Těžký život II.

tezky zivot 2

Tiamar se vzbudil. Slunce zapadalo. Místo vedle něj bylo prázdné. Byl to sen nebo skutečnost? Zmuchlaná tráva a poházené oblečení ale vypovídalyo tom, že to sen nebyl. Odešla? Nechala jej tam a bez rozloučení odešla. Zase ji ztratil. Pohladil zem vedle sebe jako by tam ještě byla. Ještě cítil její doteky, jak jej hladila její jemnou rukou, na rtech měl ještě vůni malin a cítil její polibky. ,,Vzbuď se Tio.“ Řekl si, zvedl se a skočil do vody až se divoce okolo rozstříkla. Byla studená ale příjemná, probudila jej dokonale. Ponořil se pod hladinu a chvílí tak zůstal, dokud mohl dýchat. Vynořil se a zamířil ke břehu. Posbíral si šaty a oblékl se. Sebral opodál ležící kladivo a štít. Uvědomil si, že tu tak bezstarostně spal a přitom ho mohl kdokoli najít a zabít. Jsem asi blázen. Co to vůbec dělám. No a dost musím zpět.

Vrátil se do jejich pevnosti. Berit s kamarády seděli v klubovně a popíjeli místní patoky. Bůh ví z čeho to tu vyráběli. Nepřemýšlel vzal sklenici Beritovi z ruky a naráz ji vypil.

,, Ty vado ty máš ale žízeň. Kdes celé odpoledne byl? Cos kde prováděl? Hledali jsme tě. Taky si zmizíš a nic neřekneš. Prrrr pomalu. Nemusíš to vypít celé.“

Tiamar se rozhodl utišit bolest v srdci a tak se opil, neposlouchal přátele, pil jednu sklenici za druhou, až padl na postel a probudil se až ráno s pořádnou kocovinou. Hlava jej bolela a nemohl si vzpomenout, co vůbec večer vlastně dělal.

Od toho dne to byl jiný Tiamar, zádumčivý, tichý stále sám nad něčím přemýšlel, stranil se přátel. Snad aby jim nemusel vysvětlovat, co jej trápí. Denně, pokud to šlo, chodil k jezeru, ale modrooká elyosanka se od toho dne neukázala. Celou dobu doufal, že ji potká a pak ztratil víru. Byl skleslý a nic jej na světě nebavilo. Přátelé si nevěděli rady co s ním. Nemohli mu pomoci, nesvěřil se jim, co jej trápí a nemohli to z něj nijak dostat pokud on sám nechtěl. A tak ho nakonec nechali tak. Však on přijde až bude chtít.

Rok utekl jak voda a Tiamara odveleli opět do Reshanty. Ztratil naději, že ji potká v Katalamu. Nevěděl kde je. Nemohl ji hledat, nemohl vůbec nic.

Před odletem na Primum dostal dovolenou a vrátil se na čas domů. Do Pandaemonia. Rodiče i sestra byli velice rádi, že jej vidí. Musí si jej užít dokud je doma. Ale on byl uzavřený, hrál před nimi divadlo jak je šťastný a spokojený se svým životem. Jak je mu dobře. No snad na chvíli šťastný i byl – byl u svých ve své rodině. Máma mu zase kladla na srdce, že je už dospělý a že by se už také mohl trochu zamyslet nad budoucím životem. Zase chtěla aby se oženil, měl děti, aby žil životem o kterém si ona myslela, že jej udělá šťastným. Otec byl na něj naopak hrdý, chápal jeho chování jako odpovědnost k zemi, byl voják a jako voják také svého syna viděl, byl hrdý na to, že bojuje, že odvážně plní všechny vojenské rozkazy. I když ze začátku nebyl moc nadšený tím, že si syn vybral dráhu lékaře, nyní byl spokojený.

Tiamar se na mámu, vždy když začala mluvit o ženitbě jen usmál, pokýval hlavou a v co nejkratší době se pokusil vždy někam zmizet. Mámě se nedalo odporovat, ale poslechnout ji také nehodlal. Nemůže se oženit, nemůže žít s ženou, kterou nikdy nebude milovat tak jako svou elyoskou lásku. Nemohl by s ní takto v přetvářce žít. To raději zůstane sám. Sám a bude ji hledat. Vždyť někde musí žít, někde ji nakonec musí potkat.

Těšil se na odlet do propasti. Nic ho v Pandaemoniu nedrželo. Než odjel změnil si účes, nyní měl delší vlasy a pobytem v Katalamu na tamnějším horkém podnebí se mu změnila barva – sluncem zesvětlaly. Rád ale stále nosil červenou barvu . Vzpomínal na dívku zabalenou v rudém plášti. Na její polibky, na heboučkou kůži, tak jemnou, kterou doposud nepoznal. Viděl před sebou její modré velké oči, světlé dlouhé vlasy, milý úsměv, rty, které tak sladce chutnali, cítil v duchu po celém těle její jemné dotyky . V duchu hladil její velkou jizvu. Nemohl na to vše zapomenout, tak hluboce se mu to vrylo do paměti. Tyto vzpomínky jej stále pronásledovali, kdekoli usnul, viděl právě ji.

A tak, aby ji našel nebo aby na ni zapomněl, začal vyhledávat všechny boje, všechny mise, kde se bojovalo s elyosany. Chtěl být všude tam, kde ji mohl potkat. Skoro deset let takto cestoval z boje do boje. Bojoval v Abyssu, v Gelkmarosu, Inggisonu, cestoval Sarpanem i Tiamarantou. Občas zašel riftem i do Heironu a pokud měl volno a šlo to, toulal se tam, s vírou, že ji tam může potkat. Co prošel bitev, v kterých léčil své spolubojovníky, zdokonaloval se, učil a dokázal pomoci snad skoro každému zraněnému. Neodpočíval. Po bitvě prošel místa kde mohli zůstat zranění. Stále doufal, že někde tam mezi nepřáteli najde jednu malou elyosanku s modrýma očima. Doufal, že ji najde jako tenkrát – zraněnou a že ji opět vyléčí a už ji nepustí. Byl rozhodnut, pokud by se tak stalo, tuto ženu už neztratit. Odvedl by ji k sobě domů, proti všem by bojoval, aby s ním mohla zůstat. No a co vypadá jinak, ale miluje jej, namlouval si, a proto by s ním určitě zůstala. Jeho sny zůstaly, ale jen sny. Věděl až moc dobře, že takové štěstí v životě mít nebude. Nepotká ji. Už ji prostě neuvidí. Nikdy se jeho sny nevyplní.

Občas zavítal domů do Pandaemonia k rodičům. Sestra se vdala a měla krásnou holčičku. Jejím manželem se stal jeho kamarád od jednotky a také jeho dlouholetý přítel z dětství – Berit. Stali se tak nejen kamarády ale i příbuznými. Máma mu je dávala stále za vzor. Stále ještě doufala, že syn přijde k rozumu a přestane se toulat světem a usadí se doma, u nich v rodinném sídle. Vždyť vše co mají patří hlavně jemu. Jednou to vše zdědí.

Ale on zase utekl, zase se přihlásil do další z misí – tentokrát nešel bojovat s elyosany ani s balaury. Byl odvelen do Brusthoninu. Bylo ho tam potřeba jako lékaře. Brusthoninem se táhla nějaká hrozná nákaza a tak byli vysláni lidem pomoci. Okolo Admy bylo mnoho nemrtvých, byl tam zápach hnijícího masa a plno různých tvorů, kteří byli útoční a zabíjeli. Vládl jim Lannok a bylo velmi těžké s nimi bojovat. Byla to dlouhá mise, únavná a vyčerpávající. Vrátil se nakonec domů zcela zničený. Psychicky ale i fyzicky ,hodně zchudl, jak velmi často nespal, stále pracoval. Nedopřával si oddechu, musel prostě pracoval. Nikdo mu to nevymluvil.

Berit se rozhodl ho pobavit, pozvednout mu skleslou náladu. Trvalo mu hodně dlouho než jej přemluvil, aby s ním šel na večírek jejich bývalé jednotky.

,,Budou tam kamarádi, popijeme, pojíme, zavzpomínáme na staré časy. Co ty na to. Tio, pojď, vždyť jsme je tak dlouho neviděli. A trochu alkoholu nám přece jen pomůže. No trocha – spíš víc. Pobavíme se ne.“

Tak dlouho Tiamara přemlouval, až nakonec tedy šel. Celkem se i na bývalé kamarády těšil. S některými se neviděl několik let. A tak prošli večerním Pandaemoniem, tmavé ulice osvětlovali lampy, ve středisku řemesel bylo živo, ale jinak byl ve městě klid. Když se blížili k taverně ucítili vůni pečeného masa a čerstvého chleba. Tiamar zjistil, že má docela hlad. Přátelé seděli v zadní místnosti u velkého stolu který byl plný různých jídel a nápojů, jen si vybrat na co byla chuť.

,,Vítej Beri.“

,,Vítej Tiamare.“

,,Zdar kamarádi.“

,,Tak si dáme jednu na uvítanou.“

Kamarádi je vesele přivítali a usadili. Ihned jim nalili a pak to šlo ráz naráz, jedna sklenička , druhá. Při jídle a pití si povídali, kde kdo byl a co za dobu co se neviděli zažil. Samozřejmě že se vyprávěli příběhy o bojích, o různých odvážných činech o nepřátelích. Každý měl zkušenosti z bojů a plno zážitků. Vykládali si jak obsazovali pevnosti v Abyssu, jak to natřeli Balaurům v Gelkmarosu a Elyosanům na pevnostech v Inggisonu a Tiamarantě a tak dále . Také se bavili samozřejmě o svých ženách a láskách. Někteří už měli rodiny a tak také přišla řeč na děti.

,,Tak co pánové popojedem ne.“ Řekl Berit a zvedl sklenici do výše. ,Na Aiona, Na Asmodii. Na nás.“

Všichni už byli pořádně opilí, oči jim svítili a vykládali si čím dál lepší příběhy. Tiamar seděl a poslouchal.

Nechtělo se mu moc zapojovat do hovoru, nerad o sobě mluvil, a také co má říkat, že léčil toho a toho, že zachránil tolik a tolik asmodianů, že nemá ženu, že se zamiloval do elyosačky… proč by měl o něčem takovém s nimi vykládat. Okolní veselí mu spíš připomnělo jeho osamělost.

Nalil si další sklenici a pomalu z ní usrkával přitom se zaposlouchal do jednoho s hovoru, který vedli dva kamarádi vedle něj u stolu. Jen poslouchal a moc nevnímal o čem hovoří, ale pak zbystřil sluch…

….,,Minulý týden jsem si s kamarády vyrazil za zábavou v době volna do Eltnenu. Chtěli jsme se trochu pobavit s nějakými Elyosáky. Víš jaká je to dobrá zábava, když jim rozbíjíš hlavu. Jak to pěkně křupne. Portli jsme se riftem k jejich Kyola templu a šli jsme roklí k observatoři. A představ si, ze skály nad námi na nás nějakej elyoskej malej spratek začal házet vrhací nože a když mu došli tak kameny. Nemohli jsme na něj. Než jsme to obešli tak zmizel a my jej už nenašli. Byl ale nějakej divnej. Vůbec se mi nezdálo že je to elyosák. Jak se na nás z toho vrchu nevraživě díval, řeknu ti, zdálo se mi , že mu svítí oči jak nám asmodianům. Co bys teda na to řekl? Škoda že jsme jej nemohli zabít. Ale jak tam příště půjdu tak ho budu hledat. Srandu si z nás dělat nebude ani malej ani velkej elyos.“…..

Co to vlastně říkal? Tiamar o tom začal přemýšlet. Ale co není to asi důležité.

Dal si další skleničku. Zábava se rozjela, začalo se dál připíjet a pak Berit vstal, zvedl číši a řekl:

,, Tak pánové a teď na smrt všech elyos a jejich celkové vyvraždění. Krev za krev!“

,, Krev za krev !“ odpověděli Beritovi ostatní a začali si přiťukávat. Tiamar seděl a k přípitku se nepřipojil.

,,No tak , chlape , co je s tebou. Ty si s námi nehodláš připít?“

,, Co je s ním?“

,,Do toho, napij se.“

,, Ty odmítáš napít se s námi na smrt Elyosu?“

Tiamar si uvědomil, že takový přípitek nemůže udělat. Nemohl. Nechtěl. Zvedl se a bez odpovědi odešel. Když došel domů, nalil si další sklenici, sedl si do křesla proti krbu v hale a bez myšlenek se jen díval do ohně. Tak jej za další hodinu našel Berit, který se vrátil z taverny.

,,Co je to s tebou, Tiamare, co to tam mělo znamenat, proč jsi odešel, co ti přelítlo přes nos? Proč ses tam tak blbě choval. Co si o tobě teď myslí kamoši. Ochraňuješ elyosáky nebo co? Odpovíš mi ? Vnímáš mě vůbec? Nebo se budeš koukat jen do toho blbého ohně. No tak asi ne. Tak si tu seď, jdu spát.“

Když odešel, Tiamar upil ze sklenice, rozvalil se pohodlně do křesla, oheň z krbu ho krásně hřál a on začal usínat. Když zavřel oči usmál se – uviděl opět svoji elyosanku.

Pokračování příště…..

tezky zivot II