Mistře, proč si mě nevšímáte?
To bylo ta první věta, kterou Mo Ran řekl, když se poprvé setkali pod Nebeskou věží.
Chu Wanning měl tehdy zavřené oči. Mo Ran na něj zavolal, řasy se zatřepetaly a oči otevřely.
To byla také ta poslední věc, kterou mu Mo Ran řekl, když se s ním rozloučil v Pavilónu rudých lotosů. Mo Ran na něj volal, ale on nezvedl hlavu a nevzhlédnul.
Ta jediná věta se nesla celým životem, od Nebeské věže až na břeh rybníčku zarostlého lotosy, a nakonec zapadla do prachu.
Všechny ty roky lásky a nenávisti vychladly a rozpadly se.
Mo Ran dopil poslední džbán Hrušňového květu a vydal se dolů po jižním svahu hory Sisheng vstříc předvečeru svého posledního dne. Nazítří povstalecké vojsko vtrhlo do paláce Wushan, aby našlo Taxian Juna, to neštěstí, které po deset let soužilo svět a on si ve věku třiceti dvou let vzal život.
Teď uplynuly dva životy.
Mo Ran otevřel oči.
Celou noc spal pod kvetoucím stromem před Nebeskou věží a probudil se zmatený a ztracený, nevěděl, v jakém čase se to ocitnul.
Jen nepřítomně zamumlal: „Mistře …, proč si mě nevšímáte …“
Teprve potom si vzpomněl, že v tomto životě už Chu Wanning také odešel.
V minulém životě si zvykl, že každý den přináší jen krutý boj a Chu Wanning s ním tím vším prošel až do úplného konce; v tomto životě už nechtěl být znovu takovým zlým člověkem, ale Chu Wanning tu už nebude, aby to viděl.
Snad to nebesa nechtěla dovolit, snad to je přece jen osud. Chu Wanningovi se v minulém životě zhnusil nad všechno pomyšlení a v tomto životě odešel jako první.
Mo Ran si položil ruku přes oči, hrdlo se mu sevřelo.
Zaslechl, jak Xue Zhengyong někde v dálce zoufale křičí: „Ran Ere! Ran Ere, kde jsi? Ran Ere!“
I Shi Mei ho volal: „A Rane, kde jsi … pojď sem …“
„Ran Ere, vrať se a dělej Yuhengovi společnost! Ne, že uděláš nějakou hloupost, Ran Ere!“
Dělej Yuhengovi společnost …
Dělej mu společnost …
Mo Ran se vyškrábal na nohy a klopýtal směrem odkud se nesly hlasy. Nemůže se zhroutit, nemůže – má toho tolik na práci. Ještě se nezjistilo, kdo je člověk v pozadí příšerných událostí, ani nemluvě o tom, že Nebeská puklina se může kdykoli znovu otevřít. Hora Sisheng během toho neštěstí utrpěla těžké ztráty a je tu tolik věci, o které se někdo musí postarat … Xue Meng má srdce zlomené žalem, cítí tolik bolesti, že ani nemůže vylézt z postele. Nemůže se zhroutit.
A tak zaťal zuby a šel.
Nebolí to, nebolí to, říkal si pořád dokola.
Není to poprvé, kdy prožívá Chu Wanningovu smrt. Nebolí to.
Nebolí to …
Jak by to mohlo nebolet!
Tři tisíce schodů, po kterých se plazil nahoru s ním na zádech, jak by to mohlo nebolet …
Vyčerpat duchovní sílu do poslední kapky… dát všechnu jemu, jak by to mohlo nebolet …
Utržil stejné zranění, ale aby nezatěžoval svého žáka, nasadil necitelný výraz a sám odešel … jak by to mohlo nebolet …
A v minulém životě Chu Wanning utrpěl stejné zranění jako Shi Mei, jen nic neřekl. Nic neřekl a Mo Ran nic nevěděl. Vztekle na Chu Wanning řval, vybíjel si na něm bezbřehou nenávist, smetl na zem plněné knedlíčky, které mu Chu Wanning, který se sám ještě neuzdravil ze svého zranění, s námahou připravil.
Chu Wanning se před ním sklonil, sehnul hlavu a pak jeden po druhém ty knedlíčky posbíral a vyhodil.
Jak … by … to mohlo … nebolet …
Jak by to mohlo nebolet!!
Vyrval Chu Wanningovo srdce! Jak by to mohlo nebolet!!! Jak by to mohlo …
Mo Ran už nemohl jít. Zůstal stát na místě, snažil se to všechno potlačit, snažil se uklidnit a celé tělo se mu třáslo.
Schoval si tvář do dlaní, kousal se do rtu, polykal své slzy, hleny i krev.
Uběhla dlouhá, velice dlouhá doba, než se trochu vzpamatoval.
Zvedl hlavu, oči měl zrudlé a zhluboka se nadechl. Potom pomalu sestupoval po schodišti.
Nemůže se zhroutit.
„Strýčku.“
„Ran Ere, kde jsi byl? Málem jsi mě vyděsil k smrti! Jak bych mohl v zásvětí předstoupit před Yuhenga, kdyby se ti něco stalo?“
„Je to moje vina,“ řekl Mo Ran. „Jsem v pořádku, je mi líto, že si strýček kvůli mně dělal starosti.“
Xue Zhengyong potřásl hlavou, nebyl si jistý, co říct, a tak jen poklepal Mo Ranovi na rameno. Po nějaké chvíli pronesl: „Není to tvoje vina, není, jsi mnohem silnější než Meng Er, ach …“
Mo Ran se ochraptěle zeptal: „Kde je Xue Meng?“
„Je nemocný. Dostal silnou horečku, vzal si svůj lék a šel spát. Když je vzhůru, je k neutišení, celý den propláče … dobře, že usnul.“ Xue Zhengyong vypadal vyčerpaně. „Nebeská puklina do Nekonečných pekel způsobila ve světě kultivace pozdvižení. Dokonce i z horní kultivační oblasti sem posílají lidi, aby o tom něco zjistili. Ale ten člověk za tím vším velice dobře zahladil své stopy. Motýlí město bylo během krvavého boje skoro srovnáno se zemí, na nic se nepřišlo.“
Mo Rana to nijak zvlášť nepřekvapilo. Schopnosti té osoby zdaleka předčily každého, koho znal, včetně něj samotného.
Někdo, kdo dokázal Chu Wanninga připravit o život, zjevně nebyl tak lehkomyslný, aby po sobě zanechal nějaké stopy.
„Co chce horní kultivační oblast dělat?“
„Svolali poradu na horu Lingshan, aby věc projednali se zástupci všech sekt. Já tam odjíždím zítra … ale mám strach se tam vydat, když je na tom Meng Er takhle …“
Měl pravdu – vzhledem k tomu, že největší učený mistr na celém světě Chu Wanning ztratil život během událostí v Motýlím městě, horní kultivační oblast nemohla jenom nečinně přihlížet, ať byli sebe lhostejnější.
„Kdo vytvořil kouzla k otevření bariéry?“
„O co mu jde?“
„Jaký bude jeho další krok?“
Takové otázky kroužily jako supi snad v každé hlavě. Každý chtěl znát odpovědi, ale rozsáhlé vyšetřování nic neodhalilo, takže nezbylo než spolupracovat.
„Strýčku, nebojte se, když budete pryč, pomůžu tetě s věcmi kolem sekty,“ řekl Mo Ran.
„To je dobře, to je dobře … jo … je mi moc líto, že tě s tím musím zatěžovat.“
Xue Zhengyong odjel a Xue Meng byl celý den úplně mimo, takže všechno papírování i další věci zůstaly jen na Mo Ranovi.
Mo Ran se pustil do práce, nedovolil si polevit ani na chvilku, protože když neodpočíval, nemusel přemýšlet, jinak ho lítost a úzkost znovu strhly do temné propasti, a mučily jeho rozervanou duši. Přál si, aby mohl zahrabat hlavu do papírů na celé dny i noci a nemusel se zabývat nekonečným soužením a vinou, které nosil ve svém srdci.
Když se otevřela Nekonečná pekla, zaplavila říši smrtelníků jinová energie a všechny možné druhy démonů, které byly do té doby spoutány, se chopily příležitosti, unikly a po celé zemi působily strašné pohromy. Dopisy, ve kterých se žádalo o pomoc hory Sisheng, se navršily na pořádnou hromadu. Mo Ran se rozhodl, že je všechny vyřídí, a tak zapomínal chodit včas do postele, vynechával obědy a večeře, často mířil do Síně Věrnosti už za kuropění, zůstával tam do hluboké noci a chodil spát velmi pozdě.
Ale i když se ponořil do takového papírování, stejně ho pořád podvědomě pronásledovaly výčitky svědomí a útržky vzpomínek na Chu Wanninga.
„… Oblast Qingjiangu se dostala do potíží později, a většinu z dvaaosmdesáti rodin ve vesnici Fengling tvoří staří a nemocní lidé, kteří nemají žádné prostředky k obraně. Jsme velice šťastní, že máme mechanického Nočního strážce, kterého sestavil ctěný starší Vaší sekty a který po celou dobu odhání démony, to však není dlouhodobé řešení, a proto si Vás dovolujeme požádat …“
Po svíčce pomalu stekla kapka vosku a knot zaprskal.
Mo Ran začal číst znovu od začátku, na dlouho totiž zabloudil v myšlenkách, když došel ke slovům „Noční strážce“. Hladil prstem ty znaky pořád a pořád dokola a v mysli mu vytanul obraz Chu Wanninga v Pavilónu rudých lotosů, jak s vlasy vyčesanými nahoru a svázanými do ohonu, drží v zubech štětec a se soustředěním pečlivě olejuje robota.
Mo Ran zhluboka vydechl a přejel si prsty po čele. V tom uslyšel zaklepání.
„Shi Meii?“
Vešel krásný mladík oblečený v bílých šatech s tácem v rukou a posadil se vedle Mo Ranovy hory papírů, pak si vyhrnul rukávy, upravil knot svíčky, takže se znovu jasně rozhořela a jemným hlasem pronesl: „A Rane, pracoval jsi celý den, sněz něco.“
„… Tak dobře.“
Mo Ran se nuceně usmál, odložil dopis a třel si rozbolavělé čelo.
„Uvařil jsem misku slepičí polévky se zázvorem a pár smažených jídel.“ Shi Mei nandával jídlo a miska ho pálila do dlaní. „Ach nebesa, je pořád pěkně horká.“
Když jedli, všiml si Shi Mei, že před tou pohlednou, ale unavenou tváří se pohupuje pramínek vlasů. Natáhl ruku a zastrčil mu je za ucho.
„A Rane?“
„Hm?“
„Tenkrát … cos mi to chtěl říct?“
Mo Ran měl v hlavě šílený zmatek a nechápal oč jde. Zadíval se na něj a zeptal se: „Kdy?“
Shi Mei sevřel rty a sklopil oči.
„Ten den, kdy se otevřela Nebeská puklina.“
„Řekl jsi, že půjdeš pomoct … pomoct mistrovi zacelit Nebeskou puklinu a něco jsi mi chtěl říct, až se vrátíš, tak …“ Sklonil hlavu a jeho hlas umlknul.
Ve světle svíčky se zdálo, že se Shi Meiova jemná, sněhobílá ouška vybarvují do červena.
Mo Ran hezkou chvíli zíral, ale nedokázal ze sebe vypravit ani jediné slovo.
Bez sebemenších pochyb věděl, že Shi Meie hluboce miluje. Ale právě teď, v této chvíli, na to neměl, ani v nejmenším, vůbec náladu.
Jednal bez zábran i studu a neměl sebemenší ponětí o dobrých způsobech, nestaral se, co o něm říkají jiní a nevěděl nic o nějaké morálce nebo etiketě.
Ale to neznamenalo, že je bez srdce.
Uběhla dlouhá doba, než Mo Ran konečně tiše promluvil: „Promiň, ale cítím se mizerně a … nemyslím, že se teď hodí o tom mluvit, já ti to řeknu někdy jindy, jo?“
Shi Mei zvedl hlavu a jeho krásné oči vypadaly znepokojeně.
Mo Ran si odkašlal, zvedl ruku, zaváhal a pak pohladil Shi Meie po hlavě.
„Jsem trochu hlupák, a v poslední době jsem se musel postarat o tolik věcí, já … já nevím, kdy budu mít čas, srovnat si všechno v hlavě. Bojím se, že jsem to trochu uspěchal.“
Ani žluté, teplé světlo svíčky nedokázalo přebarvit bledost Shi Meiovi tváře.
„Uspěchal?“
Zarazil se a pak se usmál.
„A Rane, tehdy šlo o život, a já myslím, že jsi mi chtěl povědět něco, co sis dobře rozmyslel.“
„Chtěl,“ zamračil se Mo Ran. „Dlouho jsem o tom přemýšlel, a nic se nezměnilo, ale …“
„Ale?“
„… Ale teď ne.“
Mo Ran ruce ukryté v rukávech zaťal v pěsti.
„Teď ne, Shi Meii. Ty to nevíš, ale je to moc důležité, a já na to nechci tlačit a přijít s tím v takovou nešťastnou dobu, já …“
„Mladý pane!“
Do síně bez varování vpadnul jeden z mladších žáků, a když zjistil, že o záležitosti sekty se v Síni věrnosti stará Mo Ran, spěšně se uklonil a řekl: „Ach, mladý pane Mo.“
Ruměnec na Shi Meiově tváři po tom vyrušení zmizel, mávnul rukávy, posadil se nazpět a nasadil klidný, skromný výraz.
Mo Ran, který si žádné změny jeho chování nevšiml, vzhlédnul.
„Co je?“
„H-hlásím, že u brány čeká důležitý host.“
„Důležitý host?“ zopakoval Mo Ran. „Každý, kdo v deseti velkých sektách něco znamená, je teď na hoře Lingshan. Odkud ten důležitý host je?“
Zdálo se žák je vystrašený a rozradostněný zároveň, tvář mu jen hořela a chvíli nesrozumitelně koktal, než se mu podařilo říci: „J-je to mistr Huaizui z chrámu Wubei!!“
„Cože?!“
Ani bývalý císař Taxian Jun, Mo Ran se neubránil tomu, aby hned nevyskočil na nohy. I Shi Mei byl překvapený.
„Mistr Huaizui?“
Mo Ran nebyl vyvedený z míry jen tak pro nic za nic – tento mistr Huaizui byl skutečnou legendou kultivačního světa.
Ten člověk už před dlouhými lety dosáhl osvícení a nesmrtelnosti. Ale když se mu otevřela brána Nebes, sepjal ruce a prohlásil, že nemůže opustit tento prašný svět, nemůže opustit věci na kterých lpí a nemůže smýt své minulé špatné skutky. Nebeské světlo zmizelo, lotosový květ uvadl a mistr Huaizui se vrátil nazpět z říše nesmrtelných ve svém obnošeném mnišském rouchu a při chůzi ťukal holí o zem.
Poté, co odmítl nesmrtelnost odešel do ústraní a meditoval v chrámu Wubei. Sto let uplynulo rychle, jako mrknutí oka. Po stu letech si svět kultivace pamatoval už jen jeho jméno, ale ne jeho podobu a starší, kteří se s ním kdysi osobně setkali se dali spočítat na prstech jedné ruky.
Mo Ran ve svém minulém životě obrátil svět vzhůru nohama, a přesto nedokázal mistra Huaizuie najít. Mistr Huaizui byl daleko, daleko starší a zemřel jednoho deštivého jarního dne o rok předtím, než Mo Ran vystoupil na samotný vrchol říše smrtelníků; nikdo nevěděl, kolik mu bylo let, když zemřel.
V tomto životě se mistr Huaizui neočekávaně objevil sám uprostřed noci. Hlava se mu začala točit v divokém víru myšlenek – i když Mo Ran nevěděl, proč sem vlastně přišel, hned si vzpomněl na všechny ty zkazky o mistru Huaizuiovi.
Huaizui … Huaizui!
Jak jen mohl zapomenout na mistra Huaizuie!
Když v minulém životě zemřel Shi Mei, díky své nevědomosti neměl ani tušení, že ve světě kultivace je takový moudrý starší. Až později, když se stal císařem, zjistil z hlášení a zpráv, které mu podávali jeho služebníci, že na tomto světě skutečně existuje osoba, která ovládá techniku znovuzrození, která patří mezi tři zapovězené techniky.
Tou osobou byl Huaizui.
Spěšně vyslal své lidi do chrámu Wubei. Přál si, aby přivolal nazpět Shi Meiovu duši. Ale poslové se vrátili zpět se zprávou, že mistr již zemřel a že promeškal poslední příležitost přivést Shi Meie zpět.
Ale teď je ta postava z pověstí stále naživu! Pořád žije!!
Jak na něj mohl zapomenout? Jak jenom mohl zapomenout?
Mo Ranovi se sevřelo srdce a celý se rozechvěl. Vyskočil, v očích se mu rozhořel plamínek a řekl: „Tak si pospěš a pozvi mistra dovnitř!“
Než mohl žák vůbec odpovědět, Mo Ran si to rozmyslel.
„Raději ho přivítám sám.“
Ale neudělal ani dva kroky, když sem zvenčí problesklo oranžové světlo.
Plamének svíčky se ani nepohnul.
Ani větříček nezafoukal.
Nikdo nepostřehl, jak se dostal dovnitř, ani Mo Ranův ostrý zrak nespatřil nic než mnicha s bambusovým kloboukem na hlavě, oblečeného do obnošeného roucha, který stál uprostřed Síně věrnosti.
Pohyboval se rychle jako blesk a zastavil se před Mo Ranem, až nepříjemně blízko.
„Tato osoba si dovolila obtěžovat v pozdní hodinu. Tato osoba doufá, že dobrodince Mo nevyrušila.“
Hluboký, zvučný hlas, který vyšel zpod bambusového klobouku Mo Rana i Shi Meie překvapil.
To má být hlas stoletého muže?
Ale než mohl dál přemýšlet, mnich si sundal bambusový klobouk. V síni ozářeném svícemi vypadal na třicet let, měl příjemný vzhled a zdvořilé vystupování. Jeho oči byly jasné a ostré, avšak spíše než hrozivé, byly průzračné a klidné, jako odlesk světla na vodní hladině.
„… Vy jste …“
Mnich sepjal ruce a hluboce se uklonil.
„Amithábha. Tento prostý mnich se jmenuje Huaizui.“
Nikdo nečekal, že mistr Huaizui, kterému bylo nejméně sto let, bude vypadat, že je mladší než Xue Zhengyong. Na chvíli zavládlo ohromené ticho.
Mo Ran však přece jen o kultivaci něco věděl. Huaizui, to byl někdo, kdo odmítl vstoupit do nebeské říše mezi nesmrtelné a místo toho se rozhodl zůstat v říši lidí. Od nesmrtelného se odlišoval jen tím, že neodložil své smrtelné tělo a nepodstoupil nebeskou zkoušku.
Když o tom popřemýšlel, trochu se uklidnil, ale přesto z Huaizuie nemohl přestat pozorovat.
Huaizui nechtěl obtěžovat další lidi, a tak v Síni věrnosti zůstali sedět jen oni tři. Mo Ran mistru nabídl čaj. Huaizui přijal a poděkoval, ale nenapil se, odložil šálek s čajem na stolek ze santalového dřeva a pomalu zvedl hlavu.
Jednal zdvořile, ale šel bez oklik rovnou k věci.
„Dobrodinče Mo, odpusťte tomuto skromnému mnichu jeho smělost, ale důvodem, proč jsem k vám dnes přišel, je jistá osoba.“
Mo Ranovi se okamžitě rozbušilo srdce; zrak se mu zamžil a sevřel desku stolku takovou silou, že ji málem rozlámal. Soustředěně se zadíval do tváře mistra Huaizuie a jako třepotající se sněhové vločky se mu hlavou nesly vzpomínky na slova, která zazněla v jeho minulém životě.
„Říká se, že někdo úspěšně použil techniku znovuzrození, která patří mezi tři zapovězené techniky. Ale jsou to jen povídačky a není možné zjistit, zda se zakládají na pravdě …“
„Kde žije ten mistr Huaizui? Dám cokoli za to, aby se Shi Mei vrátil!“
„Vaše Veličenstvo, musím vám oznámit, že ten Huaizui … už zemřel před mnoha lety. Za celý život nic nenapsal a o znovuzrození řekl prý jenom, že snaha změnit osud je vzpourou proti vůli nebes a jeho nebezpečí jsou nezměrná. Nic jiného není známo …“
V uších mu hučela ta slova.
„Mistr Huaizui má neobyčejně hluboký vhled do věcí smrti a znovuzrození.“
„Říká se, že udržoval styky s říší duchů a démonů. Pokud by stále žil, snad se bratr Mingjing mohl vrátit ze záhrobí, ale naneštěstí, ach …“
„Mistr Huaizui byl jako duch, který chodí ve slunečním světle. Všechno, jin i jang, úplně všechno měl ve svých rukách.“
Mo Ran se zhluboka nadechl a ke svému překvapení zjistil, že se mu chvěje hlas. Zašeptal: „Jistá osoba … jistá osoba …“
Zadíval se do jasných očí mistra Huaizuie.
Záda mu poléval pot. Mo Ran se sotva slyšitelným hlasem zeptal: „Kdo je ta jistá osoba?“
Mnich se pomalu zvedl; ve slabém světle svíček se zdálo, že pod nohama nemá žádný stín. Rukávy jeho prostého tenkého žlutého roucha klesly dolů. Roucho bylo dost obnošené, ale nebylo nikde pomačkané, a ve slabém vánku lehce povlávalo, jako šaty ducha. Mistr sám byl nezbadatelný.
Mo Ran slyšel údery vlastního srdce. Bezmyšlenkovitě vstal současně s Huaizuem a oba na sebe hleděli.
„Mistře.“
Kdyby před ním teď stálo zrcadlo, uviděl by jak se jeho tvář bezděčně rozzářila nadějí a s nadějí se také zeptal: „Kdo … je ta jistá osoba …“
Je to on?
Je to on?
Huaizui sklopil oči, vzdychl a sepjal ruce.
„Můj žák Chu Wanning před několika dny zahynul. Dnešní noci se jeho duše vrátí. Tento nešťastný mnich se nedokáže smířit s tím, že by se měl rozloučit s někým tak mladým, a proto přišel na horu Sisheng požádat dobrodince Mo, aby tomuto starému mnichu byl jeho žák navrácen.“