Lampión vrhal své jasné světlo na dvě postavy.
Nebyli už v Sále Mengpo, ale v Mo Ranově pokoji. Chu Wanning pořádně neviděl na cestu; Mo Ran ho sem dovedl za ruku.
Chu Wanningovi chyběly dvě duše, proto nevěděl, co je za den, ani kdo ho drží za ruku a nechal se vést. Mo Ran ho přivedl do pokoje, setřel si z tváře slzy a zavřel za nimi dveře.
Chu Wanning odložil mísu knedlíčků, kterou přinesl. Tápal kolem, až se dostal k lůžku a tiše se zeptal: „Mo Ran ještě spí?“
Nikdo mu neodpověděl, proto Chu Wanning předpokládal, že Mo Ran opravdu pořád spí. Vzdychl, vypadal trochu zklamaně.
Mo Ran to už nemohl vydržet a měl také strach, že by mohl odejít. Posadil se na postel a řekl: „Mistře, já jsem vzhůru.“
Když Chu Wanning zaslechl, jak na něj někdo mluví, zvedl obočí a zabručel, zdálo se, že je v rozpacích a nic dalšího neřekl.
Mo Ran pochopil, že se stydí a pokud si bude myslet, že je tu i Shi Mei, utrousí nanejvýš pár slov a bude chtít odejít. Proto vzal ze stolu jehlici do vlasů a hodil jí na dveře, aby to znělo, jako kdyby Shi Mei zavřel dveře a odešel. Potom se zeptal: „Proč je tu mistr? Kdo vás sem přivedl?“
Chu Wanninga s polovinou duše bylo samozřejmě mnohem snazší oklamat. Chvíli váhal a pak řekl: „Vzal mě sem Shi Mingjing. On odešel?“
„Je pryč.“
„Hm …“
Nějakou dobu bylo ticho. Potom Chu Wanning řekl: „Ta zranění na tvých zádech …“
„Za rány na mých zádech mistr nemůže,“ řekl Mo Ran tiše. „Bez dovolení jsem utrhnul vzácnou rostlinu a trest, který mi mistr udělil, jsem si zasloužil.
Chu Wanning, který nečekal, že od něj někdy něco takového uslyší, byl trochu překvapený, jeho dlouhé řasy se zachvěly a spustily jako závěsy, když vydechl: „Ještě to bolí?“
„Už to nebolí.“
Chu Wanning zvedl ruku a ledově studenými prsty šátral tak dlouho, dokud se nedotkl Mo Ranovy tváře a řekl: „Prosím nechovej zášť k tomuto mistru.“
Nikdy by taková slova nepronesl, ale ve smrti, když přemýšlel o minulosti a jeho duše sestoupila do podsvětí, zjistil, že nelituje ničeho, kromě toho, jak byl nelaskavý ke svému žáku. Když dostal druhou příležitost, ta nevyslovitelná slova najednou snadno plynula.
Mo Ran se cítil, jako by jeho vyschlé srdce zalil svěží jarní déšť; nenávist, která v něm zůstala i po znovuzrození, staré jizvy, které celá léta nemizely, nevůle usmířit se, jaká trvá do posledního dechu, to všechno se už rozdrolilo na prach, ten teď smyla ta hřejivá slova prosby o odpuštění, a nic z toho všeho nezůstalo.
Ve světle lampiónu pro přivolávání duší hleděl do mistrova obličeje. Už na něm neviděl krvavé skvrny a zdálo se, že jeho bledost vystřídala živější barva. Jako by pohlédl napět proti toku času a uviděl Chu Wanningovu laskavou tvář, jako když ho spatřil poprvé.
Mo Ran bezděčně natáhnul ruku a sevřel ledově studenou dlaň v té své, horké. „Nechovám k vám zášť,“ řekl. „Mistře, jste ke mně tak hodný. Není to tak, že bych vás nenáviděl.“
Chu Wanning chvíli jen koukal a pak se usmál.
I když byl mrtvý, i když měl na obličeji krev a špínu, jeho úsměv byl jako tání ledu zakrývajícího zamrzlý pramen; celý pokoj zaplnila vlahost jara. Měl zavřené oči, ale mezi jeho řasami se něco třpytilo. Byl to jasný úsměv toho, komu se splnilo jeho poslední přání, hrdý, ale ne odměřený, zářivý a přece skromný, jako když rozkvete ta nejmohutnější jabloň haitang, její silné větve se zahalí něžnou červení, obklopí ji vůně a květy se mezi zelenými listy rozsvítí jako nespočetné hvězdy.
Mo Ran se nedokázal než se dívat …
Bylo to za dva životy poprvé, kdy viděl Chu Wanninga vypadat tak šťastně a bezstarostně. Mo Ran nebyl právě chytrý; v hlavě mu vytanula slova jako kvetoucí úsměv, pak si vzpomněl, že se říká okouzlující úsměv, ale to mu připadalo ještě hloupější. Namáhal si hlavu, ale nedokázal vymyslet nic, čím by popsal ten půvab, který měl právě před očima.
Zmohl se jen na vzdech: to je ale krása.
Takový krásný člověk, jak to že … že si toho nikdy nevšiml?
Zmocnilo se ho náhlé nutkání. „Mistře, já bych vám chtěl něco říct,“ zašeptal Mo Ran.
„Ano?“
„Já jsem nevěděl, že ten květ jabloně haitang, který pěstovala paní Wang je tak moc vzácný. Já jsem ho utrhnul, protože jsem ho chtěl dát vám.“
Chu Wanning vypadal překvapeně. Mo Ranův hlas zněl lítostivě a trochu bezmocně, když opakoval: „Ano … byl pro vás.“
„Ale proč jsi pro mě ten květ trhal?“
Mo Ran se nedokázal ubránit tomu, aby se nečervenal. „Já, já, já vlastně nevím, já si jenom říkal, že je tak krásný, já …“
Odmlčel se, zaskočený tím, že si stále pamatuje, co cítil, když ten květ pro Chu Wanninga utrhnul.
Chu Wanning bez svých dvou duší byl mírný jako kočka bez drápů, které zůstaly jen sametové pacičky a bříško porostlé hebkým kožíškem.
Pohladil Mo Rana po hlavě a řekl: „Ty jsi ale hloupý.“
„… Mn.“ Mo Ran na něm visel pohledem. Popotáhnul: „Jsem hloupý.“
„Už to víckrát nedělej.“
„Už to nikdy neudělám.“
Když o tom Mo Ran teď přemýšlel, když v minulém životě ztratil naději, začal provádět všechny možné špatnosti, ubližoval lidem a rozčiloval Chu Wanninga tak, až to s ním vzdal a vyřkl nad ním ten ortel – jeho charakter vykazuje nedostatky, které nelze nijak zmírnit – který ho pronásledoval celý život. V srdci se mu vzedmula bouře protichůdných pocitů a řekl: „Mistře, slibuji, že už neudělám nic, čím bych vás zklamal. Já budu hodný, nebudu zlý.“
Nebyl nijak sečtělý a pro jeho slib ho nenapadla žádná vznešená slova, jen cítil, jak mu hrudí stoupá horká krev, jak se mu zdálo, že ta prostá a čistá duše, kterou měl, když byl dítětem, procitla se svého dlouhého spánku.
„Mistře, tento žák není bystrý, až do této chvíle jsem nepochopil, jak moc jste ke mně byl laskavý.“
Oči mu jasně zářily. Vstal z postele a hluboce se Chu Wanningovi uklonil. Když mladík zvedl hlavu, tvářil se nesmírně vážně a odhodlaně.
„Od této chvíle vám Mo Ran už nikdy neudělá žádnou ostudu.“
Mistr a žák seděli bok po boku a dlouze hovořili, i když většinu mluvení zastal Mo Ran. Když k někomu pociťoval náklonnost, choval se roztomile. Chu Wanning tiše naslouchal a tu a tam s úsměvem pokýval hlavou. Aniž si to uvědomili, obloha venku za oknem začala světlat, jako když se huizhouská tuš naředí vodou.
Dlouhá noc končila.
Mistr Huaizui stál u kamenného mostu, lem mnišského roucha měl provlhlý, protože valící se voda šplíchala, ale zdálo se, že si toho nevšímá a jen tiše čeká.
Na východě pomalu stoupalo slunce, jeho paprsky pronikly listím stromů, dotkly se vířících vod ze Žlutých pramenů a spěchající proud proměnily ve lesklé zlato; spršky vody se třpytily jako křehké dračí šupiny a tam, kde se proud zčeřil vlnami se světlo oslnivě odráželo.
Byl uprostřed propasti, viditelný jen tomu, kdo našel Chu Wanningovu duši. Shi Mei a Xue Meng už prošli kolem, ale ani jeden z nich nemohl spatřit starého mnicha na břehu. Vypadal klidně, ale ruka, která se probírala korálky růžence, se nevědomky pohybovala rychleji a rychleji s každým dalším uplynulým okamžikem.
Třesk.
Růženec se přetrhnul, korálky ohmatané během tisíců modliteb padají na zem jako kapky deště.
Huaizui polekaně rozevřel oči a pevně stisknul rty. Tvář mu zbledla. To je špatné znamení. Tahal za přetrženou šňůrku růžence a jenom se díval, jak vzedmuté vlny vyplavují korálky zpět na břeh a korálky ze břehu se kutálejí do vody …
Dlouho bez mrknutí zíral a tvář měl ještě bledší.
„Starší mistře!“
Někdo na něj volá.
„Starší mistře!!“
Vzrušeně, radostně.
Huaiuzui se zadíval směrem odkud hlas přicházel a uviděl přibíhat Mo Rana, který nesl lampión pro přivolávání duší, ve kterém se mísilo rudé a zlaté světlo.
První paprsky úsvitu byly už jasné, ale mladíkovy oči byly ještě jasnější než ranní slunce a třpytily se jako křišťály. Zastavil se před Huaizuiem, trochu udýchaný a hodně rozrušený.
„Našel jsem ho,“ Mo Ran si shrnul rozcuchané vlasy a pevně sevřel lampión s Chu Wanningovou lidskou duší a přitisknul ho k sobě. Nebylo to tak, že by mě nechtěl vidět, on … on je tady.“ Ukázal na lampión, který držel, ale potom zaváhal. Chtěl ho předat Huaizuiovi, ale zároveň se s ním nechtěl rozloučit. Natáhnul ruce a pak ucuknul.
Huaizui s úlevou vydechl, prohlédnul si ho od hlavy k patě a zasmál se: „Když jste ho našel, můžete ho klidně nosit, nemusíte ho dávat mně.“
Mo Ran opatrně zvedl lampión.
Huaizui vzal mnišskou berlu opřenou o strom a lehce s ní poklepal o vodu. Odnikud se vynořil vor z nefritově zeleného bambusu, svázaný bílým lanem, prohnutý jako luk.
„Není času na zbyt, prosím nastupte.“
Bylo obecně známo, že říčka z hory Sisheng je nějak spojená s říší duchů, ale protože mezi oběma světy stála magická hradba, do podsvětí se nebylo možné dostat jen tak, že se jednoduše plavalo po vodě.
Bambusový vor mistra Huaizui byl očarovaný, tak aby pronikl mezi jinem a jangem. Mo Ran strávil půl dne o samotě na voru, který unášel proud, až doplul k vodopádu.
Podsvětní vodopád.
Vodní propast spojovala svět nahoře s nejtemnějšími hlubinami pekel, které neměly žádné hranice, žádný začátek ani žádný konec. Vodní závěs se v kaskádách táhnul hluboko dolů, kapky tvořily oblaky vlhké mlhy.
Než se Mo Ran stačil rozhlédnout, bambusový vor ho už nesl přímo skrz vodní clonu, ohromnou jako bájný tvor z počátku času. Neměl čas udělat vůbec nic, když všude kolem něj padala voda silou nespočetných mečů, které řezaly maso a drtily kosti.
„Mistře …!“
Uprostřed nebezpečí měl Mo Ran starost jen o lampión pro přivolávání duší ve svých rukách. Pevně lampión sevřel a přitiskl ho k sobě, aby ho chránil a sám byl vtažen do hřmícího víru, ve kterém se všechno změnilo v temnou bouři chaosu …
Nevěděl kolik času uplynulo od doby, kdy ztichl ohlušující řev vodopádu. I přelud tisíců dopadajících ostří se rozplynul.
Mo Ran pomalu otevřel oči a s ulehčením vydechl, když viděl, že lampiónu pro přivolávání duší se nic nestalo. Potom však vzhlédl a bez dechu zíral na výhled, který se před ním otvíral.
Vodopád, který spojoval světy jinu a jangu zmizel a bambusový vor lehce klouzal po tiché hladině. Tmavě modrá barva jezera byla zkropena slzičkami hvězdného světla; jeho vodami jako hejna ryb proplouvaly duše podobné prchavým stínům. Břehy jezera lemovalo rákosí a vodní rostliny se slabě zářícími květy, který se pohupovaly v proudu.
Z porostu zprava i zleva se ozýval zpěv mužských i ženských hlasů, spojovaly se ve snovou melodii, tesknou, a přece plnou pokoje.
„Padám do burácející propasti, z mých údů je páchnoucí bahno. Lkám světu, má lebka pukla, oční důlky zaplnil prach. Červení mravenci vykousali mé srdce, supi vyklovali mé útroby … jen duše se vrátí … jen duše se vrátí …“
Modrá voda Žlutých pramenů k východu plyne, nenavrací se, co jednou mine.
Mo Ran plul na bambusovém voru ještě dlouho, než se před ním v noční temnotě objevila veliká brána, která se tyčila proti černé obloze.
Když se přiblížil, uviděl, jak je ta obrovská brána ohromující, velkolepá a umně zdobená. Připomínala šelmu ze zlata a nefritu, pokrytou lesklými voskovými perlami, která od nepaměti přikrčená číhá ve tmě a otvírá svou zakrvácenou, páchnoucí tlamu a pohlcuje osamělé duše i ztracené duchy.
Zblízka vypadaly její zlověstné vížky jako tesáky, které by mohly pohltit slunce a celá stavba působila jako impozantní hlava obrovitého netvora, který leží a naslouchá nářkům světa.
Když se přiblížili ještě víc, zdálo se, že Chu Wanningova duše uvnitř lampiónu zneklidněla, její zlaté světlo poblikávalo, temnělo a znovu se prudce rozsvěcovalo.
„To nic,“ Mo Ran vycítil jeho neklid, přitiskl lampión blíž k sobě a naklonil se, až se jeho rty málem dotkly okraje lampiónu, šeptal konejšivá slova a vlil do něj více duchovní síly, aby poznal, že je tu někdo s ním.
„Mistře, nebojte se, já jsem tady.“
Světlo se chvíli chvělo a pak se ustálilo.
Mo Ran sklopil své husté řasy, zadíval se do lampiónu a neubránil se smíchu. Pohladil okraj lampiónu a objal ho ještě pevněji.
V noční tmě náhle zazářil veliký nápis „Brána duchů“, jasný jako by byl napsán čerstvě prolitou krví.
Bambusový vor doplul k břehu a Mo Ran vykročil na cestu do podsvětí; samotná půda byla nasáklá pachem krve.
Jak šel, potkával stále více lidí, muže a ženy, staré a mladé, i plačící děti, které zemřely krátce po narození, ti všichni mířili hlouběji do nitra podsvětí.
Nezáleželo na tom, zda za života byli císaři, generály, nebo ministry a žili obklopení bohatstvím a nádherou, nebo byli jen obyčejnými lidmi či rolníky, teď neměli nic, bez ohledu na to, kolik zlata nebo krásných věcí bylo pohřbeno spolu s nimi.
Tady a teď každý musel jít tou cestou sám.
Mo Ran následoval průvod duší až ke vstupu do říše duchů. Tam seděl muž, který se ovíval vějířem z palmových listů. Podle oděvu šlo nejspíš o vojáka. Zemřel s rozpáraným břichem a čas od času mu vnitřnosti vypadávaly ven.
Strážce brány si rukojetí vějíře nerudně zatlačil střeva zpátky a potom se znuděně začal vyptávat duše novopečeného nebožtíka.
„Jak se jmenujete?“
„Sun Erwu.“
„Jak jste zemřel?“
„No, já umřel stářím.“
Strážný zvedl velké razítko a nedbale do průkazu pro vstup do podsvětí otiskl: „zemřel stářím“ a podal jej Sun Erwuovi. „Neztraťte to, jinak budete muset jít do Sedmnáctého sálu požádat o náhradní doklad. Můžete jít. Další.“
Sun Erwu byl velmi bojácný; po pravdě však každý nový zesnulý měl strach, bez ohledu na to jak statečný nebo rozumný byl za života.
„To pudu před soud? Já jsem dobrej člověk, nikdy jsem ani kuřeti neublížil, snad by můj příští život měl být lepší než ten minulej, kdybych aspoň měl trochu peněz a nějakou ženskou …“
Stařík nervózně mlel páté přes deváté.
Strážného jeho blábolení brzy omrzelo, mávnul rukou a prohlásil: „Soud? To je ještě daleko. Tady v říši duchů je tolik duší, že vystát si frontu na znovuzrození vám bude trvat nejméně osm let, pokud ne deset. Jen si pěkně počkejte, až budete na řadě. Není to tady o moc jiné než ve světě živých. To o těch kuřatech a ženských si nechte pro soudce, až přijde čas. Další!“
Sun Erwu byl celý vyjevený a začal koktat v nesrozumitelném nářečí: „Vosum nebo devět járů?“
Mo Ran, který stál kousek za ním byl neméně překvapený: „Co? To určení příštího zrození před soudem trvá tak dlouho?“
„Jistěže. Pro vzbouřence, zloduchy a pokřivené duše to však neplatí,“ zachechtal se zlomyslně strážný, ale smích způsobil, že mu střeva zase vypadla ven a on si je musel nacpat nazpátek do břicha. „Takoví, co mají namířeno do Osmnácti pekel, nemusejí nikdy dlouho čekat.“
Přihlouplý Sun Erwu se chtěl vyptávat dál, ale strážnému došla trpělivost, zamával rukama a vykřikl: „Tak dost, jděte, jděte! Každý si na nové zrození počká, nezdržujte. Další!“
Zamával vějířem z palmových listů a odehnal Sun Erwua jako mouchu.
Další na řadě byla mladá žena s pohlednou tváří. Našpulila ústa; koketní póza a nestydatý pohled hned prozradily, jaká byla její živnost. „Můj pane, tato prostá osoba se jmenuje Jin Hua´er. K smrti mne ubil krutý násilník …“
Duchové trpělivě čekali, až přijdou na řadu, každý měl vlastní vzpomínky a každý zemřel jinak. Zmatené obrazy životů se vršily jeden přes druhý, všechno se pletlo a míchalo. Mo Ran pažemi objímal lampión.
Dlužil to svému mistrovi a o nic jiného se nestaral. Jeho starost byla najít část mistrovy duše.
„Jméno?“
Strážný zívnul a pak se podíval na Mo Rana. Mo Ran se chystal odpovědět, ale strážný s otřásl, jako by poznal, že s tímhle člověkem je něco špatně, vstal a zahleděl se upřeně na Mo Rana.
Mo Ran v duchu zaklel. On už zemřel a kdoví, jak podivná jeho duše kvůli tomu je. I kdyby ne, v rukách drží část cizí duše; to samo je podezřelé. Jenže do říše duchů vede jen jedna cesta, takže jinudy to nepůjde. Nezbylo mu, než se napřímit a pevně se zadívat strážnému do očí.
Strážný přimhouřil oči.
Mo Ran předstíral klid, který necítil a vyslovil své jméno: „Mo Ran.“
Strážný mlčel.
Mo Ranovo srdce dunělo jako buben, ale tvář měl jako z kamene: „Trpěl jsem nerovnováhou qi a nakonec jsem na to i zemřel. Vydejte mi prosím průkaz.“