„Pane Cesty Zhao, pane Cesty Li, viděli jste už pořadí? Vítěz klání na hoře Lingshan je opravdu překvapivý!“

V Perlové čajovně se spolu vzrušeně dohadovala skupinka potulných kultivujících nad talířkem arašídů a konvicí vřelého čaje. Hlavním tématem jejich rozhovoru byly nejčerstvější novinky, které byly horké víc, než jejich čaj.

„Jasně, že jsem to už viděl! Nikdo nečekal, že vyhraje hora Sisheng, sektička z dolní kultivační oblasti. Ty starý prďolové z horní kultivační oblasti si teď můžou jít přeprat spodky. Hlavně sekta Rufeng, hehe, jejich předkové se teď musí obracet v hrobech! Jak se jmenuje ten, co vyhrál? Xue Fénix?“

„Cože? Hahaha, Xue Fénix? Starej Zhao, já z tebe asi umřu smíchy. Má přezdívku Syn fénixe! Jeho příjmení je Xue, jméno je Meng a zdvořilostní jméno má Ziming. Jeho táta je Xue Zhengyong. Jaký otec, takový syn, ten Xue Zhengyong toho umí taky dost!“

U ohniště seděl vysoký muž se staženou kápí, pil si máslový čaj a hleděl si svého. Když však uslyšel hovor, šálek u jeho rtů se zastavil a on tiše utrousil: „Hm?“

„Když mu říkají Syn fénixe, není to žádný přehánění. Každý mladý pán, co tam byl, měl magickou zbraň, ale on měl jen obyčejný meč, přesto se mu nedokázali postavit, bylo to neuvěřitelné.“

„Zapomněl si, kdo je jeho učitel? To se rozumí, že s žákem Yuhenga noční oblohy nebudou žádný žerty!“

„Popravdě, já si myslím že vítězství Xue Ziminga bylo už od začátku úplně jasné. Určitě jste slyšeli, že Xue Ziming se utkal v boji dvojic s Nangong Sim. A jestli chcete znát můj názor, tak já říkám, že kdyby se mu to děvče z jeho dvojice nepletlo pod nohy, dopadlo by to úplně jinak.“

Muž, který rozhovor napjatě poslouchat, při těchto slovech odložil šálek, aniž by z něj upil.

Otočil hlavu; oči měl čiré jako podzimní vody, ale pronikavé jako záře blesku – byl nesmírně pohledný. Usmál se na klábosivé kultivující a přidal se k jejich hovoru.

„Promiňte, v posledních dnech jsem kultivoval v horách, ztratil jsem přehled o čase a promeškal jsem soutěž na hoře Lingshan. Zaslechl jsem, že jste mluvil o tom, že první místo získal Xue Meng … Nevadilo by vám, povědět mi víc?“

Kultivující byli celí nadšení z toho, že získali posluchače, hned na Mo Rana kývali, ať si k nim přisedne a udělali mu místo.

I Mo Ran se naučil chovat – od doby, kdy vyrazil na cesty, dospěl. Poručil majitelce čajovny, ať jim dolije šálky čajem odrůdy Lingshanský déšť a pro všechny objednal kandované plody jujuby, koláčky s ořechy, třešně naložené v pálence a melounová semínka, usmál se a řekl: „Xue Ziming je miláčkem nebes, není tedy až takové překvapení, ale zaslechl jsem, že Nangong Si ze sekty Rufeng snad měl mít ve svém družstvu dvojic dámu …?“

Kroužek mužů rozveselilo, že se mohou bavit o ženách, i když k o ně samotné žádná dáma ani nezavadila.

„To měl. Byl to jeden z těch případů, kdy je hrdina poražen kvůli krasavici. Kdyby Nangong Si opravdu ukázal, co umí, kdo ví, jak by to s Xue Mengem dopadlo.“

„Chápu. To je velice zajímavé.“

Tak se to minulém životě nestalo, tehdy Ye Wangxi a Nangong Si společně obsadili první místo. Mo Ran si napřed myslel, že malého fénixe Xue Menga zasáhla Chu Wanningova smrt natolik, že se vlastním silami dopracoval úspěchu, ale teď se zdá, že Xue Mengovo snažení představovalo jen jednu stranu mince.

„Kdo ta dáma může být?“

„Ta holka se jmenuje Song … něco Tong, nepamatuju se přesně. Je moc hezká. Jak to vypadá, omotala si mladého pána ze sekty Rufeng pěkně kolem prstu.“

„Že je hezká, to ji nevystihuje. Je lepší říci, že je úchvatně krásná. Kdybych byl Nangong Sim, vzdal bych se vítězství v soutěži na hoře Lingshan, jen kdyby to tu krásku potěšilo.“

Přesně, jak si myslel.

Soutěž na hoře Lingshan zahrnovala tři disciplíny: jednotlivce, dvojice a hromadné utkání – výsledky ze všech tří se sčítaly a až ze součtu vyšel konečný vítěz. V minulém životě v soutěži dvojic stáli Xue Meng a Shi Mei proti Nangong Simu a Ye Wangximu. Ye Wangxi se později ukázal jako druhý nejsilnější muž světa, hned po Chu Wanningovi, takže není třeba dál rozebírat, jak dopadl jejich souboj. Nebesa vědí, co se mohlo stát, že Nangong Si přivedl to nemehlo Song Quitong, místo toho, aby soutěžil společně s Ye Wangxim …

Mo Ran položil svůj šálek a hladil si spánek.

Co si ten chlapík sakra myslel?

„Ó, ty ženy. I takový divoký hřebec jako Nangong Si je zkrocený natotata.“ Postěžoval si jeden z nich a ostatní se hlasitě rozesmáli.

Mo Ran se musel zeptat: „A co Ye Wangxi?“

„Kdo?“

„Ye Wangxi,“ zopakoval Mo Ran.

Z nepochopení vepsaného v jejich obličejích Mo Ran pocítil trpkost. Vždyť ten člověk Mo Rana v minulém životě zahnal do úzkých … jak to, že ho neznají!

Zamával rukou a začal vysvětlovat: „Ten druhý mladý pán ze sekty Rufeng; dlouhé nohy, přívětivá povaha, moc toho nenamluví, bojuje s mečem a …“

Když Mo Ran viděl jejich tupé výrazy, povzdechl si a přestal s jeho popisem, protože už znal odpověď.

„… lukem.“

„Toho neznám.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Bratře, jak jste se o něm doslechl? Sekta Rufeng vyslala na klání na hoře Lingshan šestnáct žáků, ale ani jeden z nich se nejmenoval Ye.“

Ye Wangxi se tedy v tomto životě soutěže nezúčastnil.

Mo Ran se odmlčel. Vzpomněl si na příhodu v hostinci, kdy Ye Wangxi řekl Nangong Simu: „Vy se vraťte, já odejdu.“ Najednou mu bylo neveselo a cítil lítost.

To není možné, že ne?

Ye Wangxi opravdu odešel ze sekty Rufeng?

V minulém životě Ye Wangxi řekl před svou popravou katovi, že chce být pohřbený v hrobce hrdinů sekty Rufeng, vedle Nangong Siho. Mo Ran si musel povzdechnout, jak je možné, že to dopadlo takhle? Drobné změny, kousek po kousíčku a najednou je všechno úplně jinak. Svět je vzhůru nohama, kde bylo dříve moře, je teď souš.

Změna osudu může být prudká jako zuřivá bouře. Vzdát se nenávisti minulosti se neobejde bez prolité krve a hořkých slz. Tak to bylo u něj a Chu Wanninga.

Ale změna osudu může být jako mrtvé ticho, jako je to u Ye Wangxiho a Nangong Siho.

Snad nastala právě tehdy v hostinci, když Nangong Si dovolil Ye Wangximu a jeho doprovodu zůstat přes noc. Snad Nangong Si dostal uprostřed noci žízeň, zašel si pro čaj a tam narazil na ubohou Song Quitong.

Snad mu Song Qiutong nalila pohár vody, možná upadla, když se na zraněné noze belhala po schodech; to už se nikdy nedozví.

Třeba byl nešikovný, když pil vodu a polil si šaty a ona mu nezištně nabídla svůj kapesník. Tehdy se mezi nimi ještě nic nestalo a Nangong Si jí pravděpodobně řekl jen stručné „díky.“ Nikdo z nich neslyšel, jak se k nim s burácením valí osud.

Nangong Si zazíval, když stoupal po schodech.

Song Qiutong tam stála a dívala se, jak odchází.

A Ye Wangxi ve svém pokoji zapálil svíčku, aby mohl pokračovat ve čtení knihy.

V minulém životě si Mo Ran přestavoval, že je všemocný a vševědoucí a myslel si, že pochopil koloběh života a smrti.

Teď chápal že všichni na světě jsou jako vodní býlí unášené proudem, které může rozptýlil vítr nebo déšť; křehké zelené výhonky duší, které se mohou snadno polámat o kamenitý břeh.

Měl takové štěstí; napřed ho to zaneslo daleko a pak ho proud vrátil k Chu Wanningovi.

Pořád může svému mistru prokazovat úctu, ještě může říci: „Odpusťte mi, že jsem vás opustil.“

Dopil čaj a rozloučil se.

Venku se zvedl vítr a záhy přišel i déšť.

Mo Ran si přetáhl kápi a zamířil do hlubokého lesa.

Jeho postava se vzdalovala a zmenšovala se, až z ní byla jen malá černá skvrna v soumraku, jako kapka tuše, která se rozpouští v misce vody, pomalu bledne a mizí.

Prásk!

Na obzoru se blýsklo, temnou oblohou zaduněl hrom a déšť přešel v lijavec.

„Prší.“ Kdosi vyšel ven z čajovny, a s úderem hromu se rychle poroučel nazpátek.

„To je určitě bouřka … sakra, dal jsem sušit proso na sluníčko, teď už z něj bude bláto.“

„No tak dobře, hej paní, přinesete nám ještě konvici čaje? Raději půjdeme domů, až se vyčasí.“

Mo Ran kráčel deštěm, běžel deštěm, pádil deštěm a v dešti skrýval nesmyslných dvaatřicet let svého minulého života.

Nevěděl, jestli hustý déšť dokáže smýt jeho viny; Chu Wanning mu odpustil, ale on si neodpustil. Jeho srdce bylo těžké, tak těžké, že sotva dýchal.

Chtěl zbytek svého života využít ke konání dobra, všechno napravit. Ale může déšť za celý život smýt zlo prorostlé kostmi, nečistotu, která mu proudí v krvi?

Přál si, aby pršelo celých pět let.

Přál si, aby až se Chu Wanning probudí, mohl před něj předstoupit trochu čistší a pak být ještě čistější. Nechtěl být špinavý, až ten čas nastane, špinavý jako bahno, jako prach, jako hlína na hrnčířových botách, špína za nehty žebráka.

Přál si jenom, aby, než se Chu Wanning probudí, byl sám o trochu lepší a pak ještě o trochu lepší. Jen tak ten nejhorší, ale úplně nejhorší žák na světě mohl sebrat odvahu a oslovit toho úplně nejlepšího mistra na světě.

Té noci Mo Ran onemocněl.

Býval obvykle silný a zdravý, ale když takoví lidé onemocní, je jejich nemoc těžká a zlá.

Ležel v posteli, zachumlaný do silné přikrývky. Snil o věcech, které se udály v minulosti, o tom, jak Chu Wanninga mučil, jak se Chu Wanning zmítal pod jeho tělem, jak mu Chu Wanning umíral v náruči. Vzbudil se do skučení větru a bubnování studených dešťových kapek venku. Našel křesadlo, aby zapálil svíčku, ale jen do něj mnohokrát marně bušil, z křesadla nevyšla ani jiskřička. Unaveně odhodil pazourek a ocílku. Schoval si tvář do dlaní a pak si ji zuřivě mnul, bolestivě se tahal za vlasy, ohryzek v krku mu poskakoval; vyl zoufale, jako poraněné zvíře.

Unikl smrti, unikl ponížení, ale nakonec nemohl uniknout svému svědomí.

Bylo to strašné, občas nedokázal rozlišit sny a skutečnost, musel se neustále hlídat, aby věděl, zda spí nebo bdí.

Cítil strašnou bolest, jako by jeho duše byla rozpolcená ve dvě a jedna duše patřila minulosti a druhá současnosti. Duše zápasily a zraňovaly se, jedna proklínala tu druhou, říkala, že je šílenec s rukama potřísněnýma krví a ta druhá to oplácela; jak je možné, že teď předstírá, že neudělal nic zlého, jak vůbec může kráčet po zemi.

Duše současnosti spílala duši minulosti: Mo Weiyu, Taxian June, ty darebáku, proč jsi se dopouštěl takových hříchů? Jak mám napravit, co jsi napáchal?

Já chtěl začít znovu, ale ty mě strašíš, pronásleduješ mě ve snech, v opilosti, ve slabém světle svící, vrháš se na mně, když to nečekám, abys mě se svou křivou tváří proklínal!

Proklínal mně tisícerou smrtí, po které už nepřijde žádný život, proklínal mě věčným utrpením, které čeká na ty zlé.

Říkáš, že je to jen sen, který se jednoho dne rozplyne. Zaklínáš mě tím, že se jednoho dne probudím zpátky v paláci Wushan. Zlomyslně se mi vysmíváš, když mi připomínáš, že na mně nikomu nezáleží.

Že už jsem vlastníma rukama zabil jediného člověka, který by za mne dal život.

Ale byl jsem to já?!

Ne, ne, to jsem nebyl já, to jsi byl ty, Taxian June! Ty, Mo Weiyu!“

Já nejsem ty, já ne …

Nemám na rukách krev, já …

Já můžu začít znovu.

A druhá polovina duše kvílela právě tak, ve zkřiveném obličeji se otevřela ústa plná ostrých zubů.

To necítíš žádnou vinu?

Nezničil jsi všechno úplně sám?

Proč nezemřeš?! Proč svou krev neobětuješ všem těm lidem, kterým jsi v minulém životě ubližoval bez jediného zatraceného důvodu?!

Ty stvůro! Ty pokrytče!

Ty že jsi jiný než já? Ty jsi Mo Weiyu, stejně jako já! Máš stejné vzpomínky a neseš stejné viny, nikdy se mně nezbavíš – já jsem tvoje noční můra, tvůj démon. Já jsem ty, jsem v tvém srdci, ve tvých snech, to já jsem tvá odporná duše, kterou jednoho dne budou nebesa soudit!

Začít znovu?

Jak to chceš sakra udělat? Kde bereš to přesvědčení, že máš nějaké právo začít znovu? Jenom všechno ničíš a ničíš i ty, kdo tě milují.

Všechno dobro jsi konal jen proto, abys trochu ulevil výčitkám svědomí, viď?! Ha! Mo Weiyu! Troufneš si ukázat mu, kým jsi v minulém životě byl?

Máš dost odvahy, na to abys Chu Wannigovi dovolil poznat, že to jsi byl ty, kdo ho říznul do hrdla a nechal krvácet, kdo mu ze života udělal noční můru! Že jsi to byl ty, kdo ze světa udělal peklo, sužované hladomory a neštěstím!

To jsi byl ty.

Hahaha, ty prokleté zvíře, já jsem ty a ty jsi já! Neunikneš mi, protože jsi mnou, Mo Weiyu! Ty víš, že je to pravda!

Mo Ran měl pocit, že šílí. Tápal rukou podíl postele, až nahmatal křesadlo a ocílku a znovu se pokusil v noční tmě zapálit svíčku.

Ale svíce ho odmítla poslouchat, ani svíčce na něm nezáleželo, aby ho zachránila.

Byl opuštěný ve tmě, ruce se mu neovladatelně třásly, jak se znovu a znovu pokoušel vykřesat oheň, ale neobjevila se ani jediná jiskra.

Nakonec klesnul na lůžko a začal hlasitě vzlykat. Pořád dokola se omlouval – v noční tmě se mu zdálo, že okolo postele stojí zástup stínových postav, které mu spílají a požadují, aby jim zaplatil svým životem, kvílí na něj, že kdo byl jednou zlý, zůstane zlým napořád. Mo Ran nevěděl, co dělat, jen bezmocně drmolil: „Odpusťte mi, odpusťte mi …“ Nikdo ho však neposlouchal.

Nikdo mu nechtěl odpustit.

Hlavu měl horkou a srdce ho pálilo.

Najednou uslyšel tichý vzdech.

Otevřel oči a mezi přízračnými stíny spatřil Chu Wanninga, který vypadal přesně tak, jak vypadat měl – sněhobílý šat se dotýkal podlahy, měl dlouhé a široké rukávy, jeho rysy byly půvabné jako vždy.

Přistoupil k lůžku.

Mo Ran mezi vzlyky šeptal: „Mistře … já … nemám právo vám přijít na oči …“

Chu Wanning neřekl nic, sebral křesadlo a jistými pohyby zapálil svíčku, kterou Mo Ran nedokázal rozsvítit.

Kde je mistr, tam je světlo.

Kde je Chu Wanning, tam je plamen.

Stál vedle svícnu, dlouhé řasy sklopené. Pak vzhlédnul, zadíval se na Mo Rana a věnoval mu klidný úsměv. Řekl: „Mo Rane, spi. Vidíš, teď svítí světlo. Nemáš se čeho bát.“

Mo Ran měl pocit, jako by mu ze srdce spadlo něco strašlivě těžkého, a hlava ho bolela, jako by se mu měla rozskočit; ta slova mu zněla tak povědomě, jako by je už někdy slyšel. Ale nemohl si vzpomenout.

Chu Wanning si shrnul rukávy a posadil se na postel. Venku padal studený déšť, ale v pokoji bylo teplo a noc už nebyla temná.

„Zůstanu tu s tebou,“ řekl Chu Wanning.

Při těch slovech se mu bolestně sevřelo srdce, jako by se chtělo zavázat na uzel.

„Mistře, nechoďte pryč.“ Sevřel Chu Wanningovu ruku v širokém rukávu.

„Já neodejdu.“

„Když odejdete, bude tu zase tma.“

Mo Ran slzel. Styděl se, proto zvedl dlaň a zakryl si oči. „Mistře, nenechte mě samotného … prosím …já už nechci být císařem, opravdu … prosím, neopouštějte mě.“

„Mo Rane …“

„Prosím.“ Možná to bylo tím, že blouznil z horečky, nebo tím, že něco uvnitř něj vědělo, že je to jen sen, že až se probudí, Chu Wanning tu nebude, pořád tiše opakoval: „Prosím, neopouštějte mě.“

Ledové kapky bušily na okno jako nespočetní pomstychtiví duchové, kteří si přišli pro Mo Ranův život.

Ale v Mo Ranově snu Chu Wanning zažehl světlo a ten maličký plamínek zaháněl všechen chlad.

„Dobře, já nikam nepůjdu.“

„Nepůjdete?“

„Nepůjdu.“

Mo Ran otevřel ústa, aby mu poděkoval, ale vyšlo z nich jen zakňučení, jaké vydávají psi, když chtějí někoho obměkčit.

„To říkáte všichni, že ode mě neodejdete, že mě neopustíte.“ Mo Ran už upadal do tvrdého spánku a zmateně mumlal se zastřenýma očima. „Ale nakonec všichni odejdete. Nikdo o mně nestojí, polovinu života jsem jako toulavý pes … když si mě někdo vezme k sobě, po pár dnech mě zase vyhodí … já už nemůžu … vážně … mistře, já už nemůžu, už jsem tolik unavený, už nemůžu dál …“

Jako hladový toulavý pes, který nemá žádný domov, s odřenými packami a špinavou, slepenou srstí, aby přežil, neměl jinou volbu, než se rvát o potravu s žebráky a zdivočelými kočkami.

Po takové době špatného zacházení už nikomu nedůvěřoval; když se někdo sehne, obyčejný pes si bude myslet, že mu chce dát nějaký pamlsek, ale toulavý pes čeká, že po něm hodí kámen. Mít se stále na pozoru, a stále jít, jít, a vrčet na všechno a na všechny – to byl jeho úděl.

„Mistře, až o mně už jedou nebudete stát, tak mě prosím zabijte, jenom mě nevyhánějte,“ zašeptal mezi vzlyky. „Strašně bolí, když vás pořád jen vyhánějí, to já radši umřu …“

Horečka mu stoupala, až se změnil v propocený uzlíček.

Až zapomněl, kde je, zapomněl, kdo ho navštívil ve snu.

„Mami,“ zamumlal, než ztratil vědomí. „Stmívá se, já mám strach … já chci domů …“

 

 

Poznámka: Název kapitoly je parafrází na citát z Du Fuovy básně Snění o Li Baiovi. „Starý přítel vchází do mých snů, protože ví, že na něj často myslím. Teď, když jsi byl polapen, jak jen dokážeš roztáhnout křídla a svobodně se toulat?“ Du Fu (712 -770) byl básník a úředník, který žil období dynastie Tchang a je považován za jednoho z nejvýznamnějších čínských básníků. Česky vyšel výbor jeho básní pod názvem Kam spěchají ty květy.