Školní léta II.

skolni zivot 2

Blížily se prázdniny. Akai se na ně velmi těšil. Bude  zase jen v Eltnenu s mámou. Nebude muset každý den do Orielu do školy. Jaká úleva. Těšil se ne proto, že se nerad učil, ale protože se tímto zbavil spolužáků, kteří mu nedávali pokoj. Stále byly nějaké problémy. Vždy někomu vadil jeho vzhled a patřičně mu to dávali najevo. A tak rvačky byly na denním pořádku a poznámek měl taky už pěknou řádku.

 Máma to chodila řešit na ředitelství, teď když byl Etien na misi, byla na to sama. Bylo všechno složitější. Ale věděla, že to je prostě důsledek jejího vzplanutí ke krásnému asmáckému bojovníkovi. Kde asi je? Co dělá? Žije ještě? Vzpomínala na něj, ale již ne s vroucí láskou, vzpomínala na něj  jako na lásku, která po letech vyprchala. Nyní se vzhlížela k Etienovi a čekala, až se vrátí. Byla pevně rozhodnutá, pokud bude chtít, přijmout jeho nabídku ke společnému životu.

 Akai se těšil na toulky Eltnenem, na lov. Ročník dokončil s krásnými známkami. I v přípravě na řemeslo prošel. Po prázdninách se začne učit šperkařství. Když se byl podívat ve školní dílně líbilo se mu tam. Bude to zábava, vyrábět prsteny, náušnice a jiné šperky. O prázdninách bude hledat různé kameny – polodrahokamy – bude to zábava. Pak se je bude učit opracovávat, aby z nich vznikly krásné zářivé šperky. Každý v Atrei musel pracovat, dokonce i daevy, které nebyly na misích, se věnovali různým řemeslům. Připravovaly lektvary, masti, zbraně, části oblečení a podobně. Vše co bylo pro boj třeba, vyráběli zručné ruce Daev v dílnách Sancta nebo Orielu. Akai chtěl být Daevou, tak jako máma a strýc Etien, chtěl prožít stejná dobrodružství, o kterých slýchával od babičky, a která prožila máma a strýc. I když žil v Eltnenu, nikdy se s nepřítelem otevřeně nesetkal. Ale to se mělo brzy změnit.

 Začaly prázdniny.

 Máma, protože byl již starší, byla skoro denně v práci. Stále jej upozorňovala na to, že je nebezpečné chodit blízko riftům, nepřátelé se objevovali a zase mizeli v těchto otevřených dimenzionálních průchodech. Často s nimi hlídky elyosanů bojovali. Měla o něj strach. Stále více si uvědomovala, že Eltnen není bezpečný pro jejího syna. Akai byl opět sám. Ale nevadilo mu to. Za svůj život si zvykl starat se o sebe, být doma sám, sám se toulat krajinou. Nyní o prázdninách neměl žádné školní povinnosti a proto ráno vstal, umyl se, najedl. Pokud nebyla máma doma, trochu poklidil, sbalil si batůžek na kameny, zabalil si něco k jídlu, láhev s vodou, vzal dýku a luk se šípy a vyrazil ven. Pak se toulal celý den . Hledal kameny, lovil ryby, lovil zvěř. Zásoboval domácnost kvalitním masem, o to neměli nouzi. Přitom se stále cvičil ve střelbě. Bylo mu třináct let, ale vypadal starší, byl robustnější než ostatní elyosané. Měl silné kosti, štíhlé  tělo dobře osvalené, jeho kůže byla jemná s ebenovým nádechem, pokud se v létě opálil byla ještě tmavší. Měl dobrou kondici, běháním po horách vydržel dlouho chodit a zvládl ujít za krátkou chvíli velké vzdálenosti. Dlouhé  rudé vlasy s  měděným nádechem splývaly k ramenům a vázal si je do culíku. Na zádech mu rostly dlouhé rudo-měděné chlupy. Nevěděl proč. Ostatní elyosané to neměli, jen on. Stále dumal proč toto ochlupení roste jen jemu, proto se nikdy před spolužáky nesvlékal. Nosil vždy alespoň tričko nebo košili. Tak to nebylo vidět. Nechtěl je ještě více provokovat. Stačilo co mu denně prováděli. Ale nyní o prázdninách měl klid. V Eltnenu si na něj lidé zvykli a nevšímali si jej. Měli své starosti. Jak rostl čín dál více toužil poznat svého otce, ale máma mlčela. A pokud o otci mluvila, říkala, že je nezvěstný, že jej již nikdy neuvidí. Akai toužil vědět, kdo je jeho táta, tato touha stále více rostla, tak jak mu přibývaly roky. Věděl, cítil, že někde jeho otec je. Nevěřil, že je mrtvý. Ale jak jej najít? Pokud otec není mrtvý jednou jej určitě najde. To byla jeho naděje.

 O tom všem přemýšlel, zastavil se na malém hřbitůvku u náhrobku, kde odpočívala babička. Položil jí tam kytičku arie, kterou natrhal podél cesty. Obešel skalní utvary cestou k Mystic spring of Anathé, cestou okolo kempu krallů a pak stoupal víš a víš úzkou stezkou, musí jít dál, tam kde jsou nejpěknější kameny, poblíž dolu Krallů. Stezka se vinula úzkým údolím stále do kopce a zavedla jej poblíž Eltnenské observatoře. Občas tam s mámou chodil. Znal správce Tumblusena i Dioneru. Ale až tam nešel. Za mostem, který se klenul nad hlubokou strží, zabočil vpravo na pláň. Bylo tu hodně hadů. Zkusí některého ulovit. Chvíli hledal kameny a plnil baťůžek. Pak si sedl na okraj srázu a pozoroval prostor pod sebou. Do dáli se táhla široká poušť, dole pod srázem cesta kaňonem směrem ke Kyola chrámu a dál na Golden bough garrison. V poušti se proháněli větrné víry a zvedaly do vzduchu mraky písku. Na ubohých keřících se tu pásla stáda turů. Všude bylo horko,  ticho a klid. Slunce pálilo a uspávalo. Rozbalil si svačinu a dal se do jídla. Pečené maso s chlebem vonělo a dobře chutnalo. Měl hlad. Když dojedl, napil se z láhve a lehl si a zavřel oči. Nechal slunce, aby jej hřálo a laskalo svými paprsky. Začal usínat.

 Z této slastné otupělosti jej probudily  nečekaný zvuky. Vstal a z okraje útesu se zadíval hluboko pod sebe na cestu. Uviděl tam 4 postavy. Sledoval je, jak stoupají nahoru směrem k observatoři. Nyní je dokázal rozeznat. Nejsou to stráže elyosu, nejsou to krallové, není to ani jeden obyvatel Eltnenu.

 ,,Sakra, kdo to je?“

 Na sobě měli brnění, na hlavách přilby, v rukou zbraně. Kůži měli různých odstínů modré, ebenové a šedé. Nikdy neviděl živého ani mrtvého asmodiana, ale podle popisů v legendách, které vykládala babička, máma nebo Etien, to museli být Asmodiané. Na nohou a rukou viděl velké drápy a z brnění na zádech vyčníval dlouhý chvost. Bavili se mezi sebou nějakou cizí řečí, které nerozuměl. Nebáli se, neskrývali. Jsou to nepřátelé. V Akaiovi vzplanula krev. Vřela mu v žilách a rozzářila mu do červena oči. Vzal luk a připravil šíp.

 Nebudou se tu jen tak procházet. První šíp minul cíl, ale druhý a třetí se trefil  do jednoho z vojáků. Bojovníci se zastavili a podívali směrem odkud přilétli šípy. Akai zjistil, že si vzal dnes s sebou šípů málo, chytil tedy dýku a hodil ji dolů po jednom z asmodianů. Víc zbraní neměl. Ale kamenů tam bylo dost, rychle sbíral kameny a házel je na nepřátele.  Jeden zůstal ležet na zemi a ostatní se dali do běhu. Chtěli Akaie dostihnout.

 Ale ten na nic už nečekal. Než proběhli nahoru kaňonem a oběhli planinu směrem na místo, kde před tím stál, už byl daleko odtud. Utíkal, co mu síly stačili. ,,Jestli mě dostihnou je po mě,“ říkal si. Vzal to cestou dolů a běžel ke Krallům, k chýši starce Mabangtaha. Tam bude v bezpečí. Tam jej hledat nebudou. Ale jsem dobrej, jednoho jsem asi zabil nebo zranil. Ti musí zuřit a ještě víc  když mě nenajdou, radoval se. Když se mu podařilo doběhnout do tábora krallů oddechl si. Teď je v bezpečí.  Šel pozdravit Mabangtaha, znali se. Velmi často se tu za ním zastavil, když šel okolo, povídali si. Stařec toho hodně znal a tak poutavě vyprávěl. A Akai jej rád poslouchal. U Mabangtaha vydržel ještě dvě hodiny a pak se vydal domů.

 ,,Mámě to raději ani nebudu říkat. Bála by se a zakázala by mi určitě chodit ven…“

 Pomalu se loudal domů.

 ,,Kdo byli ti vojáci? Byli to opravdu Asmodiané? Proč měli podobný ohon jako já na zádech? Taky jim oči svítili červeným jasem, když vzhlédli na něj. Proč jsou podobní? Já nejsem Elyosan?“  Takové otázky mu probíhaly hlavou a nedokázal na ně odpovědět. A dnes se nemohl ani mámy zeptat. Musel by jí povědět, kde na asmodiany narazil.

 Došel domů, baťoh hodil do komory, neměl sílu dnes již nic dělat. Trápily jej domněnky. Musím najít tu knihu, kde se píše o Asmodianech. Přehrabal kupu knih a nakonec to našel. Stále dokola četl popis nepřátel a stále víc se utvrzoval v tom, že ti, které dnes potkal a na které zaútočil, byli opravdu jejich úhlavní nepřátelé, ti před kterými jej mamka varovala, ti kteří mu byli velmi mnoho podobní, ti kteří se v knize nazývali Asmodiané.

 V hlavě měl totální chaos, nic nechápal. Když přišla domů máma, byl tichý a uzavřený do sebe. Mlčel. Nemohl se jí ptát. Nešlo to. Nakonec mámě řekl, že je unavený a zalezl si do postele, stočil se do klubíčka, zavřel oči. Rozplakal se. Pak utřel slzy.

 ,,Ne nebudu plakat. Vždyť budu jednou Daeva a ty nepláčou. Budu jako strýc Etien. Budu bojovat a všem dokážu, že jsem lepší než mě vidí.“

 Zatnul zuby. Tehdy se rozhodl, že udělá vše, aby byl bojovníkem, aby mohl bojovat, aby měl jednou možnost hledat a najít svého otce, ať už je kdekoli a kdokoli. Jednou to musí zjistit. A on to zjistí. On jej najde.

 Nakonec usnul. Noc nebyla klidná, trýznily jej samé noční můry, velmi špatně se mu spalo. Ráno vstal rozlámaný a nevyspalý. Byl rád, že máma je už pryč. Na stole našel jen lístek se vzkazem. Prosila jej, aby zašel na Drake Habitat   za Ophelosem. Nachystala jim balíček, je třeba jej tam odnést. Vzal tedy balíček a vydal se cestou do údolí, tam kde žili draci. Balíček Ophelusovi předal. ,,Mladíku, máš čas máš přece prázdniny? Nechceš mi pomoct” věděl , že Akai umí dobře střílet z luku.  A tak dostal Akai úkol zničit pár malých draků poblíž studny. Úkol se mu líbil a zdárně jej dokončil. Ophelos mu dal za to odměnu. Fajn. To bylo dobré. Mohl bych si takto přivydělat nějaké peníze mámě na dárek k narozeninám.

 ,,Nemohu sem chodit a pomáhat? Dělal bych co byste potřeboval.“ Dohodli se. Drake Habitat nebyl od vesnice daleko a práce okolo studny bylo dost. Musela se udržovat aby sloužila lidem. A tak chodil Akai celé prázdniny a vydělával si na dárek mámě k narozeninám.

 Od Ophelose se také  vždy dověděl plno novinek. Ke konci prázdnin i to, že se vrátili někteří vojáci z mise, na které byl i Etien. Musí to říci mámě. Už asi dva měsíce Etien nepsal. Naposledy jen to, že je málo času, že bojují, že tam, kde je probíhají velmi těžké boje s balaury. Máma měla o Etiena strach. Viděl jí to v obličeji. V těch chvílích na ni byl milý a snažil se ji moc nerozčilovat. Když se vrátil z brigády domů a už nikam nechodil, uklidil, umyl nádobí a uvařil večeři. Máma přicházela domů unavená. Tak ať si raději odpočine, říkal si. Airin viděla, že jí ze syna roste, ochotný a pracovitý a velmi statečný skoro muž. Proti svým vrstevníkům, byl daleko odpovědnější, jen kdyby se stále nerval. Ta jeho divoká povaha, kterou bylo někdy velmi těžké ovládnout. Už aby tu byl Etien. Přemýšlela, že bude souhlasit i se stěhováním do Orielu, které jí před časem Etien nabídl, a stále v dopisech opakoval. V Orielu jim bude lépe. Bude tam pro syna bezpečno, bude to mít blizoučko do školy a snad si najde i víc kamarádů. Nemůže už vyrůstat sám, musí se naučit žít mezi lidmi.

 Čas opět utíkal. Přešly prázdniny a Akai se vrátil do školy, začal se učit řemeslu a pokračoval také ve svém výcviku lukostřelby. Bylo už skoro zima a o Etienovi neměli jedinou zprávu. Jejich jednotka se někde hluboko v cizí zemi ztratila, nikdo nevěděl, co se s jejich bojovníky stalo. Zvěsti se šířily a Airin měla čín dál větší strach, že opět ztratí dalšího muže, do kterého se zamilovala. A zprávy o jednotce stále žádné.

 Blížily se vánoce. Ze Sancta se rozšířila zpráva, že záchranná jednotka našla v jednom z rozbitých táborů několik zle  zraněných eylosanů. Ty co přežili převážejí nyní do nemocnice. Airin se ihned rozhodla. Musela zjistit co se stalo. Procházela pokoji, kde byli zranění a v jednom z nich poznala Etiena, ležel v bezvědomí, velmi těžce zraněn. Byl tak bledý, chudý. Prožil asi mnoho zlého. Ale je tady. Dostane se z toho. Elyoští lékaři jsou kapacity. Etien prodělal několik operací a začal se pomalu uzdravovat. Každý den se těšil na setkání s Airin. Ale ještě to trvalo skoro 5 měsíců než se zcela uzdravil a mohl z nemocnice. Uplynul tak další rok a blížily se další prázdniny. Akai se těšil na Etiena, nemohl jej navštěvovat v nemocnici, nemohl do Sancta, nebyl daeva.

 Etiena konečně pustili z nemocnice, a on se rozhodl. Požádal Airin, jestli by nemohl bydlet nyní alespoň po dobu léčení u nich v Eltnenu. Myslel si, že nebude souhlasit. Ale souhlasila. I když  byl byt malý, jen velký pokoj a dva malé pokoje. V jednom nyní byl Akai a ve druhém, tom po babičce měla ložnici Airin. Když Etien přijel ze Sancta byl velmi překvapený. Airin ho ubytovala u sebe v pokoji.

 ,, Byl jsi těžce zraněný, musíš mít pohodlí, tak to prostě je“ tímto odůvodněním skončila. Vzala si dovolenou, aby se první dny mohla marodovi věnovat. Etien pochopil, že nemusí dále naléhat. Musí ji jen říci, co cítí , co vždy chtěl a požádat ji, aby byla jeho ženou. Přijme i Akaie jako svého, vždyť jej má rád už od chvíle, co jej uviděl.

 A tak se Airin starala o Etiena, aby se dobře uzdravil, On sedával venku na sluníčku a léčil hrozné jizvy po balaurských zbraních. Akai se těšil, až bude Etien silnější, že zase spolu vyrazí na lov, že spolu budou trénovat. Byl rád, že Etien je s nimi.

 Jednou, když byla máma pryč a on seděl vedle Etiena na lavečce  se rozhodl zeptat na věci ,které jej trápily. Neptal se mámy, ta by mu asi neodpověděla, ale rozhodl se zeptat Etiena. A tak spolu seděli a hovořili. Akai se vyptával na asmodiany na to co o nich Etien ví, kde je potkal, kde s nimi bojoval. Akai mu na oplátku  prozradil co se mu stalo před rokem u observatoře a Etien mu slíbil, že se to máma nedoví. Také mu vyhuboval. Neměl na ně útočit. Měl velké štěstí, že se mu tehdy nic nestalo. Ale pak jej pohladil a pochválil jeho statečnost.

 ,,Akaii, bude  z tebe jednou neohrožená daeva, uvidíš, jen se pořádně  uč a půjde to, pomohu ti.“

 Doba rekonvalescence utekla jak voda, byl už podzim. Akai začal opět chodit do školy. Etien se rozhodl požádat o přeřazení z jednotky. Zůstane  a bude učit mladé  jak být daevou. Stal se velitelem výuky mladých adeptů na vzestup ze všech částí Atreie.

 Airin si zažádala také o přeřazení, aby se mohla přestěhovat s Akaiem do domu Etiena v Orielu a nemusela dojíždět do Eltnenu za prací. Telemachus jí přestup povolil, ale musela dokončit alespoň rok. Akai někdy nejezdil ani ze školy domů, zůstával v Orielu u Etiena. Bylo tam toho tolik k vidění. Pohodlný život. Krásná vila obklopená zahradou plnou květin a stromů, krásných soch. Dole v hale byl velký krb a knihovna plná různých knih. Když se v krbu zatopilo, sedl si Akai do křesla a dal se do čtení. Hltal různé příběhy, nemohl se jich nabažit. V patře byly ložnice. Pokoj, který mu Etien dal, byl větší než jejich byt v Eltnenu, měl tu měkoučkou postel, velký psací stůl. Akai tu rád přespával, a těšil se , že až se s mámou přestěhují, budou tu bydlet jako rodina.

 Ve škole se již hodně naučil o řemesle a tak se rozhodl tajně vyrobit mámě náušnice k narozeninám, které měla mít v době, kdy se budou stěhovat. Polodrahokamy už měl vybrané. Udělá je z rudých rose quartz. A tak potajmu pracoval denně u Etiena. Chtěl mámu překvapit. Udělat jí radost. V jejím životě bylo podle něj víc smutku a neštěstí a on cítil, že mnoho z toho je kvůli němu. Věděl to.

 Etien s Airin neplánovali jen stěhování, ale domluvili se i na svatbě. Tak se Akai stane sice vyženěným, ale přece jen Etienovým synem. Bude to pro ně určitě lepší.

 Vše naplánovali a začali chystat. A tak se zdálo, že konečně bude vše lepší a klidnější, že Airin bude mít více štěstí než zármutku.

 Ale opět zasáhl osud.

 Pokračování příště …