Kdyby Chu Wanninga neznal jako svoje boty, Mo Ran by se nechal oklamat jeho vážným chováním a tomu nesmyslu by uvěřil.

Že je Xia Sini Chu Wanningův syn?

No to by musel bejt úplně pitomej, aby mu na to skočil!

Jenže mistra nemůže shodit jen tak. A proto v dalších dnech bez ustání dělal okaté narážky jako: „ó nebesa, ach, tak je to tedy, nemůžu věřit, že mistr je takový svůdník“ a podobně.

Musel uznat, že je to docela zábava, i když nechápal, čeho tím chce Chu Wanning dosáhnout.

Tak si Mo Ran udělal z rýpaní do Chu Wanninga hru. Jako když se zastavili v čajovně na svačinu a Mo Ran si podepřel bradu, upřeně zíral svýma jasnýma a kulatýma očima a pak hlasitě pronesl: „Mistře, mistře.“

Chu Wanning spolknul doušek čaje, zvedl své dlouhé řasy a klidně se na něj zadíval: „Hm?“

„Proč neuznáte bratříčka Xia za své dítě?“

„Ne, že ho neuznám, ale ještě nenastal ten správný čas,“ odpověděl Chu Wanning.

„A kdy přijde ten správný čas?“

„To bude záležet na něm.“

Tvářil se tak smrtelně vážně, že Mo Rana rozbolela žebra z toho, jak se snažil potlačit smích, ale přesto se donutil k tomu, aby předstíral lítost: „Chudák bratříček Xia.“

Nebo když jeli vedle sebe na koních a Mo Ran se natáhnul a ulomil vrbovou větvičku ze stromu, který míjeli. Mo Ran se příšerně nudil a zoufale toužil po nějakém rozptýlení, a tak se znovu obrátil na Chu Wanninga.

„Mistře.“

„Co je?“

„Můžu se vás na něco zeptat?“ Mo Ran byl samý úsměv. „Co paní mistrová … Jaká je? Je pěkná?“

Chu Wanninga to zaskočilo, a hned si odkašlal, aby zakryl rozpaky.

„Ujde.“

„Ech? Jenom ujde?“ Mo Ran byl nesmírně překvapený. „Já myslel, že žena, která zaujala mistrovu pozornost, musí být nesmírně krásná.“

Mo Ran pobídl svého černého koně k bílému koni, na kterém jel Chu Wanning a začal se zvědavě vyptávat: „Vídá se mistr s paní mistrovou často?“

„… Vídá jak?“ Chu Wanning na něj vrhnul ledový pohled a s ponurým výrazem pronesl: „Paní mistrová zemřela.“

Sotva si našel ženu a už jí pohřbil? Mo Ran měl chuť si odplivnout: „Zemřela? … A jak zemřela?“

Chu Wanning s kamennou tváří prohlásil: „Při porodu.“

Hahahahaha. Kdyby se ten rozhovor odehrával jinde a jindy, Mo Ran by nejspíš smíchy spadnul z koně.

Mo Ran samozřejmě nemohl tak zábavné téma jen tak opustit. Druhého dne, než se vydali na cestu, sehnal celý ranec šťavnatých třešní, opláchnul je a začal se jimi cpát, aby Chu Wanninga přilákal blíž a mohl s ním zapříst řeč.

„Mistře, mohl bych vědět, kdo byla paní mistrová? Jak se jmenovala?“

Chu Wanning si vzal třešeň a začal ji jíst, aniž hnul brvou, pak chladně odpověděl: „Je už mrtvá, k čemu je, když budeš znát její jméno?“

Mo Ran se nenechal zmást: „Vůdce sekty nás učil, abychom následovali cestu synovské oddanosti. I když paní mistrová už není mezi námi, já jako váš žák bych měl znát její jméno, abych jí mohl uctít o zimním slunovratu a Svátcích čistoty a jasu.“

Chu Wanning jedl třešně a s klidem řekl: „To není třeba. Paní mistrová nebyla světská osoba a nikdy jí nezáleželo na pálení kadidla.“

Mo Ran si olíznul rty a obrátil oči v sloup: je jasné, že si o svojí ženě narychlo nedokážeš vymyslet žádnou historku a jen budeš s vážnou tváří říkat, jak byla ctnostná a skromná a na takových věcech jí nezáleželo. Ale usmál se: „Když byla paní mistrová tak ušlechtilá, jistě byla také kultivující, že?“

Chu Wanning se zarazil, sněhobílými prsty si vzal další třešni, beze spěchu jí snědl a pak řekl: „Správně.“

Mo Ran zvědavě zamrkal: „Z které sekty byla?“

Chu Wanning zvážil věk Xia Siniho, rychle spočítal, že v té době byl ještě v Linyi a řekl: „Ze sekty Rufeng.“

„Aha…“ Mo Ran nadzdvihl obočí. Chu Wanning našel pěknou kličku – sekta Rufeng odjakživa protěžovala své žáky před žačkami, a i když se žačky učily to samé, nebylo jim dovoleno, aby vystupovaly do popředí a proslavily se. Když jely na nějakou výpravu, nikdy neuvedly svá jména, a i když kultivující ženy ze sekty Rufeng nebyly méně zdatné, mimo sektu byly známé jen jako „kultivující ženy ze sekty Rufeng“ a nikdo jejich jména neznal. Chu Wanning si mohl vykládat, co chtěl, protože nebyl žádný způsob, jak to ověřit.

Ale Mo Ran se jen tak nevzdával. Znovu si rýpnul: „A jak se mistr a paní mistrová spolu seznámili? Jak jste se potkali?“

„To bylo …“

Chu Wanning zaváhal, chvíli přemýšlel, ale když si všimnul potutelných ohníčků v Mo Ranových očích, pochopil, že už nic říkat nemusí. Sevřel rty, máchnul rukávem a zavrčel: „Co ty máš co strkat nos do soukromých věcí tohoto mistra?“

Pobídnul koně do cvalu, bílé šaty zmizely v dálce a Mo Rana pokryl prach.

Tak putovali několik týdnů, navštívili trhy pořádané v řadě malých sekt a prohlíželi každý stánek, který nabízel zbraně a krystaly pro kultivaci, ale nenašli nic, co by stálo za řeč.

Jednoho dne, potom, co si Chu Wanning vyměnil zprávy s Xue Zhengyongem pomocí květu jabloně haitang, opustili s Mo Ranem hostinec a zamířili na trh sekty Guyue´ye, aby pokračovali v pátrání.

Guyue´ye byla přední léčitelská sekta a byla to sekta, odkud pocházela Xue Mengova matka, paní Wang.

Sekta sídlila na ostrově jménem Linling. Vlastně to nebyl úplně ostrov, ale krunýř obrovské želvy. Ta želva byla tisíce a tisíce let stará a byla vůdci sekty zavázaná krevní přísahou. Nosila celou sektu na zádech, plula po moři a svou duchovní energií vyživovala rostliny, které jí bujely na krunýři.

Žáci sekty Guyue´ye byli záhadní a drželi se stranou od všeho dění. Sekta jen zřídka zasahovala do vnějších záležitostí; jen prvního a patnáctého dne každého měsíce želva přistála v přístavu Yangzhou, takže se jiné sekty mohly nakupovat léky, kupci mohly nabízet zbraně a krystaly i další zboží, které ostrov neposkytoval.

Ale to nejproslulejší, co na ostrově bylo, nebyla sama sekta Guyue´ye, ale Xuanyuanův pavilón. Xuanyuanův pavilón patřil sektě Guyue´ye a bylo to vyhlášené nákupní místo. Otvíral svou bránu dvakrát do měsíce a probíhaly tam dražby vzácných léku sekty Guyue´ye a různých cenností a zvláštností od jiných prodávajících. Čas od času tam bylo ke koupi pochybné zboží, jehož prodej porušoval různé zákazy a pravidla světa kultivace, ale nikdo si sektu Guyue´ye nechtěl znepřátelit, a navíc většina léčiv pocházela od této sekty. Guyue´ye nebyla o nic méně mocná než sekta Rufeng, přední škola kultivace.

„Nasaď si kapuci, je tu moc očí.“

Na ostrov Linling se hrnulo víc a víc lidí. Chu Wanning tiše napomenul Mo Rana a sám si přehodil přes hlavu kapuci pláště.

V Xuanyuanově pavilónu byly na znamení úcty pro každou z významnějších sekt vyhrazeny soukromé pokoje, ale tam kde probíhaly nekalé obchody a uloupené zboží putovalo z ruky do ruky, kultivující skrývali svá jména i obličeje, protože chtěli uniknout nechtěné pozornosti i osudovým neštěstím.

Mo Ran a Chu Wanning vešli do Xuanyuanova pavilónu. Ten měl tři podlaží. V prvním byla vyvýšená plošina z bílého nefritu ve tvaru lotosu s devíti okvětními plátky, chráněná devíti vrstvami neproniknutelných ochranných bariér. Tam se během dražby vystavovalo zboží.

Bílý nefritový lotos byl umístěný uprostřed rozlehlé síně a obklopovaly jej čtyři řady lavic z růžového dřeva, kterých bylo celkem na sedm stovek. To byla obyčejná místa. V druhém patře byly soukromé lóže, každá s velikým oknem ze dřeva zlatého cedru a závěsem, utkaným ze stříbrných vláken třpytivých jako měsíční světlo, který umožňoval výhled ven, ale bránil pohledům dovnitř. Tyto lóže poskytovaly hostům soukromí, ale byly velmi drahé – stály devět set zlatých na dvě hodiny.

Chu Wanning nesnášel, když se musel někde tísnit s jinými lidmi, a tak bez zaváhání vysypal zlaté slitky, které mu poslal Xue Zhengyong. Služebnictvo v Xuanyuanově pavilónu bylo vázáno strašnými přísahami, které složilo jeho správci a nikdy o žádném z hostů neprozradilo ani slůvko. Ale i tak byl Chu Wanning ostražitý. Zajistil lóži s nejlepším výhledem a nechal sluhu přinést aromatický čaj a dva šálky, čerstvé i kandované ovoce, pečivo a sladkosti a potom ho poslal pryč.

Když s Mo Ranem zůstali o samotě, Chu Wanning si konečně sundal kapuci, postavil se k oknu a pozoroval zástup dole.

„Podle vůdce sekty se v Xuanyuanově pavilónu chystají k dražbě zbraně se jménem Guilai.“

„Guilai?“ Mo Ran zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Je to magická zbraň.“

Mo Ran se zarazil: „Magická zbraň? Ale vždyť z jezera Jincheng už…“

„Já vím. Ale tato Guilai byla prý nalezena v neoznačeném hrobě na hoře Jun. Její pán zřejmě neměl žádné dědice, kterým by ji předal, a tak byla pohřbena spolu s ním.“

„… Tak to je.“

Jenže duchovní zbraň poslouchá jako svého pána jenom toho, kdo jí dal jméno a po jeho smrti potomky. Pokud se taková magická zbraň dostane do rukou někoho jiného, ten nedokáže užívat ani zlomek její skutečné moci. Mo Ran byl přesvědčený, že koupit si takovou zbraň nemá smysl.

Chu Wanning uhodnul jeho myšlenky a řekl: „Je sice pravda, že taková zbraň tomu, koho neuzná za svého pána, neukáže svou skutečnou moc, ale i tak je mnohonásobně mocnější než obyčejné zbraně. Dost lidí o ní bude mít zájem.“

Mo Ran pochopil oč jde: „Už vím, co má mistr na mysli. Řada lidí projde životem a magickou zbraň ani nespatří. Protože tato Guilai byla nalezená v neoznačeném hrobě a je stará celé věky, každý bude chtít použít svou duchovní energii, aby zjistil, jestli náhodou není potomkem jejího původního majitele. Za zkoušku se přece nic nedá.“

„Přesně tak.“

Mo Ran uvažoval dál: „Magické zbraně jsou k vidění jen zřídka, ale právě teď se úplnou náhodou objeví zbraň bez pána? Ať se na to dívám z jakékoli strany, vypadá to na práci toho falešného Gouchena. Ukáže se s náramně dobrou napodobeninou, aby všechny nalákal k tomu, aby použili svojí duchovní sílu a on mohl zjistit, jestli někdo tady nemá ten druh duchovní esence, kterou hledá.“

Chu Wanning se posadil do čalouněného křesla, nalil si šálek čaje a pomalu z něj upíjel. Potom se zadíval na proudící zástupy lidí dole a zašeptal: „Je to tak, jak jsi řekl. Ale ať už je zbraň pravá nebo ne, patří do hry, kterou falešný Gouchen rozehrál a bude velmi těžké něco zjistit.“

Zdola se ozval nějaký hluk.

Chu Wanning s Mo Ranem se tam zadívali a oba z toho zrozpačitěli.

Zlatá brána Xuanyuanova pavilónu byla otevřená dokořán a dovnitř vkráčel dvojstup mladých mužů v modrých oděvech s nefritovými korunkami ve vlasech a nevybíravě si proráželi cestu davem kultivujících, kteří ukrývali své tváře pod kapucemi plášťů. V jejich čele rázoval někdo štíhlý a pohledný, nezdržoval se žádným zakrýváním a zahalováním a zamířil přímo do míst, kde byl černý trh.

Mo Ran překvapeně vydechl: „Ye Wangxi?“