Mo Ran za ním stoupal po schodišti a neměl sebemenší představu o co jde. Ošlapané dřevěné schody při každém kroku hlasitě vrzaly. Nedokázal mlčet: „Vy jste řekl pan Chu?“

„Správně, samotný vládce Yanluo ho pověřil, aby to tady řídil.“

Mo Ran byl překvapený, ale nic už neřekl.

„A jsme tu.“

Muž s maskou zastavil ve druhém podlaží před obloukem ve tvaru půlměsíce a zaklepal na pootevřené vyřezávané dveře natřené rumělkovým lakem.

„Pane Chu, hledá vás váš známý.“

Chvíli bylo ticho a pak se ozval hlas příjemný, jako když se na plotýnce hřeje víno, jako když se hebké vlasy rozprostřou na polštáři.

„Známý? Zase on? Řekl jsem přece, že ho nechci už nikdy vidět. Řekněte mu, ať odejde.“

Muž s maskou si odkašlal. „Ne, pan Chu se ráčil zmýlit. Tentokrát to není on.“

„Ale kdo jiný to může být?“ Zase bylo ticho a pak se ozvalo: „No nic, pojďte dál.“

Místnost byla zařízená jednoduše a elegantně, vybavení vypadalo až stroze, ale podlahu pokrýval nadýchaný drahocenný koberec. Když Mo Ran vešel dovnitř, nohy se mu zabořily do koberce málem po kotníky. Ve vzduchu byl cítit zvláštní odér připomínající pach zvířecí srsti. Navzdory zápachu stál u okna muž a ořezával kvetoucí větévky. Jeho dlouhé, volně rozpuštěné tušově černé vlasy spadaly na bílé šaty s rukávy tak objemnými, až se dotýkaly podlahy. Sytě červené květy v jeho štíhlých prstech se lehce zachvívaly. V síni Shunfeng zřejmě platilo nějaké takové pravidlo, protože i on měl obličej zakrytý modrou maskou s vyceněnými zuby a vyvalenýma očima. Na jeho tváři ta rozhněvaná maska však vypadala nějak vlídněji.

Odřízl přebytečné výhonky, posbíral je, položil stranou a teprve potom se otočil.

Mo Ranovi vyschlo v ústech. Rozhovor mezi mužem s maskou a Chu Wanningem ho zmátl a začal se cítit nesvůj. Nevěděl, co ztratila tato duše a pokud si ho Chu Wanning nebude pamatovat …

Ještě přemýšlel, když muž odložil květy a vykročil k němu.

Mo Ran, který neměl žádnou bázeň před nebesy ani zemí, zjistil, že ho svírá úzkost a záda mu zalévá pot.

„Mistře.“

Muž k němu přistoupil. Mo Ran zaslechl něco jako odkašlání.

„Mistře?“ řekl. „Mladý pán patrně hledá někoho jiného, že?“

Přesně to si myslel …

Přesně toho se bál.

Mo Ranovo srdce ztěžklo jako skála svržená do nekonečné propasti, která ho stahovala do hlubin. Zíral na muže před sebou, úplně bezradný v tom, co by mu měl říci. Když se nedočkal žádné odpovědi, muž uchopil svou štíhlou, bílou rukou pestře pomalovanou masku, sňal jí a odhalil půvabnou a vyrovnanou tvář.

Mo Ranovi se okamžitě ulevilo. Přetěžká skála zmizela.

Byl překvapený, ale neměl ani stín pochybností a vyhrknul: „Chu Xun?“

Není divu, že se ten člověk tam dole spletl, když uviděl obraz. Chu Xun A Chu Wanning si byli podobní jako vejce vejci, až na to, že Chu Xun byl mnohem laskavější a Chu Wanning zase mnohem studenější, ale rozdíl mohl poznat jen ten, kdo oba dobře znal.

Někdo jako Mo Ran.

Muž, který tu před ním stojí, je opravdu někdejší pán města Lin´anu, kterého spatřil v přeludu událostí z doby před dvěma sty lety, Chu Xun a tak bez přemýšlení vyslovil jeho jméno. Skutečný Chu Xun se s ním však nikdy nesetkal a s udiveným úsměvem se ho zeptal: „… Vy mě vážně znáte?“

Mo Ran odmítavě zamával rukama: „Ne, ne, našel jsem nesprávnou osobu. Ale už jsem se s vámi viděl …“

Zvědavě po něm pokukoval. Chu Xun zemřel před stovkami let, ale ještě se nenarodil znovu, zřejmě kvůli úkolu, který mu svěřil Yanluo a tím mu umožnil dočasně stát mimo koloběh převtělování.

Setkání s Chu Wanningovým předkem bylo to poslední, co Mo Ran čekal, a celý ten zážitek byl dost podivný.

Chu Xun kývnul: „Rozumím.“ Pak s úsměvem pokračoval: „Kohopak mladý pán hledá? Když už vás osud dovedl po schodech až sem, pomohu vám s pátráním. Kdo ví, jak dlouho byste tu osobu hledal v tak velikém městě, jako je Nanke s jeho statisíci dušemi.“

Mo Ran se původně chystal záležitost stručně vysvětlit a pak se vrátit dolů, aby ve svém hledání pokračoval. Nečekal, že Chu Xun bude i po smrti mít tak vřelé srdce jako měl za života a nabídne, že mu osobně pomůže. Nabídku však radostně přijal.

„Velice si toho vážím pane Chu, děkuji vám!“ Řekl a podal mu portrét.

Chu Xun obraz rozvinul a prohlédl si jej. Potom se usmál: „Nedivím se, že se dole spletli, skutečně vypadá úplně jako já. Jak se jmenuje?“

„Chu Wanning,“ odpověděl Mo Ran. „Jmenuje se Chu Wanning.“

„Jeho příjmení je také Chu? … Zvláštní náhoda.“

Mo Ranovi poskočilo srdce a hned se zeptal: „Nemůže to být váš příbuzný?“

„To není jisté. Abyste nahlédli do věcí světa živých, musíte jít za devátým králem démonů. Já …, já chovám vůči devátému králi smrtelnou zášť a odmítám ho prosit, aby mi prokázal laskavost, takže o záležitostech světa živých nevím vůbec nic.“

Devátý král démonů, o kterém byla řeč, byl samozřejmě ten, který se prolomil magickou hradbou Lin´anu a zahubil celou jeho rodinu. Když došlo na staré rány, ani někdo tak vyrovnaný nedokázal zachovat klidný výraz.

Mo Ran doufal, že při této příležitosti by mohl zjistit něco o spojení mezi Chu Wanningem a Chu Xunem, ale neočekávaně se to vyvinulo jinak, tak mohl jen potřást hlavou: „To je škoda.“

Chu Xun se pousmál, nic neřekl a místo toho vzal z poličky pozlacený kompas se symboly jinu a jangu a pokynul Mo Ranovi, aby se posadil.

„Tahle věc nám ukáže, kde je?“

„V osmi nebo devíti případech z deseti.“

„A co ten zbývající případ nebo dva?“

„Energie duše některých lidí může být někdy velice zvláštní, a proto existuje možnost, že nemůže být určeno místo, kde se právě nacházejí,“ vysvětloval Chu Xun. „To se však děje jen zřídkakdy, a váš mistr nejspíš nebude mít takovou smůlu.“

Položil kompas, zlatá střelka roztřeseně ukázala k severu, ale pak se otočila k jihu, potom na východ, na západ, a nakonec se jen točila dokola.

„Tak co to znamená?“ zeptal se Mo Ran s obavami.

„Ehm,“ odkašlal si Chu Xun a vypadal poněkud rozpačitě. „Mladý pán … opravdu nemá štěstí.“

Po pravdě řečeno, Mo Ran míval obvykle smůlu, takže věděl, že to nepůjde hladce. Povzdechl si, poděkoval Chu Xunovi a chystal se zpátky mezi to moře lidí, aby pokračoval v hledání Chu Wanninga.

Právě v tu chvíli se kompas přestal splašeně otáčet a jeho střelka se roztřeseně zastavila v jednom směru a pak, jako by si nebyla jistá, se zase pohnula a ukázala jinam.

„Mladý pane, počkejte,“ volal Chu Xun.

Mo Ran okamžitě zastavil, zadržel dech, postavil se ke stolu a napjatě sledoval kompas. Střelka se vychylovala jednou doprava, podruhé doleva a pořád se nemohla ustálit, přesto více méně ukazovala stejným směrem.

Chu Xun svraštil čelo a řekl: „Co to může znamenat …“

„Je to divné?“

„Ani ne tak divné, jako spíš poněkud neobvyklé,“ Chu Xun pozoroval kompas a mračil se čím dál víc. „Jako by byl na dvou místech zároveň.“

Mo Rana to ohromilo.

Jak je to možné?

Právě teď se Chu Wanningova rozumová duše nachází v jeho těle, lidská duše je uvnitř lampiónu pro přivolávání duší, což znamená, že v podsvětí může být jen jeho zemská duše, tak jak Chu Wanning může být zároveň na dvou místech?

„V každém případě, je jedním směrem jihovýchod a druhým severovýchod. Mladý pán by měl hledat v obou směrech. Je možné, že kompas ovlivnilo nějaké kouzlo, proto nemůže ukázat správné místo.“

Mo Rana se zmocnila úzkost; poděkoval Chu Xunovi a pospíchal ze Shunfengu na jihovýchod.

Dlouho běžel, ale pak narazil na rozcestí a zastavil. Jihovýchod, nebo severovýchod?“

Lampión pro přivolávání duší nosil obvykle opatrně. Když však nyní lampión, ve kterém byla lidská duše zvedl a zadíval se na něj, zmocnil se ho podivný pocit. S tím pocitem, který v něm vyvolával něco mezi touhou jít dál a dál a touhou utéci pryč, kráčel úzkými pěšinami a temnými stromořadími.

Čím déle kráčel, tím ten pocit sílil. Měl dojem, jako když Chu Wanningova zemská duše k sobě vábí lampión, který nese, nebo přímo jeho láká na nějaké určité místo.

Nakonec Mo Ran došel ke dvoupatrovému dřevěné budově.

„Léčebna churavých duší.“

Vzhlédl a přelétl pohledem velkou a zřejmě i těžkou desku s nápisem nad dveřmi. Z desky, která byla dlouho vystavená slunci a větru se odlupoval černý nátěr a její červeně vybarvené znaky už téměř vybledly. Vystupovalo zšedlé, rozpadající se dřevo.

Mo Ran strnul, srdce se mu nad těmi třemi slovy bolestně sevřelo.

Churavé duše … co to znamená?

Proto Chu Xunův kompas nefungoval?

Otevřel dveře, překročil vysoký práh a vstoupil dovnitř.

Záhy všechno pochopil.

Uvnitř byly stovky lůžek, na kterých ležely bezvědomé duše. Pohybovalo se tu přes tucet duchů v bílých maskách a předávali těm, co leželi na lůžkách, duchovní energii.

Léčebna churavých duší nebyla nic jiného než podsvětní nemocnice.

Mo Ran zjistil, že na věci tu dohlíží duch lékař, zdvořile sepjal ruce a oslovil ho: „Doktore, já …“

Lékař však měl napilno a netrpělivě odpověděl: „Předpisy se vydávají ve druhém poschodí, na vyšetření se čeká vlevo.“

„Co mám dělat, když někoho hledám?“

„Když někoho hledáte, tak …, ha? Vy někoho hledáte?“

Mo Ran mu ukázal podobiznu. „Viděl jste ho?“

Přízračný lékař si vzal obraz, pozorně si jej prohlédl a pak se zadíval na Mo Rana, otvory v masce odhalovaly oči plné soucitu.

„Je to váš příbuzný?“

„Mn, ano.“

„Jeho zemská duše je poškozená.“

Lékař ukázal na schodiště: „Je nahoře, na zvláštním oddělení. To onemocnění je nevyléčitelné, jen ho můžeme poněkud zpomalit jeho postup. Asi byste ho měl vidět.“

Mo Ran se polekal: „Poškozená? Jak poškozená?“

„Kdo ví? Bytí v koloběhu znovuzrození přináší jen utrpení. Je možné, že jeho duše byla během několika minulých vtělení nějak zraněna anebo, protože byl kultivujícím, možná, že trpěl nerovnováhou qi, která poškodila i duši. Každopádně, pokud mohu odhadovat, co se stalo, jeho duše není celá.“

Mo Ran se ustrašeně zeptal: Ta … ta poškozená zemská duše se nějak projevuje?“

„Projevuje?“ přízračný lékař se zamyslel: „Pokud je poškozena jen jedna ze tří duší, nejde o nic nápadného, neovlivňuje to schopnost převtělit se. Pokud se něco objeví … v příštím životě asi bude žít kratší dobu, nebude mít mnoho štěstí, nebo možná bude mít slabé zdraví.“

Mo Ran se s tím nechtěl smířit, ale nedalo se nic dělat, mohl jen lékaři poděkovat a zamířit po schodech nahoru.

Nebylo tu tak plno jako v přízemí, kde se dalo sotva dýchat. Snad proto, že tu byly duše, které se nedalo uzdravit, nikdo se o ně nijak zvlášť nestaral. Byl tu jen jediný lékař a ten pospával v proutěném křesle u vchodu do pokoje.

Mo Ran mu nevěnoval pozornost a zamířil dovnitř.

Bylo tu spousta místa, rozestlaných bylo jen deset z dvaceti lůžek, které oddělovaly zástěny z růžového dřeva a bílé závěsy.

Vládlo tu mrtvé ticho.

Podlaha pod nohama hlasitě vrzala. Mo Ran uviděl další lůžka vnitřního oddělení; byly tam kruhové dveře vedoucí na otevřený balkón. Měsíční světlo proudilo dovnitř skrz hedvábné závěsy, do kterých se opíral slabý vánek.

Bylo tu asi dvacet nemocných duší, ale Mo Ran tušil, kam přesně má jít.

Snad mu cestu ukázal lampión pro přivolávání duší, ale došel až sem, do vnitřního oddělení, aniž se musel rozhlížet a hledat. Zastavil se v mlžném měsíčním svitu.

Zvedl závěs.

Ležela tu poslední část Chu Wanningovy duše. Měl zavřené oči a bledý obličej. Vypadal úplně jako tělo, které odpočívalo v Síni Nebeského mrazu.

Navzdory tomu, že ho našel, navzdory tomu, že mu získal naději na nový život, Mo Ran si nemohl pomoci; když viděl tu křehkou, bledou postavu, zabolelo ho srdce a začal popotahovat.

Přikradl se blíž a lampión pro přivolávání duši položil vedle postele. Posadil se na lůžko, chtěl držet tu ledově studenou ruku.

Avšak tato duše byla jiná, než předtím lidská duše. Snad to bylo tím, že tato duše byla vážně poškozená, nicméně tělo, které leželo na posteli, bylo naprosto nehmotné. Mo Ran se Chu Wanningovy zemské duše nemohl dotknout; prsty prošly skrz a na narazily na čisté bílé prostěradlo.

Dotyk nehmotného v Mo Ranovi zanechal pocit nesnesitelné ztráty a bolesti.

Kdyby se něco stalo, kdyby mistr Huaizui nepřišel, kdyby Chu Wanningova duše byla poškozená ještě víc, kdyby mistr propadl malomyslnosti a odmítnul se s ním vidět …

Sehnul se, i když věděl, že se svým čelem nebude moci opřít o to Chu Wanningovo, nedokázal se zastavit, sklonil se nad lůžkem, jako by tu mlhavou, křehkou zemskou duši objímal.

„Mistře.“

Jeho postava se prolnula s duší mrtvého, zalití měsíčním světlem splynuli.

Mo Ran dlouze vydechnul, ale srdce měl těžké a plné hořkosti. Viděl Chu Wanningovo tělo, potom jeho lidskou duši a teď i tu chorou zemskou duši a pokaždé cítil něco jiného. Když poklekl u těla, jeho hříchy a viny ho málem roztrhaly na kusy. U jeho lidské duše se kál a litoval, držel ho ruku a prosil, aby se vrátil.

A u zemské duše …

Snažil se ho obejmout, ale nemohl se ho dotknout, nemohl na něj ani sáhnout. Cítil nekonečné zoufalství. Pomyslel si, že přesně to si zasluhuje.

Tížilo ho příliš mnoho zlých skutků, ruce měl pokryté krví. Co mu dává právo být tu teď s ním, jak si vůbec může dovolit být mu nablízku?

Mo Ran zavřel oči. Po řasách mu stékaly průzračné kapky a vsakovaly se do tenkého polštáře. Kdysi myslel, že nebesa jsou k němu nelaskavá. Teď mu to připadalo jako hloupý žert. Celé to bylo úplně jinak. Nebesa k němu byla velice, velice laskavá. To jeho srdce bylo slabé, všude vidělo jen temnotu a zlo.

Mýlil se.

Najednou pochopil, že zašel příliš daleko po špatné cestě. Chtěl se vrátit, chtěl obětovat zbytek života, aby to všechno napravil, chtěl to splatit svým životem. Nevěděl však, zda to stačí, aby se vrátil zase na začátek.

Aby zapomněl na Taxian Juna, aby zapomněl na císaře říše smrtelníků.

Nic z toho už nechtěl. Chtěl jenom žít dobrý život, být dobrým člověkem, takovým, jakým ho chtěl mít Chu Wanning.

Říká se, že nejdůležitější je poznat své chyby a pak je napravit.

Jenže jeho chyby byly obrovské.

Nevěděl, jak dlouho mu to může trvat, možná že těm nezměrným výčitkám svědomí nebude moci uniknout až nadosmrti. Je to tak, když mečem rozetnete vodu, hladina bude přesto hladká jako zrcadlo, když rozetnete strom, rána tam zůstane už napořád.

„Mistře.“

Po dlouhé době, kdy byl ponořený do měsíčního svitu, ponořený do Chu Wanningovy téměř průsvitné duše, řekl, jako by konejšil dítě: „Pojďme, půjdeme domů.“

Vstal a zvedl lampión pro přivolávání duší. Tiše odříkal zaklínadlo a zemská duše tiše vlétla dovnitř, nezřetelná postava zmizela ve světle lampiónu.

Mo Ran čekal.

Mo Ran stále čekal, až se zemská a lidská duše spojí v jednu a stále čekal, ale nic se nestalo.

Mo Ranův obličej zbledl.

Co se to děje?!

Nemá se Chu Wanning vrátit mezi živé po tom, co se jeho zemská duše a lidská duše spojí?

Znamená to, že kouzlo mistra Huaizuie neúčinkuje?