Mo Ran má stín.

On není … mrtvý?

Rong Jiuovou hlavou vířily střípky obrazů. Z toho otřesu jím nejprve projela vlna chladu, poté se mu do hlavy nahrnula horká krev, jako kdyby byl pořád naživu. Jeho myšlenky se proměnily v neuspořádanou změť.

Rong Jiu zůstal chvíli strnule stát na místě. Jak kdo reaguje na mimořádné události, záleží na poměrech, ve kterých žije –někteří lidé jsou bázliví kvůli svým předchozím špatným zkušenostem a jakmile se setkají s něčím nečekaným, strachem zkamení. Potom jsou takoví jako miláček nebes Xue Meng, natolik klidní a uvážliví, že je nemůže vyvést z míry vůbec nic.

Někdo jako Rong Jiu, který celý život prožil v bahně a musel snášet všechna myslitelná protivenství, mohl mít při tom nečekaném obratu jen jedinou myšlenku – znamená to pro něj nebezpečí, a pokud ne, představuje to pro něj nějakou výhodu?

Rychle pochopil, že Mo Ran je živý člověk, který se vetřel do podsvětí a že z toho, co zjistil, může mnoho vytěžit.

Stačí jen Mo Rana odhalit a prokáže tím podsvětí velkou službu. To mu dozajista vynese pěkné postavení a pak se bude moct konečně jednou naparovat. Co na tom, že prodával svoje tělo, když byl na živu? Kdyby dokázal tu příležitost využít, ve světě mrtvých by mohl něčeho pořádného dosáhnout, jak se to už od mužů čeká.

Jako by mu to spadlo do klína přímo z nebe.

Proč se starat o nějaké převtělení a nové zrození? Tady se mu nabízí pohodlný život, úžasný obrat, který mu umožní smýt všechna dřívější ponížení a začít znovu. Oči zarámované broskvovou červení se přimhouřily a zaleskly. Rong Jiu se už viděl jako významný hodnostář ověšený šlechtickými tituly, co sedí za hedvábnými záclonkami v nosítkách z bambusu jako ostatní podsvětní úředníci, a důstojně se nechává odnášet skrze zástupy duchů …

Čím víc o tom Rong Jiu přemýšlel, tím měl větší radost, ale byla tu jedna potíž – je slabý a křehký a rozhodně Mo Ranovi jen tak neproklouzne před nosem, aby ho mohl zradit. Musí vymyslet něco, čím Mo Rana zaměstná …

Jak si namáhal hlavu, ulpěl očima na Chu Wanningovi oblečenému v rudých šatech.

„Nesmrtelný pane Chu,“ oslovil ho Rong Jiu a posadil se vedle něj s bradou opřenou o dlaň.

Chu Wanning pokračoval ve zkoumání bariéry a nedal nijak najevo, že si ho všiml. Byl tak chladný, až to vypadalo, že řasy na jeho zavřených víčkách jsou pokryté jinovatkou.

„Pořád nic?“ zkusil to Rong Jiu.

Uplynula notná doba, Chu Wanning stále neodpovídal, ale ani ho neodehnal. Rong Jiu seděl a klábosil o všem možném, jako by mluvil sám k sobě. Pak měkce a tiše pronesl: „Nesmrtelný pane Chu, musím se přiznat, že jsem vám předtím neřekl úplnou pravdu. Víte, já … já jsem se bál, že když to budete vědět, začnete mnou pohrdat, přestanete mně litovat a nevezmete mně s sebou.“

Chu Wanningovo obočí se nakrčilo, a třebaže neřekl ani slovo, jako by z něj sálal oheň, který však ovládal a bránil plamenům vyšlehnout.

Ale jak by ten oheň mohl uniknout Rong Jiuovu zraku?

Rong Jiu promluvil svým měkkým jemným hlasem: „Přemýšlel jsem o tom teď, když jsem byl venku a cítím se opravdu hrozně za to, že jsem nesmrtelnému pánu lhal, proto jsem vám chtěl říct, že je mi to líto …“

Náhoda tomu chtěla, že na úvod použil úplně stejná slova jako Mo Ran; oba chtěli mluvit o tom, že je jim to líto.

Chu Wanning zprvu nebyl nijak podrážděný, ale když ta slova vyšla z Rong Jiuových úst, konečně pomalu otevřel oči. Aniž se na Rong Jiua podíval, ledovým tónem pronesl: „Ve kterém nevěstinci jste za života pracoval?“

Rong Jiua to zaskočilo: „Nesmrtelný pán … o tom ví?“

Bezděčně se ohlédl po Mo Ranovi a začal pochybovat; místo aby se snažil se všechno před Chu Wanningem utajit, raději všechno přiznal … dokáže ty plameny rozdmýchat v požár?

„Nesmrtelný pan Mo a já …“

Chu Wanning ho přerušil: „Ptal jsem se vás, ve kterém nevěstinci jste za života pracoval.“

Rong Jiu se hryznul do rtu: „V Pavilónu u broskvičky nesmrtelnosti ve městě Zizhu.“

„Hm. Pavilón u broskvičky nesmrtelnosti,“ zopakoval Chu Wanning, kysele zkřivil rty a pak se odmlčel. Tvářil se zlobně.

Rong Jiu na něj vrhnul několik kradmých pohledů, sevřel rty a nesměle se zeptal: „Nesmrtelný pane Chu, nebudete se mně kvůli tomu štítit, viďte?

„Měl jsem tvrdý život a slabé tělo a do nevěstince mě prodali v mladém věku. Kdybych si mohl vybrat, samozřejmě že bych byl raději také hrdina, který bojuje s démony jako nesmrtelný pán,“ vzdechl lítostivě Rong Jiu. „Bylo by nádherné, kdyby se v dalším životě ze mě stal někdo tak výjimečný jako vy, nesmrtelný pane.“

„Převtělením se přirozenost duše nezmění,“ řekl netečně Chu Wanning. „Odpusťte, ale vy a já kráčíme rozdílnými cestami.“

Rong Jiu byl sice vykázán do patřičných mezí, ale ani na okamžik se nepřestal usmívat: „Já vím, že se nemohu s nesmrtelným pánem srovnávat, to bylo jen takové přání. Lidé jako já musí mít nějakou naději, nějaký sen, jinak se v bordelu nedá vydržet ani rok a musíte myslet jen na to, jak se sebou skoncovat.“

Když Chu Wanning neodpovídal, Rong Jiu se koutkem oka podíval po Mo Ranovi, aby se ujistil, že nemůže jejich hovor poslouchat a pak znovu tiše vzdechnul: „Konec konců, zákazníci v nevěstinci byli většinou krutí a necitelní, sotva nás vnímali jako lidské bytosti. Když za někým přišel laskavý zákazník jako nesmrtelný pan Mo, budilo to závist.“

Chu Wanning stále mlčel, ale na hřbetu ruky, kterou se opíral o zeď, mu vystoupily žíly. Kdyby měl svou moc, ve zdi už by nejspíš bylo pět děr.

Chvíli se pokusil ovládnout, ale nepodařilo se mu to. Tiše a chmurně pronesl: „Co je na tom k závidění?“

V Rong Jiuově jemné, půvabné tváři se objevil náznak náklonnosti, ani málo, ani moc, byla to přesně ta správná dávka: „Protože nesmrtelný pan Mo je dobrý člověk. I když nakonec pochybil a okradl mně o peníze, bylo to asi proto, že jsem mu někdy v minulosti neposkytl ty správné služby. Býval to tak slušný a okouzlující člověk.“

Chu Wanningova tvář zůstávala chladná a netečná, jak ho beze slova poslouchal.

„Každý, kdo mu poskytnul podobné služby jako já, říkal, jak je dobrý a laskavý a mnoho z nás pokaždé doufalo že se zase vrátí.“

„… Chodil často?“

Rong Jiu se falešně zasmál: „Jak často je často? Nejsem si jistý, jak bych měl nesmrtelnému pánu odpovědět.“

„Řekněte mi, jak často chodil, ke komu a kdy proběhla jeho poslední návštěva.“

Jeho tenké rty připomínaly pár ostří, která se při každé otázce zlověstně zaleskly, jako by žíznily po Mo Ranově krvi.

Rong Jiu předstíral, že si nevšiml mrazivého světla v Chu Wanningových očích, které chvílemi vyhasínalo a chvílemi ostře zazářilo, podle toho, jak odpovídal.

„Já jsem opravdu nesledoval, kolikrát přišel, ale setkával jsem se s ním nejméně desetkrát do měsíce, snad to bylo častěji. Za kým chodil … to bylo různé. Ach, nesmrtelný pane Chu, je to minulost, nevyčítejte mu to už …“

„Ptal jsem se na to, kdy proběhla jeho poslední návštěva.“ Chu Wanningova tvář byla jako vytesaná z ledu. „Odpovězte.“

Popravdě, Mo Ran ode dne svého znovuzrození za Rong Jiuem nepřišel a do žádného nevěstince už ani nevkročil.

Když Rong Jiu viděl, jak se Chu Wanning tváří, věděl, že nemůže říct pravdu. Předstíral rozpaky a snažil se rozdmýchat ty plameny ještě o něco víc.

„Já … já si nejsem jistý, ale pamatuji si, že jsem nesmrtelného pana Mo v nevěstinci tu a tam vídal, až dokud jsem nezemřel … tak si v té době?“

Sotva domluvil, Chu Wanning se prudce vstal, odrhl ruku od stěny; štíhlé prsty zakryl široký rukáv. V šeru se mu zatřpytily oči a celý se slabě zachvěl.

Rong Jiu se z toho v duchu radoval a myslel si, že prostomyslný nesmrtelný se nechá snadno oklamat. Byl prostitut, věci lásky znal jako své boty a byl mistrem v chápání pocitů druhých lidí. Trápit někoho tak ctnostného a spravedlivého, jako Chu Wanninga, mu dělalo ohromně dobře. Chytil ho na háček a zasekl.

Rong Jiu se zatvářil vyděšeně, jak už si to ostatně nějakou dobu chystal a vyhrknul: „Nesmrtelný pane Chu, řekl jsem snad něco zlého? Všechno to jsou nyní jen chyby minulého života, prosím nedávejte to už nesmrtelnému panu Mo za vinu … on … on není špatný člověk.“

„Vy mně nemáte co vykládat, jestli je to špatný člověk nebo ne!“ odsekl Chu Wanning, který se rozhněval tak, až se celý třásl. „Co je vám do toho, jak vedu svého žáka?!“

„Nesmrtelný pane Chu …“

Chu Wanning ho ignoroval. Z jeho pohledu mrazilo a zároveň se zdálo, že mu z očí hněvem srší rudé jiskry. Odstrčil Rong Jiua, který se mu postavil do cesty, vyšel ze dveří skladiště, popadnul Mo Rana zezadu za límec a se škubnutím ho postavil na nohy.

Mo Ran se zděšeně ohlédl: „Mistře?“

Chu Wanning ucukl rukou, jako by límec jeho šatů byl odporně špinavý. Zíral na Mo Rana jako lovící pardál, tiše vrčel a už se zdálo, že se na něj už vrhne, a zároveň byl příliš rozzuřený než, aby ještě dokázal mluvit.

Je vůbec potřeba ještě něco říkat?

Když Mo Ran nepochopil, čeho se dopustil i po tom, co byl potrestán na Jevišti neřestí a ctností, omluvil se, a před ním se celou dobu choval jako slušný člověk …

Přesto stejně pořád lezl do doupěte ustřižených rukávů v tom Broskvovém pavilónu a vyváděl tam s prostituty?!

Mo Ran neměl o těch pomluvách ani tušení; viděl jen temnotu v Chu Wanningových očích, jeho obličej, ve kterém se mísil hněv, zhnusení a – nebyl jistý, že si to jen nepředstavuje – potlačovaný smutek.

„Mo Weiyu, co z tvých slov byla pravda a co lež?“ Chu Wanningův hlas zněl drsně a řasy se mu chvěly. Potom zašeptal: „Tvůj charakter skutečně vykazuje nedostatky, které nelze nijak zmírnit …!“

Ta slova byla jako balvan, který se zřítil do vody a vytvořil obrovskou vlnu.

Mo Ran se divoce roztřásl. Ustoupil dva kroky dozadu, zavrtěl hlavou a zoufale se na něj zadíval.

To není možné …

To není možné …

To jsou slova, která mu Chu Wanning řekl v minulém životě, když v něj ztratil všechnu naději.

Proč to říká teď? Nebylo snad všechno v pořádku?

Mo Rana zachvátil strach, nechápal, co se děje. Chystal se promluvit, ale Chu Wanning ho uťal. Oči, ve kterých divoce planul hněv, mu zčervenaly.

Zachraptěl: „Jak dlouho mi ještě chceš lhát?“

Mo Ranova mysl se ocitla v úplném zmatku.

Kdy mu lhal? Co Chu Wanning zjistil?

Měl mnoho temných, nevyslovitelných tajemství. Upřel na Chu Wanninga vystrašený pohled. Neměl ani stín podezření, že to může být kvůli něčemu, co udělal Rong Jiu. Chu Wanning kráčel blíž, Mo Weiyu ustupoval. Couval, až narazil zády do zdi.

Chu Wanning se zastavil. Mlčky zíral Mo Ranovi do tváře. Mo Ran slyšel v jeho hlase zvláštní tíseň, jako by polykal vzlyknutí.

„Proč vůbec chceš, abych se vrátil? Abys mi mohl dál lhát, rozčilovat mě, vodit mně za nos? … Myslel jsem si, že jsi se změnil, Mo Rane – já myslel, že jsi hoden učení, že jsi se polepšil! Myslel jsem, že tě mohu vychovat, aby z tebe byl lepší člověk …“

Pomalu zavřel oči a pak tiše řekl: „Jsi nenapravitelný.“

„Mistře …“

„Táhni.“

„Nerozumíš, co znamená, abys táhnul?“ Chu Wanning prudce otevřel oči, jeho pohled byl mrazivý. „Mo Weiyu, zklamal jsi mě. Myslel jsi, že dokážu předstírat, že nic nevím a vrátím se s tebou do světa živých.“

Mo Ranovi se sevřelo srdce. Nedbal na Chu Wannigův hněv, chytil ho za zápěstí ve vlajícím rukávu a zavrtěl hlavou, doprošoval se ho s uslzenýma, zarudlýma očima. „Mistře, prosím, nezlobte se, řekněte mi, co se stalo, ano? Ať už jsem zase udělal špatně cokoli, já se změním, ano? Jen mě neodhánějte …“

Změním se … to už si přece sám řekl a změnil se? Kdyby tu nenarazili na Rong Jiua, dozvěděl by se Chu Wanning o těch trapných věcech?!

Říká se, že úzkost zamlžuje úsudek; Chu Wanning byl obvykle klidný a rozvážný, ale měl vznětlivou povahu a ve věcech lásky podléhal dojmům a návalům citů. Vztah mezi Rong Jiuem a Mo Ranem byl skutečně nesmírně nevhodný a Rong Jiu sehrál tak přesvědčivé divadýlko, že Chu Wanning úplně všemu uvěřil.

Protože se nemohl uvolnit z Mo Ranova sevření, zvedl Chu Wanning druhou ruku a v záchvatu vzteku chtěl přivolat Tianwen, ale nic se neobjevilo.

Byl tak rozzuřený, že se zapotácel; kdyby nebyl mrtvý, nejspíš by začal dávit krev.

Objevilo se šarlatové světlo, Mo Ran přivolal Jiangui. Vtiskl Jiangui Chu Wanningovi do dlaně a poklekl před svým mistrem, celou dobu ho držel za zápěstí v hrůze, že by mohl odejít.

„Mistře, já vím …“ řekl Mo Ran, „… v minulosti jsem udělal spoustu věcí, které vás rozhněvaly a rozrušily … ale od doby, co jsem přišel do podsvětí, jsem vám říkal jen pravdu.“

Zvedl hlavu, oči měl zalité slzami a zadíval se na něj. „Všechno to byla pravda, já jsem vám nelhal …“

Chu Wanning svíral Jingui, srdce mu hořelo hněvem a zároveň ho bolelo. Mo Ranova ruka, která držela jeho vlastní ruku se neovladatelně, zoufale třásla, ale nechtěla ho pustit. Jeho bolest byla téměř hmatatelná, až se zdálo, že pronikne až do Chu Wanningovy duše; jak ji mohl necítit?

Mo Ran pokračoval: „Mistr je rozrušený, když mi mistr nechce odpustit, tak ať mě bije, křičí na mně, ať dělá cokoli. Ale jestli mě už opravdu nechcete nikdy vidět … jestli si myslíte, … jestli si myslíte, že … že můj charakter vykazuje nedostatky, které se nedají nijak zmírnit …“

Hlas se mu zlomil.

Mo Ran, který stále klečel před Chu Wanningem, sklonil hlavu.

„Jestli o mně mistr … už opravdu nestojí …“

Nechtěl, aby Chu Wanning viděl jeho pláč, ale nemohl zabránit tomu, aby se mu třásla ramena a slzy tiše skrápěly zem.

„Potom … potom odejdu z hory Sisheng a nikdy … nikdy už nepřijdu mistru na oči, ale prosím … prosím …, já vás prosím …“

Jeho čelo se dotklo hliněné podlahy, na které klečel, ale jeho ruka stále pevně svírala Chu Wanningovo zápěstí, tak pevně, tak zarputile, jako by měl raději zemřít než ho pustit.

„Prosím, neodcházejte.“

„Mistře.“

Chu Wanning zavřel oči.

„Slíbil jste, že se se mnou vrátíte, prosím, neodcházejte …“

V hrudi měl bolest; byl jen zlomkem duše, tak jak mohl mít pocit, že má srdce probodané dýkami, že ho spalují plameny?

Chu Wanning prudce rozevřel oči; zuřil. „Já ti něco slíbil? A co potom to, co jsi ty slíbil mně? Tehdy na Jevišti ctnosti a neřestí jsi tvrdil, že chápeš svá provinění a pak, když jsi klečel v Síni nebeské čistoty, říkal jsi, že už to nikdy neuděláš – tak proč jsi nedodržel slovo! Mo Weiyu, to sis opravdu myslel, že se to nedozvím, že tě znovu nepotrestám?!“

Mo Ran byl vyděšený a zmatený, jako by z ničeho nic tápal v husté mlze. Zvedl hlavu a vzhlédl uslzenýma očima. „Cože?“

Sotva to slovo vyřkl a zasvištěl Jiangui, vzplanul šarlatovým ohněm a zasáhl jeho líc. Vybuchl oblak jisker, rozstříkly se kapky krve a v oblouku skropily zeď i zem.

Chu Wanning se doopravdy rozzuřil. Do úderu vložil všechnu sílu.

Na Mo Ranově tváři se rozevřela krvácející rána, ale on si jí nevšímal. Sevřel Chu Wanningovu ruku a s vytřeštěnýma očima se ptal: „Co to říkáte o Jevišti neřestí a ctností? Co má být se Síní nebeské čistoty? Co jsem … co jsem před vámi tajil? O čem vám lžu?“

Proud jeho otázek rozčílil Chu Wanninga ještě víc. Pokusil se ho znovu setřást, ale nedokázal to.

Mo Ranovi konečně došlo, že se něco děje. Trhnul hlavou a zadíval se do nitra skladiště –

Zatímco byli zaujatí hádkou a ničeho jiného si nevšímali, Rong Jiu se vykradl ven a utekl!

Mo Ran se začal tvářit jinak, hned jak mu došlo, že co se stalo. „… Mistře, nechali jsme se napálit! Pojďte, musíme pryč! Tady to už není bezpečné, rychle!“

Rozběhl se ke dveřím a vlekl Chu Wanninga za sebou, ale sotva byli venku, objevil se Rong Jiu doprovázený vojáky a brebentil: „Jsou támhle, ten živý a ta duše s ním … jsou dva …“

„Měl jsem tě zabít!“ zařval vztekle Mo Ran.

Nebyl čas se dohadovat. Mo Ran pospíchal kupředu, pevně svíral Chu Wannigovu ruku, prchali širokými průchody i úzkými uličkami. Pronásledovatelů bylo čím dál víc a palácem se za nimi nesl pískot a dupot. Chu Wanning se ohlédnul a uviděl, jak se čtyři nebo pět rojů svíticích lampiónů slily v jediný proud a ten jako se jako syčící ohnivý had vrhnul za nimi.

Rong Jiuova tvář zářila štěstím, když se se svým křehkým tělem, zesláblým roky týrání a zneužívání jako hladový vlk pustil do štvanice na Mo Rana a Chu Wanninga. Představoval si, že je najde jako první a udělá si tak jméno. Opájel úspěchem a důležitostí, až měl pocit, že tomu všemu poroučí.

„Chyťte je – chyťte toho živého vetřelce -!“

V běhu ho někdo nečekaně popadl za paži. Rong Jiu se rozčileně ohlédl a zaváhal, když spatřil velitele vojáků, kteří ho předtím chytili, ale přesto se mu dotčeně vytrhl. „Co na mně saháte? Běžte a chytněte toho člověka tam vepředu!“

„Pravda, to jsou ti uprchlíci, ale nepatříte snad k nim?“ Kapitán zlomyslně přimhouřil oči.

Znepokojený Rong Jiu odsekl: „Já utíkal, protože jsem chtěl pomoci čtvrtému králi k jejich polapení, to já jsem našel toho živého … To já zjistil, že Mo Weiyu není duch. Jen si nemyslete, že když mě zajmete, tak mě připravíte o mé zásluhy u čtvrtého krále!“

Kapitána to nejprve zaskočilo, ale potom si dal dvě a dvě dohromady a vyprsknul smíchy. „Tak vy jste to o něm zjistil? Zásluhy? Hahaha, já že vám chci sebrat zásluhy?“

Smích ustal.

„To jste tak zoufale toužil po nějaké pochvale, až jste zbláznil?! To sám čtvrtý král objevil toho živého! Myslíte si, že celý palác uzavřel magickou hradbou proto, aby chytil nějakého obyčejného ducha? Prý sebrat vám zásluhy, che! Jste snad slepý, že chcete zahanbit čtvrtého krále?“

Rong Jiu klopýtnul a svalil se na zem.

Jen se díval, jak oddíly vojáků proběhly kolem něj, jak se hnaly za Mo Ranem a Chu Wanningem. Rong Jiu se roztřásl, i rty se mu chvěly, když si mumlal: „Ono se to už vědělo? Čtvrtý král je … už odhalil sám? Já … já nebyl první? Ž-žádná zásluha? Já …“

Sny o bohatství a slávě, o poctách a obdivu zástupů na ulicích se zhroutily a vojenské boty je zašlapaly do země.

Rong Jiu chvíli zíral do prázdna a pak ho zachvátila šílená zuřivost, jak celou svou bytostí zápasil o svobodu. Měl tělo křehké jako jepice, nestál za moc, přesto se odmítal podvolit osudu, ale byl jako noční motýl vábený plamenem.

Nikdy neměl snadný život. Všechno, co znal bylo široké lůžko, muži, bohaté dámy, zákazníci, kteří přicházeli a odcházeli.

Pokoj bez oken, plný těžké vůně z bronzového vykuřovadla, kde noci i dny splývaly ve stejnou tmu. To byl celý jeho život. Jen jediná nekonečná temná noc. Chtěl vidět svítání. Pro to svítání, pro skutečný život, pro ten malý kousíček naděje, byl odhodlaný obětovat svou důstojnost, své tělo, svou čest, svou dobrotu, své svědomí … všechno, co měl.

Kvůli tomu světlu vletěl přímo do plamene.

„Počkejte! Počkejte na mně! Nesmrtelný pane Chu, zachraňte mě!“

„Zajistěte toho uprchlíka! Až to tu vyřešíme, odvedete ho na výslech přímo ke čtvrtému králi!“

Ne … Ne!“ Rong Jiu své bledé bezkrevné prsty zatínal do země, vlasy se mu uvolnily a zcuchaly, krásná tvář v měsíčním světle najednou vypadala hrůzně. Vyvalil oči, klekl si na kolena a nesouvisle vykřikoval: „Ne! Nesmrtelný pane Chu, zachraňte mě! Začal nepříčetně opakovat: „To já ho našel první! To já našel toho živého! Já! Tak se ke mně nesmíte chovat! Beze mne byste je nikdy nenašli! Chcete mi ukrást mou odměnu, mé zásluhy!“

Odvlekli ho pryč a jeho výkřiky přehlušilo dunění mnoha těžkých kroků …