nic dělat. Tvůj bratr nic lepšího nesvede. Tak jo. Je konec. Jde se spát.“

Chu Wanning na to neodpověděl, ale za chvíli se zeptal: „Mo Rane.“

„Říkej mi starší bratře.“

„Proč se ten příběh jmenuje ‚Vůl spásá trávu‘?“

„Protože stejně jako lidé, i voli musí něco jíst. Aby měli co jíst, musí udělat spoustu práce. A když už jednoho dne pracovat nemůžou, je to jejich smrt.“

Chu Wanning mlčel.

Z nádvoří se nesly tichý hovor lidí, kteří tu našli útočiště a občas i zlověstné zakvílení duchů a démonů, kteří se pohybovali venku, za magickou hradbou.

„Mo Rane?“

„Ne, ty jsi tak drzý. Říkej mi starší bratře.“

Chu Wanning to přešel a zeptal se: „Ten kluk opravdu žil?“

„Ne.“ Mo Ran se odmlčel, pak se široce usmál, dolíčky na jeho tvářích se prohloubily, takže vypadal velmi pohledně. Objal chlapce vedle sebe a řekl laskavým tónem: „Samozřejmě, že jsem si ho jen vymyslel, abych tě pozlobil. Spi už.“

Za okamžik se však z nádvoří ozval hlasitý hluk. Někdo tam vztekle křičel: „Že hledáš mladého pána! Mladý pán má práci, odešel. Proč by se měl o vás někdo starat? Vyhoďte tu mrtvolu ven! To nevidíš, že to je ta, na které vyrazily ty modré skvrny?! Chceš nás všechny zabít?“

Hlas uprostřed temné noci duněl jako hrom. Ve chvíli, kdy přišla řeč na mrtvolu, všichni se vyděsili. Ti, kteří předtím leželi, rychle vstávali a snažili se zjistit, co se to děje.

Mo Ran se postavil před svého malého bratříčka, mračil se a šeptal: „Hm? To je ten člověk, co jsme ho viděli předtím v poledne?“

Opravdu, ten, kdo tam klečel a na koho pršely nadávky, byl mladík jménem Xiaoman, se kterým se setkali okolo poledne. Měl na sobě pořád stejné šaty, ale zdálo se, že jeho duše je úplně jiná.

Vypadalo to, jako by se z něj stala jen prázdná skořápka, jen objímal tělo svého adoptivního otce. Mrtvému děsivou rychlostí rostly nehty; to ukazovalo, že tělo brzy obživne. Když to ostatní viděli, kvapně ustupovali dozadu. Prefektův správce mladíkovi stále spílal.

„Tvůj otec tady se mnou pracoval, taky je mi líto, že je mrtvý. Ale proč? To ty jsi včera v noci fňukal, že máš hlad, tak šel ven, aby pro tebe sehnal jídlo. To kvůli tobě je tvůj otec mrtvý. To nás chceš zabít všechny?“

Xiaoman klečel na zemi, vlasy měl rozcuchané, oči zarudlé: „Ne, ne, …táto, tatínku. Prosím vás, dovolte mi setkat se s mladým pánem, mladý pán najde způsob, jak zařídit, aby jeho tělo neobživlo. Já chci otce řádně pohřbít, všechny vás prosím, ne…, nesmíte ho rozsekat.“

Když řekl „rozsekat“, začal hlasitě vzlykat, zakryl si tvář dlaněmi, pak si ji začal utírat, rty se mu chvěly. „Prosím vás, počkejte, dokud mladý pán nepřijde…“

„Brzy bude půlnoc, mladý pán je pryč. Co by tak asi pro tebe mohl udělat? Dobře víš, že i obyčejné mrtvoly se musí očišťovat, ale na tvém otci už vyrazily modré skvrny a narostly mu drápy. Opravdu si myslíš, že to vydrží, dokud se mladý pán nevrátí?“

„Ne… on to ještě vydrží, strýčku Liu… prosím vás, udělám cokoli, splatím vám to potom, prosím vás, nechte mého otce… prosím, prosím vás…“

Správce, který poslouchal jeho žadonění a prosby, dlouze vzdychl, a i jemu zrudly oči, ale přesto řekl: „Víš, že prosíš o životy nás všech? Stráže!“

„Ne! Nedělejte to!“

Ale bylo už pozdě. Nikdo mu nepomohl. Každý věděl, že s půlnocí se těla zmocní zlý duch. Tělo Xiaomanova adoptivního otce odtáhli ven, aby jej rozsekali. Několik lidí Xiaomana pevně drželo zprava i zleva; slzy mu tekly proudem a zmáčely mu tváře, z úst se mu dral zoufalý, téměř zvířecí nářek. Nakonec ho zpola odvedli a zpola odvlekli někam pryč.

Jakmile se ta bouře utišila, nádvoří se znovu ponořilo do ticha, ve kterém se ozývalo jen tlumený šepot.

Chu Wanning znovu neusnul. Zamyšleně sklonil hlavu.

Mo Ran se podíval po malém bratříčkovi: „O čem přemýšlíš?“

„Ten člověk ztratil celou rodinu a udělal takovou šílenou věc. Tělo jeho adoptivního otce bylo odstraněno a je jasné, že z toho bude vinit všechny kolem. Nejsem si jistý, je to jen domněnka. Mám takový dojem, že ten nezdar přesunu obyvatel Lin´anu mohl způsobit on.“

Mo Ran bez zaváhání odpověděl: „Napadlo mě to samé.“

Chu Wanning potřásl hlavou: „Jenže je ještě brzy, nemůžeme dělat žádné závěry. Musíme ho napřed pozorně sledovat.