To mluvil o tom, co Mo Ran udělal prvního dne, kdy se znovuzrodil do nového života, kdy cítil jen zášť.

Když o tom teď přemýšlel, Rong Jiu mu skutečně ublížil, když se spřáhl s mladým panem Changem a společně mu usilovali o život, ale to se stalo v minulém životě. Rong Jiu v tomto životě mu s mladým panem Changem nic neudělal a nešlo nijak vysvětlit, proč mu tehdy sebral jeho peníze a věci.

„Udělal jsem špatnou věc.“ Mo Ran se nechtěl hádat, proto dodal jen: „Všechno, co jsem tehdy vzal, ti jednou vrátím.“

„A jak to uděláte?“ zeptal se Rong Jiu. „Přesněji řečeno – k čemu mi teď budou peníze a cennosti? Snad mi můžete vrátit náramky a perly, ale co můj život?“

„Cože?“ překvapeně vyhrkl Mo Ran. „Tvůj život?“

„Ano, můj život.“

Rong Jiu se zachmuřil, jako by šlo bolavou ránu, kterou nosí ve svém srdci.

„Víte, jak jsem zemřel?“

Zřejmě to v sobě dusil už dlouho, a když o tom začal, všechno se to z něj proudem valilo ven. Pokračoval a Mo Ran ho nedokázal zastavit. Nejprve se tvářil rozhněvaně, ale jeho obličej postupně získával ztrhaný, malomyslný výraz.

„Ten Chang je bezohledný. Když jste o mně ztratil zájem, neměl jsem pro něj už žádnou cenu. Vykládal mi lži o tom, jak mě má opravdu rád, ale jeho rodina je proti tomu, protože jsem jen špinavý prodejný chlapec z nevěstince. Bude nejlépe, když se spolu přestaneme vídat. Byl jsem slepý, domníval jsem se, že jeho city jsou opravdové a že nemá na výběr, že ho k tomu přinutili rodiče … pche! Nechápu, jak jsem mohl na ty jeho výmysly skočit!“

„Ale proč ze své smrti obviňuješ mně, proč ne toho Changa?“

Rong Jiu vztekle vyprskl: „Proč bych neměl obviňovat vás? Našetřil jsem si dost, abych se vykoupil na svobodu a vy jste to všechno ukradl. Byl jsem tak zoufalý, že už jsem nedokázal v nevěstinci zůstat ani o den déle, ale bez peněz jsem odtamtud nemohl odejít, proto jsem potají utekl. Kdybyste mi všechno neukradl, nemusel jsem tak skončit!“

„… Ty jsi utekl?“

„Ano, utekl. Utekl jsem do jeho domu,“ prohlásil trpce Rong Jiu. „Ale Chang mi neotevřel, ani když už mě lidé z nevěstince dohnali. Všechno, co jsem udělal, bylo k ničemu. Chytili mně, odvlekli zpátky, tam mě tloukli, týrali a pak mně zamkli.“

„Ale Chang tvrdil, že když se prolomila hradba říše duchů a démonů, odjel jsi navštívit příbuzné do Motýlího města a tam jsi zemřel,“ řekl tiše Mo Ran.

„Haha!“ Rong Jiuova zpola chlapecká a zpola dívčí tvář se hořce smála. „Ten je ale nestoudný. Příbuzné? Jaké příbuzné bych asi v Motýlím městě mohl mít? Neříkal jste něco o tom, že můj život bude jako balancování na ostří nože? Já vám řeknu, jak vypadá život na ostří nože!“

Rong Jiu byl stále rozčílenější. Obličej měl křečovitě stažený a v tu chvíli připomínal démona.

„Já vám povím, jak jsem zemřel! Kvůli vám a mým ostatním obdivovatelům! Haha – obdivovatelé!“

„Byl jsem uvězněný v tom nevěstinci, úplně bez jídla, jen mě mučili. Nikdo se nestaral o to, jestli jsem ještě naživu, nebo po smrti. Dny plynuly a já už se vzdal vší naděje, když se najednou znovu objevil Chang, naříkal a vykládal, že mně toho dne nemohl pustit dovnitř, protože jeho rodiče měli špatnou náladu a on se bál, že když mne pustí do domu, pošlou sluhy, kteří mne ubijí k smrti!“

Mo Ran zavrtěl hlavou; byla to jasná lež. „Ty jsi mu samozřejmě nevěřil.“

„Ne.“ V Rong Jiuových očích zářila chvějivá skvrnka světla. „Já mu věřil.“

„Já mu věřil.“ Rong Jiu se nuceně usmál. Ve vší té zlobě se mu koutky úst ohnuly nahoru. „Proč bych neměl? Pochybnosti jsou dobré pro takové, kdo si mohou vybírat. Kdo jsem já? Jen ten, kdo prodává vlastní tělo. Musím věřit tomu, co mi lidé předhodí, jinak bych ani nemohl žít.“

Nadchnul se: „Chang mi řekl, že dodrží slovo a vezme mně k sobě domů, ale že rodiče mně tam ještě nechtějí přijmout, proto mně požádal, abych sním odešel do blízkého města a nějakou dobu tam žil.“

„Do Motýlího města?“

„Ano, do Motýlího města.“

Mo Ran se zachmuřil; už věděl, kam míří.

Rong Jiu vyprávěl dál: „Já byl šťastný, sbalil jsem si věci, i když jsem toho moc neměl, protože jste mi z rozmaru ukradl všechno, co jsem si za ty roky vydělal prodáváním svého těla. Ale já si tehdy myslel, že to nevadí, že teď mám mladého pana Changa.“

„Hehe …“ Odmlčel se. Sevřel rty a nenávistně to jméno vyplivl znovu. „Mladý pan Chang.“

„Vylákal tě do Motýlího města a tam tě zabil?“

„… Ne.“ Rong Jiu se usmál, ale vypadal rozzlobeně a zdrceně. „On mně nezabil. To vy jste mi uzavřeli jiné cesty, jednu podruhé, dokud mi nezbylo nic jiného než jít s ním do temnoty. Byli jste to vy všichni. Vy všichni jste mně zabili.“

Rong Jiu se nadechl a pokračoval: „Dojeli jsme do Motýlího města a já jsem šel s Changem do velikého krásného domu. Uvnitř byl prázdný a tichý. Nebylo tam žádné služebnictvo. Řekl, že ještě neměl čas dům zařídit a ať tam zůstanu a chvíli si odpočinu, on zatím dojde něco koupit. Tak jsem tam čekal, a on se zanedlouho vrátil s nějakým mužem -.“

Mo Ran při těch slovech zbledl a přerušil ho: „Viděl jsi jeho tvář?“

„Ne,“ odpověděl. „Měl plášť a masku, jeho tvář jsem ani nezahlédnul … A pak jsem uviděl, jak Chang před tím mužem klečí, lísá se k němu víc než já ke svým zákazníkům. Bylo to odporné, měl se na sebe podívat do zrcadla. Řekl tomu muži, že na mně ulpívá reziduum duchovní esence živlu dřeva, nebo něco takového, protože jsem s vám měl intimní styk – a že budu dobrá oběť. Kdoví co to vlastně říkal, nejsem kultivující a nechci se jím stát. Nerozuměl jsem tomu, o čem mluvili.“

Zato Mo Ranovi naskočila husí kůže.

Skutečně spal s Rong Jiuem a v jeho těle mohly zůstat stopy duchovní esence živlu dřeva. Falešný Gouchen tehdy hledal nějakou náhradu a ačkoli zbylá energie byla slabá, byla velmi čistá a vhodná pro magické účely.

„Není už co vyprávět o tom, co se stalo pak.“ Rong Jiuův obvykle příjemný obličej teď vypadal mrazivě. „Jak mladý pan Mo uhodl, zemřel jsem.“

Kdyby to byl Mo Ran z minulého života, nebo Mo Ran, který se právě znovuzrodil, jen by se zasmál: „No tak jsi mrtvý a co já s tím?“

Ale současnému Mo Ranovi nebylo do smíchu.

Rong Jiua nenáviděl a Rong Jiu byl bezohledný. Zašel tak daleko, že mu v minulém životě usiloval o život. I když měl s Rong Jiuem tělesné styky, nikdy si s ním upřímně nepromluvil. Když Mo Ran teď v podsvětí musel poslouchat Rong Jiuovy stesky a výčitky, měl dost smíšené pocity. Jak nad tím uvažoval, došlo mu, že zamotaná vlákénka minulosti se už nedají rozplést. Nejlépe nechat to být.

Vzdychl: „Omlouvám se, Rong Jiu, je mi to všechno líto.“

Rong Jiu za celý život neslyšel jediné slůvko omluvy. Překvapeně na Mo Rana vyvalil oči, jako by ho viděl poprvé a řekl: „I když jste se omluvil, stejně vám nepovím, kde je ten muž z obrazu.“

„To nemá s tím obrazem co dělat,“ namítl Mo Ran.

Rong Jiu sklonil hlavu a chvíli mlčel. Pak řekl: „Mladý pane Mo, věděl jste, že mladý pan Chang se spolčil se mnou, aby vás zabil a připravil o kultivaci?“

„Věděl.“

„Vy … vy jste to věděl?“

„Věděl,“ kývl Mo Ran.

Rong Jiu se díval do prázdna a pak rozzlobeně vyhrknul: „Musel jsem být z toho Changa úplně pomatený!“

Zvedl hlavu, oči mu zaplály zlobou: „Kdybych věděl, že to vezme takový konec, poslechl bych ho a zabil vás. Potom bych šťastně žil dál, místo toho jsem měl jen ubožáckou smrt.“

Mo Ran se na něj upřeně zahleděl: „To uděláš všechno, co kdo poručí?“

„A když ano?“ řekl Rong Jiu. „Já jen chtěl mít hezký život. Třeba jsem prodával svoje tělo, ale co je na tom zlého? Proč je to jiné, než prodávat maso nebo ryby? Je to jen jeden ze způsobů živobytí. Já dobře vím, jak se na mně všichni ti mladí páni dívali z patra, ale to nevadí. Jaký má smysl čest a dobrá pověst? Já chtěl radši maso a dobré víno. Kdybych se tehdy mohl zachránit tím, že bych vás zabil, proč bych to neměl udělat?“

Mo Ran pohnul rty; chtěl mu rázně odpovědět, ale potom si vzpomněl, co sám v minulém životě udělal a zjistil, že na to, co mu řekl, nemá co namítnout.

Rong Jiu křičel: „Lidé zabíjejí zvířata a jedí jejich maso, aby sami žili, tak proč je špatné kvůli vlastnímu přežití zabít člověka?“

Mo Ran vzdychl a tiše se zeptal: „Jaký má takový život smysl?“

Ta slova byla určena Rong Jiuovi. Ale byla určena také jeho dřívějšímu já, které v minulém životě sedělo na trůně.

„Já nevím. Já nevím, jaký má mít život smysl,“ řekl bezvýrazně Rong Jiu. „Když mně prodali do bordelu, bylo mi šestnáct a můj první zákazník byl kultivující okolo padesátky. Nevím, jaký to mělo smysl a nevím, jak něco, co má smysl, vypadá. Dokud jsem byl naživu, toužil jsem po penězích, abych si mohl koupit svobodu, abych se už nikdy nemusel klanět a lichotit jiným lidem. Ale svobodu jsem nikdy nepoznal, ani po smrti, a to jen díky bestiím, jako vy.“

Mo Ran neřekl nic. Po chvíli se zeptal: „Takže kdybys to mohl udělat znovu, spolu s Changem byste mně zabili?“

„Správně.“

„Dobře,“ řekl Mo Ran. „Kdybych to mohl udělat znovu, zase bych ti sebral všechny peníze, abych tě dostal.“

„Vy …!“

Rong Jiu byl tak rozčílený, že červeň květů prvosenek na jeho tvářích se zdála být ještě mnohem sytější a jasnější.

Čas plynul. Rong Jiu dobře věděl, že ztratil svou převahu; zvedl ruku a uhladil si uvolněné prameny vlasů. Potom se uklidnil, a nasadil svůj obvyklý ostýchavý úsměv, oči mu však stále hořely hněvem.

„Můžete si vykládat, co chcete. A já si budu žít, jak chci.“

„Tak si to tady v pekle užij.“

Rong Jiu přimhouřil oči: „Přesně to mám v úmyslu. Všechno, co musím, je válet se v posteli a po zbytek věčnosti budu ušetřen všeho utrpení převtělování. Vím mnohem lépe než ty hlupačky tam uvnitř, že je to dobrý obchod. Jsem k tomu víc než ochotný.“

Mo Ranovy rty se vyklenuly do lehkého úsměvu. Řekl: „Ale Rong Jiu, všichni tihle lidé jsou podrobení čtvrtému králi démonů. Jak a jestli budeš žít, kde budeš žít, to všechno záleží na jeho vůli a slovu.“

Rong Jiu sebou trhnul, ale hned se zase vzpamatoval a zadíval se na něj svýma krásnýma očima.

„Co tím chcete říct?“

Mo Ran neměl chuť dál se s ním dohadovat, zvlášť proto, že na to nebyl vhodný čas ani místo. Třebaže měl Rong Jiu poddajnou povahu, byl neuvěřitelně zarputilý, když někoho nenáviděl. Mo Ranovi tak zbývalo jen mluvit s co největší rozvahou: „Klidně si mysli, že ten člověk na obraze vypadá úplně obyčejně, ale já si myslím, že je překrásný. Každý má jiný vkus, a kdo říká, že by se králi démonů nezalíbil?“

„Koho by mohla přitahovat taková chladná tvář?“

„To nemůžeš vědět,“ namítl Mo Ran. „Kdyby se králi démonů líbily jemné typy, proč si nevybral tebe?“

Rong Jiu mlčel, ale jeho obličej potemněl.

Mo Ran kul železo dál: „Je to silný muž a má prudkou povahu; jestli byl vybraný, nejspíš obrátí celé podsvětí nohama vzhůru. Potom se to bude muset na někoho svést – a služebníci čtvrtého krále z toho jenom tak nevyklouznou – určitě pár vojáků popraví. Když se chceš pnout nahoru jako plazivý úponek, musíš si být jistý, že kmen toho stromu je dost pevný. Pokud strom, kolem kterého ses ovinul přijde o korunu, bude ztráta opory tvoje nejmenší starost. Možná že vytrhnou z kořenů i tebe, a nakonec zničí i tvojí duši.“

Zdálo se, že Rong Jiuova tvář, už tak dost bledá, zbělela ještě víc. Byl však neústupný, ostýchavý a zlomyslný zároveň: „Nevěřím, že by se něco tak hrozného mohlo stát. Mladý pane Mo, můžeme se vsadit. Nedokázal bych se jen tak dívat na to, že dopadnete lépe než já.“

Chvíli bylo ticho. Potom se Mo Ran upřeně zadíval na Rong Jiua a se stejnou zlomyslností prohlásil: „Já se s tebou, Rong Jiu, sázet nebudu. Já toho muže půjdu zachránit. Ale podívej, když už si chceš zahrávat, tak si s tebou zahraju.“

Rong Jiu zvedl hlavu, oči se mu zaleskly a jeho ruka se rychle a znenadání opřela o Mo Ranovu hruď, jako když uštkne had, jako když bodne štír.

„Co pro vás znamená? Jak dlouho jste milenci? Miloval jste ho ještě přede mnou? Je lepší v posteli? Umí toho víc nebo snad sténá rozkošněji?“

Odmlčel se a pomalu sklopil oči. „Mladý pane Mo, vy nejste žádný zamilovaný blázen, který jde pošetile nasazovat život za někoho jiného. Mně neoklamete. Vaše srdce je jak z kamene.“

Sotva to dořekl, Mo Ran ho pevně a bolestivě chytil za bradu. Odtlačil ho od sebe, černé obočí se mračilo a oči mu plály ohněm. „Míval jsem kamenné srdce. Teď už ne.“

Rong Jiu zvedl oči a zadíval se mu do tváře. Najednou si všiml, že z něj sálá horko, a zdál se mu nějaký cizí. Ten mladík tady vypadal jako bezstarostný Mo Weiyu, ale jeho duše byla jiná.

Rong Jiu ucuknul, jako by se o Mo Rana spálil. Chtěl se obrátit a utéct, ale on ho pevně držel na místě.

„A mezi ním a mnou …“ řekl Mo Ran, „… se od této chvíle nestane nic nepřístojného. Ctím ho a miluji bez jediné nečisté myšlenky. Neopovažuj se ho pošpinit.“

Ještě během té řeči Rong Jiua prudce odstrčil. Rong Jiu narazil na sloup a nevěřícně si prohlížel mladého muže před sebou. Byl tak vyvedený z míry, že si ani neuvědomil, jak podivně zní: „A mezi ním a mnou se od této chvíle nestane nic nepřístojného.“ Kdyby byl ve své kůži, okamžitě by poznal, co se za těmi slovy skrývá.

Nic nepřístojného od této chvíle znamená, že k nepřístojnostem už došlo.

Rong Jiu to však nepochopil.

„Tak on není váš … není váš …“

„Ne,“ řekl Mo Ran. „Je to můj mistr.“

Rong Jiu zmlknul, ale takoví, jako on, dokážou zvětřit za vyřčenými slovy sebemenší citové pohnutí. City, které si Mo Ran zřejmě sám neuvědomoval, ale Rong Jiu je ostře vnímal.

Byl si téměř jistý, že Mo Ran toho muže na obraze miluje. Jako ten, kdo nikdy nezískal něčí skutečnou náklonnost, cítil při tom pomyšlení hořkost.

I přelétavý mladý pan Mo dobrovolně nasazuje život, dává všanc sám sebe, jen aby toho člověka zachránil. Najednou ho napadlo, jestli, kdyby byl k mladému panu Mo tehdy upřímnější, kdyby byl opravdový a oddaný, jestli by Mo Ran také jemu … mohl dát čistou, nepředstíranou lásku?

Ještě nad tím přemýšlel, když Mo Ran znovu promluvil, zlovolně a chladně, bez sebemenší stopy radosti: „Rong Jiu, ptám se tě naposledy. Kde je? Když budeš zase tvrdit, že nic nevíš … já jsem kultivující a existuje spousta kouzel a lektvarů, které umí rozvázat jazyk. Myslíš si, že se neodvážím jít za samotným králem démonů?

Rong Jiu byl dočista zmatený: „Vy …“

„Za svůj život jsem se dopustil všech možných nepravostí, ale teď chci žít řádně. Jenže, když mi nikdo nepomůže, pak budu pořád ten samý Mo Weiyu,“ řekl tiše. „Rong Jiu, dobře si rozmysli svou odpověď. Já se smrti nebojím, nebojím se toho, že mojí duši roztrhají na kusy. Jestli zůstaneš tvrdohlavý, přestanu se držet zpátky.“

Oba mlčeli. Zírali jeden na druhého, odhodlaný na neústupného, neotřesitelný na neporazitelného, rozohněný na mrazivého.

Poznenáhlu led v Rong Jiuových očích roztál, jako by ho rozpustil divoký žár Mo Ranova upřeného, tísnivého pohledu. Závist a nenávist do něj zarostly hluboko, ale Mo Ranova posedlost byla ještě hlubší. Císaři Taxian Junovi se jako soupeř nemohl rovnat.

Rong Jiuova tvář zpopelavěla, ani červeň květů nedokázala zakrýt její ztrhané a zpustošené rysy.

„Proč to pro něj děláte?“

„Staral se o mně, co nejlépe to šlo, ale já ho týral jako svého nejhoršího nepřítele. Dlužím mu to.“

„Já jsem toho člověka opravdu neviděl,“ zašeptal Rong Jiu a když viděl, jak se Mo Ran tváří, dodal: „Já nelžu. Ale vím, že duchy, které nedávno chytili, drží v té největší budově na východní straně. Vězní je každého zvlášť v zamčených komůrkách podobných klecím a hlídají je stráže.“

Mo Ran nehodlal ztrácet čas, otočil se a vyběhl do noci. Rong Jiu strnul na místě a mžoural za ním. V hrudi se mu rozlil svíravý, hořký pocit. Napůl proti své vůli na Mo Rana zakřičel: „Mo Weiyu, vy – vy že chcete vést řádný život? Kdo to dokáže! Vy i já vězíme až po krk v hnoji! Ani jeden z nás nikdy nebude žít řádně!“

„Mo Weiyu! Však vy uvidíte! To já si budu žít, udělám cokoli, abych zůstal naživu! Prodám svoje tělo, svojí duši, ale budu žít i potom, co moje tělo shnije! Uvidíte! Myslíte si, že se zbavíte pachu krve? To si můžete nechat zdát! Špína vám zarostla až do morku kostí! Jen si jděte a hrajte si na polepšeného, já se budu dál kurvit. Uvidíme, kdo z nás si bude pěkně žít! Mo Weiyu!!“

Křičel ještě potom, co mu Mo Ranova postava zmizela z očí. Potom se skrčil, zakryl si rukama tvář a polykal vzlyky.

„Jak je možné, že se ze všeho vykroutíte, jak je možné, že vy, tak zkažený, máte někoho, komu na vás záleží … jak je to možné …“