Od toho dne byl v Síni Mengpo k vidění prapodivný výjev.

U „Stolu staršího Yuhenga“, kam se nikdy žádná živá duše neodvážila, teď vysedával Mo Weiyu.

Žáci, kteří procházeli kolem mohli vidět, jak Mo Ran a Chu Wanning jedí společně, sedí naproti sobě a Mo Ran pokaždé vybírá chutná sousta a dává je do mistrovy misky.

„Pst, koukejte, bratr Mo zase dal staršímu hovězí žebro. Jé, to je ale kus, vsadím se, že to starší Yuheng jíst nebude.“

Kousek dál postával chumel žáků, kteří se šeptem sázeli.

„Já se taky vsadím, že to nesní. Nezdá se, že by starší Yuheng měl rád hovězí.“

„To já se vsadím, že to sní. Minule snědl i holubí vejce.“

Skupinka je se zatajeným dechem nenápadně sledovala. Viděli, jak se Chu Wanning zamračil a několikrát do masa píchnul hůlkami a pak s hněvivým pohledem něco řekl Mo Ranovi.

Byli moc daleko na to, aby slyšeli, co řekl, ale vypadalo to, že i Mo Ran něco řekl a Chu Wanningův obličej vypadal ještě zuřivěji.

Žáci, kteří se vsadili, že to Chu Wanning nesní, se hned celí rozzářili, byli tak soustředění na své pozorování, že si vrchovaté lžíce polévky málem nalili do nosů.

„Hele, hele, starší Yuheng to nechce, nebude to jíst!“

„Nedloubej do mě loktem a neřvi tolik. Jestli starší Yuheng uslyší, že na něj sázíš, stáhne tě zaživa z kůže!“

„Hehehe, to je mi fuk, těch dvacet lístků stříbra už je mých -“ řekl žák a sáhl po hromádce stříbrných lístků na stole, ale než se jich stačil dotknout, ostatní kolem začali rychle šeptat: „Přestaň, výsledek ještě neznáme. Starší už zase zvedl hůlky!“

„Ha?“

Znovu vzhlédl a opravdu, Chu Wanning zvedl ten kousek hovězího žebra. Skupinka sázkařů napjatě přihlížela a měli přitom pocit, že pár hůlek z bílého nefritu bolestivě svírá jejich vlastní srdce.

„Sni to, sní to, sní to … dvacet lístků stříbra, dvacet lístků stříbra, dvacet lístků stříbra …“ opakoval bez ustání žák, který se vsadil, že Chu Wanning hovězí žebro sní. Úzkostně kýval nohou, ale pak zář jeho očí pohasla a celý strnul. „Ááá!“

Starčí Yuheng ten kousek hovězího, který držel, vrátil do Mo Ranovy misky, a nevšímal si jeho námitek.

„Hahahaha, to bylo blízko, blízko!“

„Já věděl, že to starší nebude jíst, tak sem s tím, všechny lístky jsou teď moje.“

Žák, který prohrál sázku, si povzdechl, a schlíple položil hlavu na stůl, a beze slov a bez dechu se s prázdným pohledem zadíval směrem k Chu Wanningovi.

Starší, byla to chyba. Neměl jsem na vás sázet. Přišel jsem o tolik peněz, že si tento měsíc nebudu moci dovolit koupit žádné magické krystaly!

Právě když se litoval, všiml si, že Mo Ran pohnul svými pažemi a lokty, jeho mohutné tělo se mírně naklonilo dopředu a řekl něco Chu Wanningovi. Potom ten žák, který utrpěl tak strašlivou ztrátu na vlastní oči uviděl, jak bratr Mo znovu vzal ten kousek hovězího žebra, přidal k němu trochu zeleniny a podal to všechno k Chu Wanningovým rtům.

Žák byl ohromený – to chce bratr Mo krmit staršího Yuhenga?!

Chu Wanning byl očividně také dost vyvedený z míry. Bez okolků vzal své jídelní hůlky a s klepnutím jimi Mo Ranovy hůlky odstrčil, a se smrtelně vážným výrazem pronesl tři slova.

Ta slova se dala snadno uhodnout: „Dej to pryč!“

Ale Mo Ran se jen usmál, a jeho hůlky hovězí a zeleninu odložily, ale ne do jeho misky, ale do té mistrovy. Chu Wanning neměl na vybranou. Nadechl se a pod nenápadnými pohledy tuctu očí mlčky maso a zeleninu snědl.

Sázkaři u jeho stolu jen přihlouple přihlíželi. Žáci, kteří si předtím mysleli, že mají výhru v kapse tam seděli s vyvalenýma očima a zauzlovanými jazyky, stříbrné lístky jim klouzaly mezi prsty.

Zato jejich spolužák, který předtím malátně polehával teď rozjařeně vyskočil, celý ožil a oči se mu rozzářily. Radostně zahlaholil: „Hahaha, to se nám ale obrátilo! Z prohry je výhra! Bratři, promiňte, ale ty lístky jsou moje, hahahaha. Je ze mě boháč, boháč. Tak zas zítra, haha, zítra se zase vsadíme!“

Na druhém konci síně si žák s mistrem ničeho nevšimli. Mo Ran se zas chopil hůlek, pomalu polykal rýži ze své misky a díval se, jak Chu Wanning se skloněnou hlavou jí hovězí žebro.

V Síni Mengpo bylo trochu horko a Mo Ran měl rukáv vyhrnutý až nad loket, čímž se odhalila štíhlá, silná paže, pod bronzovou kůží se vlnily svaly. Nabral misku polévky a když Chu Wanning nedával pozor, přidal na dno misky, aby to nebylo vidět, dva kusy hovězího žebra navíc.

„Mistře, proč nedojíte polévku? Je dobrá pro zahřátí.“

„Je to jen vývar?“

Mo Ran bezelstně zamrkal: „Myslím, že ano? Nevšiml jsem si, když jsem ji naléval.“

Chu Wanning se zahleděl na hladinu polévky, na které plavaly lahodně vypadající mladé křehké lístky čínského zelí. Proto neodmítl, vzal misku a snědl vrchovatou lžíci.

„Je to dobré?“

„Není to špatné.“

„Tak neplýtvejte, ano?“ Mo Ran se usmál. „Dojezte to.“

Chu Wanning na něj vrhnul zamračený pohled.

„Ty máš odvahu mě napomínat? Neber si příště tolik jídla, když to nedokážeš sníst, a nebudeš mně muset nutit, abych ho s tebou dojídal.“

„Haha, dobrá, příště si toho tolik nevezmu.“

Mo Ran vyčkal na Chu Wanningovo přikývnutí a potom vzal vlastní misku polévky. Polévka byla trochu horká, foukal do ní, dokud stoupající pára nezřídla a v misce se objevil odraz jeho obličeje.

Horká polévka je kouzelný pokrm; je to vlastně jen miska horké vody s trochou zeleniny, masa a koření, přesto člověku dokáže zahřát břicho i srdce. A když jíte polévku společně s tím, koho máte rádi, cítíte se náramně spokojeně. Je to, jako když do jezírka hodíte kámen a zvedne se vlnka za vlnkou, které jiskří stříbrným světlem.

Byla to těžce vydobytá chvilka pokoje a Mo Ran si bezděčně povzdychl.

Ukázalo se, že léta mohou plynout i klidně. Usrkl a v ústech měl jen chuť polévky. Pro tu misku polévky kdysi zatínal zuby a cedil krev, bezcitně zabíjel a kvůli stejné misce polévky měl teď mučivé výčitky svědomí a cítil hlubokou bolest.

Misku rychle položil.

Nechtěl myslet ani na tíhu ve svém srdci, strach o budoucnost, ani na své výčitky a vinu. Prožil opravdu jen málo dobrého, tak málo, že to musel střežit a opatrovat ve dne v noci. Ne že by si nechtěl užívat, být bezstarostný. Ve skutečnosti bytostně záviděl lidem jako Xue Meng, kteří se narodili tak bohatí a vznešení, že je nikdy nic netrápilo.

Mo Ran nikdy nedokázal být v klidu a pohodě; měl toho tak málo, že pořád výhružně cenil zuby ze strachu, že i o to málo přijde. Neměl jinou možnost než zhltat všechno, co se mu naskytlo. V tom ohledu se choval stejně pudově jako zvíře, cítil se bezpečně, jen když jídlo bylo snědené a ukryté v jeho břiše. Jen to znamenalo, že něco má a nikdo mu to nevezme.

Když byl malý, pral se o jídlo s jinými dětmi.

V minulém životě bojoval proti všem nesmrtelným na světě.

V tomto životě už chtěl bojovat jen o svou misku polévky.

Věděl, že spáchal mnoho velice špatných činů a bál se, že jednou přijde den a osud s ním přijde srovnat účty. Proto měl chuť popadnout ten zoufale malý kousek štěstí, který měl a uhánět, dokud nenechá osud daleko za sebou.

Stejně jako každý, kdo spáchal neodpustitelné zločiny a pochopil chyby, které udělal, doufal, že může začít znovu. Mo Ran se pořád usmíval, ale hluboko uvnitř nebyl nikdy šťastný. Věděl, že rčení o tom, že dobro bude odměněné dobrem a zlo zlem, je pravdivé. Pokaždé, když se kolem rozhostilo ticho a chlad, měl pocit, že ten pokoj je klamný, jako zdání, jako sen, a nakonec se bude muset probudit a vrátit se do prázdného paláce Wushan, kde není jediná živá duše, zpátky do svého žaláře.

Chtěl rychle sníst ještě trochu polévky, než vystydne.

Protože pokud ho jednoho dne dostihnou jeho zlé skutky a svět ho zavrhne, osud na něj vrhne svou sudbu a on bude vržen do ledové propasti, bude si muset vystačit sám se svým horkým dechem.

„Na co myslíš?“ zeptal se ho Chu Wanning.

„Ach,“ Mo Ran sebou poplašeně trhl a pak klidným úsměvem odpověděl: „To nic. Když se najím, vždycky začnu usínat.“

Chu Wanning se zadíval na jeho prázdnou misku. „Dojedeno?“

„Ano.“

„Zdá se, že ta dnešní polévka ze žeber ti chutnala.“

„Haha, ano.“

Chu Wanning vzal jeho misku a řekl: „Tak já ti dojdu přidat.“

Rychle se zvedl a potom se vrátil s velikou mísou masové polévky. Chu Wanning postavil mísu na stůl a začal si prsty mnout ušní lalůčky, zahříval si uši a zároveň si tím chladil prsty.

Znovu se posadil. „Jez.“

„Nespěchej,“ řekl Chu Wanning. „Je toho tam ještě dost, a nikdo ti to nevezme.“

Mo Rana těch pár obyčejných slov dojalo. Objal dlaněmi misku, a hustý, černý závěs jeho řas se spustil dolů a s úsměvem, a lehkým nosovým tónem pronesl: „Dobře.“

Chu Wanning o tom nevěděl, ale v tu chvíli musel Mo Ran vynaložit všechny síly, aby se nad tou miskou polévky a slovy: „je toho tam ještě dost, a nikdo ti to nevezme,“ nerozplakal.

Chu Wanning tu pět let nebyl a on se po těch pět let trápil výčitkami a sebeobviňováním.

Po pěti letech mu mistr řekne: „Nespěchej.“

Srdce se mu z ničeho nic naplnilo bolestí. Čím blíže Chu Wanningovi byl, tím větší smutek ho přemáhal. Dříve přehlížel tolik věcí, a nevšiml si dobrosrdečnosti ze které pocházely. Teď když dával pozor, viděl, jak se k němu Chu Wanning chová shovívavě, laskavě a vřele.

A takového člověka ve svém minulém životě zničil.

Co bude dobrého na tomto životě, když nebude moci zůstat s ním?

Srdce se mu zachvělo a bolestivě sevřelo; pomyslel si, že na jednu stranu by bylo lepší, kdyby se od Chu Wanninga držel pořádně daleko. Říkal si, kde mám vzít tu odvahu a postavit se Chu Wanningovi tváří v tvář, usmívat se a být na něj hodný? Vždyť by to bylo naprosto nestoudné!

Ale na druhou stranu, pořád po něm touží, každý den, každičkou chvilku-. Co je to? Může to být ono? Jejich životy budou ještě dlouhé, nemohl by snad kousek po kousku odčinit každý zlý čin, který spáchal?

Vrátil jsem se od hromad mrtvých těl plných zla.

Rukama, které byly v minulém životě pokryté krví, držím v tomto životě misku plnou horké a lahodné polévky.

Chci po zbytek života jen pokorně klečet, chci, aby po smrti má duše přišla do pekla, a to všechno jen kvůli naději, že … budeš chtít vzít tu číši a napít se z ní.

„Mistře.“

Kde se vzal, tu se vzal, byl tu Xue Meng.

Mo Ran se probral. Po pravdě řečeno, ode dne, kdy Chu Wanning zemřel, strávil téměř každý den a každou noc ve výčitkách a úzkostech, a protože se těm pocitům poddával příliš dlouho, celého ho prostoupila sklíčenost. Nebylo to dobré, a proto se snažil své nálady ovládat, ale trochu se to zlepšilo až v posledním roce.

Čas od času ho něco rozrušilo a on kvůli nějaké příhodě, nebo vyřčeným slovům upadnul do bezvýchodné sebenenávisti.

Když zvedl hlavu a zadíval se na Xue Menga, měl ve tváři ještě pořád vepsánu starou ponurost, která Xue Menga vyděsila.

„Ha, co je to s tebou, ty pse? Co se na mně tak hrozně díváš? Dlužím ti snad peníze?!“

Mo Ran si uvědomoval, že své pocity nyní neovládá. Nuceně se pousmál: „Trochu mě rozbolelo břicho. Chceš něco mistrovi? Jen to spolu proberte, já půjdu na čerstvý vzduch.“

„To ne. Seď. Tebe se to taky týká.“

„Týká se to mně? Co se stalo?“

Xue Meng se zatvářil tajemně: „Hlavně se neslož z toho, co povím …“

„Dobrá Xue Mengu, už to řekni,“ vložil se do věci Chu Wanning.

„Áách.“ Xue Meng chtěl ještě chvíli dělat okolky, ale když slyšel mistrův příkaz, okamžitě to vyklopil: „No, totiž tak. Dostal jsem pozvánku. Song Qiutong se bude vdávat.“

Mo Ran zbledl, krve by se v něm nedořezal.

Ne kvůli Song Qiutong, ale kvůli Xue Mengovi. V tomto životě Mo Ran až moc dobře věděl, co je Song Qiutong zač, a proto se jí vyhýbal, jak to jenom šlo. Mezi ním a jí to bylo tak čisté, že to čistší být nemohlo, neměli spolu zkrátka vůbec nic.

Ale co Xue Meng …

Proč si Xue Meng myslí, že se složí z toho, že se Song Qiutong bude vdávat?

Mo Ran cítil srdce až v krku, trvalo jen malý okamžik, než mu myslí prolétlo, že je za tím ten falešný Gouchen, ten, který koná jen samé zlo, ten, který je pořád skrytý ve stínech.

Ten člověk se zřejmě také znovuzrodil a pokud to tak skutečně je, pak ví o Mo Ranově minulosti vše a zná všechny Mo Ranovy dávné hříchy jako své boty!

Mo Ran se s bledým obličejem přinutil k rozvaze a klidně se na Xue Menga zadíval.

„A co to má společného se mnou?“

„Ty to nevíš?“ Xue Meng vypadal zmateně. „Sekta Rufeng dneska poslala pozvánku na svatbu a slečna Song napsala jedno psaní tobě osobně. Proč by ti psala, když se neznáte? Mo Rane, nemám tě sice co kárat, ale kdy jsi se s ní dal dohromady?

Mo Ranovy pocity se bouřily, sotva se ovládal a byl jako na trní. Trvalo mu pěkně dlouho, než odpověděl: „Dopis pro mě? Není to nějaký omyl …“

„Žádný omyl.“

Xue Meng vytáhnul obálku, kterou schovával pod šaty a prásknul s ní o stůl přímo před Mo Ranem. „Je tam černé na bílém: nesmrtelnému panu Mo od Qiutong. Žádný omyl.“

Mo Ran civěl na obálku, srdce mu divoce tlouklo, hlavou mu vířil bezpočet myšlenek.

Skutečně to byl rukopis Song Qiutong, ale proč by mu psala v tomto životě dopis před svou svatbou, když se setkali jen náhodou?

Xue Meng zkřížil paže, vypadal podrážděně. „Otevřeš to až v soukromí, nebo to otevřeš tady a podíváme se na to spolu?“

Mo Ran sklonil hlavu a uviděl, že Chu Wanning ho pozoruje, a jeho ostré, tenké obočí se chmurně vraští.

„Tak otevřeš to?“ Xue Meng se už dost zlobil a mračil se, protože důvěrnosti mezi muži a ženami nesnášel ze všeho nejvíc.

Pokud jsou jeho podezření pravdivá, stejně tomu nedokáže uniknout …

Mo Ran zakolísal, hlava se mu točila a jeho šátrající prsty byly ledově studené. Beze slova vzal dopis a otevřel ho.