Krasopisně sepsaný žebříček hlásal:

První místo: Nangong Si pozice: mladý pán sekty Rufeng

Druhé místo: Xue Meng pozice: mladý pán z hory Sisheng

Zavřel knihu, každý sval v obličeji napjatý, jak se bránil nutkání roztrhat ji na kousky a zapálit.

„Ano, chápu,“ syčel Xue Meng skrz zaťaté zuby, a s výhružným výrazem obličeji podal knížečku vyděšenému prodavači.

„Tuto knihu mi zabalte zvlášť, musím si ji podrobně prostudovat.“

Opis „Nebesa vědí jakých žebříčků“ si Xue Meng nacpal do rukávu. Veliký balík knih a svitků, který mu zabalil prodavač, nesl na zádech a šoural se zpátky na horu.

Vztekal se.

Zuřil, až se mu dělalo zle.

Druhé místo v žebříčku sebestřednosti mladých pánů?

Taková kravina! Co to je za hovado, že to mohlo napsat! Kdyby ho znal, tak by z něj ty žebříčky vymlátil! Sebestřednost, to určitě! Ten podělanej pes!

Hněv vyvážil předchozí divokou radost, takže když se Xue Meng vrátil k Pavilónu rudých lotosů, měl více méně svou běžnou náladu. Pořád sice cítil radost, ale záchvat hněvu mu pročistil hlavu.

Na stráži před pavilónem stálo několik zkušenějších žáků a odháněli zvědavce, aby starší mohl odpočívat.

Xue Meng však byl mladým pánem, kdo by se mu odvážil postavit do cesty?

A tak Xue Meng bez překážek vstoupil dovnitř.

Už padla noc a z pootevřených oken hlavní síně pavilónu se vylévalo medově žluté světlo. Protože Xue Meng nevěděl, zda mistr bdí nebo spí, s balíkem knih v náručí otevřel dveře a opatrně našlapoval, když se vkrádal dovnitř.

Bylo tam takové ticho, že slyšel tlukot vlastního srdce.

Xue Meng zadržel dech a když se zadíval na lůžko, pustil brožurku „Nebesa vědí jakých žebříčků“ z hlavy.

Xue Meng v tichu bez mrknutí zíral na postel.

„Ech?“

To v posteli nikdo neleží?

Chtěl se jít podívat blíž, v tom ucítil na rameni ledovou ruku.

Zároveň se ozval skřípavý, studený hlas: „S jakými úmysly přicházíte do Pavilónu rudých lotosů?“

Xue Meng s námahou otočil hlavou, v krku mu zakřupalo a v šeru uviděl mrtvolně bledou tvář. Lekl se tolik, až zaječel: „Ááááá!“

Bezděky se ohnal rukou, aby toho člověka odstrčil.

Ale ten byl rychlejší, rychlostí blesku udeřil Xue Menga do šíje a prudce ho kopnul do břicha. Donutil ho padnout na kolena a držel ho v pevném úchopu. Knihy a svitky, které Xue Meng nesl, se rozsypaly na podlahu.

Xue Meng byl nejprve trochu překvapený, ale, když se ocitl na zemi, úplně to s ním otřáslo!

Pět let poctivě cvičí, den, co den, už dávno není chlapcem, kterým býval, ani Nangong Si pro něj není žádný soupeř. Ale tenhle člověk, kterému ani pořádně nevidí do tváře, ho ve dvou pohybech snadno přemohl a nedal mu žádnou příležitost pro protiúder. Kdo to může být?

Zvonilo mu v uších a do hlavy se mu hnala krev.

Pak ten člověk ledovým hlasem řekl: „Pět let jsem pobýval v ústraní a teď si najednou každý myslí, že mi může chodit po domě, jak se mu zachce. Kdo vás učí a kde je váš mistr? To vám nevštípil žádná pravidla?“

Sotva to dořekl a Xue Meng vyskočil a pevně ho objal.

„Mistře! Mistře!!“

Xue Meng zvedl hlavu. Chtěl zadržet pláč, ale slzy mu tekly proudem. Mezi vzlykáním ze sebe ztěžka vypravil: „Mistře … to jsem já … podívejte … to jsem já …“

Chu Wanning se probudil a byl se vykoupat, proto byl jeho dotyk studený a trochu mokrý. Stál na místě, a i když tu bylo šero, bylo vidět, že se už uklidnil.

Na zemi před ním klečel mladý muž, ve věku asi dvaceti let. Měl světlou pleť a silné, tmavé obočí, které se nad očima klenulo blíž, než bývá u většiny lidí obvyklé a dodávalo mu zadumaný výraz. Rty měl plné, růžové a pěkně tvarované. Jeho tvář působila zhýčkaně a trochu změkčile, obzvlášť když se zlobil. Lidé s takovým výrazem bývají označováni za svádivé, nebo vyzývavé, ale to nebyl jeho případ. Nejvýraznější v jeho obličeji byly oči a Xue Mengovy oči byly jiskrné jako silná pálenka, ostré, pronikavé a panovačné. A ostrá pálenka zůstane pálenkou i v poháru z křehkého bílého nefritu.

Koneckonců uběhlo pět let. Xue Mengovi bylo teprve šestnáct, když Chu Wanning zemřel. Teď je mu dvacet jedna let. Dospívající chlapci nejvíc vyrostou mezi šestnácti a sedmnácti, každý rok vypadají jinak, každý půlrok se jim mění stavba těla. Když ho Chu Wanning po pěti letech znovu uviděl, vůbec ho nepoznal.

Chu Wanning se na něj dlouze zahleděl a pak pomalu vyslovil: „… Xue Mengu.“

Jako by ho volal jménem, ale také jako by si to jen říkal pro sebe.

Takže to je Xue Meng, který už není tím dorůstajícím mladíčkem z jeho vzpomínek; vyrostl, má široká ramena a je vysoký …“

Chu Wanning k němu obrátil tvář, která nic neprozrazovala.

„Proč klečíš? Vstaň.“

A je vysoký asi stejně jako on.

Kolik času uteklo je nejvíc vidět na těch mladých. Z dětí jsou najednou dospělí muži. První člověk, kterého Chu Wanning po svém probuzení uviděl, byl Xue Zhengyong. Tehdy si naplno neuvědomil, jak dlouhá doba je pět let. Ale když teď vidí Xue Menga, chápe, jak dávno to je, že mnoho lidí i věcí se v průběhu času změnilo.

„Mistře, v soutěži na hoře Lingshan …“ Xue Mengovi se podařilo trochu se uklidnit, držel se však Chu Wanninga jako klíště a tlachal o všem možném.

„Obsadil jsem první místo.“

Chu Wanning se na něj zadíval a pousmál se: „Samozřejmě.“

Xue Meng zrudnul a pokračoval: „Já, já bojoval s Nangong Sim a on, on měl magickou zbraň, já ne, já, já …“ Zastyděl se, že se tak okatě vychloubá. Sklonil hlavu a začal si rozpačitě žmoulat lem šatů.

„Já jsem mistrovi neudělal hanbu.“

Chu Wanning s úsměvem přikývnul: „To muselo být ohromně těžké.“

„Ne, to ne!“ Xue Mneg se zarazil a prohlásil: „Já jsem to udělal rád.“

Chu Wanning natáhl ruku a chtěl Xue Menga pohladit po hlavě, jak to vždycky dělával, ale pak si vzpomněl, že Xue Meng už není dítě, nebylo by to právě nejvhodnější. Zarazil se a na místo toho Xue Menga poplácal po rameni.

Společně posbírali knihy rozházené po zemi a srovnali je na stůl.

„Koupils jich moc,“ postěžoval si Chu Wanning. „Jak to mám všechno přečíst?“

„Není jich moc, mistr čte rychle, bude to sotva na jeden večer.“

Xue Mengův obdiv neochladl ani v nejmenším, Chu Wanning však zjistil, že nenachází slova. Protože nevěděl, co by řekl, zapálil svíčku a začal se probírat knihami.

„Síň Jiangdong má nového vůdce?“

„Ano, novým vůdcem jejich sekty je žena a říká se, že pěkně rázná.“

Chu Wanning četl dál. Stránka byla plná sáhodlouhých výkladů o Síni Jiangdong, které Chu Wanning pozorně pročítal, ale když se dostal k odstavci nadepsanému „Životopis nové vůdkyně sekty Síň Jiangdong“, jako mimochodem se zeptal: „A co Mo Ran? Co celou dobu dělal?“

Dal si záležet, aby ovládal hlas a otázku položil nezávazným tónem.

Xue Meng nad jeho otázkou nijak nehloubal a stručně odpověděl: „Ten je v pořádku.“

Chu Wanning vzhlédl: „Co znamená v pořádku?“

Xue Meng chvíli přemýšlel, jak to říci. „To znamená, že je z něho teď více méně slušný člověk.“

„To znamená, že předtím slušný nebyl?“ Ale než Xue Meng stačil otevřít ústa, kývnul. „To nebyl. Pokračuj.“

Xue Meng uměl vlastní zásluhy popisovat pomocí dlouhých příběhů plných dějových odboček a dramatických zvratů, ale pokud šlo o činy jiných lidí, odbýval to stručně – obzvlášť když šlo o Mo Rana.

„Toulal se těch pár let sem a tam. Trochu vyrostl,“ řekl Xue Meng. „To je asi všechno.“

On se klání na hoře Lingshan nezúčastnil?“

„Ne. V té době kultivoval ve Sněžném údolí.“

Chu Wanning se už dál nevyptával.

Probrali spolu kde co, ale pak se Xue Meng začal bát, že by ho mohl příliš unavit, pominul dalších tisíc věcí, o kterých mu chtěl vyprávět a omluvil se.

Poté, co odešel, si Chu Wanning, stále v šatech, lehl do postele. Pamatoval si vše, co se stalo v podsvětí. Proto ho nepřekvapilo, že se Mo Ran tolik změnil. Jara a podzimy ubíhají každému; během let, která promeškal Xue Meng vyrostl tak, že ho skoro nepoznal; uvažoval na tím, jak asi teď Mo Ran vypadá.

Přemýšlel nad tím, co mu před svým odchodem řekl Xue Zhengyong: „Yuhengu, zítra v Síni Mengpo uspořádám hostinu na oslavu vašeho návratu z ústraní. Žádné odmlouvání netrpím, už jsem poslal Ran Erovi dopis. Nechcete snad, aby se sem trmácel celou cestu a pak nedostal nic teplého do žaludku, ani doušek vína?“

Proto Chu Wanning neodmítl. Neměl rád velká shromáždění, ale měl slabost pro Mo Rana.

Xue Meng mu také řekl, kolik vesnic na úpatí hory Baitou bylo zničeno, potom, když se v Motýlím městě znovu otevřela Nebeská puklina, a že většina z těch co přežili byla zraněna nebo zmrzačena. Kvůli rozsahu té pohromy byly vesnice dosud v troskách a celý kraj sněžných plání připomínal peklo na zemi.

Tam Mo Ran odjel, aby pomáhal vesničanům s obnovou jejich domovů.

Pokračoval ve čtení pod svíčkou, ale nakonec se neubránil nutkání. Vstal a mávnutím rukávu přivolal květ jabloně haitang, určený k posílání zpráv. Zamyslel se a řekl: „Vůdče sekty, mohl bych vás požádat, abyste Mo Ranovi poslal další dopis. Bylo by sice skvělé, kdyby přijel včas, ale bude v pořádku, když se opozdí. Nedávno se ochladilo a zimy v oblasti hory Baitou bývají kruté. Vyřiďte mu, ať se napřed postará o vesničany. Ať nikam bezhlavě nespěchá.

Chu Wanning nechal květ odletět a s povzdechem si lehnul zpět do postele, zvedl zpola rozečtenou kroniku světa kultivace a pustil se do čtení.

Takovou rychlostí, jak tvrdil Xue Meng, nečetl. Nebyl schopen přečíst za noc stoh knih, ale přečíst dvě, tři mu nečinilo potíže.

Rozehřátý vosk stékal po svícnu a připozdívalo se. Chu Wanning zaklapl knihu, zavřel oči a uprostřed čela mu vyskočila tenká vráska.

Už si přečetl o všem, co se ve světě kultivace během posledních pěti let událo. Záznamy byly napřed poněkud suchopárné, ale když došel k druhém otevření Nebeské pukliny v Motýlím městě, Mo Ranovo jméno na něj vyskakovalo ze všech stran.

Chu Wanning napřed ležel na boku, jednou rukou si podpíral bradu a druhou otáčel stránky, ale když došel k této části, posadil se, držel knihu oběma rukama a napjatě četl.

Lidé z dolní kultivační oblasti prchali na východ, ale tam byli zastaveni střeženou zdí a byl jim odepřen vstup. V těch dnech zatažená bezslunná obloha umožnila přízrakům, aby se volně pohybovaly krajinou. Prostý lid před zdí umíral po tisících a krev zbarvila řeky do ruda. V září došlo na sedmnáct dní k odříznutí zásobovacích cest. Vyskytly se případy kanibalismu.

Byly tu popsány události z doby, kdy démoni a zlí duchové soužili dolní kultivační oblast a mnoho lidí odsud doufalo, že naleznou útočiště v horní kultivační oblasti. Na hranicích však byli odháněni nazpět a nakonec, se vyhladovělí a bez nejmenší naděje uchýlili k tomu, že se vraždili a pojídali navzájem.

Všechna ta hrůza a utrpení se scvrkly do několika řádků. Chu Wanning z toho čtení pocítil v ústech ošklivou pachuť.

Obranu vedli mladí páni z hory Sisheng Meng a Ran. Xue Mengův věhlas vzrostl poté, co jeho meč Longcheng pobil tisíce démonů, a ještě více jich zahnal. Mo Ran sám zacelil Nebeskou puklinu a uvěznil tak démony v pekle pomocí bariéry, která byla nápadně podobná těm, které vytvářel jeho učitel, Chu Wanning.

Chu Wanning široce otevřel oči; ačkoli věděl, že průlom Nebeské pukliny nebyl tak rozsáhlý, jako předtím, přesto byl překvapený.

„Tak on teď umí sám spravit puklinu?“

Pokračoval ve čtení. Bylo tam toho o Mo Ranovi víc, jak cestoval a potíral zlo.

… Kraj Hedong sužoval netvor, kterému se sekta Bitan z nejasných důvodů odmítla postavit. Když se to Mo Ran doslechl, odjel na místo a tam nalezl démona sucha ze Žluté řeky. Po třídenním boji usekl démonovi hlavu, kterou spálil, aby zmírnil možné budoucí nebezpečí. Mladý pán však byl smrtelně zraněn, utrpěl probodení hrudníku i břicha. Naštěstí zde byl přítomen Jiang Xi, vůdce sekty Guyue´ye …

Chu Wanninga zastudily prsty.

… byl smrtelně zraněn, utrpěl probodení hrudníku i břicha.

Kdo byl zraněn, kdo měl probodený hrudník a břicho? Mo Ran?

Když se to Mo Ran doslechl, odjel na místo … Po třídenním boji …

Chu Wanning téměř viděl postavu v černém, jak se ve vysokých botách brodí vlnami žluté řeky, jednu ruku má za zády a ve druhé svírá magickou zbraň v podobě pružné vrbové větévky.

… usekl démonovi hlavu, kterou spálil, aby zmírnil možné budoucí nebezpečí. Mladý pán však byl smrtelně zraněn …

Sevřel ruce v pěsti, tak pevně, až mu zbělely klouby.

Viděl Mo Rana, jak bičuje hřmící vlny. Jiangui vzlétne v ohnivém oblouku k nebi a připraví démona sucha o hlavu. Všude stříká krev, a ve stejný okamžik démonovy spáry probodnou Mo Ranův trup.

Hlava příšery právě proletěla vzduchem a s tupým úderem dopadla na zem. Jeho obrovské tělo přehrazuje tok samotné Žluté řeky. Mo Ran se už nemůže udržet na nohou, krev barví jeho šaty do ruda a on se hroutí na břehu …

Chu Wanning pomalu zavřel oči. A dlouho, dlouho je neotevřel. Chvějící se dlouhé řasy zvlhly.

Ve všech knihách bez výjimky se o Mo Ranovi psalo jako o učeném mistru Mo.

Když Chu Wanning ta slova četl, měl zvláštní pocit cizoty.

V učeném mistru Mo nepoznával věčně usměvavého a trochu líného dospívajícího chlapce ze svých vzpomínek.

Ohledně Mo Rana toho tolik promeškal. Chu Wanning začal uvažovat nad tím, jestli by svého žáka poznal, kdyby zítra přijel.

Žáka, který nese mnoho jizev, žáka, ze kterého se stal učený mistr Mo.

Z té představy mu bylo podivně úzko.

Moc si přál vidět Mo Rana, ale zároveň k tomu vůbec neměl odvahu.

Takové a podobné myšlenky Chu Wanninga trápily tolik, že usnul až nad ránem.

I když už jednou zemřel, stejně se nenaučil, jak se má o sebe starat. Ležel tam v hromadě knih bez přikrývky. Ještě se úplně nezotavil a byl zesláblý. Navíc se nikdo neodvažoval vstoupit do Pavilónu rudých lotosů bez dovolení, a proto ho nikdo nepřišel vzbudit. Chu Wanning prospal celý den. Probudil se až druhé dne večer.

Když Chu Wanning otevřel okno a uviděl zapadající slunce, dost ho to zaskočilo.

Hladina jezera zrcadlila večerní červánky, nad obzorem prolétl jeřáb, který se znavený, na konci dlouhého dne vracel do svého hnízda.

Už je večer …

To prospal noc a po ní celý den?

Chu Wanning zbledl. Z místa, kde jeho ruka svírala okenní rám se ozvalo hlasité zapraskání. Málem rám zlomil.

To je naprosto nepřijatelné. Hostina, kterou pro něj nechal přichystat vůdce sekty má brzy začít a on tu stojí se zalepenýma očima, šaty má pomačkané a vlasy rozcuchané … co má dělat?

Poděšeně si opakoval: „Co mám dělat, co mám dělat? Co mám dělat?“

„Yuhengu!“

Naštěstí si Xue Zhengyong vybral ten okamžik pro svou návštěvu. Nečekal na svolení a vpadl dovnitř, kde uviděl Chu Wanninga sedět na kraji lůžka s nerozluštitelným výrazem v obličeji.

„Vy jste ještě nevstal?“

„Já jsem vzhůru,“ odpověděl Chu Wanning a nebýt uvolněných pramínků z rozcuchaných vlasů, které mu spadaly do čela, vypadal by i důstojně. „Stalo se něco vážného, když se vůdce sekty obtěžoval osobně?“

„Ach, to ne. Všechno je v pořádku, je mě trochu znepokojilo, že jsem vás celý den neviděl.“ Xue Zhengyong si zamnul ruce. „Dobrá. Když jste vzhůru, tak se upravte a přijďte do síně Mengpo na večeři později. Starší mistr Huaizui řekl, že byste po dvacet čtyři hodin od svého probuzení neměl přijímat žádnou potravu. Od včerejška, kdy jste se probudil, jste nic nejedl a teď už to je dvacet čtyři hodin. Dokonalé načasování. Přiměl jsem je, aby připravili vaše oblíbená jídla, jako dušené krabí kuličky, sladký lotosový kořen s vonokvětkou a tak. Tak rychle, rychle, půjdeme spolu.“

„To je od vás velice laskavé.“

Když Chu Wanning uslyšel, že budou dušené krabí kuličky a sladký lotosový kořen s vonokvětkou, nechtělo se mu už ztrácet čas tím, že se bude upravovat. Teď se chtěl jen převléknout a okamžitě jít dolů s Xue Zhengyongem.

Mimo to, krabí kuličky se musejí jíst teplé. Když vychladnou, nejsou tak dobré.

„To nic, to nic.“ Xue Zhengyong si znovu zamnul ruce, když sledoval, jak si obouvá boty. Potom si ovšem na něco vzpomněl a řekl: „Ach ano, a je tu ještě jedna věc.“

Chu Wanning se nikdy nevyžíval v triviálních každodennostech života a pět let spánku přispělo k tomu, že jim odvykl ještě více: pokoušel si navléknout levou ponožku na pravou nohu a teprve po dost dlouhé době si to uvědomil a s kamenným výrazem, který vůbec nic neprozrazoval, ponožky vyměnil.

Protože byl soustředěný na navlékání ponožek. Aniž zvedl hlavu, roztržitě se zeptal: „O co jde?“

Xue Zhengyong se usmál: „Ráno jsem dostal spěšný list od Ran Era, vzkazuje, že zcela jistě přijede dnes v noci. A má pro vás dárek; jak to dítě roste, začíná dostávat rozum a učí se způsobům, já … co, Yuhengu, proč jste si sundal ponožky?“

„Měl jsem je na sobě od včerejška,“ řekl Chu Wanning. „Jsou trochu špinavé, tak si beru čistý pár.“

„… Proč jste to neudělal dřív?“

„Vzpomněl jsem si až teď.“

Xue Zhengyong nebyl úzkoprsý člověk, a tak se nad tím příliš nepozastavoval. Jen se rozpačitě rozhlédl kolem a řekl: „Yuhengu, uvědomte si, že nemládnete. Pokud chcete slyšet můj názor, je nejvyšší čas, abyste si našel kultivační partnerku. Jen se podívejte na své obydlí! Když starší mistr Huaizui odešel, bylo tu uklizeno, ale od doby, co jste se probudil, a to jste se ještě pořádně nezabydlel, jsou tu všude rozházené papíry a kusy oblečení … Já bych se to postaral, co vy na to?“

„Vůdče sekty, můžete laskavě odejít?“

„Ech?“

Chu Wanningů obličej získal zádumčivý výraz: „Chtěl bych se převléknout.“

„Haha, jistě, půjdu ven, ale co s tou kultivační partnerkou …?“

Chu Wanningova hlava sebou prudce trhla a na Xue Zhengyonga, toho člověka bez kousku taktu, se zadíval pár očí studených jako zamrzlá jezera.

Xue Zhengyongovi to konečně došlo, rozpačitě si odkašlal a řekl: „… Jenom se ptám. Zajímá mne, jaké vlastnosti upřednostňujete, protože jsem si jistý, že byste se s jen tak nějakou nespokojil.“

Chu Wanning přivřel oči, ale přesto se zdálo, že na Xue Zhengyonga vrhnul ostrý pohled.

Xue Zhengyong si bezmocně povzdechl: „Mýlím se snad? Já vím, že jste vybíravý.“

Chu Wanning s klidem odpověděl: „S mou vybíravosti je to tak, že mám na starosti příliš mnoho důležitých věcí.“

„Dobře, když neste vybíravý, tak mi povězte, jaká by se vám líbila? Tím vás nechci k ničemu zavazovat, jen bych se pro vás po nějaké poohlédl.“

Chu Wanning už byl rozmrzelý a nechtělo se mu plýtvat slovy, proto nedbale utrousil: „Žena. Taková, co ještě dýchá. Vůdce sekty ať koná, co je zapotřebí. Laskavě už odejděte.“ Mluvil a zároveň Xue Zhengyonga postrkoval ke dveřím. Xue Zhengyongg se však nehodlal vzdát bez boje, zvláště po těch záležitostech s umíráním a kříšením k životu. Byl pevně rozhodnutý, že Chu Wanninga ožení, ať se děje, co se děje.

Když Chu Wanning zemřel, Xue Zhengynong velice litoval, že po sobě nezanechal žádného potomka, podobně jako to udělal jeho bratr, přinejmenším proto, aby mu ho někdo připomínal, aby se měl o koho starat a aby měl někoho, kdo by ho nahradil.

Ale Chu Wanning neměl žádné děti ani sourozence, žil pořád sám.

Xue Zhengyong byl rozlítostněný, měl pocit viny, a ještě víc ho tížilo pomyšlení na to, že Chu Wanning je tak zoufale osamělý.

„Vůbec nic jste mi k tomu neřekl … Yuhengu, já mluvím naprosto vážně … co, hej!“

Xue Zhengyong se s Chu Wanningem přetlačoval, až se ocitl venku a dveře se mu zabouchly před nosem. Vzápětí se objevila magická bariéra, která měla zaručit, že venku už zůstane.