„Mo Rane, Mo Rane.“

Jako by ho někdo volal.

Otevřel zastřené oči a uviděl rozmazaný bílý obrys. Měl nejasný dojem, že ten člověk vypadá jako Chu Wanning, ale zároveň se tomu zdráhal uvěřit. Ucítil, jak mu ten muž položil dlaně na hruď a do rány, která nepřestávala krvácet vyslal proud duchovní síly.

Takové teplo …

Kdo je to?

S námahou zamrkal a pokusil se lépe podívat na tu rozmazanou postavu.

„Mo Rane …“

Spolknul krev, která ho dusila a zamumlal: „Mi… mistře?“

Ucítil, že mu na tvář dopadlo něco horkého a mokrého. Pomalu se mu projasnil zrak, takže uviděl pár fénixích očí, krásných a smutných, jako meruňkové květy Jiangnanu, ve smrtelně bledé tváři zkropené kapkami krve. Mo Ran se na něj upřeně díval; ještě nikdy neviděl v Chu Wanningově obličeji takový výraz.

Jeho mistr byl pořád ledově netečný, ale ten člověk tady před ním pláče.

Mo Ran natáhl ruku a chtěl se ho dotknout, chtěl zjistit, jestli je to skutečné, nebo je to jen vidina umírajícího. Jen několik pídí od jeho obličeje se zarazil.

Nenáviděl ho občas jen ze zvyku. Teď, když už ho najednou nedokázal nenávidět, nevěděl, co má dělat.

Neodvažoval se ho dotknout.

Bál se, že to může být skutečné.

Ale také se bál, že to skutečné být nemusí.

Za Chu Wanningem viděl hory navršených mrtvol a jezera krve; najednou nevěděl, jestli je to pořád Motýlí Město anebo už se ocitl v pekle. Dobře věděl, že spáchal příliš mnoho zla, že patří do Nekonečných pekel, a nikdy se už znovu nenarodí.

Ale Chu Wanning…

On je přece dobrý člověk.

Proč by tu měl být s ním, aby po celou věčnost trpěl v pekle?

„Ještě trochu,“ Chu Wannigův hlas byl zastřený a vzdálený, jako by se ozýval z hlubiny oceánu. „Musíš zůstat při vědomí, jinak…“

Díval se, jak Chu Wanningovi z koutku úst vytéká krev.

Zazářilo zlaté světlo a bylo jasnější a jasnější, až muž před jeho očima zmizel v oslepujícím svitu a proměnil se v dítě.

„Jinak nebudeš můj žák.“

„Bratříčku Xia!“

Chu Wanning se mu přímo před očima proměnil v Xia Siniho. Mo Ranem to otřáslo tolik, že mu ránou na prsou projela palčivá bolest a než ze sebe dokázal vypravit jediné slovo, ztratil vědomí.

„Mo Rane.“

Hlas byl tak tichý, jako by to byl pouhý vzdech; nevěděl, jestli je to nějaký přelud z minulého života, nebo mu někdo tiše šeptá do ucha.

„Odpusť mi, byla to chyba tohoto mistra …“

Znovu! Znovu ta slova!

Chu Wanningu, já nechci, aby ses mi omlouval, já chci abys –

Co?

Zarazil se, nevěděl, co to vlastně chce. Když po něm nechce, aby se omluvil, tak co tedy chce?

Otevřel oči. Sípavě dýchal a oblečení měl nasáklé potem. Rozhlédnul se a uviděl skromně zařízený, ale čistý pokojík.

Je zpátky ve svém pokoji na hoře Sisheng.

On žije.

Nevěřícně se rozhlížel kolem dokola. Potom zvedl ruku a dotknul se jí zranění na prsou; byla trochu studená. Kolem hrudi měl omotanou vrstvu obvazů; gázou prosákla krev a obarvila ji na červeno, když si tam sáhnul, trochu to bolelo, ale dole pod tím mu bilo srdce, pravidelně, silně, a každý úder sliboval radost a život.

On žije.

Žije!!

Krev mu mladým tělem proudila rychle a divoce, špičky prstů se mu chvěly, chvěla se mu celá duše.

Uslyšel zvuk roztahovaných závěsů. Mo Ran se posadil na posteli a pohlédl přímo do krásné tváře osoby, která právě vstoupila do pokoje. Venku bylo zřejmě chladno; dlouhé černé vlasy mu spadaly přes kožešinový lem bílého pláště a když zvedl mírné, jasné oči, měl lehce začervenalé koutky; bylo to o moc pěknější než nějaká líčidla.

Shi Mei nečekal, že Mo Ran už bude vzhůru, trochu se lekl a potom řekl: „A Rane? T-ty …“

„Shi Mei! Shi Mei!“

Mo Ran opakoval jeho jméno, oči se mu třpytily a zářily jako kusy černého obsidiánu. Nedbal na bolest, vyskočil z postele, zazubil se a vrhnul se k Shi Mingjingovi, pevně ho objal a rozradostněně pořád dokola opakoval: „Já jsem tak rád! Ty žiješ! Já žiju! Je to pryč! Je to pryč!“

Nebeská puklina byla tím největším neštěstím jeho minulého života; přízraky a démoni sestoupili na zem, vzali si Shi Meie a Mo Rana srazili do propasti hříchů.

Poté co se znovuzrodil, cítil stále úzkost, bál se, že se to stane znovu, že zase zůstane sám, že bude znovu šlapat po kostech těch, které kdysi miloval, až půjde svou osamělou cestou do prázdného paláce Wushan.

Ale nebesa se nad ním slitovala a všechno se změnilo ve chvíli, kdy se rozhodl, že zemře místo Shi Meie.

Už nebude nikdy sám, všemi opuštěný a proklínaný, nebude muset utíkat nocí na horu Liangshan, aby se z něj stal osamělý tulák, kletba je teď zlomena –

Konečně uniknul té noční můře minulého života, konečně se opravdu znovu narodil.

Dlouho Shi Meie objímal, než ho zase pustil a oči mu zářily jako ohňostroj, třpytily se jako hvězdná noční obloha.

Shi Mei tam stál, bez hnutí jako ve snách, Mo Ran ho objal pažemi okolo ramen a s úsměvem se mu díval do očí. Stáli tak dlouho, než se Shi Mei vzpamatoval a sám položil čelo na Mo Ranovu bradu.

„A Rane?“

„Hm?“

Když Shi Mei zvedl tvář usmíval se, ale oči měl vlhké.

„Jsem tak rád, že jsi v pořádku.“

Mo Ran ho s úsměvem pohladil po vlasech a řekl: „Ty hlupáčku, proč bych neměl být? Já …“

Než stačil říct víc, závěs se znovu zvedl a vešel někdo další.

„Xue Mengu?“

Tváří se tak mrzutě, asi ho sebralo to, co udělal během bitvy v Motýlím městě – nasadil nevrlý obličej a rty sevřel do tenké čárky. Viděl, že Mo Ran vstal, ale nevšímal si ho, jen se na chvilku zarazil a obrátil se na Shi Meie: „Kdy se vzbudil?“

Shi Mei krátce váhal a pak odpověděl, hlas se mu chvěl obavami: „Právě teď.“

„… Rozumím,“ opáčil Xue Meng, stále se odmítal na Mo Rana jen podívat.

Mo Ran si pomyslel: Podívejme na toho spratka, trucuje, protože je zahanbený, jako by mu sebrali jeho bonbóny, nebo tak něco.

Sám však měl dobrou náladu, a tak byl ochotný to přehlédnout. Usmál se a řekl: „Zdá se, že jsem byl nějakou dobu mimo, hm, kdo mě dostal nazpátek?“

„Kdo asi?“ Xue Meng mávnul rukávem a složil si ruce za záda. „Samozřejmě to byl mistr.“

„Ach.“

Mo Rana jeho slova překvapila, nejasné útržky vzpomínek z doby, kdy ztrácel a zase nabýval vědomí se mu míhaly před očima. Co se probudil, byl zároveň otřesený i bláznivě šťastný a byl si stále méně jistý, zda to, co viděl, bylo skutečné nebo ne.

„Mistr … bratříček Xia …“ zamumlal.

Xue Meng slyšel jeho bručení, téměř nepostřehnutelně sebou trhnul a řekl: „Tak ty jsi to věděl?“

„Co?“

„Že bratříček Xia je mistr.“

Mo Ran, který pořád jenom hádal, celý zpopelavěl, když mu to řekl tak přímočaře. „Cože?!!“

Xue Meng k němu natočil hlavu a tvářil se podivně, jako by na něm něco hledal: „Co? Já myslel, že už to víš.“

Mo Ran zakňoural: „Jak bych to mohl vědět? Já jen, jak jsem ztrácel vědomí a zase se probíral, všechno mám jako v mlze … Já jsem myslel, že jsem možná viděl, jak mi oba splývají … já …“

Vzpomněl si na dobu, kterou strávil v Prameni broskvových květů se Xia Sinim, jak oba spali na jedné posteli; vzpomínal, jak ztratil sebeovládání v hostinci na ostrově Linling a jak z Chu Wanningových šatů vypadla zlatá vlásenka, když ho chtěl svléknout.

A na kapesník s vyšitým květem jabloně haitang.

Na šaty, které rostou a smršťují se, jako ten, kdo je nosí.

Na rendlík se slepičí polévkou, který Xia Sini pevně držel v rukou.

Jak se na něj podíval a řekl mu starší bratře a jak ho pohladil po hlavě, jak se na něj smál, když mu říkal, že od teď už napořád budou bratry, že se o něj starší bratr postará.

Vzpomínky se mu vynořovaly jedna po druhé před očima a pak se rozplývaly jako dým; teď je to Chu Wanning s netečným obličejem, tváří se tak studeně a teď Xia Sini, se sevřenými rty, který s ním nechce mluvit.

Kdysi Xia Sinimu řekl, že Chu Wanning není dobrý člověk a že ho nemá rád.

Kdysi Xia Sinimu trpělivě česal vlasy. Měl tak jemné vlasy, protékaly mu mezi prsty jako tuš.

Když na to teď myslí, byli si tak podobní …

Mo Ran měl pocit, že mu praskne hlava. Chodil po pokoji sem a tam, a bručel si: „Mistr je bratříček Xia … Mistr je …“

Nejednou se prudce zastavil, téměř ztrácel rozum.

„Ty si ze mě utahuješ! Jak by mistr mohl být bratříček Xia!“

„A Rane …“

Mo Ran nevěděl, jestli se má smát nebo plakat: „J-jistě že si jsou dost podobní ve spoustě věcí, ale … ale vůbec nejsou stejní. Bratříček Xia je tak hodný, jak by …“

„Co tím sakra myslíš?“

Xue Meng ho přerušil a vrhnul na něj ostrý pohled.

„Bratříček Xia je tak hodný? Takže někdo tak hodný nemůže být mistr?“

Mo Ran se ohradil: „Ovšem já netvrdím, že mistr není dobrý člověk. Jenom že bratříček Xia ke mně byl pořád tak upřímný a já v něm zkrátka viděl svého mladšího bratra, jak mám prostě přijmout to, že mi tady najednou říkáš, že on je ve skutečnosti mistr …“

Xue Meng zavrčel: „Bratříček Xia je upřímný, ha, takže mistr je neupřímný, co?“

Když Shi Mei slyšel, jak zvedá hlas, kvapně ho zatahal za rukáv.

„Mladý pane, vzpomeňte si, co řekl váš otec! A Ran se teprve vzbudil, on …“

Ale Xue Meng ho setřásl, temné oči upíral na Mo Ranovu tvář, byl tak rozzlobený, že mu tepala žíla na hrdle a připomínal syčící zmiji, která se právě chystá zakousnout se jedovatými zuby do své oběti, a spolknout jí.

Mo Weiyu, mohl bys mi tady a teď vysvětlit, proč mistr nemůže být bratříček Xia? Proč mu schází upřímnost, he? Pověz mi jasně, co je na něm pro tebe falešné?!“

Záplava dotěrných otázek Mo Rana trochu popíchla, ne že by ještě nikdy neviděl naštvaného Xue Menga – v předchozím životě byla Xue Mengova povaha více méně stejná i během každého jejich setkání poté, co se stal císařem Taxian Junem. Ale tohle bylo strašně protivné. Mo Ran se zamračil a odsekl: „Co je ti do toho? To je jen mezi ním a mnou.“

„Mezi ním a tebou?“ zopakoval Xue Meng. „Myslel jsi na něj vůbec někdy?“

Mo Ran byl tak vzteklý, že se rozesmál. „Xue Zimingu, co se ti sakra stalo, laskavě mi prozraď, kdy že ses to úplně zbláznil? Shi Meii pojď, půjdeme do Síně věrnosti, možná že strýček nebo mistr budou vědět co s ním je.“ Protáhnul se kolem Xue Menga a začal Shi Meie strkat před sebou.

Xue Meng stál chvíli jako opařený, jako by se zoufale snažil něco zadržet, ale když se Mo Ran chystal překročit práh, už se neovládl, prudce se otočil a zařval: „Mo Weiyu, věnoval jsi vůbec někdy svému mistru alespoň jedinou myšlenku?“

Mo Ran byl hned ještě rozčílenější; zastavil se, jeho tvář, která byla ještě před chviličkou uvolněná a veselá, teď byla napjatá a zachmuřená.

Shi Mei mu stisknul ruku a stísněně zašeptal: „Nic si z něj nedělej, je teď pořád takový podrážděný. Pojď, půjdeme.“

„… Hm.“

Ale sotva se jeho ruka dotkla závěsu, ještě ho ani nenadzvedla, zazněl Xue Mengův hlas znovu; zastřený a zároveň rozvášněný, jako by se ozval z ohnivých plamenů.

„Mo Weiyu, ty hnusná sračko.“

Závěs se spustil zpět.

Mo Ran zavřel oči a pak je zase otevřel.

„A Rane …“

Shi Mei se ho snažil odtáhnout, ale byl jemně odstrčen.

Nejprve obrátil svou tvář a pak zbytek těla. Byli oba téměř stejně staří, ale Mo Ran byl o kus větší a když chtěl, vypadal studeně a hrozivě.

Mo Ran se z ničeho nic usmál, ale jeho oči byly hluboké, temné a nebyla v nich ani jiskřička radosti.

„Tak já jsem sračka, hm,“ řekl.

„Xue Zimingu, nikdy jsem se k mistrovi nechoval jinak než s respektem, během boje u Nebeské pukliny jsem nestál stranou. Bariéru Nekonečných pekel nemohl opravit sám, tak jsem mu šel na pomoc. Můžu se tě zeptat, jako jeho žáka, jestli jsem udělal něco špatně?“

„Mám daleko menší moc než on, takže jsem při opravování bariéry nedokázal vydržet až do konce. Spadl jsem z dračího sloupu, ale on mi nevěnoval ani jediný pohled, bylo mu jedno, jestli jsem naživu nebo je po mě. Ptám se tě znova, kdybys byl na mém místě, vůbec by ses necítil trpce nebo zklamaně?“

„Mo Rane …“

Konečně dokázal vyslovit to, co ho hnětlo už po dva životy. Když mluvil o své staré bolístce, Mo Ranovy pohledné rysy se změnily v ošklivou masku. Pečlivě vyslovoval každou slabiku, každé jednotlivé slovo: „Já to vidím tak, že jsem splnil svou povinnost a nedlužím mu vůbec nic. Proč máš dojem, že máš právo se přede mne postavit a řvát tady, že jsem sračka? … Xue Mengu, ty si myslíš, že jsem se o něj nikdy nestaral? To se pleteš, já jsem se o něj staral.“

„Jenže on je jak z kamene,“ pokračoval Mo Ran tichým hlasem, každé slovo bylo jako krvavá rána do srdce. „Xue Mengu, poslouchej mně. Je mi jedno, že v očích světa je to mocný kultivující, věhlasný učený mistr, že to je Yuheng noční oblohy, Beidou nesmrtelnosti, nic z toho není důležité.“

„Co je důležité, je že během boje u Nebeské pukliny jsem skoro umřel. Ale když jsem prosil, aby se na mně jen podíval, věnoval mi jediný pohled, neudělal ani to.“

Bylo to tak, chladné, tak rozčilující. Přesto když mluvil, byl podivně klidný, jen oči mu zčervenaly.

„A já ti, Xue Mengu, můžu zaručit – že nezáleží na tom, kdo by z toho sloupu spadnul, kdybych to nebyl já, kdybys to byl ty nebo Shi Mei, a on by vás nezachránil.“

Protože já jsem to viděl na vlastní oči.

Jen se otočil a nechal tělo vlastního žáka chladnout ve sněhové vánici, která zakryla celou oblohu.

„Pro něj konec konců není nic důležitějšího než jeho dobrá pověst jako Beidoua nesmrtelnosti,“ ušklíbnul se Mo Ran. Snad to bylo špatným osvětlením, ale vypadal přitom ztraceně.

„Když máš štěstí, tak budeš žít. Když ne, tak umřeš.“

Jeho poslední slovo ještě stále viselo ve vzduchu, když ucítil závan vzduchu a zatmělo se mu před očima.

Pokojík byl dost malý a za ním stál Shi Mei a i když Mo Ran ten pohyb vnímal, nedokázal se vyhnout, bál se, že by rána mohla zasáhnout jeho a tak zůstal na místě a přijal úder.

Xue Meng po něm skočil jako tygr, popadnul ho za límec a s hlasitým plesknutím ho udeřil do obličeje. Když ho tak z ničeho nic udeřil, v Mo Ranovi také vzplanul hněv. Chytil rozzuřeného mladíka a skrz zaťaté zuby zasyčel: „Xue Zimingu! Co to děláš!“

Xue Meng neodpověděl, místo toho zakřičel: „Mo Weiyu, ty bestie!“

Neměl sebemenší zájem si to vyříkat, naopak, jako bez rozumu běsnil dál, s Mo Ranem se pustili do ostré půtky, přímo tady v opuštěném malém pokojíku. Vrhli se na sebe jako dvě uvězněné šelmy, jako by se navzájem chtěli rozsápat na kusy a sežrat jeden druhého, spolykat krev, maso i kosti. V pokoji poblikávala jediná lampa a vrhala stíny jejich postav na kamennou zeď jako stínohru o smrtelném souboji dvou zvířat, nebo dvou démonů.

Najednou Mo Ran zaslechl Xue Mengovo potlačované vzlykání. Bylo tak tiché, že si Mo Ran nejprve myslel, že se přeslechl. Ale zatímco přemýšlel, na hřbet ruky mu dopadly slzy. Xue Meng pustil Mo Rana a odstrčil ho od sebe. Potom se sesul na zem, objal si kolena rukama a začal zoufale naříkat.

Mo Ran měl pořád červenou a opuchlou tvář, ale vývoj událostí ho dost překvapil, a tak horečnatě uvažoval, zda nepoužil nějaký smrtící úder, zda ho vážně nezranil, že to byl přece jeho bratranec, kdo s tou potyčkou začal, jak to že teď …

Ještě pořád přemýšlel, když uslyšel Xue Mengův hlas, který mezi jednotlivými vzlyky zněl podivně ochraptěle.

„Jak můžeš říkat, že tě nezachránil! Jak můžeš říkat, že tě nezachránil!“

Po tvářích se mu proudem valily slzy.

Shi Meiovi bylo jasné, že Xue Meng už nic dlouho neudrží v tajnosti, jen vzdechl, sklopil oči a mlčel.

„Byl by tak smutný, kdyby tě tam dole slyšel …“ vypravil ze sebe Xue Meng mezi popotahováním.

Ta slova přišla tak z čista jasna, že je Mo Ran hned nepochopil. Jako ztracený mlze se zeptal: „Cože?“

Xue Meng jen stále plakal. Svými jedovatými zuby sice Mo Rana kousnul do krku, ale sám se poranil také.

Naříkal tak nešťastně, tak zničeně, zoufalství měl vepsané v tváři, v očích, v jeho pohledu se tajila zuřivost i bolest.

Ležel stále na zemi, na místě, kde se zhroutil. Ležel pořád na místě a tvář si dlouho, velmi dlouho zakrýval rukama.

Mo Ran ucítil, jak mu pomalu, od chodidel začínají dřevěnět nohy, jak mu tuhne celé tělo.

Cítil, jak se mu hýbají rty. Uslyšel vlastní hlas.

„Co jsi to teď řekl, Xue Mengu …“

Xue Meng ještě dlouho plakal. Snad to nebylo tak dlouho, ale Mo Ranovi připadalo, že čekání na tu zdrcující odpověď je mučivě dlouhé.

„Mistr…“ vypravil ze sebe Xue Meng, „on odešel.“

Mo Ran na okamžik ztratil řeč. Byla mu strašná zima, jako zdálky slyšel nějaká slova, ale nerozuměl jim.

Odešel?

Co myslíš tím, že odešel?

Kam odešel?

Kdo to odešel… kdo odešel!

Kdo odešel!!!

Xue Meng pomalu zvedl hlavu; v očích měl nenávist a výsměch i nejhlubší bolest a odpor.

„Víš proč se neohlédnul?“

Tatínek řekl, že zapečetění Nebeské pukliny ho stálo všechnu sílu, kterou měl. Ty sis myslel, že démonská energie z říše duchů zasáhla jenom tebe? Oddělovací bariéra je dvojitá! Ať už se ti stalo cokoli, jemu se stalo to samé! Jenže on to vydržel a nikomu nic neřekl.“

Mo Ran uslyšel mezi ušima bzučení.

Když v minulém životě nezachránil Shi Meie, bylo to také protože…

Mo Ran se bál tu myšlenku dokončit. Prsty se mu roztřásly.

„To není možné… byl tak sebejistý…“

„On se snad před lidmi choval někdy jinak než sebejistě?“ Xue Mengovi vytryskly čerstvé slzy. „Když se odtamtud vrátil, byla jeho duchovní síla už téměř úplně vyčerpaná. Proč myslíš, že kolem tebe vztyčil ochrannou bariéru a pak odešel, aniž se na tebe jen podíval?“

Xue Mengova slova byla bolestná, jako když tečou krvavé slzy.

„Mistr věděl, že se už nebude moci udržet moc dlouho. Měl vysokou úroveň kultivace, takže kdyby ukázal slabost, všichni démoni by se na něj vrhli… Mo Rane, Mo Rane… ty sis myslel, že odešel, aby tě tam opustil …“

„On odešel, aby tě chránil! Mo Weiyu! Měl o tebe strach!“

Když se Nekonečná pekla uzavřela, démoni a přízraky propadli šílenství a bitva deseti sekt s nimi trvala až do noci. Bylo tam tolik mrtvých a zraněných, kdo měl čas se o tebe starat?! Ani táta nevěděl, co se s tebou stalo, dokud se nevrátil na horu Sisheng se zraněným starším Xuanjim.“

Xu Meng se odmlčel, namáhavě dýchal a pak zasýpal: „Mo Weiyu, to on tě přinesl zpátky… vzal si pilulku, která mu vrátila původní podobu. Takže tě vytáhnul z jezera krve, z hory mrtvých těl, i když měl sám spoustu zranění na celém těle, přesto ti dal poslední zbytek své duchovní síly…“

„To není možné…“

To on tě donesl domů; ty jsi byl pořád v bezvědomí, a jeho duchovní síla už byla vyčerpaná. Tehdy byl jako obyčejný člověk, nemohl používat žádné techniky, a to ani dorozumívací kouzlo. Mohl tě jen nést na zádech po schodišti na horu Sisheng, krok za krokem…“

„Ne…“

„Přes tři tisíce schodů… on… už bez duchovní síly…“

Mo Ran zavřel oči.

Jako by to celé viděl; rozlévá se bílé měsíční světlo, Chu Wanning ho nese na pokraji smrti pomalu nahoru po těch nekonečných schodech, bílý šat je celý obarvený krví.

Ten člověk, který byl vždycky tak vzdálený a nedosažitelný, tak neposkvrněný, tak dokonalý. Beidou nesmrtelnosti, Yuheng noční oblohy.

Mo Ranovi se sevřelo hrdlo a hlas se mu chvěl: „To není možné… jak… to že on…“

„Já se ptal stejně,“ Xue Meng zíral ztraceně do dálky, oči měl úplně červené.

„Když jsem ho uviděl, myslel jsem si, že jsem se musel zbláznit, že se mi to všechno jenom zdá.“ Zavzdychal: „Protože i já jsem si říkal… jak… to že on…“

„To není možné…“ Mo Ran vzlyknul, sevřel si hlavu a bezmocně zamumlal: „To přece není možné…“

„Na schodišti je pořád krvavá stopa; tou cestou tě přivedl zpátky domů.“ Xue Menga jeho zášť zaslepila tak, že se teď choval krutě. „Běž se podívat Mo Rane. Běž se podívat.“

„To není možné!!“

Šok a bezmoc přesáhly to, co Mo Ran dokázal snést. Propadl vzteku. Bez varování Xue Menga popadl, zvedl ho ze země a mrštil s ním o zeď. Tvář měl teď ohyzdnou, připomínala vrčící tlamu divokého zvířete.

„To není možné, to sakra není možné! Jak mě mohl zachránit? Nikdy mě neměl rád, jen mnou pohrdal!“

Xue Meng chvíli neříkal nic a pak se z ničeho nic zoufale rozesmál.

„Mo Weiyu, on tebou nepohrdal.“

„To já tebou pohrdám, starší Xuanji tebou pohrdá, starší Tanlang tebou pohrdá… co asi myslíš“, Xue Meng ta slova pečlivě přežvýkal a pak je vyplivnul Mo Ranovi do tváře. „Zkurvysynu.“

„Ty…!“

Xue Meng se znovu rozesmál, zvrátil hlavu dozadu a zadíval se na tmavý strop.

„Mo Rane, z celé hory Sisheng měl největší mínění o tobě, to tebe si cenil nejvíc. A ty jsi mu to oplatil takhle.“

Jen se smál a smál, nakonec zavřel oči a znovu mu začaly téct slzy. Tentokrát plakal tiše.

„Mo Rane, tvůj bratříček Xia a můj mistr zemřel.“

Mo Rana uštknul ten nejjedovatější had na světě. Lekl se, pustil ho, zacouval nazpátek a konečně mu došlo, co ta slova znamenají.

Celé tělo se mu začalo třást.

„Ge,“ oslovil ho Xue Meng.

Mo Ran pořád ustupoval, nakonec narazil na ledově studenou stěnu; nebylo kam utéct.

Xue Meng přestal slzet. Ale jeho hlas zněl dutě, jako by sám byl mrtvý.

„Ge, my už nemáme mistra.“