Čas plynul rychle jak bystrý horský potok. Airin měla již odpracovánu skoro celou potřebnou dobu k přeložení do Sancta. Těšila se na stěhování do Orielu, těšila se na svatbu, na její následný život s Etienem, na to, že bude mít konečně rodinu. Etien se skoro uzdravil a pracoval jako instruktor a vedoucí výcviku. Měl teď dost volného času, a velmi často chodil do Eltnenu za ní i za Akaiem. S Akaiem se ještě více sblížili. Akai jej bral ne jako strýce a cizího člověka, ale jako svého otce. Vždyť jej vlastně vychovával, učil jej všemu, co potřeboval. Byl to pro něj táta, protože svého nepoznal a tak to bral. Etien byl přísný a zásadový, ale přitom soucítícý a ohleduplný. Akai nehodlal nic odpustit, když věděl, že je to potřebné. Věděl, že hoch to nemá vůbec lehké. To že byl synem asmodiance a vypadal dost odlišně od elyoské rasy mu způsobovalo stále více problémů. Ve škole jej spolužáci neměli rádi, nechápali jej, nesnažili se pochopit jeho povahu a uznat, že je stejný jako oni. Byli povrchní a dívali se pouze na vzhled člověka. Hlavním kápem třídy byl úhlavní nepřítel Akaie Samuel. Nedokázali se spolu shodnout. Stále mezi sebou bojovali. Samuel Akaiovi denně ztrpčoval život ve škole různými naschvály. A Akai se bránil. Domů chodil často ušpiněný, s oděrkami po bitce. Neztěžoval si. Nikdy mu to ani nenapadlo. Své věci si vyřídí se spolužáky sám. Jen Etien nebo máma občas museli vyžehlit, jeho přestupky, když jej učitelé přistihli při boji. Vždy za to samozřejmě mohl on, ne Samuel, nebo jeho spolužáci.
Kladem byl jeho výborný prospěch. Učil se lehce a rád. Jak si slíbil kdysi dávno, chtěl se stát daevou a proto musel být lepší než ostatní. I řemeslo mu šlo. Hodně se toho již naučil. Náušnice pro mámu, měl již skoro hotové. Těšil se, jakou jí tím udělá radost. Dá jí je v den jejích narozenin a také v den svatby s Etienem. Po ní se přestěhují do Orielu. Bude to něco úplně jiného. Bude se mi tam líbit? Nebude mi chybět Eltnen, jeho pouště a oázy? Měl opět plno otázek a nemohl na ně nyní odpovědět. To ukáže až čas, co bude.
Zase jsem se opět popral se Samuelem. Ten zmetek si zase začal. Proč mu tak vadím? Asi mu vadilo, že se se mnou začala bavit spolužačka. Chtěla, abych jí pomohl s matematikou. Škaredě se na mě díval, sám matematiku tak neumí. Akai se ušklíbl. Bylo to dobré pomyšlení, že Samuel neumí tolik jako on. Přemýšlel o tom, když si umýval zakrvácenou ruku. Dnes zůstanu v Orielu, dokončím ty náušnice. Do svatby zbývá necelý měsíc. Tak ať to mám připravené. A také bych měl skočit za spolužačkou. Slíbil jsem jí to doučování. Nebo tam zajdu raději hned. Bydlí ve vedlejší vesničce, když si pospíším, budu tam brzy. Usušil si ruku, uklidil zakrvácené oblečení do tašky, aby to Etien neviděl, oblékl svetr a vyrazil. Cestou pozoroval zvířata, která tu žila. Měl rád delfíny, kteří v Eltnenu nebyli. V Orielu bylo moře. Plno lastur, korálů. Byli tu volavky, rackové, plno ryb a krabů. Krásné pískové pláže. Pokud to půjde, bude tu moct i lovit. Lov by mu asi hodně chyběl.
Za malou chvíli došel do vedlejší vesnice a našel dům spolužačky, zaklepal na dveře. Spolužačka mu otevřela a pozvala jej dál. Dali se do učení. Akai matematice dobře rozuměl a tak ji dokázal dobře naučit. Jak tak seděli vedle sebe nad učebnicemi, skláněli k sobě hlavy, Akai si uvědomil, jak krásně kamarádka voní. Zavřel oči a jen vnímal vůni růžového šamponu, byla to vůně, která jitřila jeho smysly.
,,No ták, co děláš!“
..Au!“ nohou mu projela bolest, jak jej spolužačka nakopla.
,, Nic, jen že krásně voníš po růžích.“
Spolužačka se začervenala. Chvíli pozorovala Akaie, teď se jí už nezdál tak ošklivý. Ba naopak. Vždyť je to krásný kluk. Když si jej zblízka prohlédla, začal se jí líbit. Proč jej tedy nemají ostatní rádi. Nikdy o něm nepřemýšlela. Prostě to byl fakt, že je černou ovcí třídy – školy. A také se tak s ním zacházelo. Nikdy by jí nenapadlo jít proti Samuelovi, proti spolužákům. Ale nyní byla na váhách. Má se s Akaiem více skamarádit? Pokud ano, ve třídě to ale nesmí vědět, pravděpodobně by se tou černou ovcí pak stala i ona.
,,Nech toho a jdem se ještě učit.“ řekla.
,,Dobře, tak další rovnice, počítej.“ Ještě chvíli se učili. Akai raději zaplašil myšlenky na vůni děvčete a obrátil svou pozornost na matematiku. Dodělali úkoly a Akai se rozloučil. Když vycházel z domu, narazil na schodech na Samuela.
Ten se zamračil.
,,Cos tu dělal, odkud jdeš?“ Zahradil Akaiovi cestu. ,, Tobě to nestačilo dopoledne? Chceš ještě jednou nakládačku?!“
Akai se už nechtěl dnes rvát, tak ustoupil ze schodů a chtěl Samuela obejít. Proč by mu měl vysvětlovat, co v domě dělal.
Ale Samuel ho nemínil nechat jen tak odejít. Chytil ho za bundu. ,,Tak cos tu dělal?“ zatřásl jím a chystal se mu dát pěstí. Ale pěst nedopadla, kam Samuel chtěl, Akai uhl a uskočil do boku. Dveře se otevřely a v nich stála spolužačka.
,,Samueli, nech ho, učil mě matematiku, o nic nejde, nic jiného v tom nebylo, nech jej jít. Prosím. Pojď dovnitř, už jsem se na tebe těšila.“
Samuel se zamračil. Taková příležitost té špíně dát nakládačku. ,, No dobře. Zmiz.“ Řekl. A vstoupil do dveří za dívkou, která jej nechala projít a zavřela dveře.
Akai si povzdechl a dal se na cestu domů.
Etien byl již doma, dělal večeři. Akai se najedl, řekl Etienovi, že půjde do svého pokoje. Šel dělat náušnice. Dnes je dokončím, budou hotové a připravené pro mámu. Doufám, že se jí budou líbit. Snažil jsem se. Jsou z rudého kamene, ztvárňují rozkvetlé květy s lístky okolo. Nevěděl nic o budoucnosti. A tak usínal s přáním, aby se mámě náušnice líbily, chtěl vidět úsměv na tváři mámy.
Zítra poslední služba. Poslední týden před svatbou. Týden před stěhováním. Airin pomalu chystala věci na stěhování. Rovnala knihy, alba, a ostatní svůj a Akaiův majetek do krabic. Každou věc prohlédla a vzpomínala, jak žila. Každá věc, kterou vzala do rukou, byla spojená se vzpomínkou. Na dně skříně objevila starý plášť. Celý rudý, bohatě zdobený se zlatým erbem. Jemně jej pohladila. Tak jako by pohladila jeho majitele. Vzpomněla si na jeho dotyky, na jeho vřelé polibky, i po letech jej cítila na kůži i v srdci. Nezapomněla na něj. Jen svou lásku a vzpomínky uložila hluboko v srdci. Museli udělat místo nové lásce. Nemohla se vracet zpět. Bylo jí smutno. Těšila se na nový život, na život s Etienem. Ale v srdci cítila přes to všechno úzkost. Měla strach z budoucnosti. Byla neklidná, něco jí nedávalo klid. Měla pocit, že se blíží něco špatného. Snad nějaká divná předtucha. Hladila plášť a vzpomínala na bojovníka, který ji do něj zabalil, vzpomínala na chvíle u jezera v Tiamarantě, vzpomínala na poslední roky. Najednou se rozhodla. Vzala jednu z krabic, uložila do ní plášť a dala se do psaní dopisu. Napsala dopisy dva. Jeden vložila do obálky se jménem Akai a jeden se jménem Etien. Byla to pojistka. Nevěděla sice nyní proč to udělala, ale napsala to. Dopis pro Akaie obsahoval její odhalení, kdo je Akaiův otec a okolnosti, které jeho početí a narození předcházeli. V druhém dopise, žádala Etiena, aby její dopis předal synovi v době, pokud by se jí cokoli stalo. Bylo to takové náhlé hnutí mysli. Nevěděla, proč to udělala, ale prostě to udělala. Všechno dobalila a šla udělat večeři. Akai by měl už taky přijít, někde se zase toulá. Vyrostl. Vidí jej teď málo. Proto se tak těší na to, až budou bydlet společně s Etienem v Orielu.
Klaply dveře.
,, Pojd´ se najíst, ale nejdříve si umyj ruce.“ Zavolala na Akaie.
,, Ahoj, mami!“
U večeře probírali stěhování. Co je ještě vše potřeba udělat a sbalit, co nachystat. Zítra je sobota. Akai je doma, tak se dá také do balení a také uklidí dole obchůdek, ve kterém je nyní skladiště. Neprodává se v něm od smrti babičky.
,,Až to všechno budu mít hotové, mohu jít za tebou? Chtěl bych se rozloučit, než se odstěhujeme s přáteli, které tu mám.“
,, Dobře, mám zítra službu u chrámu Kyola. Pokud budeš chtít, zastav se za mnou.“
Ještě si chvíli povídali a pak šli spát. Airin čekal zítra poslední pracovní den a pak už jen stěhování a příští týden svatba. Těšila se.
Ráno vstala, udělala doma potřebné, oblékla uniformu, vzala zbraň a telepotovala se na observatoř. Tam už čekali další tři kamarádi ze stráže, se kterými dnes měla službu. Vydali se na pochůzku a kontrolu území mezi observatoří a Golden bouch garrison.
Castor je informoval, že jeho vojáci zahlédli poblíž zřícenin v Eracus desert skupinu asi 5 amodianců. Ale, i když se po nich byli podívat, nenašli je. Airin se se svou skupinou tyto asmodiance vydala hledat. Procházeli pouští, ale neviděli žádné stopy. Pak ale narazili na několik mrtvých sheluků a věděli, že jdou správným směrem. Stopy vetřelců je vedli zpět směrem ke Kyola templu. Poblíž něj, u vchodu do kaňonu k observatoři je elyosané dostihli. Začal boj. Vše se zběhlo velmi rychle. Nebyl čas vymýšlet žádnou taktiku. Byl to boj o život mezi 5 asmodianci a 4 elyosany. Asmodiané vyhrávali. Vedl je statný, vysoký muž gladiátor, který svou polearmou okolo sebe rozséval zlé rány. Airin bojovala ze všech svých sil, ale viděla, že nemají moc velkou šanci. Skupina asmodianů byla silnější, měla nad nimi převahu. Dva z jejích přátel již leželi mrtví. A asmodiané byli jen lehce zraněni. Vyvolala dalšího spirita a poslala jej na vůdčího asmodiana. Měla tak chvilku času si vydechnout, ale spirit dlouho nevydržel, zničili jej a opět se na ni vrhli. Musí vydržet, snad přijde nějaká pomoc, hluk boje je určitě slyšet daleko, zvuky se nesou kaňonem. Jen vydržet…
Akai vstal ten den dost pozdě, máma už doma nebyla. Nabalil si své věci, prošel vše, co si s sebou do Orielu bude brát. Moc toho neměl. Na osobních věcích moc nelpěl. Cennější mu byla volnost a toulky přírodou. Rychle uklidil dole obchůdek. Byl brzy hotov. Spěchal, ale práci udělal, nebyl zvyklý neplnit to co mu máma řekla. Chtěl obejít těch pár kamarádů, co tu měl a rozloučit se. Teď tu již tak často nebude moct být. Ze zvyku si s sebou vzal i luk s trochou šípů. Vždy se hodí. Za opasek zastrčil dýku. Bez ní nikdy nechodil. A vydal k Drake habitat, kde se zastavil za Opthelosem. Rozloučil se s ním. U Mystic sprig ulovil krásného pštrosa a rozhodl se jej dát na rozloučenou starci Magabtahovi. Chvíli si spolu povídali. Stařec jej měl rád, oblíbil si jej už od jeho 7 let, kdy jej uviděl poprvé toulat se pouští. Tento chlapec byl jiný a on jej chápal. Vždy byl rád, když se za ním zastavil.
,,Dávej si dnes velký pozor, toulají se tu Asmodiané, slyšel jsem zvěsti od obchodníka, který tu před hodinou procházel.“ varoval Akaie, když odcházel.
,, Dobře, děkuji za upozornění, jdu ještě na observatoř. Tam snad nebudou. Je tam dnes máma. Počkám na ni a půjdeme spolu domů.“ Rozloučil se a vydal se do prudkého kopce pěšinou, která vedla k observatoři.
Všude bylo ticho a klid, jen zvířata a ptáci občas vykřikli. Stoupal nahoru, ale jeho klid zmizel. Cítil se dnes divně, něco jej pohánělo dál a dál. Pocítil divný strach, nikdy předtím nic takového necítil. Došel k Observatoři a vyběhl nahoru za Tumblusenem.
,, Zdravím, je tu máma?“ to bylo první, co jej napadlo se zeptat. ,,Jdu se rozloučit, zítra se jak víte stěhujeme .“
,, Ahoj, Akaii. Máma tu není. Šli na akci. Objevili se tu Asmodiané. Budou asi někde u Golden bough. Měl bys tu zůstat a počkat tu na ni. Není dobré ji hledat. Mohl bys na ně narazit. Však oni si poradí.“
Akai si sedl, chvíli koukal okolo sebe, ale pak vstal. Neměl klidu, nemůže tu sedět, něco jej nutilo vstát a jít dál.
,, Já jdu. Nemohu tu čekat. Tak se tu mějte dobře. Jak budu moci, do Eltnenu přijdu se za vámi zase podívat.“ řekl a vyrazil po pěšině kaňonem dolů ke Kyola. Byl tak v polovině kopce, když uslyšel zvuky mečů, bojové výkřiky. Tam dole se bojovalo. Rozběhl se a za zátočinou je uviděl. Ještě sice daleko, ale rozeznal mámu a jejího spolubojovníka, jak jsou obklíčeni 4 mohutnými asmodiany. Dva elyosané leželi na zemi a o kousek opodál, další ležící byl asmodian. Vypadalo to zle. Než doběhl na dostřel luku elyosan padl. Založil do luku šíp a vystřelil na bojovníka, který byl nejblíž mámě. Trefil jej přímo do zad. Ten padl. Ale tímto výstřelem na sebe upozornil. Vystřelil další šíp, ale ten minul. To už na něj útočil asmodianec, který se schoval za velký balvan. Máma na něj cosi volala, ale nerozuměl jí. Neslyšel ji. Rozběhl se směrem k ní. Nohou mu projela ostrá bolest. A on upadl. Znovu se zvedl. Noha krvácela, byla roztržená na lýtku sorcererovým kouzlem. Jak se zvedal, viděl ve svém zorném poli, jak se k němu blíží asmodianec s mečem. Stihl ještě vystřelit jednu ránu, trefil muže do zápěstí a ten upustil meč. Byl ale již blízko. ,,Luk je mi teď na nic“, Akai vytáhl rychle dýku. Jak byl muž rozběhlý, narazil do Akaie a oba se svalili. Při pádu stačil Akai zabodnout dýku hluboko do břicha asmodiana. Ten jej chytil za krk a začal jej škrtit. Akai bodl ještě dvakrát a konečně ucítil, jak asmodian uvolnil sevření. Akai se snažil vyprostit a zvednou, aby mohl na pomoc mámě. Jak se zvedal, uslyšel výkřik. Bude si jej pamatovat snad navždy. Otočil se, vstát nemohl, byl příliš vyčerpaný a tak se jen plazil. Uviděl jak mámu srazil velký bojovník polearmou, máma vykřikla a padla na zem. Bojovník k ní klekl, chytil ji za vlasy a zvedl jí hlavu, podíval se jí do obličeje a když zjistil, že již nedýchá s opovržení hlavu pustil a obrátil se na svého spolubojovníka. Něco si povídali. Akai hledal svůj luk, který někam odhodil. Ale ten byl příliš daleko. Nedosáhl na něj. V ruce držel jen zakrvácenou dýku. Zvedl se, sebral poslední síly a rozběhl se na bojovníka, co mu zabil mámu. Zuřil. Oči mu zářily rudou barvou a on chtěl zabíjet. Jak běžel dolů, necítil již nic jen hněv a nenávist. Bylo mu v tu chvíli jedno, zda jej zabijí. Bylo mu všechno ukradené. Chtěl jen zabít. Nic víc nic míň. Viděl jen toho bojovníka. Ale k bojovníkovi již nedoběhl. Srazila jej k zemi ohnivá koule sorcerera. To jej zastavilo. Akai padl a ztratil vědomí….
Pokračování příště….