Největší budova ve východní části, vypadala přesně tak, jak říkal Rong Jiu. Měla tři patra, plná malých komůrek. Byla největší, ale také nejzanedbanější a nejšpinavější. U brány rostl starý strom, a na něm seděla spousta mrtvých vran. Každá v zobáku držela oko, které se bláznivě otáčelo na všechny strany a rozhlíželo se, jestli se v okolí neděje něco podezřelého.
Kolem obcházely dva malé oddíly vojáků a střežily „kořist“, která bude nabídnuta čtvrtému králi.
Mo Ran se ukryl za roh, pozoroval, kudy chodí duchové a hledal nehlídaná místa v okolí stavby.
Všechna světla svítila v maličkých, kobkám podobných komůrkách. Občas bylo slyšet, jak duchové uvnitř pláčou a naříkají, hlasy se slévaly ve tmě jako strašidelná melodie z dávných časů, ze které vstávají hrůzou vlasy na hlavě.
Bylo tam okolo tří stovek místností a hlídka pokaždé procházela za dobu, která by stačila na vypití šálku čaje. Nebylo ani pomyšlení na to, že by mohl Chu Wanninga za takový čas najít, ani nemluvě o tom, že na každém podlaží stála stráž, vyzbrojená bičem trhajícím duše, s výstražnou píšťalkou zavěšenou na krku.
Mo Ran se vyděšeně zachvěl, když zpozoroval, že se z dálky blíží osamělý duch. Měl podobný stejnokroj jako stráže a u pasu červenočerný odznak. Mo Ran se skrčil do stínu a díval se, jak prochází přímo kolem něj a zastavuje na úpatí schodiště.
Duchové u schodiště na sebe pokynuli. Noc byla velmi tichá a Mo Ran tak mohl snadno naslouchat jejich hovoru.
„Qi Ge, přišel jsi vystřídat Lao Sana?“
„Jo. Tobě taky brzy skončí služba, viď?“
„Čekám, až přijde někdo z příští hlídky. Jak se ukáže, odcházím.“
Duch voják stoupal po schodech, aby převzal službu. Strážný v prvním podlaží znuděně zíval a v hučícím větru pokračoval v hlídání svůj úsek.
Jak Mo Ran sledoval jejich setkání, najednou dostal riskantní nápad.
„Klap, klap, klap“ zněly v dálce kroky.
„Krá, krá,“ vrány ve větvích krákaly, jako by zpozorovaly něco nezvyklého.
Strážný u brány zpozorněl. Rozhlížel se kolem dokola, ale přes závoj mlhy prosvítal jen obrys blížící se postavy.
Ukázal se mladík, kterého ještě nikdy neviděl. Strážný byl ve střehu.
„Kdo jsi?“
„Přišel jsem vás vystřídat,“ řekl mladík.
Rudá mračna nad hlavou se roztrhla, vykoukl jasný měsíc a ozářil jeho tvář. Byl to dost pohledný voják. Měl souměrné rysy a přirozený okouzlující půvab. Duch, který sem přišel strážného vystřídat, nebyl nikdo jiný než Mo Ran.
Kdo ví kde přišel ke stejnokroji a brnění i k červenočernému odznaku u pasu a poplašné píšťalce na krku, která odrážela chladné, stříbrné světlo.
„Tebe jsem ještě nikdy neviděl,“ zabručel strážný.
„Jsem nový.“
Strážný nedůvěřivě nastavil dlaň: „Odznak?“
Mo Ran si odepnul z pasu odznak a podal mu jej. Tvářil se lhostejně, navzdory tomu, jak byl napjatý.
Strážný naštěstí nezpozoroval nic nezvyklého, a to i přes to, že odznak několikrát obrátil. Nechtělo se mu do toho dál šťourat, jen mu poklepal na rameno a řekl: „Zbytek noci je to na tobě. Já jdu.“
„Mějte se, starší bojovníku.“
Strážný se zasmál, to oslovení ho potěšilo. Zamával: „Hodnej kluk. Ještě se uvidíme.“
„Ach, … starší bojovníku, počkejte!“
Strážný se ohlédnul přes rameno: „Co je?“
Mo Ran se zazubil a nenuceně se zeptal: „Kolik se jich tady jmenuje Chu?“
Strážný podezíravě opáčil: „Proč se ptáš?“
„Chtěl to vědět pan Chu ze síně Shunfeng,“ řekl Mo Ran. „Prý má nějakého vzdáleného příbuzného, který se sem nedávno dostal, ale Shunfeng ho nemůže nikde najít, tak myslel, že by mohl být tady.“
Jak očekával, Chu Xunovo jméno tu mělo váhu; strážný zaváhal a pak ukázal na druhé patro: „V nejvnitřnější části jsou tři kusy, co se jmenujou Chu. Zkus se podívat.“
Mo Ran mu věnoval zářivý úsměv: „Díky za radu, starší bojovníku.“
„Není zač.“ Straší bojovník byl tupý jako poleno. „To se rozumí samo sebou.“
Strážný bezstarostně odešel a cestou si hvízdal nějakou písničku. Prošel okolo nároží a ani si nevšiml svého skutečného spolubojovníka, toho, který ho měl ve službě vystřídat doopravdy. Ten byl spoutaný kouzlem a skopnutý do příkopu. Nebohý duch přišel o všechnu výstroj a zůstal jen v prádle. Vztekle se šklebil, ale byl spoutaný tak obratně, že nemohl vydat ani hlásek. Nezbývalo mu než tiše zuřit.
Mo Ran Rong Jiuovi nedůvěřoval a očekával, že se o něco pokusí; nevybranou „kořist“ drželi ve vedlejším paláci, kde byla jen magická hradba a žádné stráže, ale mohla tam zamířit hlídka. S tím, jak moc ho Rong Jiu nenáviděl, nepochyboval, že by ho hlídce okamžitě prozradil.
Nesmí ztrácet čas, musí jednat rychle.
Mo Ran zůstal stát na místě a počkal až hlídka projde kolem. Hned potom se obrátil a vyběhl do druhého poschodí. Strážný zahradil Mo Ranovi cestu kopím.
„Stát. Co tu chceš?“
„Dneska tady poprvé hlídám, jsem na prvním patře.“
Strážný se zamračil: „Tak mazej do prvního patra. Co pohledáváš tady u mě?“
Mo Ran to znovu zkusil přes Chu Xuna, ale s tím u tohoto strážného nepochodil. Jenom kroutil hlavou: „Co je nám po panu Chu ze Shunfengu? Jestli je ten člověk tady v paláci, patří čtvrtému králi. Když chce toho svého příbuzného zachránit, ať si dojde promluvit se čtvrtým králem a mně z toho vynechte!“
Mo Ran v duchu zaúpěl. Chlapík tady byl chytřejší než ten dole. Ale nemohl než stát na svém: „Já ho odsud přece dneska neodvedu. To mi nemůžete dovolit, abych se podíval a ujistil se, jestli to není někdo jiný?“
„To je jednoduchý. Řekneš mi, jak se jmenuje a já se po něm podívám. Ty tam rozhodně chodit nemusíš.“
Mo Ran byl strašlivě rozzlobený, ale potlačil hněv a řekl: „Chu Wanning. Jmenuje se Chu Wanning.“
Voják se právě chystal otevřít knihu se záznamy, ale jak to jméno uslyšel, knihu položil.
Když to Mo Ran viděl, vylekal se: „Co je? Nějaká potíž?“
„Nějaká potíž?“ zopakoval s úšklebkem voják. „Seš nějak mimo, mladej. Čtvrtý král tu dneska byl prohlédnout si svoje krásky a krasavce. Nad tímhle nesmrtelným panem Chu se celý rozplýval. Nebýt toho, že ještě neuplynulo sedm dní a nejsou tady jeho všechny tři duše, a nejde ho vzít do čtvrté úrovně pekla, byl by se čtvrtým králem už o dnešní noci. Ty sis přišel pro něj? Myslíš, že s tím bude nějaká potíž?“
Mo Ranův obličej zezelenal a dokud strážný nedomluvil, nemohl se sebe vypravit ani slovo.
„On se líbí čtvrtému králi?“
„No?“
„… Nic. To je jedno. Promiň, že jsem tě rušil.“
Mo Ran se rozmrzele otočil, sestoupil o dva schody. Jenže pak, než se voják stačil vzpamatovat, se v jeho ruce objevil Jiangui a omotal se strážnému kolem krku.
Vzduchem prolétnul šarlatový záblesk.
Magické zbraně dokážou ublížit duchům a zabít bohy. Strážný viděl, jak se mu před očima rozvinuly červené vrbové lístky a uslyšel hlas: „Myslíš si, že se neodvážím o něj s králem démonů bojovat?“ Potom ztratil vědomí a zhroutil se na podlahu.
Mo Ran zvedl ruce, vrhnul na něj kouzlo spoutání a zapečetil mu ústa. Kopnul do něj a pak běžel rychle na konec chodby.
Na konci chodby byly tři kobky, a v nich tři duše s příjmením Chu. Mo Ran netušil, jak je to možné, ale někde uvnitř v srdci to věděl, ale nezastavil se a nelámal si hlavu nad tím, proč má takový zvláštní pocit. Rozrazil dveře. Zůstal stát před druhou celou, dech se mu zrychlil z toho, jak běžel.
Nadechl se; pramen tušově černých vlasů mu spadl přes čelo, nevšímal si toho, oči upřel dovnitř –
Bylo to tak, jak říkal Rong Jiu.
Byla to malá komůrka velká jako zvířecí klec se studenými, mrtvolně šedými stěnami. Ale ten člověk uvnitř hřeje, jako plamen v nekonečné bílé pustině.
Ne každá „kořist“ byla spoutaná, alespoň Chu Wanning nebyl. Možná proto, že čtvrtý král ho už viděl a stráže se neodvažovaly vzbudit jeho hněv, položili na podlahu sněhobílou kožešinu, hustou a jemnou jako čerstvý sníh uprostřed zimy.
Chu Wanning ležel na kožešinovém koberečku a spal. Byl to ten druh člověka, který neustále vystupuje rázně a rozhodně, ale ve skutečnosti je uvnitř nejistý. To bylo nejviditelnější ve spánku – vždy spal stočený do klubíčka, schoulený, jako by se chtěl zahřát, nebo jako by se bál, že by mohl někomu jinému překážet. Vypadal tak zranitelně, až to budilo soucit.
Tato duše nebyla jako lidská duše; na jeho krásné tváři nebyly žádné krvavé skvrny a měl i jiný oděv. Měl na sobě volné hedvábné šaty v zářivé barvě západu slunce se širokými rukávy, bohatě zdobené obrazy stočených draků, letících fénixů a tančících zlatých motýlů.
Mo Ran klopýtnul dopředu, padl na kolena vedle Chu Wanninga a vztáhnul třesoucí se ruce po jeho tváří.
„Wanningu …“
Nevyklouzlo mu „mistře“, ale to jméno, kterým ho oslovoval během posledních dnů svého minulého života, těch podivných dnů plných nenávisti a něžnosti, které mu prostoupily až do morku kostí.
Vzal Chu Wanninga do náruče, a ten se po chvíli vzbudil.
Když Chu Wanning otevřel oči, zjistil, že leží v Mo Ranově objetí. Mladý muž vypadal ustaraně a unaveně, ale jeho tvář byla dosud nedospělá. Byl to výraz, jaký u něj ještě nikdy neviděl. Nakrčil obočí. Pomyslel si, že je to snad nějaký sen. Vydechl a znovu zavřel oči.
„Mistře!“ ozvalo se mu u ucha.
Tentokrát to nebylo: „Wanningu.“
„Mistře! Mistře!“
Chu Wanningovy fénixí oči se otevřely, a i když na jeho tváři nebylo nic znát, zradily ho roztřesené prsty. Mo Ran ho okamžitě chytil za ruku a přitiskl si jí k obličeji, smál se a slzel zároveň a jeho půvabná tvář vypadala zoufale.
„Mistře,“ polykal pláč, bez mrknutí na něj zíral a opakoval to slovo pořád dokola, jako by zapomněl, jak říkat něco jiného.
„Mistře …“
Chu Wanning se konečně probral a zjistil, že ho Mo Ran pevně objímá. Cítil se nepohodlně a myslí mu problesklo, že je to zahanbující a nevhodné. Vytrhl se Mo Ranovi, posadil a zadíval se na něj.
Zíral na něj bez jediného slova. Potom se strašně rozhněval.
Než se Mo Ran stačil vzpamatovat, odstrčil jeho ruku a prudce ho dlaní udeřil do obličeje. Vypadal nadmíru rozzlobeně.
„Ty blbče! Jak to, že jsi taky umřel?!“
Mo Ran otevřel ústa a chtěl to všechno vysvětlit, když si v všiml, že za tím hněvem se skrývá něco jiného. V měsíčním svitu byly Chu Wanningovy oči zakryté dlouhými řasami plné bolesti a žalu, zlomené, byla v nich křehkost něčeho, co se sebejemnější dotyk zničí. Hryzl se do rtu a spolkl, co se mu dralo na jazyk.
Že jsou takoví, co hned ukazují každé svoje bebíčko, aby všichni věděli, že mají bolení.
A pak jsou takoví, co jsou moc hrdí na to, aby ukázali, že mají také nějakou slabost, svou bolest a smutek si nechávají pro sebe a raději by si ukousli jazyk, než aby řekli jediné slovo.
Nikdy nic neřekl a Mo Ran nic nevěděl.
Ale teď věděl a svíralo se mu srdce.
Chtěl Chu Wanninga obejmout, ale ten ho od sebe odstrčil a zavrčel na něj: „Nech mě, sakra.“
Chu Wanning odvrátil tvář. Svoje bolavé srdce schoval pod ledový příkrov.
„Ty máš ale drzost, přilézt za mnou, když se ti povedlo umřít tak mladý.“
„Mistře…“
„Seber se a táhni!“ Chu Wanning schoval tvář. „Ty už nejsi můj žák. Nebudu učit někoho, kdo je tak k ničemu, že si umře teprve na prahu života.“
Umře si teprve na prahu života…
Mo Ran se nejprve cítil ublíženě, ale když se na něj sneslo takové vážné pokárání, ucítil v srdci teplo, jako by ho zalil vlažný jarní déšť. Přejel si dlaní po čele, zakryl si oči a potom ho ta sladkohořká směsice přemohla, neovládl se a nahlas se rozesmál.
Chu Wanning jeho smích rozčílil ještě víc. Otočil se na něj: „Čemu se směješ ty…“
Napřáhl se a chtěl Mo Rana v hněvu znovu uhodit, ale ten ho chytil za ruku. Mladíkovy vřelé oči zamrkaly a pak, bez jediného slova položil Chu Wanningovu ruku na svou hruď.