Je to jen náhoda? Nebo…

Teď si nemůže jizvu na mistrově hrudi prohlížet kdykoli se mu zamane, a musí se spolehnout svou paměť. Ta bledá jizva ve tvaru srpku měsíce určitě nebyla po ráně zasazené nějakou čepelí a nepodobala se ani Chu Xunově ráně, kterou způsobily prsty ruky a zanechaly po sobě pět zejících krvavých otvorů.

Vůbec nebyly stejné.

Mo Ran si potichu oddechl.

I když Chu Xun a Chu Wanning měli každý úplně jinou povahu, v mnoha věcech si byli znepokojivě podobní, ať už tím, že se oba řídili heslem, že kultivující klade na první místo životy ostatních lidí a na sebe myslí až naposled, nebo těmi zraněními na hrudi. Když se ty drobné shody tak kupí, vypadá to podezřele.

Možná proto, že Chu Xun byl až příliš laskavý, oproti Chu Wanningově studené bezcitnosti, nebo snad proto, že Chu Xun měl manželku a syna, Mo Ran se nemohl smířit s tím, že by Chu Wanning mohl být Chu Xunovou reinkarnací, nebo dokonce Chu Xunem samotným. Vždyť by se z toho leda pomátnul.

Naštěstí to tak určitě není.

Už není třeba dále vysvětlovat, co Lin´an bez Chu Xunovy záštity postihlo. Samozřejmě že král démonů nedodržel svůj slib, a když přišla noc spustil se krvavý déšť a začal vanout prudký vichr a svět se převrátil nohama vzhůru.

Příkopy naplnila krev, živí ztratili rozum a nocí se rozléhal jejich nářek a vytí.

Město zaplavily oživlé mrtvoly, které trhaly a polykaly maso i vnitřnosti a žvýkaly mozky.

Mo Ran se s Chu Wanningem ukryli v malém, pobořeném domku; jeho majitel už dávno zemřel a nábytek i nádobí pokrývala silná vrstva prachu.

Mo Ran zamknul dveře a volné nechal jen okénko v kuchyni, aby mohli sledovat, co se děje venku.

Zvenku se čas od času ozývaly pronikavé výkřiky a zlověstné zvuky mlaskání a hltání.

Mo Ran Chu Wanninga zvedl a posadil ho na dříví vyskládané v koutě, pohladil ho po hlavě a řekl: „Podle slečny Osmnácté můžeme odejít hned, jak porazíme krále démonů. Buď hodný a zůstaň tady, nikam nechoď.“

Když to Chu Wanning slyšel, odměřeně se zeptal: „Ty jdeš ven?“

„Ještě ne. Půjdu, hned jak se král démonů objeví.“

„Ale venku je to opravdu nebezpečné. Z iluze je teď skutečnost, jak se budeš bránit jenom sám?“

„A to si mám s sebou do boje vzít malýho kluka?“

Chu Wanning kývnul: „Já jdu s tebou.“

„Hahahaha, bratříčku, ty jsi moc roztomilý, ale taky moc malý. Když půjdeš se mnou, budeš mi jen na obtíž. Až budeš větší a my se zas dostaneme do něčeho podobnýho, rozhodně tě nenechám stát stranou. Ale teď poslechni svého staršího bratříčka.“

„Já ti nebudu na obtíž.“

„To říkají všichni,“ zasmál se Mo Ran. „Buď hodný a nepleť se do toho, jo?“

Když Mo Ran viděl, že Chu Wanning už nic neříká, oddechl si. Vyhlédl ven, skrz dřevěné žebroví okna a tvář mu zvážněla.

Jak je možné, že iluze, která byla určená pro výcvik najednou proměnila ve skutečnost? Malý bratříček má pravdu; někdo mu chce uškodit. V jeho minulém životě bylo bezpočet takových, kteří by ho rádi viděli mrtvého, ale v tomto životě ještě nezkřížil cestu nikomu skutečně mocnému. Když o tom přemýšlel, tak jediný, kdo mohl usilovat o jeho život byl ten falešný Gouchen z jezera Jincheng.

Ale kdo opravdu je ten falešný Gouchen? Jak to, že někdo, kdo ovládá šachovou formaci Zhenlong s takovou obratností, neukázal své schopnosti už v jeho minulém životě? Je snad možné, že není jediný, kdo se znovuzrodil do tohoto světa …

Z té myšlenky ho zamrazilo a jeho pohled byl rázem ostřejší.

Když se znovuzrodil, přál si jen nadobro pohřbít minulost, ale pokud je tu ještě někdo takový, všechno může být dost složité.

Mračil se víc a víc, až uslyšel Chu Wanningův hlas: „Mo Rane… já…“

„Co je?“

Chu Wanning zaťal zuby, a když si rozmyslel všechno pro a proti, obrnil se a rozhodl se, že přizná pravdu: „Poslouchej, já ti vážně můžu pomáhat. Já jsem…“

Jenomže když Chu Wanning slyšel „Já ti vážně můžu pomáhat,“ pomyslel si jen, že se s ním chce malý bratříček zase hádat, a tak ho zarazil: „Dobře, dobře, ale už jsem ti řekl, že ti nedovolím jít ven, takže ty ven nepůjdeš. Přestaň být tak paličatý. Poslouchej mě už.“

„Ne, ty poslouchej mě -.“

Mo Ran už z toho byl podrážděný, a tak odpověděl: „Já tě neposlouchám, neposlouchám, lalala.“

Když uviděl, jak rozzlobeně se Chu Wanning tváří, začal mít Mo Ran pocit, že jeho přístup asi není moc ohleduplný, a tak ho prstem dloubnul do čela a rozesmál se: „Tak poslouchej, mladíku, ty jsi pěkně umíněný. Máš poslouchat starší. Protože mi říkáš starší bratře a oba jsme ze stejné sekty, když se dostaneme do nebezpečí, jako právě teď, musím tě za každou cenu ochránit. Rozumíš?“

Chu Wanning zavřel oči a tiše odpověděl: „Rozumím…“

„To je dobře. Tak proč -.“

„Ale já mám o tebe strach.“

Mo Rana to dojalo, a prst napřažený proti Chu Wanningovi se zachvěl, a chvíli vůbec nedokázal říci ani slovo. Žil dva životy, ale ještě nikdy mu nikdo neřekl: „Mám o tebe strach.“ I když se k němu Shi Mei choval laskavě, ještě nikdy nevyjádřil svou starost o něj tak přímočaře. S úžasem se díval na to malé, drobounké dítě, které před ním sedělo na hromadě dřeva a jeho srdce překypovalo city. Oči měl najednou vlídné, prst, kterým do Chu Wanninga dloubnul se zvedl, a ruka se dotkla jeho jemných vlasů a prohrábla je.

„Neboj se. Tvůj starší bratr ti slibuje, že se vrátí živý a zdravý.“

„Mo Rane, nech mě domluvit…“

Mo Ran se zazubil: „No, tak co chceš říct?“

„Já jsem ve skutečnosti…“

„Prásk!“

Dveře se rozletěly.

Dovnitř se zaúpěním vpadl muž s divoce rozcuchanými vlasy, pokrytý krví; jednu nohu měl rozervanou na cáry. Za ním se hnaly oživlé mrtvoly, které lákal pach krve.

Muž se hnal dál, za sebou táhnul zraněnou nohu, bral všechno, co mu přišlo do ruky a házel to vrčících mrtvolách a křičel: „Vypadněte sakra! Nechoďte sem! Zmizte! Vypadněte sakra!“

Mo Ran v duchu zaklel a schoval malého bratříčka za sebe, v dlani mu zazářilo rudé světlo a objevil se Jiangui na jejich obranu. Natočil tvář dozadu: „Bratříčku, schovej se a nemíchej se do toho!“

Zaútočil vrbovou ratolestí a pustil se do mrtvol, které se draly do domu. I když Jiangui a Tianwen byly téměř stejné, Chu Wanning ještě zdaleka nepředal Mo Ranovi všechny své dovednosti, a navíc byl zbraní, kterou Mo Ran ve svém minulém životě užíval, meč. Nebyl zvyklý na ohebnou zbraň, a i když byl zpočátku v boji úspěšný, brzy bylo jasné, že mu síly nestačí.

Jiangui svištěl sem a tam, když se ozval dětský hlas, který zněl rázně a chladnokrevně: „Doleva, omotej si to kolem zápěstí a pak třikrát udeř, vyskoč, otoč se a udeř dozadu přes rameno.“

Mo Ran neměl čas o ničem uvažovat, a tak se řídil pokyny. Vrbová haluz švihla přes tělo mrtvoly vlevo, stačil jediný úder magické zbraně, a zlomil jí paži tak, že se objevily kosti. Jindy by už neudeřil dvakrát na stejné místo, ale když mu to bratříček radí, proč to nezkusit, za to nic nedá. Proto mrtvolu švihnul ještě dvakrát, vyskočil, hbitě se ohnul v pase, přetočil se a udeřil vrbovou větévkou za svá záda.

„Švih!“

Současně se do místnosti natlačily další mrtvoly a Jiangui, který teď získal trojnásobnou sílu, proti nim vyplivnul proud ohně. Mrtvoly zasáhlo tvrdé švihnutí biče a všechny naráz přišly o hlavu. Hlavy se rozkutálely po zemi; stoupal z nich páchnoucí, černý dým.

Mo Ran byl ohromený. Nevěřícně se ohlédnul po malém bratříčkovi, který nevzrušeně seděl na hromadě dřeva.

Tenhle malý chlapík… jak to jenom mohl vědět?

„Co mám dělat teď?“ zeptal se nadšeně Mo Ran.

Chu Wanning mu s nehnutou tváří radil: „Dál… použij levou ruku a poplácej si pravý rukáv.“

„Oho, to je nějaká zvláštní tajná technika, k čemu to je?“

Chu Wanning bezvýrazným hlasem odpověděl: „To není žádná zvláštní tajná technika. Předtím ses otočil moc rychle a zapálil sis rukáv.“

Mo Ran se sebe vyrazil: „Aha,“ sklopil oči a začal rychle hasit oheň, který v té vřavě zapálil Jiangui. Ani v nejmenším se nestyděl, natož aby se cítil trapně a obrátil se zpátky s bláznivým, širokým úsměvem: „Bratříčku, ty jsi báječný, přímo k zulíbání.“

Chu Wanning si potichu odkašlal a otočil se tváří k holé, šedivé stěně; uši mu zrudly.

V domě zbývalo jen šest mrtvol, které se ještě hýbaly. Chu Wanning se už nechtěl na Mo Rana dívat, a tak zůstal otočený a mluvil do zdi: „Uvolni si zápěstí, švihni větévkou nahoru a šestkrát jí zakruž, tak získá sílu, a pak jednou švihni, jako když píšeš znak pro číslo jedna.“

Mo Ran se řídil pokyny, ale když zakroužil popáté, zeptal se: „A jak se píše znak pro jedničku?“

„… Jednoduše udeř, jako bys ťal mečem.“

„Aha, už vím!“ Mo Rana osvítilo náhlé poznání a ještě jednou udeřil. Znovu zahořely plameny a z tenké a poddajné větvičky byla rázem jediná dlouhá pevná čepel, která jedinou ranou zasáhla šest mrtvol.

„Ty jo …“

Mo Ran vyvalil oči.

„Kde jsi se to naučil? Jak je možné, že mám pocit, že umíš zacházet s tím bičem skoro stejně zkušeně jako můj mistr? Ne, ty to snad umíš ještě líp. Nikdy mi neřekl o ničem, cos mě dneska naučil.“

Mo Ranův úsměv byl ještě širší: „Dobře, dobře, tohle je skvělý! Už se nebudu muset nikdy dívat na mistrův zamračený obličej. Budu se učit u tebe, to bude bezvadný!“

Chu Wanning na něj vrhnul pohled: „Ty nesnášíš zamračenou tvář staršího Yuhenga? Proč ti nevadí, když se zlobím já?“

Mo Ran schoval bič a zatarasil dveře, pak obešel stůl, který dotáhl před dveře a zasmál se: „Když se na mně zlobíš ty, tak to se mnou myslíš dobře. Než jsme se my dva dostali, museli jsme překonat spoustu překážek. Tvůj starší bratr dobře ví, co dobrého jsi mu prokázal. Od teď tě mám rád jako opravdového bratra. Nevadí mi, že se budeš mračit, a i když mě budeš bít, aby sis ulevil, nebudu se na tebe hněvat.“

Chu Wanningova tvář potemněla: „Kdo stojí o to být tvůj mladší bratr!“

Seskočil dolů z hromady dříví, nechtěl se už Mo Ranem dál zabývat a místo toho se šel podívat na zranění muže, který se k nim připojil.

Chu Wanning se na něj zadíval a oči se mu překvapeně rozšířily: „… To je on?!“

„Kdo to je?“

Mo Ranovi zvědavost nedala a šel se také podívat a byl také překvapený: To je… ten Xiaoman?“

Muž, který ležel v louži krve, naříkal a ronil slzy, byl opravdu Xiaoman. Byl vážně zraněný a když ho Chu Wanning prohlédnul, potřásl hlavou: „Lidé a démoni nemohou nikdy žít v míru. Hádám, že se o něj král démonů přestal starat hned, jak mu přestal být užitku. On si to vážně… „

„Zasloužil,“ řekl Mo Ran.

Chu Wanning se na něj zadíval. Mo Ran se zachechtal, ale najednou se začal cítit provinile. Kdyby měl říci, kdo si nejvíc zaslouží špatnou karmu za svoje zlé činy, nebyl by to on sám?

Mo Ran raději změnil téma a zeptal se: „No, a cos mi to tak moc chtěl povědět? Že jsi ve skutečnosti co?“

Chu Wanning sklopil oči, a potom tiše řekl: „Já jsem ve skutečnosti -.“

Než to mohl dokončit, ucítil na zádech závan vzduchu. Chu Wanning se ho pokusil vší silou odstrčit, shodit ho ze sebe a bojovat, jenže měl tělo dítěte, a rozhodně neměl sílu dospělého muže. Nedokázal se uvolnit a ten druhý mu pevně stisknul hrdlo.

Xiaomanovi se podařilo jediným pohybem vstát z krvavé kaluže, ve které ležel! Jednou žilnatou rukou Chu Wanninga rdousil a druhou mu držel obě paže. Zašpiněná tvář mu hořela, celé jeho tělo prostupovala divoká touha přežít, která ho celého křivila a hnětla, jako by byl z vosku.

Oči měl podlité krví a zasípěl na Mo Rana: „Dostaň… mě… odsud!“

„Pusť ho!“

„Dostaň mě odsud!“ zakřičel zuřivě Xiao Man úplně rozběsněný; oči mu vystupovaly z důlků. „Jinak ho zabiju! Dělej!“

„Když chceš abych tě zachránil, tak to udělám. Ale proč děsíš to dítě? Napřed ho pusť -.“

„Když budeš tahle žvanit, tak ho zabiju! Už jsem spáchal tolik špatností, že na jedné navíc nesejde! Jdeme nebo ne!“

Chu Wanning se dusil a nemohl vydat ani sten; jeho jemná pohledná tvářička zrudla. Mo Rana se zmocnily strach a bezradnost. Kdyby teď zaútočil, mohl by Xiaomana zabít, ale protože došlo k manifestaci iluze, kdyby Xiaomana přemohla zloba, ještě než se stačí pohnout, mohl by malému bratříčkovi vážně ublížit.

„Dobře, dobře, dobře. Budu tě poslouchat,“ řekl Mo Ran. „Nerozčiluj se. Jen trochu povol ruku a já hned…“

Než to stačil doříct, vytryskla krev.