Těžký život I.

tezky zivot

Airin zůstala, tak jak se rozhodla, v Eltnenu. Sice je tu nesmírné horko, velká poušť, písek a prach, ale jsou tu i krásné oázy, plné stromů a květin a se zásobou tolik potřebné vody. Eltnen znamená “krásná země”. Byla to nejkrásnější oblast ze všech v Atreii a tak alespoň oázy z té doby zůstaly.

Našla místo poblíž jedné z oáz, zde ji nebude nikdo moc  hledat, vybudovala si tam sama jurtu a dobře si ji zařídila. Měla to kousek k oáze a nedaleko byla i Agairon village, kde mohla chodit nakupovat, to co potřebovala.

,,Musím to zvládnout sama“, stále si říkala. ,,Ještě že jsem zdravá a mohu si opravdu vystačit a práci zatím zvládnu. Snad bude všechno dobré a nebudu nikoho potřebovat. Prostě na čas zmizím a bude to. Dostala jsem se do toho sama a také se z toho sama vyhrabu.“

Když měla všechno připravené, vrátila se na čas ještě do služby. Nesmí na ní být nic poznat. Prostě se bude chovat tak jako vždy a snad jí to projde. Pak už něco vymyslí.

V Eltnenu to nebylo tak složité. Hlídkovala poblíž riftů, a měla za úkol informovat vedení – tedy mladičkého generála Eltnenu Telemachuse o všem co bylo abnormální, co se jí nelíbilo, co mohlo ohrozit  eltnenské obyvatele. Občas tu dělali problém revolucionáři od Lepharistů a také sem občas pronikly otevřenými průchody asmodiani. Ale bylo to ojedinělé a tak  nemusela, pokud se nic nestalo, ani do eltnenkého ústředí chodit. Kamarádi ze staré jednotky na ni snad už i  zapomněli. Jak se říká sejde z očí – sejde z mysli. Jen Etien jí pravidelně psal a prosil ji, aby se vrátila. Nechápal proč tak zčista jasna odešla. Měl strach, že odešla, protože ji pozval na schůzku, kde ji chtěl říct o svých citech k ní. To už se mu nepodařilo, nikdy jí to neřekl. Stále čekal na vhodnou chvíli a ona ta chvíle  nakonec nepřišla. Jsem vůl, říkal si, nechám si utéct lásku svého života. Nic jsem neudělal.

Ale boje byly těžké a on jako velitel jednotky nemohl odejít. Nakonec jej odveleli na dlouhou misi, a odtud to prostě nešlo odejít. A tak mu nezbylo nic jiného než Airin jen psát dopisy, na které skoro neodpovídala, nebo jen velmi stručně. Co se mohlo stát. Tato otázka jej trápila a doufal, že na ni dostane časem odpověď.

Jak čas ubíhal, rostlo jí břicho a ona věděla, že bude muset najít důvod, proč odejít na čas ze služby. Nechtěla lhát, ale neměla na vybranou. Žádný důvod, který by v očích generála prošel nenašla. Tak tedy bude lhát. A tak požádala nakonec o uvolnění ze služby kvůli své babičce.

Tu sice měla, ale velmi daleko a nebyla u ní už léta. Prostě ji musí jet ošetřovat. No a než zjistí co a jak budu zpátky.

Telemachus jí nakonec volno podepsal. S přáním, aby se babička vyléčila ji na půl roku propustil ze služby  s tím, aby se potom u něj hlásila, že ji zase rád přijme zpět.

Měsíce utekly velmi rychle a ona všechno zvládala dobře. V Eltnenu ji nikdo moc neznal, takže nebylo těžké se schovat. Schovávala se před přáteli, před Etienem a měla strach, že na to přijdou, kde je, co s ní je. Měla strach, co se stane až dítě porodí, v noci se budila propocená a přemýšlela o tom, jak její dítě bude vypadat. Nedalo se už nic dělat, ale někdy litovala, že se vzdala svého života, pro dítě o kterém nic nevěděla a nevěděla jestli to opravdu zvládne. Někdy pochybovala o svém rozhodnutí, ale vždy přišla k názoru, že udělala správně. Že se nemohla vzdát, zbavit se dítěte. Bylo by to sice jednodušší, teď by byla u své jednotky a neměla takové starosti, Ale co z toho. Stalo se. A tak vzpomínala na krásného muže, kterého viděla vlastně jen jednou v životě a kterého bezmezně milovala. To ji dodávalo síly. Vždy si představila jak odvážně ji nesl na nepřátelskou základnu  i když nevěděl jak se elyossané vůči němu zachovají. Proto byla i ona statečná, chtěla mu to tímto vším dokázat.

Bylo léto. Venku bylo už od rána horko. Slunce pražilo do plachet stanu a Airin se vzbudila . Cítila se zle. Ne jak jindy. Bylo to jiné. Udělala si snídani, ale neměla hlad, nebyla ve své kůži. Těhotenství snášela až moc dobře, ale poslední dny už nemohla kvůli velkému břichu toho moc dělat. Blížil se její čas. Každým dnem měl přijít na svět buď syn nebo dcera. A ona se bála jestli to zvládne sama. Přece jen, nemá žádné zkušenosti, měla to někomu asi říct. Ale na druhou stranu si věřila. A stále se ujišťovala, že vše bude dobré. Měla radost, že je dítě zdravé, dávalo stále více o sobě vědět. Bylo divoké, jak asi jeho otec, říkala si. Někdy to až bolelo,jak kopalo nožičkami, ale dnes obzvlášť. A pak ucítila první bolesti a uvědomila si, že to jsou určitě porodní .. připravila si věci a už dnes nešla ven, držela se ve stínu stanu a postupně čín dál víc trpěla. Bolesti se stupňovali.  Vše vydržela a k večeru přivedla na svět své dítě. Syna . Když jej ošetřila, umyla zabalila, usnula vyčerpáním. Nespala dlouho, když ji vzbudil pláč malého. Měl hlad. Teprve tehdy si jej pořádně prohlédla. Byl mohutnější než elyoské děti. Měl silné kosti, pleť měl jemnou ale barva byla jiná než u elyosu byla s takovým ebenovým nádechem. Oči měl modré a vlásky rudé. Na zádech měl rudé chmýří – ne dlouhý ohon  jako jeho táta ale přece jen tam bylo. Ach oddychla si, přece jen to není tak hrozné. Je krásný  a zdravý. Už teď jej svírala s láskou v náručí a věděla, že je za něj ochotna obětovat všechno. Dala mu jméno Akai – červený.

Byla ráda, že si mnoho věcí připravila dopředu a také nanosila zásoby. Nemusela nikam chodit, vše měla po ruce. Nyní mohla několik dní  ležet, věnovat se střídavě synovi a odpočívat. Ale bylo jí smutno. Byla tu sama, nemohla se s nikým podělit o radost. Nemohla zatím nikomu říci, že má syna. Rozhodla se pokud to půjde  být s ním a vychovávat jej sama.

Ale pak asi navštíví babičku, byla to jediná příbuzná, která jí ještě zbyla. Měla by jí syna ukázat. Pevně se rozhodla, jak bude silnější, tak  za babičkou zajede. Ta ji určitě pochopí, a snad vnoučka přijme a bude jej mít ráda. Trochu se bála otázky, kdo je jeho otcem, ale asi by nebylo vhodné aby jí to řekla. Asi jí to neprozradí, pokud to nebude nutné.

A tak uplynul další měsíc. Maličký Akai jí dělal radost, rostl a sílil, hodně spal a ona měla v té době čas udělat všechno co bylo třeba. Přemýšlela, co bude dělat  po uplynutí dovolené. A její konec se rychle  blížil. Ten půl rok tak rychle utekl…. Kdo se mi o Akaie postará, když budu muset pracovat? Na to předtím nemyslela. Někdy se věci vyřeší sami, i když se před tím snažíme sebe víc, nejde to a nejde a potom jako by něco přeskočilo, podaří se.. Je to snad osud. A tak se i stalo.

14 dní před nástupem do práce se vydala se synem k babičce. Ještě že byla zima a synkovi narazila na hlavu čepičku a zabalila jej do silné bundy. Z oblečení mu koukali jen modré oči a trčel nosík. Jeli daleko, babička bydlela v Inggisonu a starala se tam o obchod s léky a mastičkami a ostatním zdravotnickým zbožím. Byl to malý obchod, ale uživil ji a byla ráda, že pomáhá lidem a je mezi nimi. Žila sama. Jedinou vnučkou byla Airin, o syna a snachu přišla již hodně dávno, oba zmizeli v abyssu při jedné z misí. A ona vnučku vlastně vychovala.

,,To je ale návštěva, Airin, konečně jsi tu. Dlouho jsem čekala, že přijdeš. Co je to za kloučka? Vzala Akaie za ručku a vedla jej do pokoje za obchodem, kde bydlela. Když mu sundala bundičku a čepici překvapil ji vzhled dítěte.

,,Ten má ale rudé vlásky. A jak husté. Pojď vše mi musíš vysvětlit,  uvaříme si čaj.“

Uvařila čaj, na stůl dala sušenky. Malého si vzala na klín a čekala co jí Airin řekne.

Babička se nezlobila, na první pohled se jí vnouček zalíbil a když si vyslechla skoro celý příběh, který jí Airin popravě řekla, jen jednu věc zatajila, že ten člověk, který ji tehdy zachránil nebyl elyoský lékař, ale asmodianský bojovník. To jí prostě nedokázala říct.

,,Proč jsi ale utekla. Mnohokrát tu byl Etien a ptal se po tobě. Nemohla jsem mu nic říct.Nevěděla jsem kde jsi. Nakonec musel odjet.  Proč jsi nepřišla dřív,“ rozzlobila se na ni . ,,Vždyť jsem ti mohla pomoct, proč jsi na vše zůstala sama. Jsem ráda, že jsem o tebe nepřišla, tak jako o tvé rodiče. Víš přece že jsme z celé rodiny zůstaly jen my dvě. No všechno vyřešíme. Vše bude teď už jen dobré.“ Airin spadl kámen ze srdce. Tohle od babičky nečekala.

Babička prodala obchod a koupila si obchůdek v Agairon village v Eltnenu. V patře byl malý byt, Airin se přestěhovala, začala chodit do práce a babička se jí starala o synka v době, kdy s ním nemohla být. Telemachus jí dal dřívější post ochrany riftů a tak měla opět částečnou volnost.Synovi věnovala všechen svůj čas mimo službu. Rostl jak z vody sílil. Brzy začal chodit, učila jej mluvit, zpívala mu, vyprávěla pohádky. Brala jej do okolí a on z jejích zad pozoroval okolní krajinu. Dlouho se toulali krajinou. Byl velmi bystrý. Jak rostl, začal se měnit ebenová  kůže mu ještě víc ztmavla a z chmýří na zádech začali vyrůstat trochu delší chlupy, když se rozzlobil a začal se vztekat, jak to v jeho věku dělá  každé dítě, jeho modré oči se změnili a začaly zářit rudě. Také vlasy zhoustly a ztmavly – měly tmavě rudou barvu. Drápy sice nezdědil po otci, ale přece jen jeho nehty byly trochu silnější a delší. Airin poznávala, že v něm dříme divoká vznětlivá povaha. Když se mu něco nelíbilo dokázal to dát dost jasně najevo.

A tak uběhlo dalších šest let. Babička už byla velmi stará a  Airin se o ni začala starat. Chtěla se jí odvděčit, za to co pro ni udělala. Bylo to velmi těžké, musela ted´ dělit čas na domácnost, věnovat se babičce, práci a synovi. Celé dny se nezastavila. Ale zvládala to. Měla je oba velmi ráda. Akai jí dělal radost. Ale přece jen stále jí utíkal. Nebylo dne, kdy by jej nemusela hledat. Toulal se po okolí. Velmi rád pozoroval zvířata, vydržel celé hodiny sedět na břehu pramene pozorovat ryby. Také je velmi brzy začal lovit, měl proto vrozené nadání. Lidi v Agairon village si na něj zvykli. Často se Airin nebo babičky ptali , proč je jiný, ale nakonec si jich nevšímali, měli své starosti. A tak Akai  žil šťastně  s milující mámou a babičkou.

Jednoho rána šla Airin  vzbudit babičku, ale ta se neprobudila. Airin o ni přišla a to ji velmi zdrtilo. Zůstala opět s malým Akaiem sama.

Jak tak seděla a plakala, otevřeli se dveře. Myslela, že to je Akai, už na něj chtěla zavolat ale zarazila se, ve dveřích stál Etien.

,, Airin. Jsem tu. Konečně jsem tě mohl najít. Před týdnem jsem se vrátil z dlouhé mise a požádal o převelení. Budu pracovat v Sanctumu. Co jsi celý čas dělala? Proč jsi se neozvala? Mám tolik otázek. Řekni něco. Proč mlčíš?“

,,Proč pláčeš?“

Objal ji, upřeně se na ni podíval a utřel jí slzy.

,, Umřela mi babička.“  zavzlykala.

,,Ach. To jsem nevěděl. Byl jsem celých 6 let v Katalamu  . Naposledy jsem s ní mluvil ,když jsem tě hledal. Chtěl jsem ti říct, že odjíždím. A co ty. Cos celou dobu dělala? Co…

Najednou se zarazil. Do místnosti vběhl klouček jak vichřice.

,,Mamí, mamí podívej, co jsem ulovil.“ Křičel už od prahu. Ukazoval velkou ještěrku, kterou ulovil a přinesl ukázat hrdě svůj úlovek. Najednou se zastavil, všiml si muže stojícího vedle mámy. Oči mu zablýskly červení a prudce do muže strčil. Nech ji, to je moje máma.

Etien se usmál. ,, Já ti ji neberu“.

,,Ty jsi se vdala?

,,Ne Etiene, jsem sama.“

Etien se upřeně díval na Akaie a  náhle si uvědomil, že mu klouček někoho připomíná. Vzpomněl si na okamžik, kdy k nim z nebe  na Termionu slétl asmodian s rudými vlasy a položil jim Airin k nohám. Teď mu to došlo.

Nevěděl co říct. Myšlenky mu běhaly hlavou a stále jen mlčel. Došlo mu vše, co se za posledních 7 let stalo. Proto zmizela. Proto mi neodpovídala. Nebylo to kvůli němu, ale kvůli tomu asmodianovi Co se stalo, kdy jej našla, kdy se s ním setkala. Žárlil na toho muže, který mu vzal jeho tajnou lásku. Které nestihl říci co k ní cítí.  Nemohl tu zůstat, otočil se a bez slova odešel.

Airin objala synka, vzala ho do náruče a začala plakat. Teď jsem ztratila i přítele, nejen babičku. Proč musím být stále sama.

Etien však nedošel daleko. Sedl si na lavičku, která byla před domem a přemýšlel. Proč odešel? Proč je vzteklý? Proč žárlí a na koho vlastně. Na muže, který tu není a ani nemůže být? Který ani pravděpodobně neví, že má s Airin dítě. Na muže se kterým se celou dobu pravděpodobně nesetkala. Zato on tu je stále, a bude tu a může tu s ní být. Musí žárlit na dítě toho Asmáka? Vždyť to dítě za nic nemůže. Neví nic a světě. Je nevinné a Airin jej určitě miluje. Je to její dítě. Ne toho Asmodiana. Mohl by jí pomoci, mohl by nakonec být s ní jestli o to bude stát. Jestli přijme jeho pomoc. A tu , po smrti babičky bude potřebovat. Přemýšlel dlouho . Slunce začalo zapadat, když si uvědomil, že tu ještě sedí. Musel se rozhodnout. Vrátit se za Airin nebo odletět. Nakonec se rozhodl pro první možnost. Zvedl se a sáhl po klice.

Pokračování příště…