„Mistr?“ Xue Meng se zatvářil vážně. „On jediný z celé hory Sisheng žádnou přezdívku nemá. Nikdo se neodváží si z něj utahovat.

„To je pěkná pitomost, ve skutečnosti každý ví, jak máš mistra rád, a proto před tebou všichni drží jazyk za zuby.“

Mo Ran obrátil oči v sloup, naklonil se k Chu Wanningovi a dost hlasitě mu zašeptal: „Neposlouchej ho, z celé hory Sisheng má nejvíc přezdívek starší Yuheng.“

„Vážně?“ Chu Wanning zdvihl obočí, aby ukázal zájem. „Jako například?“

„Jedna z těch zdvořilejších je Bílý strážce podsvětí.“

„… Proč mu tak říkají?“

„Protože každý den nosí bílý šaty.“

„A další?“

„Košťál.“

„… A to proč?“

„Protože každý den nosí bílý šaty.“

„Dál?“

„Knedlík.“

„Proč?“

„Protože každý den nosí bílý šaty.“

„Jakou má další přezdívku?“

„Vdovička.“

„A víš, proč se mu tak říká?“ Mo Ran se přihlouple smál a vůbec si nevšiml vražedného lesku v Chu Wanningových očích: „No, protože každý den nosí bílý šaty.“

Kdyby Chu Wanning neměl tak dobrou náladu, jen stěží by zachoval klid: „A co dál?“

„No.“ Mo Ran se po očku zadíval na Xue Menga a zašeptal, jak nejhlasitěji mohl: „Já se bojím, že když řeknu víc, tady můj bratranec by mi mohl vylít ten vařící kotlík na hlavu.“

Xue Meng uhodil do stolu a vztekle procedil mezi zuby: „To je přece směšný! Kdo by si troufal urážet mistra takovým způsobem? Košťál, knedlík, nebo dokonce vdovička? To už je život omrzel?“

„Áách,“ odpověděl Mo Ran a otřásal se smíchem, „nemůžu uvěřit tomu, že tě ty přezdívky tak rozčílily. To jsi ještě neslyšel, jak mistrovi říkají žačky, z toho se osypeš.“

Xue Meng vyvalil oči: „A jak mu říkají?“

Mo Ran beze spěchu pokračoval: „Jak by mu asi říkaly – jsou to přece holky – je to takový uhlazenější. Je to něco jako hrušňový květ v bledém svitu luny, jarní sníh, vévoda Chu z Lin´anu, lotosový krasavec. Nebesa.“

„Všechny tyhle přezdívky ještě ujdou. Ale jak mu říká starší Tanlang, který má sám mizernou povahu a vypadá děsně, to je daleko horší.“

Ze všech dvaceti starších na hoře Sisheng měl Chu Wanning nejhorší vztahy právě se starším Tanlangem. Chu Wanning se tedy zeptal: „Jak mu říká?“

„Je to něco jako kyselé zelí. To asi kvůli jeho pleti,“ zalykal se smíchem Mo Ran. „Mengmengu, nedívej se na mě tak, sám máš pár přezdívek.“

Xue Meng vypadal, jako by spolkl najednou celé vejce: „Co? Já taky?“

„Jasně,“ zubil se Mo Ran.

Xue Meng se snažil tvářit tak, že mu to vůbec nevadí, odkašlal si a zeptal se: „No tak, jak se mi říká?“

„Chvostík.“

„… Proč?“

„Proč se ptáš, není to jasný?“ Mo Ran sice krčil rameny, ale mluvil zvesela, nakonec plácnul do stolu a začal se bláznivě smát: „Protože jsi jako páv, který pořád a všude pyšně ukazuje svůj ocas, hahaha.“

Xue Meng vyskočil na nohy a vztekle zasyčel: „Mo Rane, já tě zabiju!!!“

Když se konečně dosyta najedli a napili, bylo už po půlnoci. Vrátili se na horu Sisheng, kde Chu Wanninga jeho hloupí žáci poslali do sídla staršího Xuanji. Popřál jim dobrou noc. Xue Mang si s ním tvrdohlavě chtěl dohodnout sraz u bambusového lesíku, ale protože Chu Wanning netušil, kdy se mu vrátí jeho původní podoba, zdráhal se s tím souhlasit. Namísto toho Xue Mengovi slíbil, že se s ním setká, když bude mít volno.

Chu Wanning počkal, až jeho žáci odejdou dost daleko a pak vzlétnul až nad střechy, a jak pospíchal zpátky do Pavilónu rudých lotosů, odrážel se od střešních tašek.

Následující ráno se Chu Wanning vzbudil a pak propadl sklíčenosti, protože zjistil, že stále vězí v dětském těle. Vylezl na dřevěnou stoličku a se přimhouřenýma očima dlouho pozoroval osobu v zrcadle. Neměl vůbec chuť se učesat. Chvíli dumal a potom se rozhodl jít za Xue Zhengyongem.

„Cože? Vy jste se včera viděl s Meng Erem a Ran Erem?“

„Ano, řekl jsem jim, že jsem žák staršího Xuanjiho a nezdálo se, že by o tom pochybovali,“ řekl Chu Wanning. „Ale když se vás Xue Meng přijde ptát, prosím, neprozraďte mne. Co je důležitější, kultivuji už více než deset dní, ale nic se nezlepšilo. Pokud se nic nezmění, budu muset přece jen zajít za starším Tanlangem.“

„Ohó, náš stydlivý starší Yuheng, se už dnes nestydí?“

Chu Wanning na něj vrhnul ledový pohled. Jenže takový pohled u malého dítěte nedělal žádný velký dojem, vypadal prostě jako rozzlobené dítě. Chu Wanning jako dítě byl velmi roztomilý a Xue Zhengyong mimoděk natáhl ruku, aby ho pohladil po hlavě.

Chu Wanning však zničehonic řekl: „Vůdce sekty, až se mé tělo zase zotaví, mohl byste požádat v Síni oděvů aby mi ušili nové šaty, takové jako se nosí na hoře Sisheng. Ne bílé.“

Xue Zhengyong překvapeně strnul: „Já myslel, že lehkou zbroj nosíte nerad?“

„Je dobré čas o času změnit svůj vzhled,“ řekl zamračený Chu Wanning a odešel.

Ačkoli starší Tanlang neměl s Chu Wanningem dobré vztahy, v přítomnosti pána sekty se držel zpátky. Nevysmíval se Chu Wanningovi otevřeně, ale stačilo se mu zadívat do očí, a bylo jasné, co si myslí.

Chu Wanning se s nečitelným výrazem zadíval na staršího Tanlanga. Tanlangovy oči zazářily škodolibým veselím, jako když se odpálí ohňostroj.

„Diagnóza paní Wang byla víceméně správná.“

Starší Tanlang uvolnil Chu Wanningovo zápěstí, protože skončil se zkoumáním jeho tepu a Chu Wanning mu svou ruku okamžitě vytrhl a stáhl si rukáv dolů.

„Jak je možné, že už uplynulo deset dní a nedošlo z žádné změně?“

I když jste se nedostal do styku s příliš velkým množstvím mízy nebeské vrby, její účinky jsou velice silné a obávám se, že bude trvat značně dlouhou dobu, než získáte svůj původní vzhled,“ odpověděl Tanlang.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Chu Wanning.

„Nejsem si zcela jistý, ale pravděpodobně okolo deseti let.“

Chu Wanningovi se rozšířily oči. Starší Tanlang se pokoušel zachovat si klidnou tvář, ale oči mu svítily radostí z Chu Wanningova neštěstí: „No ano, může vám trvat až deset let, než se vrátíte ke svému původnímu vzhledu.“

Chu Wanning se na něj upřeně zadíval a potom sklíčeně pronesl: „A nepokoušíte se mě oklamat?“

„To bych si přece ke staršímu Yuhengovi nikdy nedovolil,“ řekl Tanlang s úsměvem. „Když se ptáte, váš stav je velmi dobrý. Vaše tělo se zmenšilo, po mentální stránce jste poněkud omládl – jenom trošičku – a co víc, vaše kultivační úroveň je nedotčená, tak proč spěchat?“

Chu Wanning zpopelavěl a zmlkl.

Tanlang pokračoval: „Nicméně, není jisté, že během těchto deseti let zůstanete v podobě dítěte. Stromová míza ve vašem těle cirkuluje obdobně jako duchovní energie, takže pokud nebudete užívat žádné duchovní techniky, mohl byste získat svou původní podobu za tři až pět měsíců.“

„To by přece šlo!“ Xue Zhegyongův zrak se rozjasnil, jako by právě spatřil první paprsky úsvitu.

Ale Tanlang se jen pousmál: „Vůdce sekty, nebuďte příliš ukvapený, ještě jsem nevysvětlil vše. I když starší Yuheng získá zpět vzhled dospělého muže, nebude moci příliš často využívat duchovní techniky, protože když se jeho duchovní síla vyčerpá přílišným nadužíváním, vrbová míza znovu začne působit a on se opět změní v dítě.“

„Nadužívání? Kolik je tady příliš?“ vykřikl Xue Zhengyong.

„Protože míza již pronikla celým tělem,“ řekl Tanlang, „bude moci duchovní sílu užívat nanejvýše dvakrát denně.“

Chu Wanning promluvil hlasem tvrdým a chladným jako ocel: „V hradbě mezi říší démonů a tímto světem vznikají trhliny, které je třeba neustále opravovat, vytváření robotů rovněž vyžaduje duchovní sílu. Pokud ji budu moci užívat jen dvakrát denně, budu úplně k ničemu.“

„Pak se nedá nic dělat,“ řekl výsměšně Tanlang. „Ale i když říše lidí ztratila Beidoua nesmrtelnosti, je možné, že slunce zítra nevyjde na západě.“

Xue Zhengyonga se zmocnily obavy: „Tanlangu, přestaňte už s těmi jízlivostmi. Máte největší léčitelské schopnosti v celém kultivačním světě, tak něco vymyslete. I když to Yuhengovu kultivaci neovlivnilo, má dětské tělo a jeho schopnosti rozhodně nemohou být stejné jako předtím. Ani nemluvě o tom, že jestli se jiné sekty dozví, že starší Yuheng byl u jezera Jincheng zraněn, mohou si na nás vymyslet ledacos. Deset let je moc dlouhá doba, můžete snad zkusit nějaké léky nebo můžete…“

Starší Tanlang se ušklíbl a polovině věty ho přerušil: „Vůdce sekty, míza, která se dostala Beidouovi nesmrtelnosti do krve pochází z věkovitého duchovního stromu, není to žádný obyčejný jed. Opravdu jste si myslel, že jen tak přijdu a na místě ho uzdravím? Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Musím jít připravovat léky. Bylo by lépe, abyste už šli,“ řekl nakonec Tanlang tiše.

„Tanlangu!“ vykřikl Xue Zhengyong a chtěl pokračovat. Chu Wanning ho však zatahal za lem šatů a řekl: „Vůdče sekty, pojďme.“

Ale když došli ke dveřím, ozval se zezadu Tanlangův hlas: „Chu Wanningu, kdybyste se odhodlal mě zdvořile a pokorně požádat, kdo ví? Možná bych byl ochotný pro vás vytvořit lék. I když jsem ještě nikdy neviděl nikoho ve vašem stavu, neznamená to, že bych vám nemohl pomoci. Měl byste se nad tím zamyslet.“

Chu Wanning se ohlédl a odpověděl: „A co znamená zdvořile a pokorně?“

Tanlang se opřel o pohovku a beze spěchu se začal přehrabovat v balíčcích stříbrných lékařských jehel na stole, když uslyšel Chu Wanningův hlas, vzhlédl, v očích přezíravost: „Když jsou jiní lidé v úzkých, pokleknou a poprosí o pomoc. Protože jsme ze stejné sekty, nepožaduji, abyste pobil čelem o zem, ale když si kleknete a řeknete mi pár zdvořilých slov, pomohu vám.“

Chu Wanning neříkal nic, jen na něj netečně hleděl.

Po chvíli utrousil: „Kyselé zelí, vy snad blouzníte.“ Pak Chu Wanning mávl rukávy, odešel a nechal vyjeveného staršího Tanlanga aby přišel na to, co myslel tím kyselím zelím.

Míjel den za dnem. Starší Yuheng oznámil, že se odebral do ústraní meditovat, ale ve skutečnosti byl uvězněný v těle dítěte a nemohl získat zpět svou původní podobu. Věděl o tom nejprve Xue Zhengyong, potom se to dozvěděli paní Wang a starší Tanlang, a aby se věc nevyzradila, byl informován také starší Xuanji. Jako mrknutí oka uplynulo několik měsíců. Dveře Pavilónu rudých lotosů byly pro návštěvníky zavřené a Xue Meng i jiní začali mít obavy.

„Mistr medituje v ústraní už víc než sedmdesát dní, proč se ještě nevrátil?“

„Možná zvyšuje svou úroveň kultivace.“ Shi Mei usrkl z pohárku dešťovou vodu a zadíval se na temnou, zataženou oblohu za oknem. „Bude padat sníh a blíží se Nový rok. Nejsem si jistý, zda se mistr vrátí ještě před ním.“

Mo Ran listoval šermířskou příručkou a když zaslechl Shi Meiova slova, řekl: „Asi ne. Nedávno nám poslal květ jabloně haitang se vzkazem, že to ještě potrvá. Pochybuju, že by to ještě stihnul.

Na hoře Sisheng měli právě den volna, kdy žáci nemuseli cvičit kultivaci. Mo Ran a druzí dva si společně připravili čaj a ohřáli víno. Bambusové rolety malého pavilónu byly napůl stažené a zpoza těžkých závěsů se líně plazily pramínky páry. Později se k nim přidal nový společník, který s nimi teď trávil dost času – žák staršího Xuanjiho, Xia Sini.

Ode dne, kdy se setkal s Xue Mengem, ho Xue Meng každou chvíli lákal ke společné kultivaci nebo k zábavám, a netrvalo dlouho, a vytvořili nerozlučný kroužek. Tak se skupinka tří žáků staršího Yuhenga trochu záhadně rozrostla na čtyři.

Právě teď Chu Wanning, který užíval jméno Xia Sini seděl u stolu a jedl sladké zákusky. Měl vybrané způsoby, přesto byla rychlost, s jakou je polykal ohromující.

Xue Meng se na něj náhodou zadíval, překvapeně se zarazil, pak jeho pohled sklouzl na talíř a udiveně se zeptal: „Jé, mladší bratříčku, po kom jsi zdědil to bezedné břicho?“

Chu Wanning jedl koláč s příchutí vonokvětky*. Koláč byl moc dobrý a on se neobtěžoval Xue Mengovi odpovědět a navíc, byl tu někdo, kdo ho o něj chtěl připravit. Mo Ran a Chu Wanning se současně natáhli po posledním kousku koláče. Jejich pohledy se střetly, jako by jim z očí zasršely jiskry.

„Pusť,“ řekl Chu Wanning.

„Ne,“ opáčil Mo Ran.

„Ruce pryč.“

„Už jsi měl osm kousků, tenhle je můj.“

„Můžeš si dát něco jiného než vonokvětkový koláč.“

Mo Ran se na něj pronikavě zadíval a pak vytáhl svůj hlavní trumf: „Mladší bratříčku, když budeš jíst moc sladkostí, zkazí se ti zuby.“

„To je jedno.“ Chu Wanning byl velice klidný. „Je mi teprve šest, takže to nevadí.“

Ozvalo se hlasité plesknutí; Xue Meng uhodil Mo Rana a přitom jízlivě pronesl „Mo Weiyu, proč musíš být tak nesnesitelný, kolik ti je, že se musíš s mladším bratříčkem přetahovat o jídlo?“

V okamžiku, kdy si Mo Ran zakryl hlavu a řekl: „au“, Chu Wanning rychle popadnul zbývající kousek koláče, jeho ruce byly velice rychlé a tvář kamenná, ale jak si z něj ukousnul, začal se cítit náramně spokojeně.

„Bratříčku!!“

Chu Wanning si ho nevšímal a věnoval se svému koláči.

V okamžiku, kdy zazněl pronikavý pískavý zvuk, byli ti čtyři zaměstnaní hádkou. Zvuk pronikal oblohou a odrážel se od skalisek hory Sisheng. Chu Wanning zbledl: „Svolávací signál?“

Xue Meng nadzdvihl závěs, aby se mohl podívat z okna. Žáci, kteří se procházeli venku, se zastavili a překvapeně se rozhlíželi.

Při zapískání svolávacího signálu se museli všichni z hory Sisheng shromáždit na dvoře před Síní Věrnosti. To pískání se mělo ozvat jen pro případ poplachu. Než do sekty vstoupil Chu Wanning, to pískání znělo často, když byla narušena hradba mezi říší démonů. Od Chu Wanningova příchodu už nebylo dlouho slyšet.

Shi Mei odložil knihu a šel k Xue Mengovi: „To je divné, co se mohlo stát tak naléhavého?“

„Nevím, ale není čas si s tím lámat hlavu, pojďme se podívat.“

Jen Mo Ran mlčel. Stisknul rty a sklopil řasy, aby zakryl nezvyklý lesk ve svých očích. Věděl, co to pískání znamená, ale co si pamatoval, stalo se to jindy, nemyslel si, že k tomu dojde tak brzy…

Všichni čtyři dorazili na horu Sisheng a jeden po druhém přicházeli i jiní žáci. Zanedlouho se celé nádvoří před Síní Věrnosti zaplnilo staršími a jejich žáky.

Když se všichni shromáždili, dveře Síně Věrnosti se rozlétly a ven vyšel Xue Zhengyong, zastavil se před zábradlím obloženým nefritem, nad mramorovým schodištěm. Za ním kráčelo šest překrásných žen, některé byly okouzlující, jiné vypadaly chladně, ale všechny byly nesmírně rozkošné. Stály tam na větru, na sobě jen lehké mušelínové šaty, i když bylo velmi chladno, jejich červené suknice byly jako ranní červánky, jejich oči žhnuly šarlatovým ohněm, okolo hlavy jim vlály hedvábné stuhy a každá z nich nesla na čele mezi obočím rudý plamen.

Xue Meng strnul. A nejen on – každý, kdo uviděl tu šestici žen, vypadal napjatě.

Xue Meng dlouho zíral, než se mu podařilo roztřeseným hlasem promluvit: „Vyslankyně pernatého klanu … přišly, … přišly opravdu ze Zhuque, ze země nesmrtelných?“

 

*Vonokvětka – rostlina s latinským názvem osmanthus – roste v Asii a je hojně používaná v mnoha směrech.