Shromážděný dav okukoval Jiangui, pak si všichni prohlédli ohnivě rudé vrbové větévky okolo krků zavražděných a začali běsnit ještě víc.

„Ty jsi to udělal. Přesně stejně jsi zabil Osmnáctou!“

„Jak jsi mohl být tak krutý?“

„Zabijte ho!“

Z toho hluku starší nesmrtelnou rozbolela hlava. S rukama na spáncích chladně prohlásila: „Mo Weiyu, zeptám se vás naposledy: zabil jste je nebo nezabil?“

„Nezabil.“

„Dobrá.“ Starší nesmrtelná přikývla. Mo Ran si oddechl; myslel si, že ho propouští, a právě jí chtěl vyjádřit vděk a obdiv k její moudrosti a spravedlnosti, když mávla rukou a mrazivým tónem pronesla: „Ta osoba spáchala množství zločinů a odmítá se k nim přiznat. Chopte se ho.“

Když se Shi Mei umyl, obléknul a vyšel ven, spatřil Mo Rana, kterého drželo na místě kouzly dobrých tucet lidí z opeřeného klanu, zatímco čtyři další mu svazovali ruce pouty nesmrtelných.

„Co to děláte?“

Shi Mei zblednul a rozeběhl se k Mo Ranovi: „Co se stalo?“

Nikdo neodpověděl, ale pohled na těla, která se zlověstně komíhala ve větvích kvetoucích broskvoní, byl dostatečně výmluvný. Shi Mei se zasyknutím vydechl, ustoupil zpátky a narazil do Mo Rana.

„A Rane…“

„Žádný strach, uklidni se,“ zašeptal Mo Ran Shi Meiovi a přitom nespouštěl oči ze starší nesmrtelné. „Dojdi pro strýčka a staršího Xuanji.“

Nezdálo se, že by pernatý klan byl právě teď přístupný rozumným námitkám. Kdyby se ho rozhodli roztrhat na kusy, jen těžko by se svými současnými schopnostmi vyváznul. Potřeboval, aby Xue Zhengyong a Xuanji zasáhli co nejrychleji.

Shi Mei byl pryč a Mo Ran stál sám proti těm tvářím zkřiveným zlobou, jeho oči přeskakovaly z obličeje na obličej.

„Puf!“

Z davu vylétl chuchvalec slin a hlenu. Mo Ran se mu chtěl vyhnout, ale ten, kdo po něm plivnul stál příliš blízko a plivanec ho zasáhl plnou silou. Otočil se a ocitnul se v zajetí páru rudých očí.

„Zabil jsi tolik lidí, a ještě máš tu drzost škemrat o pomoc? Sejmu tě tady a teď!“

V jeho dlani zahořel plamen; oheň se vylil přímo na Mo Rana. Mo Ran uhnul a ustoupil, spalující plamen s hlasitou ranou dopadl a zasáhnul broskvoň za ním, silný kmen se rozlomil ve dví.

„Prásk!“

Broskvoň se skácela k zemi, květy se rozlétly jako sníh ve větru.

Mo Ran se zadíval na strom na zemi a pak se obrátil k útočníkovi: „Už jsem to říkal, ale já jsem je vážně nezabil. Za deset dní tu budou pilulky pravdy, snad můžete se svou pomstou nějaký čas počkat.“

„Deset dnů? Do tý doby nás tady zabiješ všechny!“ Muž zuřivě zařval: „Vrátíš snad mojí sestřičce život?!“ A vrhnul se na Mo Rana.

Mo Ran se jeho ráně vyhnul a podíval se po starší nesmrtelné, která jen přihlížela z bezpečné vzdálenosti a zjevně nehodlala do věci zasahovat. V Mo Ranovi se vzedmul vztek a zvedl hlas: „Hej! Ty stará slepice! Proč nedáváš pozor na svý lidi!“

„Děvko.“ Když se ani nehnula, Mo Ran neudržel jazyk za zuby. „Teď děláš, že jsi hluchá, chceš se snad dívat, až mě budou upalovat, nebo co? Kdybych věděl, že vy podělaný ptáci nedokážete rozeznat pravdu a lež, nikdy bych nešel kultivovat do týhle broskvový prdele! Myslíš, že se mi chce chcípnout tady, pro nic za nic?“

Starší nesmrtelné při těch slovech zacukalo v tváři, mávla prudce rukávem a ozvalo se hlasité: „plesk!“, jak Mo Rana udeřila do obličeje.

Členové pernatého klanu sice vypadali jako lidé, ale uvažovali úplně jinak. V kultivačním světě by se hlava i té nejmenší a nejzapadlejší školy bojových umění zdráhala o něčem rozhodovat bez pádných důkazů. Ale pernatý klan, to byla napůl zvířata a měli divokou krev.

Vlasy starší nesmrtelné změnily barvu z černé v jasně červenou, zdálo se, že z každého pramínku vlasů stoupá dým. Otevřela široce oči a zlobně vyhrkla: „Kdo je váš mistr? Jak to, že vychoval takového neotesaného žáka? Dávejte si pozor na jazyk!“

Jak to dořekla, lidé pernatého klanu začali jeden po druhém vydávat podivné ptačí výkřiky a obstoupili Mo Rana, s vraždou vepsanou ve svých rudých očích.

„Svist!“

Nebem proletěl ohnivý šíp namířený přímo na Mo Ranovo srdce. Mo Ran se už neodvažoval brát nebezpečí na lehkou váhu. Vrbový prut zapraskal ohnivými jiskrami, jak se Mo Ran snažil vyhnout a zároveň zastavit střelu s pomocí Jiangui. Jenže to byl klamný útok, a zatímco odrážel šíp, novopečený vdovec za jeho zády tasil meč.

Před sebou šíp, v zádech meč, není kam uniknout. Ta poloviční zvířata ho tady teď zabijí. Mo Ran si dodával odvahu a zoufale se snažil vzpomenout, jak Chu Wanning mává Tianwenem. Zvedl ruku a trhnul zápěstím -.

Jiangui se vymrštil do vzduchu a rozvinul se po celé délce. Krvavě rudá vrbová ratolest kroužila tak rychle, až se z ní stala jen rozmazaná skvrna. Vzniknul obří vír, vrbové lístky, teď ostré jako nože, sekaly a drtily vše ve svém dosahu.

To byla Chu Wanningova technika, se kterou vítězil – „vítr“.

Vrbová haluz se stala okem bouře, a všechno, co bylo kolem strhávala její mocná duchovní síla. Větrný vír všechno pohlcoval a drtil na prach, až nezbylo nic.

„Ááááá!“ vykřikla útočnice, ale její šíp už Jiangui rozdrtil, a její dlouhý meč nasál vír, protože se ocitla příliš blízko.

„Klang!“

Ozval se zvuk lámaného kovu a než se kdokoli stačil něco udělat, šarlatová bouře ji vtáhla do sebe. Vykřikla: „Nech mě! Šílenče! Ty blázne!“

Když starší nesmrtelná viděla, v jakém se její lidé ocitli nebezpečí, zmocnil se jí hněv. Její červené šaty se rozevlály, když vyletěla vzhůru.

V její ruce se objevil průzračný rudý krystal; její rukávy se vzdouvaly, jak jej nabíjela duchovní energií. Vzedmula se zuřivá vichřice, která rvala květy a ohýbala stromy.

Za ní se rozzářil obraz ohnivého fénixe; její oči žhnuly červeným plamenem, hladká tvář svraštěla zlobou.

„Netvore,“ zasyčela. „Ještě se nevzdáváte?“

„Dokonce jsi vyvolala svého fénixe. Když se teď vzdám, nečeká mě snad smrt?“

Fénix zastínil Mo Rana, po tváři mu zatančil odraz plamenů. „Přestaň a pak se vzdám!“

„Vy…“

Starší nesmrtelná vzlétla ještě výš.

„… nemáte…“

Její rudé oči probodávaly Mo Rana a ona vyplivovala každé slovo s opovržením.

„… žádné právo…“

„vznášet požadavky…“

„… vůči mně!“

Z výšky se ozval dunivý zvuk, fénix vydal pronikavý křik a spustil se k Mo Ranovi.

Ozvala se další ohlušující rána, ještě hlasitější než ta předchozí, jako když se prastarý drak probudí z tisíciletého spánku a z hlubin země si proráží cestu ke slunci.

Fénix se střetl se zlatým světlem a všechno se otřáslo. Pernatý klan zasáhl poryv vichřice; začali kvílet svými ptačími hlasy, někteří byli odmrštěni o tucty stop dál a dávili krev.

Orkán smetl Pavilón trubačů, vyrval stromy z kořenů a budovy srovnal se zemí.

Když se prach usadil, ve vzduchu se jako štít před Mo Ranem vznášela povědomá, štíhlá postava.

„Mi… mistře?!“

Šaty jsou bílé jako sníh, široké rukávy nadouvá vítr.

Když uslyšel zavolání, otočil tvář, zase měl ten svůj chladný a vyrovnaný výraz jako obvykle, fenixí oči jen přejely po Mo Ranovi, který klečel na zemi.

Chu Wanningův hlas byl studený a hluboký, jako studniční voda v horkém letním dni.

„Jsi zraněný?“

Mo Ran byl tak ohromený, že nedokázal odpovědět, jen vyvaloval oči a otvíral ústa…

Chu Wanning si ho prohlédl od hlavy až k patě a když nezjistil žádná viditelná zranění, obrátil se ke starší nesmrtelné: „Nepřála jste si před chvílí poznat, kdo je jeho mistr?“

Uvolnil svou děsivě mocnou duchovní sílu a pomalu se snesl na zem.

Pak znovu promluvil, chladně a úsečně, nevyslovil ani jediné slovo navíc: „Chu Wanning z hory Sisheng, máte mé hluboké uznání.“

„C … co?“

Chu Wanning se zamračil. Zdá se, že tito ptačí lidé nerozumí zdvořilosti. Dobrá, stejně už ztrácí trpělivost.

„Říkám, že já jsem jeho mistr.“

„Nedal jsem vám svolení, abyste mého žáka zranila.“

Starší nesmrtelné se sice říkalo nesmrtelná, ale bylo to hlavně kvůli jejímu vznešenému rodokmenu – ke skutečné nesmrtelné měla přece jen trochu daleko, jak vyšlo najevo během předchozího střetu, kdy Chu Wanning zničil jejího fénixe a zasadil jí ránu Tianwenem. Tvářila se kysele a držela se za paži; mezi prsty jí protékala černá krev.

„J … jak se opovažujete, vy pouhý smrtelník! Mimochodem, kdo vás pustil sem, do Pramene broskvových květů! Jak jste se sem dostal!“ Téměř šílela: „Vy domýšlivý …“

„Prásk!“

Objevil se Tianwen a švihnul jí přes obličej, rozseknul jí rty, ze kterých začala prýštit krev.

„Ano, jen pokračujte,“ prohodil Chu Wanning s ledovým úsměvem, když si uhlazoval rukáv, trochu pomačkaný z toho, jak máchal Tianwenem. Potom popadnul Mo Rana za límec a jednou rukou ho zvedl na nohy, celou dobu však nespouštěl starší nesmrtelnou z očí. „Řekla jste, že jsem domýšlivý co?“

„J … jak se opovažujete vy, vy…“

„Proč bych se neopovážil.“ Chu Wanning se na ní zadíval; neudělalo to na něj žádný dojem. „Proč bych měl mít strach? Odmlčel se. Přitáhl Mo Rana k sobě: „On patří mně. Teď s ním odejdu.“

Mo Ran se ještě neprobral z překvapení nad tím, že Chu Wanning z ničeho nic přiletěl z nebe jako bůh a vzápětí ho zasáhla slova: „On patří mně.“

„Mi … mistře …“

„Zavři tu svojí tlamu!“

Chu Wanningova tvář, jako obvykle, postrádala jakýkoli výraz, ale Mo Ran viděl, jak mu oči planou hněvem.

„Jako obvykle mi jen přiděláváš starosti, to nemůžeš nikdy nic udělat správně?“

Pokárání doprovodil štulec do zátylku. Pak Chu Wanning vzlétnul do vzduchu a Mo Rana táhnul za sebou. Stačil jediný skok a byli desítky stop daleko. Než Mo Ranovi došlo, co se to děje, už se ocitli na liduprázdném okraji Pramene broskvových květů.

„Mistře! Můj bratříček tam pořád někde je …“

Chu Wanning na něj letmo pohlédnul a při pohledu na jeho vystrašenou tvář se ušklíbnul: „Bratříček? Ten, co se jmenuje Xia?“

„Ano, zůstal v Pavilónu trubačů, musím mu pomoct …“

Chu Wanning ho přerušil zdvižením ruky: „Už jsem ho pomocí kouzla poslal ke Xuanjimu, nemusíš se strachovat.“

Mo Ran si odechl a zadíval se na Chu Wanninga: „Mistře … proč jste tady?“

Chu Wanninga v jeho pokoji probudil hluk, a když zjistil, co strašného se děje, rychle spolknul jednu z Tanlangových pilulek, aby získal svou obvyklou podobu. Jenomže to teď nemohl Mo Ranovi prozradit, a tak jenom chladně odseknul: „To tady nemůžu být?“ Potom zvedl ruku a na špičce prstu vykouzlil zlatý květ jabloně haiatang.

„Květy kolem věže žalu vadnou, jarní vánek věje nocí na západ, k řece Qian Tang.“

Chu Wanning sklopil oči a dýchnul na poupě, které se okamžitě rozvinulo a zazářilo oslnivým světlem. Mávnul svým štíhlým prstem a tiše poručil: „Hledej!“

Jabloňového květu se zmocnil vítr a unášel ho k lesu, až zmizel z dohledu.

„Mistře, co je to za kouzlo?“ zeptal se Mo Ran zvědavě.

„Házení květů.“

„Co?“

„Házení květů.“ Chu Wanning se tvářil vážně, nic nenaznačovalo že by žertoval. „To kouzlo nemělo žádný název, ale když jsi se zeptal, tak jsem ho pojmenoval.“

Mo Ran si pomyslel, že není možné, aby ten člověk byl tak líný.

„Vůdce sekty mi už řekl, co se stalo.“ Chu Wanning se díval směrem, kam zmizel jabloňový květ, jeho hlas byl hluboký a chladný jako nefrit ponořený do plynoucí řeky. „Za tím vším je pravděpodobně stejná osoba, jako v případě událostí v jezeře Jincheng. Obávám se, že zjistíme, že i zde, v Prameni broskvových květů, byla vytvořena šachová formace Zhenlong.

Mo Ran se vyděsil: „Jak je to možné?“

Ve svém minulém životě vynikal v ovládání šachové formace Zhenlong, a když byla zavražděna Osmnáctá, sám pátral po stopách, které by naznačovaly její použití; tuto techniku vždy provázel zápach prolité krve – jakmile se s ní jednou začalo, nevyhnutelně došlo k zabíjení – a tak stačilo hledat zdánlivě bezdůvodné, ale mohutné výrony negativní energie, které ukazovaly na to, že někde nablízku se rozvíjí šachová formace Zhenlong. Kdyby ta záhadná osoba, tu techniku skutečně znovu použila, musela by to naprosto dokonale zakrýt, aby to Mo Ran nebyl schopný zjistit.

Chu Wanning na něj vrhnul podezřívavý pohled a Mo Ran začal uspěchaně vysvětlovat: „Já chtěl říct … že tady v Prameni broskvových květů jsou všichni napůl nesmrtelní, jak to, že nepoznali, že tu došlo k použití zakázané techniky?“

Chu Wanning zavrtěl hlavou: „Ta osoba už dokázala ovládat všechny ty prastaré tvory, obdařené duchovní silou ve jezeře Jincheng. Tvorové s duchovní silou, nejsou tak mocní jako božští tvorové, ale ve srovnání s polovičními nesmrtelnými představují jejich ekvivalent. Protože předtím dokázal ovládat jezero Jinchneng, je pravděpodobné, že totéž se děje právě teď v Prameni broskvových květů.“

„Už chápu…“

„Hm.“

Mo Ran zvedl hlavu a na jeho tváři s dolíčky se objevil stydlivý úsměv: „Mistře, a co je to ekvivalent?“