Chu Wanning nebyl žádný slaboch, aby ho mohl vystrašit každý; zazářil záblesk zlatého světla – Mo Ran by mohl přísahat, že v jeho ruce viděl nějakou zbraň, ale okamžitě to zmizelo – a obě Xiaomanovy ruce byly uťaté v zápěstí.

Xiaoman divoce zavřeštěl a klopýtnul dozadu. Jeho obě ruce byly pryč a zbývala mu tak jediná zdravá noha. Ruka, která Chu Wanninga rdousila, spadla na zem. Chu Wanning stál celý rozlícený, tvář temnou, jako nikdy předtím. Jeho rty se hýbaly, jako by se pokoušel něco říct, ale byl příliš rozčílený na to, aby to vyslovil a místo toho odvrátil svou popelavě bledou tvář.

Mo Ran k němu rychle přiskočil a objal ho: „Bratříčku, není ti nic? Nestalo se ti něco?“

Chu Wanning v jeho náruči jen zavrtěl hlavou; byl příliš zhnusený, než aby dokázal promluvit.

Konec konců, ten Xiaoman před nimi byl jen iluzí někoho, kdo žil kdysi, před dvěma sty lety. Chu Wanning si otřel cákance krve z tváře a tiše řekl Mo Ranovi: „Vidíš, zůstat tady pro mě není o nic bezpečnější než jít s tebou ven. Umím se o sebe postarat a nebudu ti na obtíž.“

Mo Ran už slyšel o dovednostech malého bratříčka od Xue Menga, ale až dosud je neviděl – musel přiznat, že mu to otevřelo oči.

„Udělal jsi na mně dojem, ale…“

Chu Wanning to zkoušel dál: „Já to umím se všemi druhy zbraní, můžu tě krýt z boku.“

„Ale…“

Chu Wanning zvedl oči: „Proč mi pořád nevěříš?“

„Starší bratře.“

Chtěl svým slovům dodat důraz, ale jeho dětský hlásek zněl měkce a roztomile. Jako by se opravdu moc snažil být roztomilý. Chu Wanning se zarazil.

Mo Ran zamrkal, začal si popleteně drbat hlavu, zavzdychal a schoval si tvář v dlaních. Chvíli si zakrýval tvář a pak řekl: „To, no, víš, já jsem se prostě bál, že… ty, hm…“

V celých jeho dvou životech to bylo poprvé, kdy ho tak hezky oslovil někdo maličký; Mo Ran k němu právě teď cítil takovou příchylnost, jako by to byl jeho skutečný bratr.

Když někoho nenáviděl, nenáviděl ho až do morku kostí, ale když měl někoho v lásce, byl k němu nanejvýš něžný. Když se přestal drbat a konečně se zase podíval na Chu Wanninga z místa, kde se skrčil, měl červené uši.

Možná, že kdyby opravdu měl mladšího bratra, necítil by se tak osamělý.

Naneštěstí pro Mo Rana, Chu Wanning si jeho reakce dobře všiml. Chu Waning krátce zaváhal a potom ho na zkoušku tiše oslovil: „Shige.“

Shige je důvěrnější oslovení pro staršího bratra než shixiong, jak mu řekl předtím.

Mo Ran si tiskl ruku na čelo; byl zjevně u konce sil. Chu Wanning se vědoucně zadíval na Mo Rana, v duchu se zaradoval, že našel jeho slabé místo. Tak jako tak, pořád vězí v dětském těle a Mo Ran nemá nejmenší tušení, kdo skutečně je. Nemá proč se stydět. Otevřel ústa a z nich vyšlo tiché a medové: „Ge.“

„Gege.“

„Mo Ran gege – bratříčku Mo Rane.“

„Ááááááááá! Jo. Jo. Tak jo. Vezmu tě s sebou. Přestaň to už říkat!“ Mo Ran vyskočil na nohy, tvář měl celou rudou a drbal si husí kůži, která mu naskočila na rukách. „Dobře. Výborně. Půjdeš se mnou, vyhrál jsi, co? Vyhrál jsi. Ach, nebesa.“

S rukama sevřenýma za zády Chu Wanning naklonil hlavu a s úsměvem řekl: „Tak jdeme.“

Beze spěchu se vydal ke dveřím a slyšel, jak Mo Ran za ním tiše bručí: „Kde ses to naučil, málem jsem z toho umřel, zatraceně…“

Chu Wanning se po tom, co se stalo Chu Xunovi, cítil moc zle. Teď měl pocit jako by se temnota kolem něj rozplynula. V tom uslyšel, jak se ho Mo Ran ptá: „A co mi to můj bratříček vlastně chtěl říct?“

Chu Wanning se otočil a s klidem řekl: „Aha. Tamto.“

„Hm?“

„Už si nevzpomínám.“

„Ale když si vzpomenu, určitě to staršímu bratříčkovi Mo Ranovi povím.“

„Ááááááááá přestaň! Neříkej to! Prostě říkej starší bratře! Úplně stačí starší bratře!“ Mo Ran mával rukama jako šílený.

Chu Wanningovy oči byly jako pár hlubokých studánek, a rty se mu vyklenuly do lehkého úsměvu: „Když to říkáš, starší bratře. Mimochodem, myslím si, že král duchů se už brzy objeví, protože tato iluze vznikla na základě vzpomínek těch, co přežili a ti opustili Lin´an někdy teď. Iluze nejspíš brzy skončí.“

„To dává smysl… hned jak ho porazíme, měli bychom se dostat ven, co? A já rozhodně přijdu na to, kdo iluzi změnil, aby se z ní stala skutečnost a kdo se nás snaží zabít!“

Chu Wanning přikývl: „Naštěstí pro nás, podle toho, co předvedl v boji s Chu Xunem není ten král démonů příliš silný. Možná že je to ten nejslabší z devíti králů démonů. I když došlo k manifestaci iluze, připadá mi, že tu jsem považovaný za obyčejné šestileté dítě, a nečeká se, že bych do toho všeho mohl nějak zasáhnout.“

Mo Ran souhlasil: „Asi máš pravdu.“

Chu Wanning pokračoval: „Snad bude přesnější, když řeknu že se nesnažil zabít nás, ale že se mnou vůbec nepočítal. Celou dobu má spadeno na staršího bratra.

Mo Ran přikývnul ještě rozhodněji: „To dává smysl.“

„Až se odsud dostaneme, starší bratr o tom musí určitě říct Xue Mengovi. V Prameni broskvových květů se něco děje, budeme si teď muset dávat velký pozor. Ale dost už s tím. Bratře, musíme jít. Já ti nebudu překážet.

Chu Wanningova předpověď se vyplnila.

Uběhla třetí noční hlídka. Masakr ve městě skončil.

Na obloze se objevila krvavě rudá puklina, mezi trosky se rozlil zelený dým a zhutněl do postavy nahrbeného muže.

Jeho oči planuly šarlatovým ohněm a jeho kůže byla bledá jako popel; polovinu jeho těla tvořily svaly a kůže, druhá polovina, to byly jen holé kosti. Kradl se ulicemi Lin´anu pokrytými mrtvými těly; nesl černý praporec a opájel se bolestí a záští čerstvě zabitých.

Mo Ran z úkrytu pozoroval jeho tvář.

„Tak to je on?“

V jeho hlasu byla znát úleva.

Chu Wanningovi bylo jasné, proč se mu ulevilo, ale nechtěl se ještě nechat poznat a šestiletý toho nemůže znát moc. Zadíval se na Mo Rana s hranou nevědomostí: „Cože?“

„Měl jsi pravdu. Devět králů říše démonů se liší svou mocí a tento je skutečně nejslabší z nich.“ Mo Ran pozoroval postavu za oknem a pak tiše dodal: „Máme velké štěstí.“

„Bratře, jakou máme šanci?“

„Devadesát procent. Ale víš, je lepší se moc nepřeceňovat.“

Chu Wanning se usmál.

Dobře věděl, že král Kostlivec je z devíti démonských králů ten nejslabší, ale síla je relativní. Vzhledem k Mo Ranově věku a zkušenostem, i s magickou zbraní jako je Jiangui, stát proti králi Kostlivci bylo přece jen dost těžké.

Naneštěstí pro toho, kdo proti Mo Ranovi intrikoval, dítě, které měl po svém boku, nebylo jen obyčejný nováček z hory Sisheng, ale samotný Chu Wanning.

„Pomozte mi…“

Právě se chystali vyběhnout ven ze dveří k překvapivému útoku, když se za nimi ozval slabý hlas.

„Co, on je ještě naživu?“ Mo Ran se ohlédnul a vyvalil oči na Xiaomana, který ležel skrčený za nimi.

„Já nechci umřít… tatínku… já nechci…“

Chu Wanning se podíval na mladíka schouleného na hromadě zmačkaných hadrů a potřásl hlavou: „Tehdy tu ten člověk nejspíš zemřel hned, jak sem vkročil, ale v této iluzi je pořád naživu, pravděpodobně proto, že jsme tu byli my, a zabili nemrtvé, kteří ho pronásledovali, takž některé věci se odehrávají jinak.

„Ach… takže myslíš, že kdyby nezradil, Chu Xun by před dvěma staletími nezemřel? Že by z Lin´anu teď nebyla hromada trosek…“

„Možná.“

Oba ale věděli, že ať už nyní udělají cokoli, minulost zůstane minulostí. Právě teď je nejdůležitější porazit krále Kostlivce a dostat se pryč z této iluze a že není důvod na nic čekat. Opustili svůj ukryt a zabíjeli vše, co jim stálo v cestě.

Opustit iluzi bylo ještě snadnější, než si mysleli.

Mo Ran věděl přesně, co musí udělat, a tak okamžitě zaútočil na krále Kostlivce. Když Chu Waning sledoval jejich souboj, najednou se ho zmocnila úzkost.

Nebylo to kvůli tomu, jak Mo Ran bojoval, právě naopak, pod jeho vedením Mo Ran nabyl velkou zdatnost. Chu Wanning však měl stále silnější pocit, že -.

Ta osoba v pozadí vše naplánovala do posledního detailu.

Jinak řečeno, ten člověk pečlivě uvážil, že pro Mo Rana a jednu další osobu s průměrnými schopnostmi, bude nesmírně obtížné tuto situaci zvládnout. Ale záměrně nevytvořil nic nebezpečnějšího, aby nevzniklo podezření, že se jedná o vraždu. Jeho záměr byl, aby to vypadalo, že Mo Ran zemřel nešťastnou náhodou během výcviku.

Kdo je doopravdy ten, kdo s takovou důsledností ukládá Mo Ranovi o život?

Je to opravdu ten falešnou Gouchen z jezera Jincheng?

Chu Wanning pozoroval divoký zápas mezi Mo Ranem a králem démonů. Čím dále boj trval, tím bylo jasnější, že Mo Ran získává převahu; jak nebe pomalu světlalo, králi démonů ubývaly síly; vítězství bylo nadosah.

Právě teď uviděl mezi zástupy nemrtvých a démonů, které uvěznilo Mo Ranovo kouzlo,obličej živého člověka.

„Kdo je tam!!“

Mezi oživlými mrtvolami se objevila tvář zpola zakrytá kápí pláště. Z dálky se zdálo, že má ostrou bradu, plné, rudé rty a lehce zakřivený nos.

Jediný pohled Chu Wanningovi stačil, aby měl jistotu, že ten muž není součástí iluze událostí, ke kterým došlo před dvěma sty roky – zjevně nehodlal bojovat, jen se ukrýval pod kápí a díval se směrem k Chu Wanningovi a Mo Ranovi. Když poznal, že si ho Chu Wanning všiml, lehce se usmál, zvedl ruku a přejel si po krku ve výhružném gestu.

Chu Wanning potichu zaklel a vrhnul se vpřed, aby ho zadržel.

Ale ten člověk se jen usmíval, rudé rty odhalily perlově bílé zuby, pak se pohnuly a něco vyslovily, snad: „Na shledanou.“

Potom se otočil a zmizel.

„Stát!“

Bylo to marné. Obloha se rozjasnila a pluly po ní bílé obláčky, kulaté jako rybí šupiny. Souboj mezi Mo Ranem a králem démonů skončil posledním úderem – Jiangui odťal králi démonů hlavu, rozstříkla se páchnoucí krev. Stojící mrtvoly se okamžitě zhroutily a jitro v Lin´anu v době před dvěma sty lety, všechno neštěstí a zhroucené zdi toho města se jim rozplynuly v mlze.

„Prásk!“

Když Chu Wanning dopadnul na zem, zjistil, že se ocitl v jeskyni, kam je přivedli složit zkoušku. Mo Ran tu byl také, spadnul na zem vedle něj, potřísněný krví z boje, ale většina nebyla jeho. Zůstal ležet na zemi, byl příliš unavený na to, aby se hned zvedl, jen se na Chu Wanninga díval svýma jako uhel černýma očima.

Po chvíli zvedl ruku a jemně šťouchnul Chu Wanninga do hlavy.

„Zvládli jsme to.“

Chu Wanning souhlasně zabručel, ale mračil se: „… Někoho jsem teď viděl.“

„Cože?“

„Byl to nejspíš ten, kdo upravil iluzi.“

Mo Ran se zvedl, oči měl rozšířené údivem: „Ty jsi ho viděl? Ty jsi ho viděl! Víš, kdo to je? Jak vypadal?“

Chu Wanning zavrtěl hlavou, obočí nakrčená: „Měl kápi, takže jsem ho neviděl jasně. Ale podle jeho postavy si myslím, že to byl muž, poměrně mladý, se špičatou bradou…“

Zbytek svých úvah nevyslovil.

Měl dojem, že je mu ten obličej nějaký povědomý, jako by toho člověka už kdysi někde viděl. Zároveň se však nemohl zbavit pocitu, že se možná mýlí, vždyť viděl jen polovinu obličeje, a dost lidí se vzájemně podobá, takže si nemůže být jistý.

Takto přemýšlel, když ucítil, že mu Mo Ran poklepal na rameno.

„Bratříčku.“

„Co je?“

„… Koukni se támhle.“

Mo Ran mluvil tiše, hlas se mu chvěl.

Chu Wanning se zadíval na místo, kam ukazoval.

Byla to Osmnáctá. Visela u vchodu do jeskyně, oči jí vystoupily z důlků, vyšívané saténové střevíčky se pohupovaly ve vzduchu. Byla už mrtvá, a žádný vítr tu nefoukal. Protože se její tělo stále komíhalo, musel vrah odejít teprve nedávno.

Když uviděli, co má pevně utažené okolo krku, oba zbledli.

Byla to vrbová ratolest.

Měla lístky ostré jako nože a po celé délce žhnula rudým světlem, s praskotem z ní vyšlehávaly jiskry a také z ní odkapávala krev.

Jiangui.

To, co uškrtilo Osmnáctou a na čem viselo ze stropu jeskyně její tělo, byla magická zbraň jménem Jiangui.