Tiamar vyrůstal v nejbohatší a nejvznešenější rodině daevů v Pandaemoniu. Jeho rod po staletí , vlastně od katastrofy, kdy se rozpadla Atreia, bojoval za Asmodii a chránil ji. V jeho rodu bylo mnoho vynikajících bojovníků. Strážili zemi, pronikali do propasti , objevovali neznámé. Chránili obyčejný lid a bojovali za Asmodii v mnoha bitvách .
Tiamarovi byla od jeho narození, při výcviku, i potom ve službě vštěpována nenávist ke všemu balaurskému a elyoskému.
Byl naučen, že tyto dvě rasy je možné při setkání s nimi jedině zabít. Nic jiného si nezaslouží.
A on to znal. Byl divokým , vášnivým a nezkrotným asmodiancem. Při boji mu vřela krev v těle a oči se rozzářili rudou barvou. S nepřítelem neznal slitování. Ale přesto byl ke svým blízkým milý a přívětivý. Rád pomáhal ostatním a tak si zvolil , i když v rodině nikdo nechápal proč, dráhu lékaře.
V jejich rodu byli gladiátoři, temláři a assassini. Ale on si vybral léčitelství. Uměl dobře bojovat, používat hůl i kladivo se štítem. Málokterá daeva v Pandaemoniu a okolí jej porazila v souboji. Dost často chladný až krutý k nepřátelům o to víc milující své soukmenovce.
Rodiče by si už přáli, aby se oženil, a postaral se o pokračování rodu, ale on na to neměl pomyšlení. Vysoký , štíhlý, dobře osvalený, zelené oči, světle ohnivé vlasy přecházející na zádech do krásné oháňky stejné barvy.
Nejedna vznešená asmodianka si přála, aby si jí všiml, miloval ji a vzal si ji za ženu. On nad tím jen s úsměvem mávl rukou. Takové city si nepřipouštěl. Je přece bojovník. Nemůže si to dovolit. Jsou na světě daleko důležitější starosti než ženitba.
A tak ubíhal čas.
Nakonec byl odvelen Vidarem do propasti, kde probíhaly tuhé boje o Oko Reshanty. Denně vzlétal ze základny na Primum landing a bojoval s nepřáteli, ať to byli balauři nebo elyosané. Viděl mnoho krve, mnoho životů ukončil, ale také mnoho životů zachránil.
Po mnoha dnech bojů amodiané dobili Divine fortres a usídlili se v ní. Tiamar zůstal v této pevnosti s osádkou a zajišťoval léčbu zraněných. Byla to divoká krajina, která tu zůstala rozervaná na kusy po pohromě před mnoha lety. V prostoru okolo oka Reshanty pluly různé zbytky – ostrovy země a na nich to co tam bylo dříve. Nehostinná krajina, plná duchů zemřelých bojovníků a také plná různých degenerovaných živočichů. Mezi vším byli zbytky aetheru . A přesto to byla země důležitá a strategická, byli tu portály do různých částí Atreie.
A tak ubíhaly dny až nadešel pro Tiamara osudný den. Osudný pro jeho další náhled na svět, ale to on, když se ráno vzbudil a oblékal, nevěděl. Byl to úplně normální den, kterých tu prožil už mnoho.
Oblékl se – zašel do kuchyně, kde se najedl skromného a celkem ani ne dobrého jídla. Bylo ho tu málo. Vzal štít a kladivo a čekal, co dnes budou mít za povinnost, kam je velitel pošle.
Skupina vojáků postávala v jídelně a důstojníci se bavili opodál. Zašel za nimi, byli to jeho kamarádi, se kterými toho hodně prožil. Ale řeči, které vedli, ho moc nezajímali, v krásách asmodianek se zrovna nějak moc neangažoval. A tak jen stál a poslouchal.
,,Nooo to náš Tiamar, ten asi ještě neměl ani ženskou co?!“ Začali si jej dobírat.
,,A co láska, už jsi byl zamilovaný? Nikdy jsme tě neviděli, abys šel třeba na rande. „
,,Nebo jsi na chlapy? „ dobíral si jej Berit.
Ale teď se už Tiamar rozčilil. Co si myslí, takto si jej dobírat. ,,A ticho. Už toho mám dost. Jdu se podívat ven.“
Vyběhl ven a narazil na velitele. Požádal jej o nějaký úkol.
,,Víš co, Tiamare, včera byly těžké boje o vězení na Sulfuru, osvobodili jsme tam hodně našich a vše ostatní pobili, měl by tam být tedˇ klid, tak se tam zaleť podívat a zkontroluj jestli tam někde ještě není nějaký náš zraněný. A když tak dej zprávu, přiletíme” .
,,Dobře, provedu.” řekl a zasalutoval, otočil se na podpatku vyběhl na nádvoří pevnosti, roztáhl svá černá lesklá křídla a vzlétl směrem k Sulfuru. Rutina. Tak a jsem konečně sám a mám od nich chvíli klid.
Letěl rychle, dobře to tu znal. Doufám, že nepotkám nějaké balaurské nebo elyoské jednotky – pomyslel si . Blížil se k Sulfuru. Včera se tu bojovalo a tak byla země pokryta mrtvolami balaurů a také občas některého elyosana, který se nemohl obživit u jejich kisku nebo obelisku. Našel několik asmodianů, ale nemohl jim pomoci – už to bylo nad jeho síly. Bylo pozdě. Byli mrtví.
Tady toho už asi moc neudělám… pomyslil si
Instinktivně se otočil, někde se něco pohnulo, i když to nebylo v jeho zorném poli, cítil tu živou bytost. Může to být náš zraněný musím jej najít.
Poblíž vchodu do vězení leželo pár mrtvých balaurů. Jednoho z nich odkopl protože ležel přímo ve dveřích v ruce velkou sekeru. Fuj ti balauři, se mě hnusí – šerední a ubozí…
Vešel dovnitř. Mezi mrtvými balaury a elyosany se trochu něco pohnulo. Přiskočil a odtáhl dalšího balaura, pod ním na břiše ležela dívka . To není asmodianka. Zvedl kladivo a chystal se polomrtvou elyosanku dorazit. Co jiného by měl udělat. Tak to byl naučený.
Ale elyosanka zasténala. Tento zvuk bolesti a utrpení zastavil Tiamarovo kladivo. Jeho rána dopadla vedle zraněné a jí neublížila. Tiamar poprvé ve svém životě zaváhal.
Přiklekl k elyosance a opatrně ji otočil na záda. Sundal ji přilbu a uvolnil šaty u krku aby mohla lépe dýchat. Byla oblečená do róby zdobené modrými a zlatými výšivkami. Pravděpodobně sorcerka nebo spiritmaster. Na břiše měla šaty rozervané a pod nimi velkou ránu po balaurské sekyře, krvácela a nevypadalo to vůbec dobře.
Tuto ránu by asi málokdo přežil bez dobrého ošetření. Dívka zase zasténala . Věděl, že musí velice trpět. Život jí utíkal a bylo celkem dost pozdě ji zachraňovat. Ale mohu to zkusit, mám to zkusit? Co mám dělat?
Uvnitř něj probíhal boj zachránit ji i když je elyos nebo ji nechat umřít, nebo ji sám zbavit utrpení. Doposud to neudělal a sám pak dlouho uvažoval proč to udělal, nezabil ji. Rozhodl se ji zachránit.
Snad se mu na první pohled zalíbila. Takovou krásnou dívku ještě neviděl. Pleť měla bledou, slámové vlasy skoro bílé, zapletené umě do zajímavého účesu. Opatrně ji zbavil roztrhané róby a prohlédl všechna zranění co na sobě měla. Ošetřil je. Zastavil krvácení. Některé menší ranky zacelil. Ale co s tou velikou zející ranou na břiše. Na to jeho umění tady na místě nestačilo.
Dívka znovu zasténala a na chvíli přišla k vědomí. Otevřela oči ale pravděpodobně si myslela, že to je některý z lékařů z jejich země, moc nevnímala, kdo se nad ní sklání, něco řekla a pak zase upadla do bezvědomí.
Ten okamžik ale stačil, Tiamara uchvátili její velké světle modré oči. Musím něco udělat , ale co , ale co?…
Už to mám, odnesu ji na jejich území tam jí pomohou. Už dál nepřemýšlel. Sundal svůj plášť a dívku zabalil do něj. Její původní oblečení se stejně nedalo použít.
Vzal ji do náručí a vzlétl směrem, kterým byla elyoská pevnost.
,,Sakra ale pokud poletím až tam, tak mě určitě zabijí, co teď.“
Jediné východisko nechat ji někde poblíž pevnosti ale tam, kde ji najdou – co tak na Western shard of latesran. Tam ji určitě najdou.
A tak letěl, dívka znovu otevřela oči a pohlédla na něj. Zjistila, že je v bezpečí jeho náruče a důvěřivě se k němu přitulila. Sálalo z něj teplo a energie, které ona, svými ranami ztrácela. Znovu upadla do bezvědomí.
Blížil se k ostrovu a začal přemýšlet, že když ji tam nechá, že ji možná včas nenajdou. A stejně na ošklivou ránu zemře. Co dál. No asi je jediné řešení. Risknu to.
A tak poprvé v životě se rozhodl letět k ,,živým,, elyosanům na jejich Terninom landing. Země se rychle blížila a on se nebál. Slétl přímo mezi elyosany, kteří stáli na jednom z vedlejších ostrůvků a dost zuřivě diskutovali o čem to nepoznal, nerozuměl jim. Překvapil je, stihl položit dívku na zem mezi ně a vzlétl kolmo nahoru. Už se neohlížel a snažil se co nejrychleji odletět.
A stalo se to že, jej nikdo nepronásledoval ani po něm nestřílel. A tak to zvládl a vrátil se na Divine.
Přemýšlel jen o tom , proč jej nezabili. Měli tu možnost. Přemýšlel o krásných modrých očích, které svým činem zachránil, přemýšlel o elyosance a uvědomil si, že na ni myslí každým okamžikem. Co se mu to stalo? Zavřel oči viděl její modré oči, cítil na své kůži její dotyk, jak se k němu přitulila když ji nesl . Byl z toho velmi zmaten.
Navíc si o tom nemohl ani s nikým popovídat. Styděl se nyní za to , že zachránil elyosana, a kdyby to kdekoli řekl tak by ho asi nepochopili. Kdyby se to dověděli doma, tak by jej asi potrestali. A tak své city opět ukryl před ostatními a časem na to, co udělal, přestal vzpomínat. Jen čas od času ve snu znovu objímal krásnou elyosanku. Ve svých snách a fantaziích ji viděl znovu a znovu – miloval ji a zbožňoval.
A tak utekl další rok, dva – Tiamara převeleli z Reshanty do nově objevené země Katalamu. Probíhali tam velké boje o pevnost a tím i nadvládu nad touto krajinou.
Opět bojoval, léčil… Na to co se stalo v abyssu skoro zapomněl. Jen hluboko ve svém srdci miloval krásnou elyosanku, se kterou se tehdy setkal.
Dnes musím nasbírat hodně bylin, abych mohl vyrobit léčivé lektvary a mastičky. A tak se Tiamar vydal sám na sběr bylin. Došel k jezeru a nemohl se nabažit krásné přírody, kterou v jejich zemi neměli. Lehl si na břeh jezera do měkké trávy, podložil hlavu a koukal do nebe.
Začal usínat.
Ani si nevšiml, že někdo přichází, až na něj zaútočil spirit. Je to elyoský spirit – takže elyos – rychle vyskočil a začal bojovat. Ale moc toho nezvládl, byl paralyzován a nemohl se hýbat. Konečně elyosana uviděl – ne není to muž je to žena .
Ale ona najednou přestala útočit. Zastavila se. Opatrně přišla k němu. A i když už nebyl paralyzován neútočil. Zůstal stát a jen ji pozoroval. Nemůže ji zabít, je to jeho modrooká elyosanka. Ona se upřeně dívala na jeho brnění – na jeho hruď. Nemohl pochopit proč. Ale bylo to snadné – na svých prsou měl vyšitý svůj erb. Stejný erb měl i na plášti, do kterého ji tehdy zabalil. Erb poznala, i když nevěděla, kdo ji tehdy zachránil. Plášť byl jediný důkaz toho, kdo ji zachránil. A jak pochopil – schovala jej s láskou a vzpomínkami na neznámého asmodianského muže, který ji nezabil, ale zachránil a odvážně donesl až na jejich základnu.
Nikdy si nemyslela, že se s ním ještě někdy setká.
Tiamar nevěděl co dělat. Nerozuměl jí. Elyoský jazyk byl tak jiný než jejich.
A jak tak stáli proti sobě a ani jeden nevěděl co dál. Stáli proti sobě a jen se pozorovali. Tiamar ji najednou objal a políbil. Nebránila se, jen zvedla obě ruce a také jej objala. Najednou se z něj uvolnila léta schovávaná vášeň a on ji začal zuřivě líbat jako by chtěl dohnat celé dva roky bez ní.. A ona opětovala jeho polibky.
Položil ji do trávy. Byla tak něžná a křehká, až se bál, že ji ublíží. Ale nemohl si pomoct, tolik ji miloval, i když si nalhával , že pro něj nic od chvíle, kdy ji v Reshantě našel neznamená. Znamenala. Ach proč to nemůže být asmodianka. Proč jsem se musel zamilovat do dívky nepřátelské země. Je to osud. Odhalil jí břicho a začal líbat velkou jizvu, která se táhla přes celé břicho. Památka na balaurskou sekeru. Najednou jako by vše zlé zmizelo. Viděl jen modré krásné jiskrné oči, o kterých se mu celou dobu zdálo. Tolik ji miloval. Elyosanka se nebránila, Přijímala jeho lásku a nic je nemohlo zastavit. Když se pomilovali, usnuli v objetí. Bylo mu krásně.
Probudil se pozdě večer. Elyosanka už v jeho objetí nebyla. Spal tam sám na břehu jezera. Opět jsem ji ztratil. Pomyslel si. Posbíral šaty, oblékl se a vydal se do pevnosti. Už ji asi neuvidí. Jak budu žít bez ní, nemohu ji hledat, nemohu ji přivést do své země, nemohu ji jako svou lásku představit rodičům, rodině. Nepochopili by.
A tak se opět snažil zapomenout. Utíkali roky, Stěhoval se z místa na místo a nikde nenašel klid. Nehledal ani novou lásku. Nemohl by žít s jinou ženou. Chtěl mít tu, co miloval.
Bojoval, věnoval se lékařství, cestoval a stále všude viděl modré oči, jak se na něj koukají s láskou a něžností. Nebyl to už Tiamar jako dřív.
Uplynulo mnoho let. Snad 18-20. A opět bojovali v Reshantě. Napadli je Balauři a velmi těžce pobili. Všude okolo byly mrtvoly jak balaurů tak asmodianů. Nevěděl, zda někdo v okolí ještě žije. Sám byl velmi těžce zraněn. Těžce se mu dýchalo, rány na těle bolely jak z nich unikala krev. Na prsou měl velkou ránu po meči a stehno také velmi zle rozseklé. Jestli takto budu ležet déle tak vykrvácím a nikde žádná pomoc.
K večeru se nad ním objevila postava. Sklonila se k němu. Sláva pomoc přišla. Budu žít.
Otevřel oči a nad sebou uviděl elyosana – !!! Někoho mu připomínal. Koukali na něj modré oči . Ale co to, když jej začal ošetřovat, zjistil že má na rukou drápky. A také kůže nebyla tak růžová světlá, ale spíš víc do šeda. A vlasy – byly rudé tak jak jeho. Je to elyos a nevypadá tak. Něco na mladém muži mu bylo povědomé. Začal se třást zimnicí. Omdlel. Mladý muž sundal svůj plášť a přikryl jím asmodiana. Je ošetřený, nezemře. Poblíž se ozvali zvuky křídel . Mladý muž ještě jednou pohlédl na Tiamara a vzlétl na bílých křídlech a zmizel směrem k elyoské pevnosti. Asmodianská hlídka našla Tiamara a odnesla jej na základnu. Byl zachráněn. Když se probudil svíral v rukou svůj starý plášť. Kde se tu vzal? Byl jsi jím přikrytý. Ach kdo byl ten mladý muž? Právě mi zachránil život….