Uvnitř obálky byl jenom jediný tenký list papíru s několika řádky písma. Mo Ran se na něj krátce podíval a zběsilý tlukot jeho srdce se uklidnil. Málem si nahlas oddechl, když si uvědomil, že do vrstev jeho oděvu se vsakuje studený pot.

Xue Meng se naklonil blíž, aby se podíval.

„Co je to za blbost?“

Když viděl, co tam stojí zamračil se. „Co to má znamenat?“

„… Co by to znamenalo? Neřekl jsem snad, že se s ní moc neznám?“ Mo Ran se uklidnil, odkašlal si a položil dopis na stůl. „Udělal jsi z toho tak podezřelou záležitost, až jsem ti na to skočil.“

Šlo o to, že když Mo Ran cestoval po světě, pobil spoustu netvorů a démonů. Jedním z nich byla vodní příšera podobná kaprovi, která na jezeře Yunmeng působila pohromy po celá dlouhá léta. Protože měla velkou duchovní sílu, a to místo bylo velmi odlehlé, z mnoha kultivujících, kteří tam přišli, zbyly jen vybělené kosti, kterými si ozdobila svou jeskyni. I když se říkalo, že jezero Yunmeng je místo prodchnuté zlem, a kde mohou zlí tvorové snadno kultivovat svou proměnu v démonické nestvůry. Nicméně kapr není bytost známá svou dravostí a útočností a zlý duch, který z takové kultivace vzešel, nemohl mít tak zabijáckou přirozenost. Mo Ran na níi zaútočil více než osmdesátkrát, a nakonec ji s pomocí Jingui usmrtil. Rozpáral jí břicho a konečně zjistil pravdu.

„Ta kapří nestvůra měla v břiše magický drahokam,“ smál se Mo Ran. „Ten kámen vznikal tisíce let z čisté lunární esence, je to magický krystal prvotřídní jakosti. Takové se používají při výrobě zbraní nebo při kultivaci zlatého jádra.“

„K čemu ho taková hostina motýlokosté krásy, jako ona chce?“ zeptal se Chu Wanning.

„Píše, že to žádá pro svého manžela. Její manžel má zlaté jádro živlu ohně a v posledních letech prováděl svá cvičení příliš horlivě a netrpělivě, takže u něj vzniklo nebezpečí nerovnováhy qi a ona ode mě chce ten magický drahokam koupit a přinést mu ho věnem, aby manželovi pomohla rozptýlit zárodek zla.“

Když to Xue Meng slyšel, souhlasně pokýval hlavou: „Utratit tolik zlata, jen aby její manžel dosáhl rovnováhy životní síly. Takové ryzí srdce má jen málokterá žena.“

Mo Ran se rozesmál.

„Kde myslíš, že vzala peníze? Nebude je nakonec stejně chtít po sektě Rufeng? Ano, vypadá překrásně. Když řekne svým příjemným hlasem pár slov, kolik bratrů ze sekty ji dokáže odmítnout? Byl bys toho schopný, kdyby se obrátila na tebe?“

Xue Meng se hned načepýřil: „Netvrď, že jsem taková měkkota.“

„Nerozčiluj se. To byl jenom příklad,“ řekl Mo Ran a vrátil psaní Xue Mengovi.

Na hoře Sisheng bylo zvykem, že dopisy, na které se neodpovídalo, byly uskladněné v zamčených truhlách v knihovně.

„Založ to,“ řekl Mo Ran.

Xue Meng nechápavě zamrkal: „Založit?“

„Nechceš to založit? Tak to klidně spal.“

„… Ne, ale,“ Xue Meng byl trochu vyvedený z míry. „Bude to velká svatba a ona po tobě chce kultivační krystal a ne zadarmo. Napsala, že zaplatí jakoukoli cenu, a vypadá to dost věrohodně. Proč jí to neprodáš?“

„Nejde o to, že bych jí to nechtěl prodat, stejně by mi k ničemu nebyl, jenže já už ten kámen dal tobě.“

„Dals, dals ho mně?“

„Jo.“ Mo Ran se smál až se za břicho popadal a ukázal na meč Longcheng, který visel Xue Mengovi u boku. „Neposlal jsem ti před pár lety magický drahokam a nevzkázal strýčkovi, aby ho nechal vsadit do Longchengu? Dnešní Longcheng se s tím dřívějším vůbec nedá srovnat. Slouží ti dobře, téměř jako opravdová duchovní zbraň a ty jsi zapomněl té rybí příšeře poděkovat.“

Xue Meng měl ústa dokořán a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.

Věděl jen, že Mo Ran při svých toulkách světem získal drahokam a nikdy se nestaral o to, kde k němu přišel. K Mo Ranovi měl ještě pořád nechuť a nezáleželo na tom, jestli byl právě za zloducha nebo za dobráka, vždycky tam zůstávala špetička opovržení a drobeček odmítání.

Když mu tatík řekl, že drahokam od Mo Rana může zlepšit kvalitu Longchenu jako zbraně, navzdory radosti a vděčnosti cítil také trochu zášti, když najednou, z ničeho nic, od svého soka dostal něco tak skvělého. Proto se nechtěl na nic vyptávat a nechal otce, aby nechal Longcheng v paláci Taxue překovat.

Nečekal, že to, co od Mo Rana dostal je ve skutečnosti tak cenný magický drahokam. Xue Menga zaplavila směs pocitů, takže se sám nevyznal v tom, co vlastně cítí.

Trvalo dost dlouho, než ze sebe vymáčkl mdlé: „Díky.“

„Nemáš zač. To nic.“ Mo Ran s úsměvem mávl rukou. „Prostě jsem k tomu přišel ve správný čas.“

Xue Meng se kysele zašklebil a tvrdohlavě opáčil: „Já neděkoval tobě. Já poděkoval té kapří příšeře.“

„Hahahaha, potom bys měl projevit víc vděčnosti a přestat jíst kapry, co?“

„Cháá!“

Chvíli se chechtali, ale potom Mo Rana něco napadlo a jeho dolíčky se ještě prohloubily. „Jo, napálil jsi mně předtím tak, že jsem se úplně zapomněl zeptat, koho si to ta Song Qiutong má brát? Je kolem toho poprask, ale vždyť ona je jenom taková maličká sestřička. Jak se jí povedlo, že sekta Rufeng rozesílá pozvánky na její svatbu? To je zvláštní. To se vyvdává do sekty Bitan?“

„Ne.“

„Do sekty Bitan ne? Myslím, že ten nanicovatý stařík vypadá dost chlípně a když se jeho sekta tolik přátelí se sektou Rufeng, mohli dát Song Qiutong jemu,“ smál se Mo Ran. „Který klan to tedy je? Mají na to, aby se spřáhli se sektou Rufeng a vzbudili takový rozruch … Snad to není palác Taxue, nebo je?“

„Co tě to napadá!“ Xue Meng na něj vrhnul netrpělivý pohled. „Proč by se měli hned spojovat sňatkem s jinou sektou?“

Mo Ran zamrkal a jeho úsměv povadl. „Koho si může brát?“

„Nangong Siho, hm! To jsi už zapomněl? Mladý pán ze sekty Rufeng, co je jako divoký kůň má už léta na ženění. Song Qiutong je krásná a on tím sňatkem nic neztratí …“

Nestačil to dopovědět, protože Mo Ran se zvedl a udiveně vykřikl: „Nangong Siho?!“

Xue Menga jeho chování poplašilo: „Co děláš?“

„Proč … Proč se vdává za Nangong Siho? Jak …“ Bylo to tak nečekané, Mo Ranovu mysl uchvátilo divoké vlnobití. Dlouho se nedokázal uklidnit a jen si pořád pro sebe opakoval: „Nangong Si …“

Nebylo divu, že se tak choval.

V jeho minulém životě už v této době Nangong Si podlehl smrtelné nemoci.

V minulých pěti letech své myšlenky soustředil na válečné zmatky a na utečence a nevěnoval pozornost záležitostem významných sekt. Se sektou Rufeng se příliš nestýkal, a proto se o ni přirozeně zajímal ještě méně než o ty ostatní. Teprve ve chvíli, kdy mu Xue Meng oznámil nadcházející sňatek Song Qiutong a Nangong Siho, začal chápat, že…

Tohle je špatně.

Všechno je špatně. Osud tohoto světa se mění, a neděje se to jenom jemu, ale mění se i budoucnost sekty Rufeng.

Ten, kdo měl už dávno ležet v rakvi, byl naživu, z pohřbu se stala svatba a ten člověk se chystá oženit s císařovnou jeho minulého života…

Ty novinky jsou znepokojivé. Nemůže je jenom tak spolknout, málem se tím dáví.

A co víc, to Nangong Si oslepl? Jak se mu ta ženská může líbit?

Ale slušelo se poblahopřát a dovézt dary. Nangong Si jim poslal pozvánku, mohou mít nějakou výmluvu proč tam nejít? Svatba se má konat patnáctého dne tohoto měsíce; Xue Zhengyong všechno nachystal a pověřil vedením sekty starší Tanlanga a Xuanjiho, sám se připravoval na odjezd do Linyi.

Kromě něj, podle společenských pravidel světa kultivace se museli všech oslav zúčastnit také paní Wang, Xue Meng a Mo Ran. Kromě nich Nangong si ještě výslovně pozval Chu Wanninga, uvedl jeho jméno s tím, že ve svých mladých letech získal poučení a vědomosti od staršího Yuhenga a doufá, že starší vezme ohled na zachování jeho tváře a dostaví se. Proto musel Chu Wanning jet také.

„Sekta Rufeng je v současné době tou nejvýznamnější ze všech velkých sekt. Jde o obřadnou svatbu mladého pána, blahopřát jim bude nejspíš úplně každý, kdo něco znamená,“ řekl Xue Zhengyong. „Je pravda, že zde na hoře Sisheng obvykle nedodržujeme všechny malichernosti etikety, ale při takové příležitosti, jako je tato, musíme vystupovat řádně a důstojně, jinak budeme všem pro smích.“

„Jaké řádné vystupování?“ zeptal se Xue Meng. „Já myslím, že se chovám docela slušně.“

Xue Zhengyong ho pohladil po hlavě a řekl: „Například je špatně ta korunka, kterou máš na hlavě. Máš zlatou korunku.“

„Co je špatného na zlaté korunce?“

Paní Wang se zachichotala: „Meng’Ere, ty jdeš na svatbu poprvé a spoustě toho nerozumíš. Maminka ti to vysvětlí, tak pěkně poslouchej. Na svatbě v horní kultivační oblasti nosí zlaté ozdoby ve vlasech jedině ženich. Kdybys tam přišel se zlatou korunkou, tak bys tím dal najevo, že chceš unést nevěstu a oženit se s ní sám. To by byla legrace.“

Xue Meng okamžitě zrudl a vykoktal: „Unést nevěstu? Ne, ne, ne, já nevěsty nekradu.“

Mo Ran ho popíchnul: „Tak to se nebudeš zlobit, až tě se slečnou Song zamknou do komůrky.“

„Tebe zamknou do komůrky!“ Xue Meng se styděl a zároveň se vztekal. „Já si tu věc už nikdy na hlavu nedám, jo!“

„Nemám dojem, že by vám mládeži bylo úplně jasné, co se od hostů na svatbě čeká,“ řekl Xue Zhengyong. „A co tak? Já pro oba z vás něco připravím, a až na to dojde, prostě si to vezmete na sebe.“

Odmlčel se, ohlédl se po Chu Wanningovi a nejistě se zeptal: „Bude to tak v pořádku, Yuhengu?“

Xue Zhengyong obvykle na názory jiných nedal, leda že si přímo tropili posměšky, ale tady šlo o Chu Wanninga, který obvykle chodil celý v bílém, a kdyby se mu to včas nepřipomnělo, mohl v bílém přijít i na svatbu. Nangong Si by pak byl tak uražený, až by z toho plival krev a mezi horou Sisheng a sektou Rufeng by se mohlo rozhořet nepřátelství.

„Přijatelné,“ odpověděl Chu Wanning.

Večer před jejich odjezdem byly konečně doručeny slavnostní oděvy, které Xue Zhengyong pro všechny objednal. Ty šaty ušili krejčí z Linyi, které zvlášť pověřil tou spěšnou objednávkou. Byly správně střižené a pěkně ušité, sukno bylo pevné a šaty vypadaly krásně. I vybíravý Xue Meng spokojeně přikyvoval, když šaty dostal.

Mo Ran s hromádkou nažehlených šatů stoupal na jižní vrcholek hory Sisheng. Došel k Pavilónu rudých lotosů a hlasitě zakřičel: „Mistře, strýček mi nakázal, abych vám přinesl šaty.“

Pokračoval dál, k lotosovému jezírku a uviděl, že Chu Wanning tam cvičí s mečem.

Vzpomněl si, že Chu Wanningovou druhou zbraní je meč, ale ten meč nesl silnou vražednou auru, vyzařoval tak strašlivou sílu, která hrozila zahubit celý svět, že jej Chu Wanning používal jen zřídka. Nicméně, ostří, které se nebrousí, časem otupí a dovednost, která se necvičí, zaniká. I když tato hrozivá zbraň byla vytasena v boji jen málokdy, Chu Wanning šermoval, jak často to jen šlo.

Měsíční světlo bylo studené, ale protože mu zřejmě bylo horko ze cvičení s mečem, svlékl si svrchní šat a zůstal jen ve bílém spodním oděvu z jemné látky, která lehce vlála v nočním vánku, Vypadal tak hbitě a elegantně.

Vlasy neměl svázané do obvyklejšího ohonu, místo toho měl vlasy vyčesané do vysokého, hladkého účesu, který jeho obličeji propůjčoval výraznou oduševnělost, ale jeho tvář teď také vypadala dost hubeně. Dlouhý meč svištěl, jeho čepel byla čistá jako sníh. V tom tanci s mečem byla obsažena zároveň měkkost i síla, v jeho krocích a skocích se tajil nesmírný půvab. Vznesla se ledová tříšť, zazářilo světlo jako odraz lotosového květu na vodní hladině, pohyb pokračoval dlouhým tnutím, jako když chladný blesk prozáří oblohu, jako když vzduch rozrazí dračí let. Pohyb zpomalil, následoval ústup do výhodnější pozice. Mo Ran přihlížel z dálky a nedokázal najít v tom tanci jedinou chybičku.

Chu Wanningovo čelo se napjalo, dlouhý meč namířil do středu lotosového jezírka. Ten pohyb byl tak rychlý a drtivý. Drtivá aura meče a jeho břitká čepel rozťaly vody jezírka ve dví. Vodní stěny stály nehnutě proti sobě a teprve po chvíli se zase spojily v jednolitou masu. Tasil ten meč, aby s ním rozetnul vodu!

Vyskočil, špičkami nohou se neznatelně dotknul hladiny, s lehkostí a půvabem přeletěl nad vlnami, které vzedmul, paže rozpřažené, rukávy vlály, až se jako božská bytost snesl k altánku na protějším břehu.

„Mistře!“

Mo Ran se bál, že Chu Wanning znovu vzlétne a zmizí, proto rychle běžel k altánku a volal na něj. Jasný měsíc visel vysoko na obloze a noc byla chladná. Z jabloně haitang u altánku tiše opadávaly květy, tiše, jako když padá sníh. Chu Wanning stál na střeše altánku, rukávy měl stažené a nechal na sebe dopadat měsíční světlo, bílé jako vzácný nefrit. Když uslyšel volání shlédnul dolů, oči černé a jasné. Byl trochu udýchaný, rty mu při tanci s mečem zčervenaly. Byl to vzácný a uchvacující pohled.

„Proč jsi sem přišel?“

Noční vánek si pohrával s uvolněnými pramínky vlasů, které mu spadaly do čela. Přivřel oči.

„Přinesl jsem vám šaty. Nechcete si je vyzkoušet a podívat se, jestli vám padnou?“

Chu Wanning hlasitě vydechl, ale potom si vzpomněl, že ve světě kultivace se teď o Mo Ranovi také mluví jako o učeném mistru. Od doby, co se probudil, ještě necvičil s jiným člověkem. Něco se v něm pohnulo a v okamžiku dostal nápad. To už elegantně přistával na zemi.

„Můžeš mi je zkusit a podívat se, když napřed dokážeš odrazit můj útok!“