Nangong Si vypadal velmi rozladěně, jeho pohled spaloval jako roztavené, tekuté železo. Chvíli se rozhlížel a pak se zadíval na Mo Ranovu magickou zbraň, které žhnula rudým světlem.

„Kdo je to?“

„To je mladý pán z hory Sisheng, příjmením Mo,“ odpověděl Ye Wangxi.

„Mo?“ Nangong Si se mírně zamračil. „To je ten, co ho před pár lety sebrali někde na ulici?“

„Hm.“

Nangong Si se úkosem zadíval na Ye Wangxiho. „Vy se s ním znáte?“

„V Prameni broskvových květů jsme měli společné ubytování.“

Nangong Si se jízlivě ušklíbl. Kdo ví, co to mělo znamenat, ale když Ye Wangxi viděl ten úšklebek, krásná tvář mu pobledla, sklopil oči, sevřel rty a dál jen mlčel.

„Když musel čekat, asi bych neměl dopustit, aby ztratil tvář. Je tak mladý a už ovládá duchovní zbraň. Rád bych viděl, co umí.“

Mo Ran neměl čas na to, aby se staral o sektu Rufeng. Otočil se, šaty na něm divoce vlály ve větru. Bariéra už praská, moc času nezbývá –

Chu Wanningu, to jsi ještě neskončil?

Šá! Ostré nehty Luo Xianxian rozervaly hedvábný závěs. Bílá látka se zatřepotala a kousky tkaniny se rozlétly jako tisíce sněhových vloček. Chu Wanning vycítil přítomnost něčeho důvěrně známého, ale nemohl přijít na to, co to je. Pak se mu rozšířily oči: „Tianwen?!“

Ne.

To není Tianwen.

Ale jak s ní zápasil, vnímal, jak z ní vychází energie, která byla neuvěřitelně podobná Tianwenu.

Závěsy uvnitř domu rodiny Chen byly jako pavučiny mlh, které polapily živou duši a démona. Když si vyměnili více než deset úderů, temnota v Chu Wanningově hlavě se rozplynula, zburcovala ho jasná myšlenka. Náhle všechno pochopil.

„Jíva trhající srdce …“

Luo Xianxian byla dávno mrtvá, její tělo shořelo na popel. Když se tehdy chtěla vrátit, byla odkázaná na tělo paní Chen a nedávalo žádný smysl, proč se tentokrát objevila ve své vlastní podobě. Ten záhadný muž vzal vadnoucí větévku Jívy trhající srdce a vytvořil z ní dočasnou schránku pro její duši, a tím jí umožnil, aby se vrátila na svět.

Uvařená lidská srdce tam venku, stoupající oblaka páry. Kov, voda, oheň, země, tu čekaly na Xianxianino „dřevo“, na tělo z Jívy trhající srdce.

To tedy ten člověk zamýšlí!

Podstoupil všechnu tu námahu jenom proto, aby Luo Xianxian pomohl získat hmotné tělo z masa a krve, aby si přes hory mrtvých proklestila cestu do říše duchů a mohla se znovu shledat s Chen Bo´huanem? Kdo by to pro ni mohl udělat?

Celá její rodina už zemřela.

Rodina …

Někdo z rodiny!

Chu Wanningovou myslí něco zavířilo, horká krev se mu divoce rozproudila. Najednou si vzpomněl, že tehdy, když Luo Xianxian poprvé potkal, mu něco řekla –

Ona měla bratra, který před mnoha lety zmizel.

Byl to on?

„Každý, kdo se mi postaví do cesty, zemře.“

Luo Xianxian měla skutečné tělo, Chu Wanning byl živou duší. Její duchovní síla se nemohla rovnat té jeho, ale právě teď zápasili jako nehmotný s hmotným. V dalším okamžiku její krvavě rudé drápy sekly po jeho srdci. Chu Wanning se jí vyhnul, aby neporanila jeho duši, pak natáhl ruku a dotkl se jejího čela.

„To je k ničemu. Můžeš to dělat, kolikrát budeš chtít, ale kouzlo očištění mi nemůže nic udělat!“ Divoce se smála, zaklonila hlavu, zavyla k nebi a začala svolávat všechny oživlé mrtvoly, které se ploužily po Motýlím městě.

„Poslouchejte mě, vy bludní duchové! Pospěšte sem a napojte se krví, vypijte ji všechnu, až do sucha!“

Ozvalo se děsivé vytí a skučení. Motýlí město se proměnilo v peklo. Krvežízniví nemrtví s vyrvanými srdci vyslyšeli její volání a hnali se k domu rodiny Chen.

Chodící mrtvoly se přihnaly jako povodeň, vřeštěly a hučely jako když se mořské vlny lámou ve vichřici. Výkřiky, ze kterých tuhla krev v žilách zněly jako válečný pokřik na bitevním poli, a byly slyšet všude, uvnitř i vně bariéry.

Kultivující na vnější straně magické hradby se otřásli hrůzou.

Uvnitř, osamoceně bojoval Chu Wanning.

Byl tu jen jeho stín, jeho samotná duše, bílý paprsek, který se vznáší před Luo Xianxian. Ta se vesele směje, v hlubinách jejích očí se skrývá šílenství a bída. Ten vznešený pán je podobný bambusu, jehož ani uprostřed zimy neztrácí svou zeleň; s neotřesitelným klidem se postavil stovkám duchů. Jen jeho tvář se zachmuřila a oči mu potemněly.

„Luo Xianxian, vzpomínáš si na to, co jsi mi kdysi řekla?“

„Co?“ Nečekala od něj takovou otázku, zaskočilo ji to.

Chu Wanning využil jejího zmatku, mávnul svými širokými rukávy a vznesl se nad dvůr domu Chenů. Jeho hedvábné boty, které nešpinilo ani jediné smítko přistály na ohnutém černém trámu ze santalového dřeva, který se zvedal ze střechy.

„Kdysi jsi mi řekla, že jsi nikdy nechtěla, aby se z tebe stal zlý duch a také jsi řekla, že jsi nechtěla nikomu ublížit.“

Hlas se mu zlomil. Ze všech stran zadul vítr.

Chu Wanning se rozhlédl a uviděl, že všech směrů se tlačí oživlé mrtvoly. Mírně nakrčil čelo a mávnul širokým rukávem. Prokletý, nepozemský vítr vzdouval šat té živé duše. V jeho dlaních zazářilo zlaté světlo.

„Prosím, odpusťte.“

Ze země náhle začaly vyrážet tisíce vrbových větévek.

Ulice Motýlího města zalila krev, mrtvá těla pokryla zem, země rozpukala, jak jí jeden za druhým prorážely a rozrývaly silné kořeny vrb. Vydávaly oslňující zlaté světlo a vypadaly jako tisíce zlatých řetězů, které spoutávaly prchající mrtvoly.

Chu Wanning měl zavřené oči, jeho dlouhé vlasy tvořily rozcuchanou změť, která se zmítala před tváří chladnou jako potok z tajícího sněhu.

„Tianwene, deset tisíc rakví,“ zazněl ponuře jeho hlas.

Pak se jeho oči otevřely; svítily jako plamen.

Porost smutečních vrb se rozzářil, vyrašil nespočet svíjejících se větévek, porost stále houstnul a stal se pastí pro ty chodící mrtvoly, které ještě stále křičely a zápasily. Pak se v kmeni každé vrby rozevřely pukliny, které se zvětšovaly, stromy vtáhly mrtvé do nitra svých kmenů a pak je tam nemilosrdně uvěznily.

Deset tisíc rakví.

Největší smuteční vrba vyrostla na dvoře domu rodiny Chen a rychlostí letícího šípu se snažila své větve ovinout okolo uhýbající Luo Xianxian. Jenomže tělo Luo Xianxian bylo vytvořené z Jívy trhající srdce; Jíva trhající srdce, Tianwen i Jinagui, pocházely ze stejného stromu, z odnoží, které Gouchen Vznešený přinesl z nebe na zem, a tak ani Deset tisíc rakví Tianwenu nedokázalo polapit drobný, rychlý stín Luo Xianxian.

Její zářivě červené šaty s vyšívaným zlatým fénixem se vzdouvaly jako jezerní vlny, obrovská vrba se po ní natahovala, rostla a rostla, až prorazila bariéru a vztyčila se vysoko k nebi.

Lidé, shromáždění vnější straně bariéry při pohledu na ten strom, který roste až do nebe jenom ohromeně mlčeli; ti, kteří byli obdaření slabší duchovní silou to nedokázali snášet; z drtivé moci učeného mistra se jim podlamovaly nohy a oni padali na kolena.

Vrba, která vyrašila z Tianwenu rostla stále výš a výš, sahala tak vysoko, že se zdálo, že se brzy dotkne samého měsíce. Chu Wanning uvolnil tolik své duchovní síly jako dosud nikdy předtím; některým kultivujícím kolem Motýlího města dokonce tekly krvavé slzy a samotný Nangong Si se svou úrovní kultivace ztěžka dýchal, měl sevřenou hruď a srdce mu zrychleně bušilo.

Nangong Si zaťal zuby: „Na hoře Sisheng mají někoho takového? To je starší Yuheng?“

Li Wuxin vedle něj byl klidný, konec konců byl hlavou sekty a dokázal ten nápor snášet. Mladý pane Nangongu, já vám říkám, že ten člověk je Chu Wanning!“

„Cože?!“

Nangong Si vypadal, jako by do něj udeřil hrom, bylo toho na něj už moc; začal vykašlávat krev.

„To je … učený mistr Chu?“

„Mladý pane, raději se nesnažte mluvit.“

Ye Wangxi viděl, že je mu zle, natáhnul ruku a stiskl dva body na energetických drahách Nangong Siho těla, aby mu zlepšil oběh qi. Nangong Si mu však neprojevil ani sebemenší vděčnost; hrubě ho od sebe odstrčil a setřel si krev ze rtů: „Nesahejte na mě.“

„Mladý pane Ye, dovolte.“

Song Qiutong jako hostina motýlo-kosté krásy tu netrpěla tolik jako jiní. Předstoupila elegantními krůčky, a když se zadívala na Ye Wangxiho, byly její oči byly krásné a vystrašené a mluvila téměř šeptem.

Zdálo se však, že Ye Wangxi už není tak přátelský, jako když se poprvé setkali; ve skutečnosti jí přehlížel.

Když se k ní obrátil zády, Song Quitong se svýma uslzenýma očima zadívala na Nangong Siho. Nangong Si se k ní choval mnohem lépe než zpočátku, ale také ji odmítl.

„Nepotřebuji vaši pomoc, jen mne překvapil někdo, koho jsem už mnoho let neviděl. Nejsem až tolik slabý, ale pokud můžete, pomozte ostatním.“

Tam, kde byl, si Mo Ran nevšímal ničeho, co se dělo mezi Song Qiutong a dvěma mladými pány ze sekty Rufeng.

Snesl se k Chu Wanningovu prázdnému tělu, zvedl hlavu jen aby viděl, jak Chu Wanningova duše bojuje s Luo Xianxian. Pak uviděl, jak byly chodící mrtvoly polapeny v kmenech tisíců vrb, a jeho srdci i mysli to přineslo tíseň a neklid.

Je jasné, že použití takového kouzla i za běžných okolností vede k vyčerpání nesmírného množství duchovní síly. Navíc Chu Wanningova duše teď ani není v jeho těle.

Jak silný vlastně je …

Ale než mohl přemýšlet dál, ozval se pronikavý výkřik. Jíva trhající srdce už nedokázala Tianwen dál odrážet a pod měsícem, který stál vysoko na nebi nakonec Luo Xianxian spoutala vrbová ratolest, ze které okamžitě vyrašily silné olistěné větve a uvěznily ji. Obrovitý, do nebe sahající strom ji pohltil ve své puklině a vrba, která už se dotýkala oblaků, se zmenšovala a zkracovala, až nakonec byla stejně vysoká jako obyčejné staré a veliké stromy.

Bariéra byla nyní úplně rozbitá, ale protože chodící mrtvoly byly zajaté díky Tianwenu a kouzlu deseti tisíců rakví, nehrozilo, žádné bezprostřední nebezpečí.

Xue Zhengyong se neodvážil polevit v ostražitosti a nařídil části lidí z hory Sisheng, aby každou vrbu pro jistotu hlídali. Další se přidali k zástupu, který mířil na dvůr domu rodiny Chen. Protože situace byla naléhavá, Mo Ran nepřemýšlel, okamžitě popadnul Chu Wanningovo studené tělo a zamířil tam také.

Když dorazili na místo, vrba, která věznila Luo Xianxian se už proměnila v pevnou rakev. Ona ležela uvnitř a chvílemi vypadala zuřivě a chvílemi smutně, oči měla občas zlé a občas plné žalu.

Z jejích rtů střídavě vycházely dva hlasy, jeden naplněný záští a šílenstvím křičel: „Proč mě držíte? Proč mě držíte!! Všichni si zasloužíte smrt! Všichni!!“

Druhý hlas byl mírný a bezmocný: „Bratříčku Yanluo, to jsi ty … ty jsi přišel? Prosím tě, prosím … zachraň mě … já nechci ubližovat lidem… Prosím.“

Ty dva hlasy se střídaly, nakonec však zmlkly a rakev byla tichá.

V tu dobu už Chu Wanningově živé duši docházela duchovní energie, sotva se držel při vědomí. Přesto ještě už silou vůle pokračoval. Prsty se dotknul čela mladé ženy ležící v rakvi.

„Kdo jsi?“

Démonka pomalu otevřela oči, ty stále rudě žhnuly.

„To je špatné!“ vyhrknul Li Wuxin.

Chtěl se vrhnout vpřed a dívku usmrtit, avšak Chu Wanning napřáhnul prst, udeřil blesk a zastavil jeho kroky.

„Chu Wanningu, vy …!“

Chu Wanning si ho nevšímal a jen se díval, jak ta křehká dívka pomalu vstává z rakve. Otevřela krvavě červené oči, ale nebyl v nich už ani náznak touhy zabíjet, místo toho byly plné strachu a zmatku a ona tiše odpověděla: „Já jsem Luo Xianxian.“

Když Chu Wanning slyšel její odpověď ulehčeně vydechl, zavřel oči a nechal svou živou duši odejít.

Jen o malou chvíli později sebou muž v Mo Ranově náruči slabě trhl. Mo Ran ho rychle položil na zem, a opřel ho o sloup. Sklonil se k němu, kolenem se dotknul země a řekl: „Mistře, jste zpátky?“

Chu Wanningovy fénixí oči byly zamlžené a chvíli trvalo, než pomalu zaostřil zrak. Zadíval se na Mo Rana. Vyčerpal příliš mnoho duchovní síly a měl slabé zlaté jádro, takže vypadal ochable, jeho tvář byla stále stejně bledá, jako když neměl duši v těle.

„A…“ odpověděl Chu Wanning, opřel se o sloup a s námahou se zvedl.

Pomalými kroky došel k Luo Xianxian a zadíval se na ní.

Luo Xianxian otevřela svá drobná ústa a nevěřícně si ho prohlížela. „Bratříčku Yanluo, proč jsem tady? Co … co se to stalo?“

„Jedno po druhém.“

Chu Wanning byl sice tělesně slabý, jeho zrak byl ostrý a jasný a šel přímo k věci. „Pověz mi, kdo vytvořil tvé tělo? Je to moc důležité. Vzpomínáš si na to?

„Já …“

Chu Wanning čekal, ale byl napjatý a zarýval nehty do kamene sloupu, až si je málem zlámal.

„Já nevím jistě, vzpomínám si na nějaké útržky …“ mumlala Luo Xianxian. „Byl to nějaký muž, on … on …“

Xue Meng který stál nedaleko už byl netrpělivý: „Dělej, mysli!“

Luo Xianxian se horlivě snažila vzpomínat: „Všechno z té doby mám jako v mlze, nevidím jeho tvář jasně, ale vybavuji si jeho hlas, mluví severním nářečím … asi … asi…“

„Ach!“ vykřikla, ve tváři strach. „Už si vzpomínám! Je to on! On! Ty pomeranče! Zloděj pomerančů!!“

„Co je to za nesmysl, jaký pomeranče …“ brblal Xue Meng.

Chu Wanning to však okamžitě pochopil – byl to blázen na kterého narazila jako malé děvčátko, ten, kdo pokácel pomerančovník.“

„Byl jednou jeden člověk z Linyi a když mu bylo dvacet let, jeho srdce zemřelo.“

Kdo to jenom byl …

Linyi, to by mohla být sekta Rufeng, že?

Byl to …

Právě v ten okamžik se oblohou rozlehlo hlasité hřmění a šachová formace Zhenlong, která pokrývala celou oblohu nad Motýlím městem se rozzářila rudým světlem.

„To je zlé!“ vykřikl Xue Zhegyong. „Pozor na deset tisíc rakví! Tvůrce formace nejspíš teprve teď zjistil, že se něco děje!!“

Písek a suť se začaly zvedat, ze všech stran proudily prach a kouř. Všichni kultivující byli ve střehu, stáli zády k sobě, vytasené meče svírali v rukách.

Chu Wanningovy oči potemněly. Obrátil se k Luo Xianxian: „Pospěš si! V těle máš bílý šachový kámen, který tem vložil ten muž, nenech se už od něj ovládat. Pomohu ti jej odstranit. Jakmile bílý šachový kámen vypadne, musíš okamžitě odejít. Jdi do podsvětí a navrať se do kruhu znovuzrození, nesmíš už prodlévat v říši smrtelníků!“

Chu Wanning se zarazil. Zamrazilo ho na zátylku, před očima se mu udělaly mžitky. Jeho tělo vycítilo nebezpečí, a tak zakřičel na Luo Xianxian: „Rychle jdi!“

Bylo však už příliš pozdě.

„Áááá!!!“

Zazněl ostrý výkřik. Ze středu šachové formace Zhenlong na obloze se vylilo rudé světlo a jako blesk dopadlo na tělo Luo Xianxian stvořené z vrbové větévky.

Ozvalo se hluboké hučení.

K obloze se natáhly vysoké plameny.

Luo Xianxian. Postavu dívky rychle pohltila záplava ohně a jen o chvilku později se duše jako chomáček vůně vznesla k obloze a spojila se s těžkými oblaky kouře, které páchly spáleninou. Duše se rozpustila v kouři, kouř a duše tvořily jedinou bytost.

Z místa, kde ještě před okamžikem stála Xianxian Luo se k nebi zvedl proud nefritově zeleného světla.

„Duchovní esence živlu dřeva?!“

Chu Wanning zbledl a oči mu ztvrdly. Mýlil se – celou dobu se mýlil! Luo Xianxian, když ještě žila, byla někým, kdo měl velmi silnou duchovní sílu živlu dřeva. Muž v pozadí se nepokoušel posílit živel dřeva Jívy trhající srdce použitím kovu, ohně, vody a země, ale namísto toho čekal, až se nahromadí dostatek negativní, záštiplné energie, aby v podobě blesku zasáhla tělo Luo Xianxian a její duch plný zloby a nenávisti se stal dočasným zdrojem životní energie pro Jívu trvající srdce!

Kov, dřevo, voda, oheň, země, všech pět živlů je nyní pohromadě. Teď může uskutečnit to, co zamýšlel …

Chu Wanning zvedl hlavu k obloze. Všichni sledovali oblohu. Všechno zastavilo; všechno v ten okamžik ztichlo.

A pak …

Země se začala otřásat.

Bylo to vlastně stejné, jako to, co už viděli v iluzi starého Li´anu, vytvořené v Prameni broskvových květů.

Nad Motýlím městem se v nebi otevřela obrovská černo-purpurová puklina. Zdálo se, že uvnitř ni je jenom nekonečný chaos, ohavnost a zlo, jako by sám ďábel pomalu otvíral své oko.

Li Wuxin ukázal prstem na puklinu a přeskakujícím hlasem zaječel: „Nekonečná pekla! Hradba nekonečných pekel … je proražena!“

„Nebeská klenba nad Motýlím městem je rozervána, brána říše duchů a démonů je otevřená!“