Chrám Chen Huang stál na okraji oblasti, kam sahala Chu Xunova moc. Bariéra se táhla až k jeho schodům, ale už ne dál.

Uvnitř chrámu poblikávala světélka svíček. Byly tam dva zástupy démonů, kteří měli takovou kultivační úroveň, aby si dokázali vytvořit hmotná těla a uprostřed nich stála žena v červených šatech, spoutaná, s hlavou otočenou dozadu, protože její pohled se upíral na sochu na oltáři. Vedle ní stál se sklopenýma očima Xiaoman, který pevně svíral malé dítě.

„Lan Ere!“ vykřikl Chu Xun.

Tím dítětem nebyl nikdo jiný než Chu Xunův syn Chu Lan. Když Mo Ran viděl, že se chlapec ocitnul v takových nesnázích, srdce se mu bolestně sevřelo; v ústech ještě pořád cítil sladkou chuť koláče. Chtěl jít dál, ale Chu Wanning ho zadržel.

„Nechoď tam.“

„Proč!“

Chu Wanning se na něj zadíval a pak tiše řekl: „Oni už jsou mrtví. Zemřeli před dvěma staletími. Ale došlo k manifestaci iluze a já nechci, aby se ti něco stalo.“

Byla to pravda. Nezáleží na tom, co udělá teď, protože je to už dávno, co ti mrtví odešli ze světa a nedá se na tom nic změnit.

Chlapec na vnější straně magické hradby plakal a křičel, nebylo mu téměř rozumět: „Tati! Tati pomoz mi! Tatínku prosím pomoz Lan Erovi!“

Chu Xunovi se chvěly rty. Zakřičel na Xiaomana: „Co to děláš? Nikdy jsem ti neublížil! Pusť ho!“

Xiaoman si ho nevšímal; měl skloněnou hlavu, jako by nic z toho neslyšel. Ale jeho chvějící se ruce prozradily jeho váhání. Mezi palcem a ukazováčkem levé ruky měl mateřské znamínko, na hřbetech rukou mu vystoupily tmavé žíly.

Lidé, kteří našli útočiště v prefektském paláci sem přišli také, všichni ohromení, zděšení a rozzlobení z pohledu do nitra chrámu, začali šeptat:

„To je syn mladého pána…“

„Jak se to mohlo stát…“

Xiaoman přeřezal provazy, které ženě v červeném bránily v pohybu. Vypadalo to, jako by se probouzela ze spánku a pak se pomalu otočila. Byla krásná, svěží jako lotosový květ, měla dlouhé štíhlé hrdlo, ale její tvář byla bílá jako list papíru a rty měla rudé jako krev. Úsměv, který věnovala Chu Xunovi byl půvabný, ale tajila se v něm bolest.

Světlo svící ozářilo její tvář. Když ji spatřili, Chu Xun i všichni, co stáli za ním strnuli.

Její úsměv byl plný smutku. Tiše řekla: „Manželi.“

Ta žena nebyla nikým jiným než zemřelou manželkou Chu Xuna.

Paní Chu se rozhlédla a hned se natáhla, aby vzala svého syna od Xiaomana. Xiaoman zaváhal, ale z paní Chu byl teď duch, a když se zbavila pout, byla mnohem silnější než on. Snadno vytrhla dítě z jeho náruče. Zemřela na následky nemoci, když jejímu dítěti nebyl ještě ani měsíc. Chlapec svou matku nikdy neviděl, a tak stále jen plakal a volal otce, aby ho zachránil.

„Buď hodný chlapec a už neplakej, maminka tě vezme za tatínkem.“

Paní Chu sevřela dítě svými štíhlými pažemi a pomalu vyšla ven z chrámu, dolů po mokrých kamenných stupních až k hranici bariéry shangqing Stanula tváří tvář Chu Xunovi, v tváři radost i žal.

„Manželi, je to už tak dávno. Daří … daří se ti dobře?“

Chu Xun nedokázal promluvit. Prsty rukou se mu neovladatelně roztřásly, a jak sledoval ženu za bariérou jeho fénixí oči zrudly.

Paní Chu mluvila měkkým, příjemným hlasem: „Lan Er už tolik vyrostl, a ty vypadáš daleko usedleji, jsi trochu jiný, než jak jsem si tě pamatovala … chci se na tebe podívat zblízka.“

Natáhla ruku a dotkla se bariéry – ale nemohla přes ní, ne v podobě ducha, a tak jen tiše hleděla přes proměnlivé barvy magické hradby na muže na druhé straně.

Chu Xun zavřel oči, na řasách se mu zatřpytily slzy.

Zvedl ruku a přitiskl ji k její, oddělené bariérou a pak otevřel oči. Dívali se na sebe.

Chu Xun potlačil vzlyk: „Ženo…“

Rodinu rozdělila smrt už před lety, ale čas, který strávili spolu byl kratičký.

„Ta jabloň haitang, kterou jsem tehdy zasadila na nádvoří, zakořenila?“

Chu Xun se usmál se zvlhlýma očima: „Je už vysoká a krásná.“

Paní Chu se lehce usmála: „To jsem ráda.“

Chu Xun se pokusil také usmát: „Lan Er ten strom miluje, na jaře si pod ním vždycky hraje. Má rád jabloňové květy, stejně jako ty, každý … každý rok o Svátku čistoty a jasu …“

Už se neudržel, opřel čelo o bariéru a slzy mu tekly proudem, hlas se mu zlomil.

„Každý rok o Svátku čistoty a jasu utrhne ten nejkrásnější květ a přinese ho na tvůj hrob. Wan´er, Wan´er, víš to? Každý … každý rok, víš to?“

Otřásal se vzlyky, z každého slova čišelo zoufalství, jeho dřívější vyrovnanost byla ta tam.

I paní Chu zrudly oči; ale byla duchem a nemohla prolévat slzy, ale její nešťastný výraz nemohl nechat nikoho na pochybách o tom, co cítí.

V tu chvíli se ozval chladný hlas: „Jistě že to ví. Ale nebude to vědět dlouho.“

Mo Ranův výraz se okamžitě změnil: „Král démonů!“

I Chu Wanning se zamračil: „Ten zbabělec se ani sám neukáže.“

Smích krále démonů zněl jako škrabání nehtů o kov; všichni se zachvěli.

„Lin Wan´er je nyní mezi námi. Nechci jí ublížit, ale protože mi vzdoruješ a zničil jsi jedno z mých očí, nechám tě teď zakusit ještě větší bolest!“

Na ta slova začali démoni v chrámu prozpěvovat zaklínadla.

„Srdce je mrtvé, ať vzpomínky zmizí.“

Paní Chu vytřeštila oči a její hlas se chvěl: „Manželi, Lan Er! Musíš si vzít Lan Era!“

„Srdce je mrtvé, ať jsou všechny svazky přeťaty.“

„Lan Ere, rychle, musíš za tatínkem!“

Paní Chu se pokusila protlačit své dítě skrze bariéru, ale stěna světla jej nepropustila, jako by to byl duch.

Xiaoman stál za hrazením chrámu a sledoval je; jeho tvář, původně okouzlující, se šklebila žalem a škodolibou radostí: „Je to k ničemu. Namaloval jsem na něj pečeť duchů, jak mi to přikázal král démonů. Teď je jako duch a nemůže projít bariérou.“

Zpěv zaklínadel sílil, jako když stoupá příliv: „Srdce je mrtvé, ať je rozum rozbit.“

„Manželi!“ Paní Chu byla hrůzou bez sebe. Přitiskla dítě k sobě a několikrát narazila do bariéry.

„Manželi, musíš tu hradbu zrušit, zruš ji, ať Lan Er může dovnitř. Ty ho musíš zachránit, musíš ho zachránit … Já … já už … já …“

„Srdce je mrtvé, ať soucit uhasne.“

„Manželi!“

Paní Chu padla na kolena s vytřeštěnýma očima. Její tělo se neovladatelně roztřáslo, na její tváři se objevily krvavě rudé magické značky kletby.

„Naše dítě, Lan Er … ty jsi mi slíbil, ty jsi mi slíbil, že se o něj postaráš … zruš tu bariéru, prosím, já tě prosím, zruš ji … … manželi!“

Chu Xun měl pocit, jako by ho trhali na kusy. Několikrát zvedl ruku, aby bariéru odstranil, ale nakonec ji nechal klesnout.

Venku s pláčem křičel Chu Lan, díval se na něj s uslzenou tváří a natahoval po něm ručky: „Tatínek už … o Lan Era nestojí … …? Lan Er chce k tatínkovi … Tatínku obejmi mě …“

Paní Chu ho pevně sevřela rukama a políbila na tvář. Oba, matka i syn, klečící, naříkající, oba prosili Chu Xuna, aby strhl bariéru shangqing a pustil dítě dovnitř.

Někdo z davu se rozkřičel: „Mladý pane, to nemůžete! Nemůžete zrušit bariéru! To by pro stovky lidí z Lin´anu znamenalo smrt. Je to lest těch duchů a démonů! Mladý pane! Nesmíte zrušit bariéru!“

„To je pravda, bariéra musí zůstat stát!“

Zoufalá touha po životě dohnala lidi k tomu, aby si začali klekat a plazit se před Chu Xunem a úpěnlivě žadonit: „Mladý pane, prosíme, nesmíte zrušit bariéru, nebo všichni zemřeme!“

„Paní, prosím …“

Jeden z nich se začal uklánět paní Chu: „Paní, prosím, mějte slitování, buďte velkodušná, prosím, nenuťte mladého pána, aby bariéru odstranil, byla jste vždycky tak soucitná, my vás prosíme …“

V tu chvíli už všichni, až na stráže a několik dalších osob, klečeli, doprošovali se a naříkali a jejich hlasy přehlušily pláč paní Chu a jejího syna venku, před bariérou.

Chu Xun se cítil, jako by stál na jehlách a probodávalo ho na tisíc dýk, které se rozrůstaly v ostré trny, které drásaly jeho nitro.

Před nim stála jeho manželka se synem a za ním byly životy stovek lidí. Když byl vystavený takovému utrpení, měl pocit jako by už byl mrtvý, pohltily ho plameny a spálily na popel.

Zaklínání však pokračovalo a znělo ještě pronikavěji.

„Srdce je mrtvé, ať se cit rozplyne.“

„Srdce je mrtvé, ať touha vyprchá.“

Na krásném hrdle paní Chu vyrážely další a další znamení kletby, až pokryly i její tvář a nakonec začaly stoupat k očím.

Už sotva dokázala mluvit, s beznadějným výrazem pohlédla na svého manžela a s námahou pronesla: „Pokud ty… já… tě… budu nenávidět… vezmi… vezmi… Lan Era… já nenávidím… já…“

Znamení kletby zasáhlo její zornice. Celé její tělo se zatřáslo jako v agónii a ona pevně zavřela oči.

„Nenávidím!“

Zazněl zoufalý výkřik, který se změnil ve zvířecí vytí. Paní Chu otevřela oči. Její něžné, mandlové oči teď měly barvu krve. Bělmo zmizelo; v každém oku měla čtyři zornice.

„Wan´er!“

Chu Xunův výkřik byl naplněný bezbřehým žalem a on na chvíli zapomněl, že udržování bariéry shanqing vyžaduje, aby byl její tvůrce přítomen uvnitř ní. Chtěl jen být se svou manželkou. Když už téměř z bariéry vystoupil, přiletěl šíp a probodl mu rameno. Paže, kterou zdvihl, mu ochromená klesla zpět k boku.

Byl to mladý muž, jeden z členů stráže, v ruce stále svíral luk. Pokrytecky oslovil Chu Xunal: „Mladý pane! Vzpamatujte se! Vždycky jste nás učil, že spravedlivý klade blaho lidu nad vlastní zájmy. Byla to jen krásná slova? Zahodíte stovky životů jen proto, abyste zachránil jediného vám blízkého člověka?“

Stařena, která stála vedle mladíka, promluvila třaslavým hlasem: „D-dej pryč ten luk, jak ses opovážil vztáhnout ruku na mladého pána? Všechno, všechno je to rozhodnutí mladého pána, mladý pán už udělal vše, co je v lidských silách, jak jen můžeš … jak jen můžeš být tak nevděčný!“

Zatímco se dohadovali, zepředu zazněly výkřiky hrůzy. Paní Chu se začala chovat úplně jinak. Ještě před chvílí své dítě láskyplně objímala, teď však vypadala jako dravé zvíře. Divoce vyla s tváří obrácenou k nebi a z úst jí kapaly sliny; s děsivou rychlostí jí narostly dlouhé, špičaté zuby.

V její náručí naříkal a zdušeně chraptěl Chu Lan, mezi vzlyky ještě vykřiknul: „Maminko …“

V odpověď mu paní Chu zaťala své dlouhé drápy do krku.

Celý svět ztichnul.

Kapky krve se vznášely ve vzduchu jako vadnoucí květy.

Stejně jako tehdy, když paní Chu stála u okna a v náruči držela své novorozené dítě a dívala se, jak okvětní lístky opadané z jabloně haitang tančí po nádvoří.

Červený haitang … žlutý haitang … tiše padají

Ruce, které Chu Lana něžně hladily, teď odtrhávají jeho hlavu, jeho ruce a nohy, rozpářou jeho trup.

… větřík nese kvítka.

Z nebe se valí déšť, po zemi se roztéká krev. Matka hltá vnitřnosti svého dítěte.

A ztracená dítka …

Na nimi se důstojně klene chrám Cheng Huang.

Když se Chu Lan narodil, klečela před chrámem Cheng Huang, své jemné ruce sepnuté v modlitbě. Vyzvánění zvonů poplašilo ptáky, a ti se rozletěli do všech stran. V dýmu kadidla se poklonila, aby poprosila o zdraví a štěstí svého dítěte, aby mohlo prožít dlouhý a radostný život …

otce i matku marně volají.

Chu Lanovo srdce bylo vyrváno z jeho malého zmrzačeného tělíčka. Paní Chu se do něj hladově zakousla, ze rtů jí stékala krev.

„Ááááááááá!!“ Chu Xun se sesunul na zem a hlavu si sevřel rukama, pak padnul na kolena a několikrát udeřil hlavou o zem. Z očí mu tekly slzy, byl zlomený a zoufalý; klečel v záplavě krve před svou ženou a synem, před všemi lidmi z Lin´anu, klečel pod sochou boha, v mazlavém bahně.

Klečel v hlubině hříchu a ve výšinách svatosti.

Klečel v nevýslovném slitování i v nejzazší nenávisti.

Klesl do prachu, jeho duše byla rozervaná na cáry, vyhaslá.

Uplynula dlouhá doba, než někdo promluvil chvějícím se hlasem: „Mladý pane …“

„Mladý pane, máte naši soustrast …“

„Na dobrotu mladého pána nikdy nezapomeneme …“

„Mladý pan Chu je tak spravedlivý, je tak hodný! Je to tak hodný člověk …“

Někdo se přivlekl své vlastní dítě a zakryl mu před tou krvavou spouští oči, jen aby Chu Xunovi řekl: „Mladý pane, zachránil jste nám život. Paní a malý mladý pán, ti už …, ti už jsou určitě v ráji …“

Někdo ucedil: „Vemte si to svoje děcko a vypadněte! Proč jste radši nešli do ráje vy, s tím svým parchantem?“

Dotyčný se hned tiše vytratil.

Ale všechno jako by se to ozývalo z dálky. Chu Xun měl pocit jako kdyby zemřel. Hlasy zněly slabě jako by přeletěly široké moře, jako by přeletěly celý lidský život.

Muž potřísněný bahnem stále klečí v prudkém dešti, od jeho manželky a syna ho odděluje jen tenká clona zářivého světla, na jedné straně mrtví a na druhé umírající. Když Mo Ran sledoval ten výjev před sebou, vzpomněl si na svůj minulý život, kdy svévolně vraždil nevinné a přemýšlel, že sám stvořil víc než jednoho Chu Xuna, více než jednoho Chu Lana, víc než jednu paní Chu …

Podíval se na své ruce.

Na okamžik se zdálo, že jsou pokryté krví.

Zamrkal. V dlaních měl jen ledově studenou dešťovou vodu, která mu protékala mezi prsty.

Roztřásl se.

Ale v tu chvíli jeho dlaň uchopila nějaká teplá ruka.

Trhnul sebou, jako by se právě probudil ze zlého snu a zjistil, že se na něj se znepokojením dívá jeho mladší bratříček. Byl tolik podobný Chu Lanovi.

Mo Ran poklekl, aby se mu mohl podívat do očí, jako hříšník, který prosí za odpuštění, v očích měl déšť i slzy.

Chu Wanning nic neřekl, jen natáhnul ruku a pohladil ho po hlavě.

„To všechno se stalo už dávno,“ řekl měkce Chu Wanning. „Je to minulost.“

„Máš pravdu.“ Mo Ran se přinutil k smutnému úsměvu. Sklopil oči a zamumlal: „Je to minulost.“

Ale i když je to minulost, pořád to jsou činy, které vykonal. On Chu Lana nezabil, ale kolik lidí jako Chu Lan kvůli němu zemřelo?

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc ho to děsilo, tím větší bolest cítil.

Proč byl tak krutý … proč byl tak posedlý …