Chu Wanning neslyšel Rong Jiuovy výkřiky, ale nepotřeboval vysvětlování, aby pochopil, že Rong Jiu ho ve skladišti chtěl rozčílit naschvál, aby měl příležitost vyklouznout a utéci.

Chu Wanning byl člověk, který obvykle o věcech důkladně přemýšlel, ať už šlo o cokoli, ale když se jednalo o Mo Rana, všechen rozum a rozvaha ho opouštěly. Byl příliš otupělý na to, aby poznal, jak snadno se nechal od toho drahouška balamutit.

Zadíval se na Mo Rana, který běžel několik kroků před ním a zpola proti své vůli se ho zeptal: „Šel jsi … do Pavilónu u broskvičky nesmrtelnosti někdy potom?“

Když Mo Ran nečekaně uslyšel jméno, které už téměř zapomněl, zavrávoral a vztekle zakřičel: „Ta svině Rong Jiu! On tvrdil, že jsem i potom chodil do Pavilónu u broskvičky nesmrtelnosti?! Proč bych to dělal? Mistře, vy se na mně zlobíte kvůli tomu? Protože řekl, že jsem vám lhal?“

„Po tom, co jsem musel jít na Jeviště neřestí a ctností, jsem už nikdy … podobná místa nenavštívil. Mistrovi bych nelhal, a jestli mi mistr nevěří, vezměte Jiangui, spoutejte mě a vyslýchejte.“

„… To není třeba.“

Chu Wanning sklopil oči a uviděl, že v ruce ještě stále pevně svírá Jiangui. Vzpomněl si, jak právě před chvílí nechal svou duchovní sílu proudit do vrbové větévky, protože chtěl Mo Rana bezdůvodně zbičovat do krve, to je opravdu …

Počkat, magická zbraň?!

Odlesk plamínků z Jiangui mu zatančil na kůži, světlo ve tmě. Chu Wanning na ně překvapeně zíral a mysl mu divoce vířila. Pokusil se obrátit tok duchovní síly, aby plynul z Jiangui do středu jeho dlaně a okamžitě ucítil mocný příliv síly.

Chu Wanning rázem věděl, kde duchovní sílu vzít –

Duchovní energie sice nemůže proudit mezi živými a mrtvými, magická zbraň nedělá rozdíl mezi tím, zda ji drží člověk, duch, bůh nebo démon, pokud to zbraň dovolí, energie mezi nimi bude proudit!

Mo Ran běžel stále kupředu, a teprve po chvíli si všiml, že Chu Wanning se zastavil. Okamžitě se obrátil a úzkostlivě se zeptal: „Mistře, stalo se něco?“

Rána na jeho tváři stále krvácela a v jeho z černých očí hleděla lítost.

Chu Wanning sevřel rty, cítil se dotčeně a bolestně zároveň. I když chápal, že Mo Ranovi ukřivdil, jeho pýcha mu říkala, že Mo Ran se přece zapletl s někým jako Rong Jiu, takže to švihnutí bylo zasloužené.

Ani po dlouhém přemýšlení Chu Wanning nepřišel na to, jaký tón hlasu má použít, nebo jak by se na něj měl tvářit, a tak prostě mluvil plochým hlasem a měl přitom kamennou tvář.

„Mo Rane, zastav a vrať se ke zdi.“

„Proč?“

„Ukážu ti kouzlo,“ řekl Chu Wanning dutě.

Mo Ran neměl čas si nad slovy svého mistra lámat hlavu. Uviděl, jak červené světlo z Jiangui proudí do Chu Wanningovy duše a ta se celá zahalila do rudých plamenů. Mo Ranovy oči se zúžily, když sledoval, jak Jiangui reaguje na Chu Wanninga a opačně. Najednou plameny zmizely. Muž zahalený do červeno-zlatých šatů pozvedl vrbovou haluzku, která praskala ohnivými jiskrami, otočil hlavou a oslovil Mo Rana: „Mo Rane, poruč Jiangui.“

Mo Ran tušil, co chce udělat, ale nedokázal tomu uvěřit. Rychle zakřičel rozkaz: „Jiangui poslechni mistrovy příkazy, jako by byly moje vlastní!“

Vrbová větévka v Chu Wanningově dlani hlasitě zapraskala, pak vybuchla rubínovými jiskrami; rozvinuly se lesklé lístky.

Chu Wanning natáhl druhou ruku a píď po pídi přejel Jiangui špičkami prstů. Vrbová ratolest, probuzená jeho dotekem, zasvítila ještě jasněji. Blížily se tisícovky duchů vojáků a hradby paláce, chráněné magickou bariérou s tyčily až k obloze. Nebylo kam uniknout.

Ale Chu Wanning nehodlal utíkat.

V očích se mu zablesklo světlo a náhle propukla bouře. Chu Wanningovy šaty se rozevlály v prudkém vichru, pozvedl vrbovou větévku a prudce jí švihnul do vzduchu. Jiangui vyletěl jako stoupající drak, zlatě zazářil a osvětlil noční oblohu.

Díky Mo Ranově rozkazu se Jiangui už Chu Wanningovi nevzpěčoval a namísto toho z něj bez ustání vycházel silný proud duchovní energie, který přijímala Chu Wanningova pozemská duše.

Chu Wanningovy oči se zatřpytily a hlubokým, mocným hlasem zvolal: „Jingui, deset tisíc rakví!“

„Prásk!“

Ze země vyrazily nespočetné propletené zlaté a červené vrbové větévky a začaly trhat mohutné zdi paláce, takže z nich zbyly jen hromady rozlámaných cihel. Jeden obzvlášť silný a dlouhý prut spoutal duchy vojáků dohromady a vtáhl je doprostřed rašících vrbových ratolestí, které je uvěznily.

Mo Ran překvapeně zíral na to, co se odehrávalo přímo před jeho očima, sledoval jak duchovní zbraň a část duše spolupracují, jako by spolu tančily v dokonalém souladu, jako by byly jedinou bytostí.

Díval se, jak se Chu Wanningovy šaty třepotají a jeho černé vlasy se vznášejí jako dým nebo temné mračno.

Za života i ve smrti je jeho mocný duch nepokořitelný.

Chu Wanning využil příležitosti, která se naskytla, vrhl se zpět a položil svou dlaň na zeď. Trvalo jen okamžik, aby se zavřenýma očima odhalil slabinu magické hradby.

„Devět stop nahoru, čtyři couly doprava, zaútoč ohněm!“

Mo Ran ihned poslechl příkaz a vyskočil vzhůru, a než duchové v paláci stačili něco udělat, ve svých dlaních kouzlem zažehnul oheň a vmetl plameny přímo do místa, které mu označil Chu Wanning.

Země se chvěla a hory se otřásaly. Hradby paláce, které sahaly až k obloze se náhle zmenšily na svou původní výšku, magické pečetě pukly a bariéra se zhroutila.

„Běž!“

Nebylo nutné to říkat dvakrát. Mo Ran vyskočil na vrchol zdi, obrátil se a vytáhl nahoru Chu Wanninga, který ho následoval. Podařilo se jim uniknout z paláce čtvrtého krále démonů. Jejich postavy rychle zmizely v noční temnotě.

Chu Wanning a Mo Ran se zastavili v úzké uličce, opřeli se o zeď a beze slova se dívali jeden na druhého. Nakonec to Mo Ran nevydržel a promluvil první: „Ten starý démon asi pukne vzteky … sss.“ Jak zvedl koutky úst k úsměvu, zabolela ho rána na tváři.

„Nesměj se,“ řekl Chu Wanning.

Mo Ran se tedy přestal usmívat. V tmavé uličce zatřepal řasami a svýma černýma očima upřel na druhého muže vřelý pohled. „Mistře, ještě se na mně zlobíte?“

Kdyby řekl: mistře, křivdil jste mi, Chu Wanning by se mohl cítit zahanbeně, proto se raději zeptal, zda se pořád zlobí. Chu Wanning zaváhal a pak změnil téma: „Dělej, pospěš si s tím kouzlem. Sice jsme právě utekli z paláce čtvrtého krále démonů a on se zatím zdráhá požádat o pomoc ostatní démonské krále, ale čím déle to bude trvat, tím hůř pro nás.“

Když Mo Ran slyšel ta slova, rázem pochopil, že Chu Wanning ho neopustí a nikam nezmizí. Jeho srdci, které celou dobu svíraly obavy, se konečně ulevilo.

Mo Ran se musel znovu začít uculovat. „Hm.“ Jenže, čím víc se usmíval, tím víc to bolelo. Bezděčně si položil ruku na tvář.

Mo Ran vytáhl lampión pro přivolávání duší. Vzal jej do obou rukou, sklonil hlavu a zpaměti odříkal zaklínadlo. Když je třikrát zopakoval, z lampiónu pro přivolávání duší vytryskla jasná záře, tak jasná, že ani jeden z nich nemohl otevřít oči. Matně slyšel zpěv mistra Huaizuie, jak se nese nad burácejícími vodami do říše mrtvých, jak se nese nad tichou Řekou zapomnění.

„Je čas návratu, … je čas návratu …“

Hlas byl velice vzdálený, dal se jen těžce zaslechnout, ale po chvíli opakování: „je čas návratu“, se hlas přiblížil a zněl Mo Ranovi přímo v uších.

„Proč dvě pozemské duše?“ Ve zvláštně znějícím hlasu mistra Huaizuie se ozývaly obavy.

Mo Ran zavřel oči a řekl Huaizuiovi vše, co se přihodilo.

Slabý hlas na chvíli ztichl.

„Setkal jste se v síni Shunfeng s Chu Xunem?“

„Ano. A co mistr?“

„To bude dobré. Když učený mistr Chu říká, že mít dvě pozemské duše je v pořádku, bude to tak,“ řekl Huaizui. „Jenže tento prostý mnich se dosud nikdy nepokoušel přivolat z říše duchů dvě pozemské duše najednou, takže mi to může trvat o něco déle. Dobrodinec Mo bude muset chvíli počkat.“

Mo Ran se zadíval na palác čtvrtého krále a zeptal se: „Jak dlouho? Právě jsme unikli z paláce čtvrtého krále démonů a nevím, kdy nás začnou pronásledovat.“

„Příliš dlouho ne. Klidně si odpočiňte, dobrodinče Mo.“

Jakmile Huaizui ta slova dořekl, jeho hlas zeslábl a postupně ho přehlušilo prozpěvování: „Je čas návratu.“

Chu Wanning nemohl Huaizuiův hlas slyšet, a tak se zamračil: „Co se děje?“

„Mistr má zvláštní duše, starší mistr řekl že musíme chvíli počkat,“ vysvětloval Mo Ran. „Palác je moc blízko, pojďme raději někam dál.“

Chu Wanning kývl. Když došli na nároží, obloha začala světlat a stařík, který mu předtím ukázal cestu, právě uklízel svůj stánek. Když zahlédl Mo Rana, udiveně zamručel.

„Našel jsi ho?“

Mo Ran nečekal, že ho znovu potká a napřed se zarazil a pak odpověděl: „Ano, ano, moc děkuji.“

„A za co? To mladý pán Cesty měl štěstí. Jé … co to máš na tváři?“

„A, to … to mě vojáci udeřili bičem,“ vymlouval se Mo Ran.

„To se nedivím. Duchovi nic obyčejného jen tak neublíží. Ach jo … to musí bolet.“

Stařeček chvilku váhal, potom rozložil svá kamínka, která nedávno sbalil, nandal dvě misky plněných knedlíčků a podal jim je.

„To jsou zbytky, co jsem dneska neprodal, nic za to nechci. Snězte je, než půjdete dál.“

Mo Ran starci poděkoval a pak sledoval, jak odchází a s námahou vleče svůj stánek. Položil misku vedle, na kamennou lavičku.

Chu Wanning neměl rád jarní cibulku a stařečkova polévka s plněnými knedlíčky byla jarní cibulky plná. Mo Ran ze své misky cibulku pečlivě vybral a vyměnil ji za Chu Wanningovu.

„Mistře, dejte si radši tuhle.“

Chu Wanning se na něj zadíval, ale neodmítl. Vzal lžíci a opatrně ochutnal.

Mo Ran pozoroval, jak jí, studená podsvětní polévka se dotýká jeho bledých rtů a ani polévka ani knedlíčky neubývají, jak to už chodí, když jedí duchové.

„Je to dobré?“

„Ujde to.“

„Není to tak dobré, jako knedlíčky, které vaříte vy.“

„Ehm!“ Chu Wanningovi překvapením zaskočilo. Zmateně se zadíval na mladého muže vedle sebe, který se na něj zubil a hlavu si podpíral rukama. Cítil se jako říční škeble, kterou někdo násilím otevřel a její útroby vystavil slunci.

„… Jaké knedlíčky?“

Starší Yuheng svraštil obočí, zatvářil se přísně a pokusil se předstírat, že jeho učitelská důstojnost právě nebyla pošlapána.

„Nemusíte to přede mnou tajit.“

Než stačil svou pošlapanou důstojnost zase sebrat, Mo Ran jí nadobro zadupal tím, že natáhl ruku a pohladil ho po vlasech.

Chu Wanning se hněval a zároveň se nesmírně styděl.

„Já už vím všechno.“

Mo Ran vyňal z váčku qiankun lampión s lidskou duší uvnitř a postavil ho vedle sebe na kamennou lavičku.

„Mistr se za života příliš ostýchal, ale jeho lidská duše byla pravdomluvná.“

„Uvařil jsem je pro tebe, ale to jen …“

Mo Ran zvedl obočí a zůstal na něj s úsměvem hledět.

Ale to jen co?

To jen proto, že jsem se cítil mizerně? To jen proto, že jsem nechtěl, abys zůstal o hladu? Protože jsem toho litoval?

Nic z toho by nikdy neřekl nahlas.

Chu Wanning pomyslel na tu nevyslovitelnou věc, kterou ukrýval ve svém srdci. Měl odjakživa daleko větší hrdost než všichni ostatní, a takové věci jako být k někomu laskavý, někoho milovat nebo mít pro někoho slabost, považoval za ostudu. Tak žil dlouhé roky, byl zvyklý na samotu, jako vysoký, silný strom na skále, který se vypíná k nebi a osaměle čelí bouřím.

Větve takového stromu se nerozkývají při každém vánku jako křehké květy, nepnou se jako plazivé úponky, svůdné a dusivé. Jenom pevně a tiše stojí, mlčenlivě chrání procházející poutníky před větrem a deštěm, dovoluje jim, aby se ve stínu jeho větví ukryli před spalujícím sluncem.

Snad proto, že vyrostl příliš vysoko, je příliš mohutný, lidé se musí napřed podívat nahoru, aby zjistili – ach, tak to on vrhá ten příjemný stín.

Jenže ti poutníci přicházejí a odcházejí, a nikdo z nich nevzhlédne, nikdo si ho ani nevšimne.

Lidé většinou se obyčejně dívají pod sebe, nebo nanejvýš do úrovně svých očí. Chu Wanning si na to postupně zvykl, až si přestal očekávat cokoli jiného.

Nikdo na světě se nenarodí tak, že by musel být na někom závislý, anebo být tím, na kom závisí jiní. Ti, kteří se vážou na ty silnější, jsou stále víc okouzlující, roztomilejší, ohýbají svá bezpáteřná těla, aby získali něčí přízeň, říkají sladká slova, aby dobyli svět.

Jiní jsou zase jako Chu Wanning. Od chvíle, kdy sešel z hory, vždy tu byl někdo, kdo na něm závisel. Lidé jako on jsou stále vytrvalejší, silnější, až jsou jejich tváře ze železa a srdce z oceli. Takoví lidé vidí ostatní jako zranitelné a neschopné; vidí u nich jen jak se je pokouší okouzlit a zahrnout lichotkami, sami proto nechtějí ukázat ani ždibec slabosti.

Takoví lidé drží meče, bývají vždy připravení, stojí vždy v plné zbroji. Nemohou ukázat slabost a neví nic o něze.

Už dávno zapomněli, že každý se rodí s city a náklonostmi, každý je silný i slabý zároveň. Každý se jako dítě uměl smát i plakat. Věděl, jak vstát, když upadne a také toužil po rukou, které ho zvednou.

Snad kdysi doufali, že někdo přijde a pomůže jim na nohy. Když na někoho čekali poprvé, nikdo nepřišel. Nikdo nepřišel ani podruhé. A když byli znovu a znovu zklamaní, pomalu si na to zvykli. Když konečně někdo přišel a pomohl jim, už o to nestáli, jen měli pocit, že se za to mají stydět.

No tak upadli.

Nezlomili si nohu, takže proč kolem toho dělat divadlo.

A kdyby si nohu zlomili? Takoví lidé si nanejvýš pomysleli: ale, je to jen zlomená noha, na to se neumírá, tak proč kolem toho dělat divadlo.

A kdyby zemřeli?

Jako duchové si mysleli: no, jsem mrtvý, tak proč kolem toho dělat divadlo.

Lidé jako on se neustále snažili vyhnout se nějakému divadlu, ale místo toho podlehli nevyléčitelné hrdosti.

Mo Ran se díval na tu nenapravitelnou osobu vedle sebe, a čekal, co mu řekne.

Chu Wanning nakonec neřekl nic, jen sevřel rty a odložil lžíci. Byl velice nešťastný.

Potom se zprudka postavil a řekl: „Zkus to zaklínadlo znovu, chci se dostat do lampiónu pro přivolávání duší.“

„He …? Mo Ran zamrkal a pak se zasmál. „Lampión pro přivolávání duší je nějaká ulita? Místo kam se můžete schovat, když se stydíte?“

Chu Wanning se zatvářil přísně a důstojně. Mávnul rukávy a řekl: „Já že se stydím? Vysvětli mi, proč bych se měl stydět?“

„Mistr se samozřejmě stydí, protože …“

Chu Wanning, který nečekal, že Mo Ran bude tak drzý, aby o tom začal mluvit, se cítil, jako by do něj bodal jehlou a rozzlobeně vykřikl: „Drž už hubu!“

„Protože mistr je na mně tak hodný.“

I Mo Ran teď vyskočil na nohy. Po obloze v říši mrtvých se hnaly rudé mraky a zakryly ponurý půlměsíc, ten znovu vykouknul, zalil zemi mrazivým bílým světlem a ozářil Mo Ranův obličej.

Už se nesmál; tvářil se velmi vážně.

„Mistře, já vím, že na mně jste hodný. Nevím, jestli si budete pamatovat, co jsem vám řekl, až se vaše duše vrátí, ale … to je jedno. Já vám to chci povědět. Od této chvíle jste pro mě jeden z nejdůležitějších lidí na světě. Tento žák v minulosti udělal spoustu hloupostí, mé srdce bylo plné zášti a nenávisti, přestože jsem měl určitě toho nejlepšího mistra na světě. Když na to teď myslím, cítím jen ohromnou lítost.“

Chu Wanning na něj tiše hleděl.

„Mistr je nejlepší, nejlepší mistr a tento žák je nejhorší, nejhorší žák,“ řekl Mo Ran.

Chu Wanning se nejprve cítil rozpačitě. Když však poslouchal, jak se Mo Ran svým omezeným slovníkem snaží vyjádřit, co má na srdci, dělá, co je v jeho silách, ale zároveň je zoufale neobratný, chvíli odolával, ale nakonec se neudržel a mírně se pousmál.

„Ach.“ Kývnul a zopakoval: „Mistr je nejlepší, nejlepší mistr a tento žák je nejhorší, nejhorší žák. Přinejmenším jsi konečně dosáhl trochy sebepoznání.“

Chu Wanning nebyl chamtivý; dával toho hodně ostatním, ale pro sebe toho žádal velmi málo. I když nezískal Mo Ranovu lásku, to, že se stal pro Mo Rana jedním z nejdůležitějších lidí a nejlepším mistrem, nebylo vůbec špatné.

Když šlo o city, cítil se jako nejubožejší žebrák, ale zdráhal se o něco prosit.

Teď mu někdo chce dát alespoň kousek placky, aby měl do čeho kousnout, a to mu stačí.

Jenže když ten hlupák Mo Ran celý ohromený uviděl, že dokáže rozesmát i tento kousek duše, srdce se mu zatetelilo radostí a plácnul: „Mistře, měl byste se usmívat častěji. S úsměvem jste mnohem hezčí než bez něho.“

Chu Wanning se okamžitě přestal usmívat. To ta jeho nevyléčitelná hrdost. Ta mu říkala, že být hezký, je pochvala, která byla dobrá leda pro špínu, jako Rong Jiu, když spolu cukrovali, a on o ní rozhodně nestojí.

Mo Ran se svým chabým úsudkem se stále zoufale snažil svého dobrého mistra pochválit. „Mistře, víte o tom? Když se usmíváte …uch … já nevím, jak to říct …“

Ztěžka hledal slova, která by vystihla krásu, kterou viděl. Něco, co se říká o úsměvu.

Dostal nápad a vyhrkl: „Už to mám! I na onom světě s úsměvem!“

Chu Wanning začínal opravdu zuřit a odmítal dál věnovat Mo Ranovi pozornost. Vykasal si rukávy a zvedl lampión pro přivolávání duší a vyplísnil ho: „Mo Rane, přestaneš s tím blábolením a odříkáš zaklínadlo? Jestli budeš dál žvanit nesmysly, půjdu radši zpátky do paláce čtvrtého krále. Rozhodně to bude lepší, než se vrátit mezi smrtelníky a poslouchat celé dny ty tvoje blbiny!“

Mo Ran byl zmatený.

I na onom světě s úsměvem … bylo to špatně?

Když má i v podsvětí tak krásný úsměv, ne, to nemůže být špatně …

Hádat se po cestě je dost nápadné. Mo Ran neměl ani tušení, co řekl zlého, ale když mu to mistr přikázal, tak zavře pusu. Mo Ran přestal přemýšlet, poškrábal se na hlavě a odtáhl Chu Wanninga na roh. Zpěv v jeho hlavě postupně sílil. Mo Ran se odvážil Huaizuie zeptat: „Starší mistře, jste už připravený?

Na druhé straně bylo chvíli ticho, pak zazněl hlasitý úder na dřevěný rybí bubínek, a ozval se Huaizuiův hlas, tak silně, jako by mu mluvil přímo do ucha.

„Téměř.“

Sotva Huaizuiův hlas dozněl, z Chu Wanningovy druhé pozemské duše vylétly skvrnky zlatého světla, duše pomalu bledla, zlaté světlo sílilo, až se celá rozletěla na desetitisíce třpytivých světlušek, které se zářivým obloukem, podobným Hvězdné řece vysoko na nebi, vlily do lampiónu pro přivolávání duší.

Mo Ran slyšel, jak zpěv mistra Huaizuie nese skrze burácející vodopád země mrtvých, nese se nad tichou a klidnou řekou zapomnění.

„Je čas návratu … čas návratu …“

Vzdálená, a přece blízká slova buddhistické mantry postupně odnášela všechno utrpení a bolest. Mo Ran objal lampión a ucítil, že jeho tělo je lehčí a lehčí, jako by se rozplývalo.

„Ko!“ zazněl úder do dřevěného bubínku v podobě ryby.

Jako říznutí studeným ostřím zvuk násilně přerušil jeho nadpozemsky povznesený stav.

Mo Ran otevřel oči a vypadalo to, jako by se právě probudil.

Říše duchů zmizela, jako pouhý sen. Zjistil, že leží na bambusovém voru, uvázaném pod mostem Naihe na hoře Sisheng. Voda pod svázanými bambusovými stvoly neúnavně proudila a vlnky šplouchaly.

Nebe bylo tmavě modré, se slabým dotykem červeně. Bambusový porost na březích řeky se kýval ve vánku; větřík unášel šepot tisíců lístků.

Zdálo se, že brzy přijde jitro.

Zmámeně zamrkal.

Najednou zjistil, že lampión pro přivolávání duší, který dosud objímal pažemi, je pryč. Vyděsilo ho to, tolik, že sebou prudce trhnul.

„Mistře!“

„Nekřičte,“ řekl někdo tiše.

Mo Ran se zhluboka nadechl, jako někdo, kdo právě prožil noční můru. Obrátil svou pobledlou tvář a uviděl Huaizuie na břehu v meditačním sedu bubnovat na dřevěnou rybu položenou na zeleném kameni. Otevřel oči.

„I když budete křičet, on vás teď neuslyší.“

Lampión pro přivolávání duší stál vedle dřevěného bubínku a zářil silným jasným světlem. Síla Chu Wanningovy duše byla nepopsatelně krásná.

Huaizui zvedl lampión, stal ze skály a kývnul na Mo Rana.

„Mladý dobrodinče Mo, vedl jste si velice dobře.“

Mo Ran rychle vstal a vyskočil z bambusového voru na zem. Dotíral na Huaizuie a úzkostně se vyptával: „Starší mistře, půjdeme teď k mistrovu tělu v Síni nebeského mrazu? Tak rychle, rychle. Bojím se, že když se opozdíme, duše se zase rozdělí.“

Huaizui si neodpustil pousmání: „Jak by se mohly duše tak snadno rozdělit?“ Potom dodal: „Nebojte se, tento prostý mnich již vyslal dobrodince Xu se vzkazem ctěnému vůdci sekty. Chu Wanningovo tělo by nyní mělo být na cestě do Pavilónu rudých lotosů. Tento prostý mnich se následně odebere do ústraní, aby o samotě provedl obřad pro uložení duší vašeho mistra zpět do jeho těla.“

„Tak pojďme, rychle!“ naléhal Mo Ran. Když viděl Huaizuiův lehký úsměv, hned dodal: Starší mistře nemusíte pospíchat, jen žádný spěch, žádný spěch.“

Obočí však měl nakrčené, nevědomky popocházel sem a tam a málem začal Huaizuie tahat za rukáv, takže to vypadalo na všechno možné, jenom ne na žádný spěch.

Huaizui zakroutil hlavou, zavzdychal a pak se smíchem prohlásil: „Netrpělivost mladému dobrodinci nijak neprospěje.“

Mo Ran zamával rukama: „Žádný spěch, žádný spěch, nejlepší je trpělivost.“

„Trpělivost je skutečně důležitá. Když duše jednou opustí tělo, nemohou se do hmotné schránky vrátit okamžitě, jinak by to bylo proti řádu nebes a duše by postihl rozklad. Tento prostý mnich bude přirozeně postupovat zvolna.“

„Dobrá, dobrá, dobrá, postupujte zvolna,“ opakoval Mo Ran, ale přesto se po krátkém zaváhání zeptal: „A za jak dlouho mistr obživne?“

„Za pět let,“ řekl Huaizui s ledovým klidem.

„Chápu, pět let je … Za pět let?!“

Mo Ranova tvář smrtelně zbledla, měl pocit, že se dusí.

„Nejméně pět let.“

 

Poznámky:

I na onom světě s úsměvem je rčení, které má vyjadřovat, že dotyčný žil svůj život tak, že ani po smrti nemusí ničeho litovat.

Nebeská řeka 天河 – čínské označení Mléčné dráhy