Rong Jui tím samozřejmě myslel, že Chu Wanning by se mohl vztekat a žárlit tolik, až se přestane ovládat.
Jenže Mo Ran vůbec nevěděl, že Chu Wanning je do něj celou dobu zamilovaný a když uvažoval o tom, co tím Rong Jiu chce říct, došel k tomu, že mu hrozí tím, že Chu Wanningovi prozradí, co všechno v minulosti napáchal. Až mistr uslyší o všech nepravostech svého žáka, jak to jen bude snášet? Nepukne hněvem?
„To teda neuděláš!“ zavrčel.
Rong Jiu se koketně usmál, půvabně jako dívka, navzdory tomu, že byl nepochybně mužem. „Když vy mi slíbíte, že mě ochráníte a vezmete mně s sebou,“ řekl měkce, „já slibuji, že nic neřeknu a nebudu vám dělat žádné potíže.“
Protože Mo Ranovi nic jiného nezbývalo, potichu zaklel a vykročil. Rong Jiu za ním vesele vyrazil, protože dobře věděl, že se mu dostalo tichého souhlasu. Mo Ran sotva však udělal dva kroky, otočil se, zahrozil mu prstem a zašeptal: „Rong Jiu, jestli cekneš, roztrhám tvojí duši na cucky ještě předtím, než do brány znovuzrození vůbec strčíš nos.“
Rong Jiu předstíral upejpavost a sladkým hlasem zacvrlikal: „Jak se budete chovat ke mně, budu se já chovat k vám. Když mě necháte na pokoji, nechám na pokoji vás. Nesmrtelný pane Mo, nejste to nakonec vy, kdo mě zná ze všech nejlépe? Vždyť jste býval mým stálým zákazníkem.“
Mo Ranovi se z toho přeslazeného hlasu, který v minulém životě měl tak rád, dělalo zle, ale mohl se jen dívat, jak Rong Jiu dohnal Chu Wanninga a kráčí vedle něj.
Vůbec to nechápal …
To byl tehdy úplně slepý?
Song Qiutong, Rong Jiu … jak se mu povedlo zaplést se s takovými lidmi? Kdyby se mohl vrátit do svého minulého života, rád by se podíval Taxian Junovi do hlavy, aby věděl, jestli uvnitř měl nacpanou slámu nebo piliny. No vážně, jak se to mohlo stát?
Rong Jiu naštěstí předtím neutrousil nic, co by se dalo vykládat jednoznačně a Chu Wanning byl ve věcech lásky nepopsaný list. Když mu ostřílený veterán Rong Jiu podal přijatelné vysvětlení, provázené úsměvy a omluvami, Chu Wanningovo zamračené čelo se vyhladilo.
Říkal si, že to on má nečisté myšlenky, když ta slova o starém přátelství tak špatně pochopil. V duchu se styděl, ale tvářil se pořád stejně.
Rong Jiu se musel zavděčit, když už se na ně nalepil. Z nich tří se v paláci vyznal nejlépe, a tak prohlásil: „Touhle uličkou moc lidí nechodí, ale není úplně opuštěná. Pojďme raději někam jinam, ať jsme v klidu, dokud vy dva nezjistíte, jak se prolomit skrz bariéru.“
Jiné místo, které měl na mysli, bylo skladiště látek a šatstva pro duchy. Byla to výborná skrýš plná štúčků bílého plátna naskládaných do výšky. Trojice si vybrala zapadlý koutek a Chu Wanning přejížděl prsty po stěnách, jako lékař, který se snaží nahmatat pulz nemocného. Dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby odhalil, jaké proudy energie udržují magickou bariéru v celém paláci.
Ale uplynula dlouhá doba a on stále nikam nepokročil a duše mu kvůli jeho snažení slábla. Mo Ran položil svou ruku na tu Chu Wanningovu, odtáhnul ji jemně od zdi a řekl: „Odpočiňte si trochu.“
Chu Wanning zíral na svou ruku v bezmocném hněvu: „Proč jsem musel přijít právě o svou duchovní sílu?“
„A co kdybych vám dal trochu té své?“
„Nemohl bych jí použít.“ Chu Wanning se ohlédl po Rong Jiuovi a tiše dodal: „Ty jsi živý člověk a já duch, úrovně jinové a jangové energie by byly v neharmonickém poměru.“
Chu Wanning se po krátké přestávce vrátil k práci. Kdyby měl své tři duše a svou duchovní sílu, stačilo by mu jen vyslat do bariéry krátký energetický impuls a slabinu kouzel čtvrtého krále by snadno odhalil. Jenže právě teď nemá téměř žádnou duchovní energii, a bylo opravdu velice těžké se pokoušet s tím slabým zbytečkem, který mu zůstal, prozkoumávat magickou bariéru. Bylo to jako vylovit plovoucí lísteček z širého moře.
Uplynuly dvě hodiny a Rong Jiu začínal být neklidný.
Přišel k nim blíž a uhodil na Mo Rana: „Dostaneme se ven, nebo ne?“
„Jen se neboj a sedni si,“ řekl Mo Ran.
„No tak, už je mi z toho čekání nanic, prostě mi řekněte, jestli se dostaneme ven.“
„Strach tě ven nedostane. Čekej.“
Rong Jiu začal lamentovat: „Nemá být váš mistr ohromně mocný? Už je to dlouho, proč se pořád nic neděje?“
„Má jen jednu ze tří duší a téhle chybí duchovní síla. Nemůžeš už být zticha?“
Rong Jiu vypadal uraženě. Posadil se zpátky na štúček plátna a oči se mu leskly.
Když uplynuly další dvě hodiny, Rong Jiu vstal a šel k Chu Wanningovi. „Nesmrtelný pane, nešlo by to nějak jinak?“
Chu Wanning s rukou položenou na stěně odpověděl, aniž otevřel oči: „Ne.“
„Je nějaký způsob, jak vám vrátit alespoň část duchovní síly?“
Chu Wanning chvilku přemýšlel a pak se zeptal: „Vy máte duchovní energii?“
„Ne …“ Rong Jiu se zarazil. „Proč se nesmrtelný pán ptá?“
„Kdybyste nějakou měl, mohl byste mi jí předat.“
„To je tak jednoduché?“ divil se Rong Jiu. „Tak si rychle vezměte nesmrtelného pana Mo …“
„Chu Wanning ho přerušil: „On je mi k ničemu.“
Rong Jiu samo sebou nevěděl, že Mo Ran není duch. Úsměv na rtech mu zamrzl, hned jak uslyšel, že Mo Rana nelze použít. „Jak to?“
„Nevhodný poměr živlů, to je všechno,“ vložil se do hovoru Mo Ran, který věděl, že Chu Wanning je špatný lhář a nechtěl, aby o něm Rong Jiu věděl, že není duch. „Můžeš prosím jít hlídat, jestli sem někdo nejde?“
Rong Jiu po něm vrhnul ošklivý pohled, jenže všichni tři teď byli na jedné lodi, a tak mu nezbylo než se s nevolí vydat ke vchodu skladiště, opřít se o dveře, čistit si nehty a vyhlížet ven svýma překrásnýma očima.
Mo Ran se po něm nenápadně podíval a pak si přisedl k Chu Wanningovi. Chvíli se zdráhal, ale nakonec se rozhodl, že před Chu Wanningem nechce nic tajit a řekl: „Mistře, já … já bych se chtěl omluvit za chyby, které jsem udělal.“
„Jaké chyby?“
„Ehm, vzpomínáte si, jak jste mě na Jevišti neřestí a ctností potrestal za …“ Mo Ran se odmlčel, protože se styděl vyslovit slovo smilstvo. Pocit studu je nevyzpytatelný, jednou dává hroší kůži a dojem, že si není potřeba s ničím lámat hlavu, jindy je nesnesitelně trapné úplně všechno.
Mo Ran sklonil hlavu a tiše zapípal: „… za porušení zákazů číslo čtyři, číslo devět a číslo čtrnáct.
Číslo čtyři, nedopouštět se krádeží.
Číslo devět, nesmilnit.
Číslo črtnáct, nepodvádět.
Chu Wanning si na to samozřejmě pamatoval velmi dobře. Otevřel oči, ale na Mo Rana se nepodíval. „Hm,“ zamručel.
Když Mo Ran viděl to chladné sebeovládání, styděl se ještě víc, sklopil oči a zašeptal: „Je mi to líto, mistře.“
Chu Wanning už mohl tušit, co se chystá povědět. I když byl dotčený, dokázal ve složitých situacích zachovat rozvahu, navíc neměl zájem hrabat se v Mo Ranově staré špíně. Proto studeným hlasem odpověděl: „Nebyl jsi snad za to už potrestán? Potom jsi se dalších deliktů nedopustil, tak proč to teď vytahuješ?“
„Protože ten Rong Jiu tam … on …“
Mo Ran to nedokázal vyslovit a Chu wanning jen dlouho mlčel.
Pak Mo Ran uslyšel Chu Wanningův jízlivý smích: „Takže to je on?“
„Ano.“
Neodvažoval se na Chu Wanninga ani podívat. Na hoře Sisheng žákům nikdy nebránili v jejich touhách a bylo naprosto běžné že mladí lidé pěstovali partnerskou kultivaci nebo měli své milé venku. Jenže Chu Wanning byl jiný. Chu Wanningova kultivace spočívala v čistotě srdce i mysli a na tělesnost nahlížel s pohrdáním.
Ani nemluvě o tom, že Mo Ran namísto toho, aby si našel někoho slušného, raději prolézal nevěstince.
Xue Zhengyong si s tím nedělal starosti a svého synovce dál rozmazloval. Mo Ran už dospíval a nezvolil si kultivační cestu čistoty. Navíc nebylo zdravé takové potřeby potlačovat, tak nad tím přivřel oči a nechal to být. Ale Chu Wanning to nemohl tolerovat.
Je znechucený. Mo Ran to už u něj viděl, tehdy když nad ním vykonali trest na Jevišti neřestí a cností. V Chu Wanningovývh očích tehdy jasně viděl znechucení, pohrdání a štítivost.
Už roky takové věci neprováděl, ale teď Chu Wanning v podsvětí narazil na Rong Jiua, jak by nad tím mohl jenom mávnout rukou? Mo Ran poznal pravdivost slov, že co kdo zaseje, to taky sklidí.
Nebál se toho, že mu Chu Wanning bude nadávat, nebo ho uhodí – po pravdě by byl raději, kdyby na něj vzal Tianwen a zase ho spráskal – jen aby všechno dobře dopadlo, jen aby se zemská duše, kvůli které už toho tolik udělal, neznechutila nad jeho dávným prohřeškem. Kdyby měl Chu Wanning v hněvu odejít, Mo Ran by se snad zabil.
Čím víc o tom uvažoval, tím větší úzkost cítil. Bude lepší, když půjde s pravdou ven a Chu Wanningovi se omluví, než aby tu Rong Jiu pořád chodil jako sud střelného prachu s nohami.
Když se rozhodl, naschvál se postavil ve směru ke dveřím, aby Chu Wanninga, až uslyší, co mu chce říct a bude se snažit odejít, mohl chytit, a když bude muset, třeba svázat, ať si zuří, jen když mu nezmizí a nenechá ho samotného. Chu Wanning si pak může vyvádět, jak chce, ale až bude po všem.
Mo Ran si představoval, jak mu odřízl všechny únikové cesty, když se Chu Wanningovy šaty zavlnily a šeru se zalesklo červené hedvábí a zlaté vyšívání.
Mo Ranovi se sevřelo srdce a tiše řekl: „Mistře …“
„Je to dávno pryč a svůj trest jsi už dostal, tak co mi tu vykládáš?“ ozval se Chu Wanning. Upřel na něj oči a tvářil se netečně, ale rty se mu otevřely v hořkém úsměvu. „Co je mi do toho?“
Poslední, co od něj Mo Ran čekal bylo, že řekne: co je mi do toho?
Mo Ran byl ohromený.
Vůbec si nevšiml trpké žárlivosti, která se za Chu Wanningovými slovy ukrývala, cítil jen strach. Myslel si, že mistr už ztratil všechnu naději, že se s ním nechce dál trápit, že už se o něj nezajímá. Zoufale vyhrkl: „Mistře, všechno, co se stalo byla moje vina, nezlobte se prosím …“
„Proč se mám zlobit, kvůli čemu se mám zlobit?“
Navzdory svým slovům, čím víc na to myslel, tím byl rozčílenější. Nakonec Chu Wanning zakřičel: „Já dobře věděl, že mezi vámi to nebude tak nevinné. Staré přátelství, co? Chcete ze mě dělat osla?! … Vypadni.“
„Ven!“ Uvědomoval si hořkost ve svém hlase i to, že je to už minulost, přesto se Chu Wanning neubránil tomu, aby tiše nedodal „Taková nestoudnost.“
Mo Ran místo aby odešel, seděl bez hnutí vedle něj a upřeně se na něj díval svýma jasnýma černýma očima. Pak řekl: „Já nikam nepůjdu.“
Chu Wanning se rozzuřil: „Zmiz! Nechci tě teď ani vidět!“
„Nikam nejdu,“ zamumlal Mo Ran, seděl a odmítal se pohnout, byl jako balvan.
Je sice opovrženíhodný, ale jak tam sedí, civí na Chu Wannninga a rudnou mu oči, je politováníhodný a zoufale tvrdohlavý zároveň.
„Mám strach, že když teď odejdu, tak utečete … Mistře, nenechávejte mě tady.“
Chu Wanning neměl ani tušení, co se děje v Mo Ranově hlavě.
Třebaže byl znechucený pokaždé, když takové věci přišly na přetřes, nebylo to pro něj nic nového a chápal, že je to ve světě kultivace obvyklá praxe: ať šlo o muže nebo o ženy, jakmile dospěli – pokud jejich kultivace nezahrnovala zachovávání čistoty – téměř každý z nich do jisté míry propadl smyslnosti. Nebylo to nic nad čím by se mělo zdvihat obočí. Mo Ran nebyl Xue Meng. Xue Meng vyrůstal v pohodlí a bezpečí, měl pečující rodiče a přísnou výchovu, takže na rozdíl od jiných mladých pánů měl dobré způsoby. Ale Mo Ran?
Byl svévolný a dělal si, co se mu právě zachtělo.
Vyrůstal v nevěstinci.
Neměl otce a jeho matka byla zpěvačka.
Byl jako zdivočelé štěně, o které se nikdo nestaral, celé dny se jen tak potloukal, až do doby, kdy mu bylo patnáct let a jeho strýc ho s ulepenou špinavou srstí vytáhl z bláta.
Jen naprostý hlupák by si myslel, že bude bělostně průzračný jako kus drahocenného nefritu. Chu Wanning nebyl hlupák.
Něco jiného bylo se o tom všem dovědět, a něco jiného bylo vidět půvabného Rong Jiua na vlastní oči, s vědomím, že spolu spávali.
Když nemohl Mo Rana odehnat, otočil se zpátky ke zdi, zavřel oči a začal znovu prozkoumávat bariéru.
Jenže ani během práce nemohl přestat myslet na Rong Jiuovu krásnou drobnou tvář, na jeho světlou jemnou pleť. Ani na roztomilé růžové rtíky, které uměly tak dobře mluvit … zatraceně, Mo Ran je určitě líbal. Na útlé boky, štíhlé tělo … a proti své vůli musel představit i to, jak Mo Ran leží s tím zženštilcem v posteli. Odporné!
Když dojde na některé věci, je úplně jiné o nich jen slyšet a jiné je vidět. Nemohl přestat myslet na to, co viděl a čím víc na to myslel, tím méně to dokázal snášet. Chu Wanning prudce otevřel oči v kterých mu hořely plameny hněvu. Vstal a hrubě do Mo Rana strčil.
„Sakra vypadni už.“
„Mistře …“
„Ven!“
Mo Ranovi nezbylo nic jiného, než svěsit hlavu a vyloudat se ze skladiště.
Rong Jiu byl trochu překvapený, že ho tam vidí.
„Ó, nesmrtelný pane Mo, vy jste se pohádal se svým mistrem?“
Mo Ran nestál o to, aby to věděl; jen se na něj podíval a už ho rozbolela hlava. V minulém životě ho měl rád, protože mu připomínal Shi Meie, a když se s ním vyspal po svém znovuzrození, bylo to z pomsty. Tak jako tak, věci, které udělal v minulosti byly jako písmena vyřezaná do dřevěného stoupu – nebylo možné je smazat.
„Teď budu hlídat já, někam si sedni.“
Dveře byly tím nejméně bezpečným místem skladiště, Rong Jiu si neměl proč stěžovat.
Ale sotva kousek poodešel, neodolal nutkání se po Mo Ranovi ohlédnout. Najednou byl zvědavý na to, jak Mo Ran zemřel. Jak to, že se za těch pár let, kdy ho neviděl, tolik změnil? Stalo se mu něco opravdu hrozného?
Krásné řasy zamrkaly, jak si prohlížel Mo Rana vzadu. Měl pocit, že je na něm něco divného. Zadíval se na něj znovu, tentokrát si ho prohlížel důkladněji, až pohledem zavadil o bledý stín pod Mo Ranovýma nohama.
Rong Jiu se překvapeně zarazil.