Airin odveleli do abyssu. Moc se jí tam nechtělo. Neměla ráda pochmurná temná místa a to Propast rozhodně byla. Byla to země nářků a bolesti , byla to roztříštěná země na mnoho kusů plná pozůstatků z minulých bojů – bloudili tam duše mrtvých – duchové bojovníků, kteří zemřeli, nepřipoutáni ke kisku. Byla tam zloba, všudypřítomný děs ze zničení světa a byl tam krutý nepřítel. Mnoho elyosanů zmizelo nenávratně v riftech a nikdy se nevrátilo. Dodnes se uctívá legie Bouře se slavným generálem Deltrasem, která poprvé vstoupila do průchodu do jiného světa .
Bylo to hrdinské, ale ona by tak dopadnout nechtěla. Měla ráda život, se vším co skýtal. Velmi ráda brouzdala travou a lučními květinami v Orielu – měla tam malý domek na břehu jezera, bylo tam krásně. Slunce zářilo na okolní skály, odráželo se ve třpytivé vodě a hřálo na tvářích dávalo člověku teplo. Pozorovala volavky a motýly bylo tu krásně. Zasnila se. Najednou si ale vzpomněla – musí se jít balit, zítra odlétá na misi do Propasti.
,,Ach tolik se mi tam nechce. Snad je to nějaká předtucha – předtucha něčeho zlého. Nikdy se mi to ještě nestalo“ – přemýšlela – do propasti prostě nechce a přece musí – rozkaz je rozkaz. A tak nakonec vstala, přehodila si šátek přes ramena, vzala košík s jahodami a vydala se na cestu domů. Doma se navečeřela a připravila si vše na cestu . Budou tam asi těžké boje, balauři i asmodiané jsou čín dál odvážnější a útočnější. Ach ti asmodiané. Proč se nedokážou s námi domluvit. Proč musíme bojovat. Vždyt´ jsme z jedné krve máme společné předky. Barbaři. Už i v pohádkách, které četla byli popisováni jako divoká skoro zvířata, žijící v temné studené zemi, s drápy na rukou a nohou a pojídající chycené elyosany. Tak a mám sbaleno.
Vykoupat se a jít spát. Možná to bude na dlouhou dobu poslední slastná koupel a také klidný spánek. Brzy ráno musím být na velitelství v Sanctumu. Pomyslela si a tak také udělala.
Ráno již stála připravená před velitelstvím a očekávajíc, co se stane. Po proslovu Fasimedese o důležitosti mise , vysvětlení co a kde budou dělat, se vydali do Verteronu a verteronskou bránou do abyssu. Dnes budou hlídat a bránit sulfurská vězení. Jsou plná balaurů a asmodianů a rozvědka zjistila, že asmodiané chystají na sulfur útok.
A tak přišel pro ni osudný den. Stála u vchodu do jedné z budov, která sloužila jako vězení. Uvnitř byli balauři. Od pevnosti uslyšela hřmot a bojový ryk. Asmodiani útočí. V okamžiku bylo ovzduší plné bolesti a zármutku, krve, kouře, spáleného masa, nářku – boj byl krutý, mnoho elyosanů už leželo mrtvých po prvním nezastavitelném útoku. Asmodiani byli jako lavina, která všechno smete. Za nimi zůstali jen krvavé stopy. Nyní začal boj i u jejího vězení. S čím ale elyosané nepočítali , byli balauři. Také zaútočili – a ještě větší silou než asmodiané vše před sebou ničili. A ti za jejími zády byli další nebezpečí cítili své druhy a čekali až jim pomohou. Na elyosany to bylo moc – pomalu ustupovali a již teď věděli, že je tento boj marný. Ale stejně bojovali. Nechtěli se vzdát.
I Airin bojovala ze všech svých sil, posílala na nepřátele své spirity, proměňovala nepřátele , paralyzovala, ale nestačilo to, její spiriti velmi často umírali a jí docházela síla vyvolávat další a další. Jak tak stála, zahlédla před sebou na chvíli Etiena, jak se rozmachuje svým mečem, právě jednomu z balaurů usekl kus pařátu, postříkaný krví, spocený bojující o přežití, usmála se na něj, ale výhled jí najednou zakryl mohutný balaur. Sekl ji mečem, a pak ještě jednou, v noze ucítila bolest šípu, který přiletěl ani neví odkud a zaryl se jí do lýtka, bolest ji mučila, chystala se vyvolat spirita, aby ji pomohl ochránit, ale další balaur, který se objevil, měl velikánskou sekeru, to bylo poslední co si pamatovala. Ucítila hroznou bolest nepředstavitelnou. Padla na zem a jak padala narazila si hlavu o podlahu místnosti. Ještě ucítila, že na ni něco těžkého dolehlo a pak bylo ticho a propadla se do tmy.
Zasténala. Nikdo ji neslyšel, všude bylo ticho. Nedokázala se zvednout jen cítila že jí pod tělem roste nějaká velká kaluž, která je teplá a jak roste ztrácí další síly. Nedokáže se zvednout. Leží na ní něco těžkého, velkého. Nedokáže si vzpomenout co, a opět je tma a ticho…. Zasténala a znovu upadla do bezvědomí.
Najednou přestala cítit tu tíhu a někdo ji obrátil na záda. Na chvíli uviděla obrys člověka, ale bolestí opět upadla do bezvědomí. V podvědomí věděla, že je zachráněna, našli ji a pomohou jí.
Někdo jí uvolnil šaty, lépe se jí dýchá. Najednou jí projela další bolest a jak se probouzela opět ztratila vědomí.
Cítila, že ji ošetřují rány, cítila doteky horkých rukou, znovu se začala probouzet – otevřela oči a upřeně se zadívala na člověka, který se nad ní skláněl a který jí ošetřoval rány.
,, Děkuji. Zachránil jsi mě.“ Řekla, ale on jí neodpověděl – viděla jen jeho velké zelené oči a rudé vlasy, které mu spadly do čela. Nezná jej. Takové vlasy u nás v jednotce nikdo nemá, chtěla se zvednout a podívat se líp, ale jak se pohnula ucítila velkou bolest, jako by se jí trhalo tělo na poloviny, z rány na břiše se jí vyvalila zase krev a ona upadla znovu do dalšího bezvědomí. Ale přesto se cítila v bezpečí, někdo ji držel v náručí , v pozadí slyšela šum křídel, bylo jí krásně, přitiskla se k zachránci a znovu jí přepadli mdloby.
Probudila se až v pokoji v sanctumské nemocnici. Vůbec nevěděla jak se tam dostala. Přišli ji navštívit kamarádi z jednotky.
,,To je dost, že jsi vzhůru, dost válení – už na tebe čekáme.“ Řekl Etien a usmál se . Byl to její velitel, který měl asi také to štěstí, že přežil sulfurskou bitvu. Byl to její vzor – idol, ke kterému do teď vzhlížela a chtěla se mu podobat.
,,Kdo mě odnesl ze Sulfuru? Chci mu poděkovat. Musím. „
,,Airin, poděkovat mu nemůžeš. Nezachránil tě ani jeden z našich. Nevěřila bys tomu.
,,Když jsme si už mysleli, že jsme tě ztratili, představ si, objevil se nad Terminonem Asmák. Než jsme si uvědomili, co je zač, přistál mezi nás , položil tě na zem a odletěl. Zachránil ti život, tak jsem rozkázal, aby jej nechali odletět. Nepronásledovali jsme jej. Proč taky. Měl odvahu a to se musí ocenit. Tady máš památku. Je to to jediné co zůstalo. Byla jsi v tom zabalená.“
Řekl a podal jí rudý plášť s vyšitým erbem.
,,Co? Mě zachránil Asmák? Jak to ? To jste si vymysleli ne?“
,,Ne, nevymysleli. Bez jeho ošetření bys už tady nebyla. Teď na to nemysli, odpočívej, ať se za námi brzy vrátíš. Už se na tebe všichni těší.“ A tím Etien skončil, zavelel, všichni ostatní se zvedli a odešli. Etien ještě chvíli postával u dveří, jako by ještě něco chtěl říct, ale nakonec si to rozmyslel , usmál se mrkl na ni a odešel.
Airin se zotavovala velmi rychle, menší rány po ošetření neznámým bojovníkem už skoro nebyli vidět. Byly ošetřeny velmi dobře – asi tomu rozuměl. No a velká zející díra na břiše už byla také minulostí, zůstala po ní jen velmi ošklivá vzpomínka a jizva táhnoucí se přes celé břicho. Zdravotní stav airin se den ode dne zlepšoval a ona stále jen přemýšlela, kdo ji zachránil, kdo to byl, proč ji nezabil, proč mě ošetřil, proč … to bylo otázek a ani jedna odpověď. Byl asi velmi odvážný, když s ní doletěl až k nepřátelům – přímo na základnu. To by asi hned tak někdo neudělal. A co mám jen plášť co s ním? Ale počkat erb – možná, že to pomůže. Netrpělivě čekala, až ji pustí z nemocnice . Stále viděla, když zavřela oči rudé vlasy a zelené oči, víc si z toho muže nepamatovala.
Ihned jak ji pustili, první cesta byla do sanctumské knihovny, začala hledat a nakonec našla. Erb vyšitý na plášti patří jedné z nejmocnějších a nejuctívanějších rodin Asmodie. Ach co to bylo za muže? Uvidím jej ještě někdy. Asi ne, jak bych mohla. Je to asmodian. Nelze. Nemožné. Vím přeci jací jsou divocí, vražední, nemilosrdní… ale … on ne … měl tak jemné ruce, kterými se mě dotýkal…. Nemůže být zlý, ošetřil mě…. Zachránil… a já mu ani nepoděkovala… trápilo ji to.
Hodně ji to trápilo ale nemohla s tím nic udělat. Dny plynuly. Vše se navrátilo do starých pěšinek. Znovu sloužila elyosanům, tak jak každý daeva má. Ale po nocích se jí zdávalo o zelených očích a rudé hřívě. Uvědomila si, že jej miluje, i když jej nezná, i když jej milovat nemůže, nesmí.
Etien jí nyní se vším pomáhal, dohlížel na ni a snažil se, aby dostávala méně nebezpečné úkoly. Jeho náklonnost k ní byla viditelná a jejich spolubojovníci si mysleli, že z nich bude krásný pár. Možná by se tak i stalo. Ale přišel další osudný příkaz : Vaše jednotka se přemístí na novou základnu v nově objevené zemi Katalamu. Budete tam zajišťovat ochranu pevnosti. Starat se o průzkum a zmapování nové krajiny. A tak je přivítal Katalam. A Airin se tam líbilo. Byla tam krásná krajina podobná elyoské mnoho zvířat, rostlin bylo co objevovat. Jediný stín této krajiny byly útoky balaurů a také asmodianů.
Ten den se Airin vydala na své oblíbené místo břeh jezera, který jí připomínal orielské jezero u jejího domku. Ráda tam chodila a snila o svém zachránci. Ráda tam byla sama, měla čas na přemýšlení. Nikdo ji nerušil. Šla pomalu, prohlížejíc si okolní krajinu, pozorovala zvířata, která se tu pásla.. Už byla skoro na místě, vztyčila hlavu a zadívala se ke břehu. Někdo tam leží. Pomalu potichu se přibližovala, až uviděla jeho nohy, místo bot měl na prstech velké drápy. .. Asmák… rychle vyvolala spirita a poslala jej na něj. Spirit zaútočil a Asmák vyskočil a začal bojovat. Paralyzovala jej a až potom si všimla jeho rudých vlasů, pomalu se přibližovala , opatrně, zatím se nemůže hýbat, připravila si ale orb aby mohla zaútočit, kdyby se pohnul. Oči jí sjeli na hruď muže. Viděla tam erb, stejný erb jako na plášti, stejný… je to on? Není? Jak to mám poznat? Něco uvnitř ní jí říkalo, že to je on. Najednou mu věřila, odvolala spirita. Musí to být on rudé vlasy, zelené oči, erb . Kouká němě na ni, nezdá se, že zaútočí.
,, Tys mě zachránil před rokem v abyssu? Jsi to ty?“ řekla, ale neodpověděl jí. Čekala co udělá. Stála proti němu a nevěděla co dál. Nerozuměl jí? Ale srdce jí říkalo, že to přece musí být on.
Ještě chvíli stáli proti sobě a jen němě na sebe koukali. Jeho oči jsou tak zelené…
Najednou se pohnul a ona neucukla, nebála se jej. Vzal ji opatrně za ramena a políbil ji.
Jeho rty byly tak horké, zatočila se jí hlava. A místo aby utekla objala jej a přitiskla se k němu. V jeho náručí se cítila už dávno bezpečně. Věděla, že jí tento muž nic zlého neudělá.
Položil ji do trávy a začal ji divoce líbat. Pak se najednou zastavil, opatrně odhalil její břicho prsty něžně přejel po jizvě zanechané balaurskou sekerou a začal líbat jizvu s velkou něhou a opatrností. Teď už věděla, že to je on. To on jí zachránil život. On ji odnesl na základnu. To o něm se jí celý rok skoro každou noc zdálo… Tohoto muže miluje..
Je to špatné? Určitě není…
Zapomněla na všechno, viděla jen jeho zelené oči a cítila jeho doteky. Oddala se mu.
Nakonec oba usnuli v objetí na břehu jezera, zamilovaní a šťastní.
Vzbudila se, vedle ní ležel krásný asmodianský muž. Ne to není možné nemohu to dělat, nesmím. Potichu, aby jej nevzbudila se oblékla, naposledy jej políbila a utíkala do pevnosti.
Zděšená, co provedla, přemýšlejíc co dál. Ve vratech ji s úsměvem vítal Etien.
,,Tak co cácorko, kde jsi se toulala? Už jsem měl o tebe strach, chtěl jsem tě jít hledat. Pojď bude večeře.“ Nejdříve ji chtěl vzít za ruku, ale pak si to rozmyslel a jen jí popostrčil dopředu.
Svěsila hlavu a šla.
Začínal opět nový den, už kolikátý od toho dne, co se znovu viděla se svými zachráncem. Nemohla na něj zapomenout. Ale stále si říkala, že musí, že to prostě tak dál nejde. Nikdo by to nepochopil. Nemůže milovat nepřítele. Nemůže se za něj vdát. Nemůže bydlet v jejich zemi, nepřijali by ji tam. Ani by tam nechtěla. Tato situace ji trápila čín dál víc a nevěděla co dělat. Ke všemu tomu jí ještě bývalo špatně, asi se něčím nakazila. A když jí Etien požádal o schůzku zpanikařila. Musí pryč, ode všeho a hodně daleko. Požádala o převelení . A tak jí poslali na malou základnu v Eltnenu. Ranní nevolnosti se stupňovali a ona nakonec poznala, že je v jiném stavu. Byla to pro ni velká rána. Na něco takového nepomyslela. Ach jaký blázen byla. Co teď má dělat, kam jít, jak se rozhodnout. Co bude? Když dítě porodí jak bude vypadat? Pozná se to, že to není elyosan? Stále nad tím přemýšlela. Bude to asi velký malér. Pochopí ji? Bude moci dál žít, pracovat? Vždyť má svou zemi ráda a chce ji ochraňovat, proto je daevou. A nemá snad ochraňovat vše? I tedy své dítě? Bude to asi hodně zlé, ale… Rozhodla se dítě vychovat. Byla to jediná památka po muži, kterého milovala a nemohla s ním žít. Už se rozhodla. Požádala o dovolenou a zůstala v Eltnenu v odlehlé oáze uprostřed pouště. Postará se o vše sama a pak až bude čas se rozhodne co dál. Ve všem měla teď jasno . Měla cíl a byla ochotna pro něj udělat vše. Jejím cílem teď bylo vychovat své dítě a dát mu štěstí a lásku, vše co nemohla dát sobě – vše co jí uniklo když se zamilovala do asmodiana.
