Druhého dne se nic zvláštního nestalo.

Chu Xun nechal zkontrolovat, zda počet slaměných panáků rozmístěných po městě odpovídá počtu obyvatel. V každém domě si lidé začali balit na cestu skromná zavazadla. Přečkají tu ještě jednu noc a ráno odejdou do Putuo, přesně podle Chu Xunova plánu.

Mo Ran se usadil u brány prefektova paláce a sledoval všechny, kdo přicházeli a odcházeli. Zavzdychal: „Chu Xunův plán nemá chybičku, pokud to někdo všechno neprozradil, průměrný duch nebo démon nemá dost rozumu, aby pochopil že ve městě zůstali jen panáci. Někdo jim to musel vyžvanit. Co myslíš, bratříčku?“

Žádná odpověď.

„Ech? Bratříčku?“

Mo Ran se otočil. Nevšimnul si, že jeho malý bratříček se šel podívat na oddíl jezdců, kteří se chystali k odjezdu a na jeho místě sedí syn mladého pana Chu s hlavou v dlaních.

„Velký bratře…“

Mo Ran leknutím málem nadskočil, když se tam tak najednou objevil: „Co chceš?“

Chlapec ukázal na starou paulownii, ve jejíž vysokých větvích se houpal drak a zažvatlal: „Je od maminky, uvíznul tam. Nedosáhnu na něj. Velký bratře, pomůžeš mi?“

„Jasně.“

Mo Ran se hbitě vzlétnul do koruny stromu. Sebral draka ve tvaru motýla a snesl se zpátky na zem. Podal draka chlapci a usmál se: „Tady to máš, a ať už ti znova neuletí.“

Chlapec přikývnul.

Mo Ran se chvíli díval, jak se samotný toulá kolem a řekl si, že Chu Xun nejspíš nemá čas starat se o syna a zeptal se: „Kde máš mámu? Tady je nějak moc rušno, vezmu tě radši za mámou.“

„Maminka? Maminka je vzadu v horách.“

Mo Rana to zmátlo: „Co dělá v horách?“

„Spí.“ Chlapec se na něj bezelstně zadíval a tichým hlasem dodal: „Ona pořád spí. S tatínkem za ní chodíme, když na jaře kvetou kytičky.“

„A,“ vydechl Mo Ran, který nevěděl, co na to povědět.

Ale chlapci to nevadilo; byl ještě moc malý na to, aby chápal, co znamená smrt. Vesele si hrál se svým drakem a potom se znovu zadíval na Mo Rana, přicupital k němu a zašeptal: „Díky, velký bratře, počkej, … já ti něco dám.“

Hrabal se v kapse, a nakonec vyndal kus koláče zabalený do listů koriandru listu. Ve městě nebylo co jíst, a bylo docela záhadné, kde ten chlapec vzal koláč. Rozlomil ho a menší část podal Mo Ranovi.

„To je pro tebe velký bratříčku… pst, nikomu to neříkej, já už víc nemám.“

Mo Ran už natahoval ruku, když si to chlapec rozmyslel a nabídnul mu větší kousek.

„Je to moc dobré, uvnitř je sladká fazolová pasta.“

Z toho, co udělal, Mo Rana zaplavil hřejivý pocit, ale zároveň cítil lítost. Byl zvyklý na hrubé zacházení a nevěděl, jak má odpovědět na prokázanou laskavost. Zamumlal díky a vzal si koláček. Zdálo se, že chlapci to udělalo radost, na tváři měl široký úsměv, oči pod tmavými řasami mu zářily dobrotou a srdečností.

Mo Ran nechtěl koláč sníst, tak ho zabalil do listu paulownie a schoval si ho do rukávu. Chtěl si s chlapcem ještě promluvit, ale bylo to přece jen malé dítě. Zaujalo ho něco jiného a odběhl pryč.

Chu Wanning se vrátil a našel Mo Rana, zahleděného někam do dálky. Zdvihl obočí: „Co je?“

Mo Ran viděl už jen chlapcova záda a povzdechl: „Já jsem jen přemýšlel, … všichni tihle lidé… …jak to, že všichni musí zemřít?“

Přišla noc. Oblohu zakryla temná mračna, které co chvíli ozařovaly blesky. O něco později se zvedl prudký vítr a spustil se silný liják.

Noční bouře přinesla množství energie jin a posílila démony a duchy. Chu Xun nechal přesunout všechny živé z Lin´anu do blízkosti paláce a varoval je, aby za všech okolností setrvali pod ochranou bariéry shangqing.

Kvůli dešti nebylo možné přespat venku. Mo Ran se snažil mít Xiaomana na očích, ale potom do paláce začaly proudit celé davy lidí, kteří se chtěli schovat před nepřízní počasí a Xiaoman se mu ztratil z dohledu.

„Sakra,“ zavrčel Mo Ran.

Chu Wanning byl malý, a tak navrhnul: „Půjdu se po něm podívat.“ Hned na to se vmísil do davu a zmizel.

Za chvíli se vrátil a vypadal rozzlobeně: „Je venku.“

„Za bariérou?“

„Hm.“

Mo Ran mlčel. Díval se na liják a na lidi, kteří pobíhali sem a tam. Byla to jen vidina událostí, které se už staly před dvěma sty léty.

Přesto měl těžké srdce; lidé kolem byli plní nadějí, věřili, že je Chu Xun za úsvitu odvede z tohoto pekla do Putuo. V prudkém dešti balili věci i strážní oblečení v bílé a červené a vykonávali poslední přípravy na to, aby se ráno mohli vydat na cestu.

Nikdo z nich neví, jak málo času jim zbývá.

Připozdívalo se a ruch postupně utichal. Lidé se opírali jeden o druhého a dřímali. Chu Wanning a Mo Ran, ale nespali. Jejich úkolem bylo vyčkat, dokud se neobjeví král démonů a pak ho zabít. Protože Xiaoman opustil ochranu magické bariéry, musí se dnes v noci něco stát.

Mo Ran pohlédl na Chu Wanninga: „Proč si trochu neodpočineš? Vzbudím tě, když se bude něco dít.“

„Nechce se mi spát,“ řekl Chu Wanning.

Mo Ran ho pohladil po vlasech: „Nechceš něco k jídlu? Od doby, co jsme sem přišli, jsme nejedli.“

„Já…“ Když uviděl koláč, který Mo Ran vyndal, místo aby odsekl, že nemá hlad, na prázdno polknul.

„Tady máš,“ podal mu ho Mo Ran.

Chu Wanning vzal koláč, rozlomil ho, větší kousek vrátil Mo Ranovi a menší si nechal sám. Mo Ran na něj strnule zíral, ale nedal najevo, co si myslí.

Chu Wanning si ukousnul, tázavě zabručel: „Hm?“ a potom se zeptal: „Je z Pramene broskvových květů? Chutná nějak jinak.“

„Jak?“

„Má chuť vonokvětky.“

Mo Ran se nuceně usmál: „Jo? Dal mi ho Chu Xunův syn. Asi je to lin´anská chuť.“

„Vážně, lin´anská chuť.“ Chu Wanning se chystal znovu si ukousnout, když se najednou zarazil, jako by ho právě něco napadlo a obličej mu zbělel.

„To je moc špatné!“

Chu Wanning vyskočil, oči měl široce rozevřené a byl smrtelně bledý.

Mo Ran neměl ani potuchy, proč tak vyvádí: „Co je špatné?“

Chu Wanning neodpověděl, v dešti vyběhl na dvůr, chvíli hledal, potom sebral ostrý úštěpek kamene a říznul se s ním do paže. Okamžitě mu začala téct krev.

Mo Ran s ním zacloumal: „Zbláznil ses?“

Chu Wanning civěl, jak mu krev stéká po paži, pak trhnul hlavou, v očích úzkost. „Ještě ti to nedošlo?“

„Někdo po nás jde!“ vykřikl ostře.

Krev mu stále kapala z ruky a dešťová voda ji ředila do slabě narudlého odstínu.

Chu Wanningova tvář byla vlhká a bledá, tenké obočí se svraštilo; liják ho celého promočil skrz na skrz.

Zahřmělo a oblohu rozčísnul blesk. Jeho záře na okamžik proměnila hlubokou noc v den. V dunění hromu Mo Ran všechno pochopil. Bezmyšlenkovitě ustoupil o krok dozadu.

Už věděl, co je špatně.

V iluzi není nic skutečné, bez ohledu na to, jak opravdově to může vypadat. Není možné, aby pečivo mělo nějakou chuť, aby zbraň opravdu způsobila zranění. Zkrátka – mělo by být nemožné, aby na ně iluze působila.

„Někdo iluzi upravil a pro nás je to teď skutečnost,“ zašeptal Chu Wanning.

Převedení iluze ve skutečnost, také známé jako „manifestace iluze“, nebyla nijak snadná záležitost. Nejzběhlejší v této technice byli v sektě Guyue´ye, jejímž heslem bylo: ‚Pro tělo lék, pro duši božský dotyk‘, přičemž ta druhá polovina se vztahovala k tomu, že řada jejích členů se specializovala na umění manifestace iluzí, protože mnoho lidí se neumělo vyrovnat se smrtí svých nejbližších a díky převedení iluze ve skutečnost se mohli těšit ze společnosti zemřelého.

Nicméně, provedení takové uskutečněné iluze bylo nesmírně náročné, takže obecně mohly být vytvořeny jen krátké jednotlivé scény, jako společné popíjení, společný odpočinek a podobně.

Tato iluze vytvořená pernatým klanem však byla souvislá a velmi rozsáhlá, a obsahovala řadu různých událostí, a ani vůdce sekty Guyue´ye nemohl být schopen ji převést ve skutečnost.

Mo Ran si však hned na někoho vzpomněl – nemohlo to být dílo falešného Gouchena z jezera Jincheng?

Ale než nad tím mohl dál uvažovat, z oblohy zaduněl podivný zvuk. Spící lidé se zmateně probouzeli jako vyplašení ptáci, zděšeně se rozhlíželi kolem, až konečně obrátili oči k nebi. Na chvíli se rozhostilo mrtvé ticho, pak se rozlehly skřeky, jako když do rozpáleného oleje přileje voda.

Každý chtěl utéct, každý hledal nějakou cestu, jen aby zjistil, že není kam. Jekot se ozýval ze všech stran. Oblohu dělila obrovitá puklina a dolů na zem shlíželo nestvůrně veliké, krvavě rudé oko.

Oko bylo téměř na kraji bariéry. Zahřměl drsný a skřípavý hlas: „Chu Xune, jakou to máš drzost! Ty, pouhý smrtelník, jsi chtěl oklamat Naši Výsost.“

„Král démonů,“ zašeptal Mo Ran.

V říši duchů a démonů vládlo devět králů, někteří z nich byli mocnější a silnější než jiní. Ten tady ještě neodhalil svou podobu, takže se nedalo určit, který z nich to je. Na nebi je vidět jen ta jediná oční bulva zalitá krví, která shlíží na budovy dole: „Taková nehoráznost, taková hloupost! Ubohý smrtelníku – ty jsi je chtěl zachránit? Předtím jsem nemusel vyhladit celé město, ale když jste se mi postavili – pobiji vás všechny! Ani jediný nebude ušetřen!“

Ozval se ohlušující výkřik a z démonského oka přímo na bariéru vyšlehlo rudé světlo.

Rudá soupeřila se zlatou a pro tu chvíli všechny ostatní barvy ze světa zmizely. Síla nárazu zvedla trosky, které se rozletěly v prudkém vichru a neustávajícím dešti. Větve se stromů na nádvoří se zlámaly. Lidé uvnitř magické hradby zachvátila hrůza, naříkali a tiskli se jeden ke druhému.

Bariéra shangqing vydržela první nápor, ale vzápětí rudé světlo zazářilo znovu a zasáhlo stejné místo. Bariéra stále držela, ale objevila se v ní trhlina.

„Jak nestoudné, neodpustitelné!“

Rudé světlo vyšlehávalo znovu a znovu, ozýval se hřmot a vyletovaly jiskry. Když Chu Wanning pochopil, že bariéra se co nevidět zhroutí, ztuhla mu krev v žilách – nyní, když se z iluze stala skutečnost, přináší jim útok stejné nebezpečí, jako by to bylo ve opravdovém světě. Pokud ten útok bude úspěšný, může tu i s Mo Ranem zemřít.

Na koncích prstů mu zatančilo zlaté světlo. Tím se určitě prozradí, ale v takové situaci nemá jinou volbu. Chystal se v největší tísni přivolat Tianwen, když náhle oblohou prolétlo oslepující světlo jako šíp a zasáhlo prasklinu v bariéře.

Lidé se obraceli a viděli, že vysoko na střeše stojí Chu Xun. V rukách držel fénixí harfu, jeho prsty laskaly její struny, ze kterých vyletovaly záblesky světla směrem k bariéře. Každý tón byl zvonivý a pronikavý, jako když se láme ocel. Bariéra shangqing, která se už téměř zhroutila, byla obnovena.

„Mladý pán je tu!“

„Mladý pán!“

Lidé dole křičeli, někteří plakali radostí. Chu Xun stál osamoceně proti oku krále démonů. V jediném okamžiku oba zasadili desítky úderů, ale král démonů už nebyl schopen zasáhnout bariéru.

Z oblohy znovu zazněl výhružný hlas: „Chu Xune, se svými schopnostmi jsi mohl snadno sám uniknout. Pleteš se do věcí, které se tě netýkají a děláš si nepřítele v říši démonů!“

„Vaše Veličenstvo chce ublížit lidu Lin´anu, mému lidu, jak se mě to nemůže týkat!“

„To je směšné! My démoni se živíme dušemi, můj rod polyká duše smrtelníků, tak jako vy jíte maso, není v tom žádný rozdíl! Sám to brzy poznáš, jakmile zemřeš!“

Tóny harfy nepřetržitě plynuly, a Chu Xun odpověděl: „Dobrá, tak uvidíme, zda Vaše Veličenstvo získá tu hlavu, kterou nosím na svém krku.“

Jak mluvil, melodie pod jeho prsty zrychlila, oblohu ozářilo jasné světlo a zasáhlo zrůdné oko.

„Ááááááá!!!“

Děsivý křik otřásl zemí, na které stáli.

Z oka spáleného Chu Xunovým kouzlem vytryskla páchnoucí krev a ozývaly se mrazivé výkřiky provázené záplavou krve. Král démonů ve svém hněvu udeřil znovu rudým světlem, ale tentokrát mnohonásobně silněji než předtím; světlo vyšlehlo skrz krvavý déšť. Chu Xun chtěl úder odrazit, ale nápor byl příliš mocný a zatlačil ho dozadu. Harfa umlkla.

„Mladý pane!“

„Puklina! Je tam puklina! Bariéra povolí!“

„Mami! Mami!“

Dav propadal panice; rodiny se s pláčem objímaly, ti, co byli sami, se třásli v koutech.

Chu Xun zatnul zuby; v očích měl oheň, odmítal se vzdát tak snadno. Jako by se do sebe s králem démonů vzájemně zaklesli; všude kolem něj vzplanula oslnivá záře. Rozhlédl se a uviděl, že vedle stojí Mo Ran a Chu Wanning, do jeho světla se vlilo šarlatové a zlaté světlo a znovu zacelilo magickou hradbu.

Z výše se ozval strašlivý řev.

Oko démona zmizelo.

Všichni tři se snesli na zem. Ještě chvíli mračna ronila páchnoucí krev, než ji vystřídala čistá voda.

Pobledlý Chu Xun se uklonil Mo Ranovi a Chu Wanningovi: „Velice vám děkuji za pomoc.“

„Není zač,“ mávnul Mo Ran rukou. „Odpočiňte si, vypadáte hrozně.“

Chu Xun kývnul; stálo ho to mnoho sil, a tak ho Mo Ran musel cestou na chodbě podpírat. Lidé, kteří byli ještě před chvílí vyděšení, když viděli, že mladý pan Chu opravil bariéru a zachránil je, teď projevovali vděčnost, nabídli mu vodu a přes ramena mu přehodili oblečení.

Někdo řekl: „Mladý pane Chu, jste celý provlhlý, ohřejte se u ohně.“

Chu Xun jim jednomu po druhém poděkoval, ale byl příliš vyčerpaný, než aby mohl jít dál a nabídku odmítnul. Neodradilo je to a jednoduše snesli dřevo a rozdělali oheň u něj.

Všechno postupně utichlo, jen oheň praskal. Nějaký muž se zeptal: „Mladý pane, podnikli jsme tolik příprav a opatření, ale král démonů to všechno prohlédnul … co budeme dělat?“

„Ano, ano…“

„Jak se dozvěděli, že se chystáme odejít? Mladý pán přece říkal, že tihle zlí duchové nerozeznají ty panáky od skutečných lidí, tak jak se to mohlo stát … jak je to možné …“

Mužův hlas utichl a jen se upřeně díval na Chu Xuna. Bylo zřejmé, že chce říci, že se Chu Xun možná mýlil, že možná udělal nějakou chybu.

Strážní v bílém si toho pohledu všimli a jeden ho hned celý zamračený začal kárat: „Co se to snažíš říct! Vždyť je úplně jasné, že někdo nedržel jazyk za zuby a plán králi démonů prozradil!“

Muž zamumlal: „Kdo nás zradil démonům? Vždyť z toho by nemohl nikdo nic mít…“ Potom zpozoroval, že se všechny oči s hněvem upřely na něj a zmlkl.

Chvíli bylo ticho a pak se někdo jiný zeptal: „Mladý pane, ten zatracený démon to nenechá jen tak, co budeme dělat?“

Chu Xun byl unavený tolik, že nemohl ani otevřít oči, ale jeho hlas zněl laskavě: „Musíme vydržet do svítání a pak se vydat na cestu. Za denního světla nebudou moci nic dělat.“

„Ale lidí je tu moc, jsou tu staří a také moc mladí, a také máme nějaké raněné, jak stihneme za jediný den dojít do Putuo?“

Chu Xun vlídně odpověděl: „Nedělejte si starosti. Odpočívejte. Soustřeďte se na zítřejší cestu. Já se postarám o zbytek.“

Mladý pan Chu je vždy ochraňoval; když něco řekl, všichni poslechli. Přišlo dítě se sladkostí ze sezamových semínek a nabídlo ji Chu Xunovi. Chu Xun pootevřel oči, pohladil dítě po hlavě a chystal se něco říct, když dovnitř přiběhla zděšená stráž: „Mladý pane, mladý pane! To je strašné!“

„Co se stalo?“

„Malý mladý pán, malý mladý pán … Xiaoman … venku, před chrámem Cheng Huang …“ Strážný byl tak rozrušený, že nedokázal mluvit souvisle; zajíknul se, padl na kolena a zoufale se rozplakal.

Chu Xun smrtelně zbledl, vyskočil na nohy a vyběhl ven do deště.