Procitnutí

procitnuti

Akai pomalu a těžce otevřel oči. Vše bylo rozmazané, jako za hustou mlhou. Nemohl nic okolo sebe rozeznat. Nepoznával kde je. Nemohl si ani uvědomit co se s ním stalo. Cítil jen velkou bolest hlavy, závrat‘, která jej srážela zpět na polštář. Znovu raději oči zavřel. Musel si odpočinout, chtělo se mu spát.

Tolik mě bolí hlava, co se stalo? Proč tu jsem? Nemohu si na nic vzpomenout. At‘ se namáhal sebe víc, nevzpomněl si. Nechal tedy oči zavřené a odpočíval. Po chvíli se znovu pokusil otevřít oči. Šlo to lépe, i když měl tělo těžké a nemohl se zvednout. Otevřel oči a polkl na prázdno. V hrdle měl sucho. Pít.  Olízl si popraskané rty.

Nikdo nepřišel, nikdo si nevšiml, že volá. Jeho volání bylo slabé, bylo to jen šeptání. Sebral všechny síly a chtěl se zvednout. Tělem mu projela nesnesitelná bolest, teprve teď si uvědomil, že má po těle bolestivé rány od popálení. Raději zůstal ležet a sbíral další síly.  ,,Přece nejsem žádná bábovka, nebudu tu ležet a  čekat, až někdo přijde.“

Zvedl hlavu, zaostřil zrak a konečně se dokázal rozhlédnout po pokoji, ve kterém ležel. Byl v nemocnici. V pokoji byl jen on. V rohu místnosti u okna byl malý stolek a křeslo a v něm spal Etien.

,,Etiene….“ Zašeptal vyprahlými rty. Etien neslyšel, stále spal. Kdoví, jak dlouho tu takto seděl. Je určitě velmi unavený. Nechám jej tedy spát, vždyť to tak nehoří, vydržím. Znovu si lehl a koukal do stropu nad jeho postelí. Co se mi stalo, proč tu vlastně jsem? Proč mě všechno, celé tělo, tak bolí, a ta hlava…. Může se mi rozskočit. Proč si nemohu stále na nic vzpomenout? Snažil se, ale prostě to nešlo. A pak už jen ležel a poslouchal se zavřenýma očima zvuky okolo sebe. Znovu usnul.

Když se probudil, Etien již v křesle neseděl. Neviděl jej ani v pokoji. Odešel? Mám takovou žízeň. Jakmile na to pomyslel, otevřely se dveře. V nich se objevila postava Etiena, v ruce nesl podnos, na kterém byla nádoba plná vody, mýdlo, žínka a přes rameno měl přehozený ručník.

Když uviděl, že má Akai otevřené oči usmál se a oddechl si.

,, No, konečně, to byla doba, než ses probudil. Ty ale umíš člověka napnout.“ řekl.

Při tom položil podnos na noční stolek vedle postele, přitáhl židli, sedl si a dal se do umývání obličeje a hrudi Akaie. Jemně jej umyl a osušil měkkým ručníkem.

,,Holomku, tak dlouho jsi spal. Dal sis na čas.“

,,Jak dlouho?“ nevěřícně se ptal Akai.

,,Jsi v bezvědomí již víc jak 14 dní. A vůbec, kdo ti dovolil se plést do bojů dospělých. Cos tam dělal? Měl jsi zavolat pomoc a ne se vrhnout bezhlavě mezi asmodiany. Je div, že jsi to přežil.“

,,Nic si nepamatuju. Nevím, co se mi stalo… ta hlava mě tolik bolí. Etiene, prosím, mám žízeň.“

Etien se rozhodl odnést věci, které tu měl na mytí Akaie a cestou zpět obstarat nějaký nápoj. Také se musí zeptat, co může Akai pít a jíst.

,,Chviličku ještě vydrž, hned jsem zpět.“ řekl a vyšel z pokoje.

Akai ležel a přemýšlel. Co teď Etien řekl. Bojoval jsem s Asmodiany? Kde? Kdy? Proč si na to nevzpomínám? Asi jsem dostal pěknou pecku do hlavy. A kde je máma? Proč tu není se mnou? Ach jo, jsem jim asi překazil svatbu. Nebo se vzali beze mě? 14 dní to je dlouhá doba. A já si nic nepamatuju.

Etien donesl džus z beshu a dal Akaiovi opatrně napít.

,,Pij pomalu, usrkávej, dlouho jsi sám nepil.“

Džus chutnal dobře, vypil skoro celou sklenici. Etien byl potěšen tím, že se Akai probudil. Celých čtrnáct dní tu hlídal a Akaie ošetřoval. Měl strach, že se hoch z bezvědomí již neprobere. Od chvíle, kdy v Eltnenu našli airinu skupinu strážců, uplynula dlouhá doba. Když mu to volali na velitelství do Sancta okamžitě tam vyrazil. To již Akaie převáželi do nemocnice. Tehdy se dověděl i to, že Airin je mrtvá. Bojovníkům nebylo již pomoci, jen Akai nějakým zázrakem přežil. Vše potřebné zařídil, vzal si volno a pak již byl jen v nemocnici u Akaie.

Akai utišil žízeň.

,, A teď zase odpočívej. Zranění jsou dost vážná, tak ať jsi brzy na nohách. Pak si o všem popovídáme. Nyní nad ničím nepřemýšlej. Uzdrav se. „ řekl Etien, urovnal mu polštář a pomohl mu pomalu si na něj lehnout. Akai se chtěl ještě na mnoho věcí zeptat, ale už to nešlo. Etien se na něj usmál a rozloučil se. Musí ještě mnoho věcí zařídit, když teď ví, že je Akai již v pořádku.

Stav Akaie se den ode dne, kdy se probudil z bezvědomí, zlepšoval. Etien se vrátil do služby a docházel, jak to jen šlo, ale vždy denně. Jen mámu čekal Akai marně, nepřišla. Co se stalo, proč jej nenavštíví. Etien mlčel. Stále dokola říkal jen to, že bude vše v pořádku, že má být trpělivý a snažit se vyléčit.

,,Ted‘ mysli jen na to, abys byl zdravý.“

A Akai se snažil. V léčení dělal velké pokroky, byl na sebe tvrdý. Na posteli se dal do cvičení, vždy zatnul zuby a vydržel, chtěl být co nejspíš z nemocnice u mámy a Etiena. Šlo to pomaleji, než si myslel. Ale po týdnu mu oznámili, že již bude moci nemocnici opustit. Rány se zacelili, někde zbyly jen malé jizvičky. I hlava jej již skoro nebolela, závratě přestaly. Jen si stále nemohl, ať se namáhal sebe víc vzpomenout na ten osudný den. Rána do hlavy byla asi opravdu velká, bylo asi opravdu štěstím, že jsem přežil. Těšil se domů, tedy ne domů, ale do nového domova u Etiena. Těšil se na mámu dokonce i na školu. Mámu, od toho co jej zranili, neviděl. Proč za mnou nepřišla, možná ji odveleli na nějakou akci, dříve jezdila, než jsem se narodil, na různé výpravy. Proto asi nepřišla. Etien za mnou chodí denně. Asi to bude opravdu tím. Ale jeho podvědomí mu stále naznačovalo, že mu Etien asi neřekl vše. Něco mu na tom, co vždy říkal, nesedělo. Hlavou mu vířily různé myšlenky. Jednou se probudil celý zděšený a zpocený. Snažil se vzpomenout, co se mu zdálo a když si vzpomněl, celý se vyděsil. Ve snu viděl mámu, ležela v písku, okolo ní kaluž krve a nedýchala. Dokonce slyšel její výkřik. Co to znamená, byl to jen sen? Ale byl takový skutečný, Akai se bál, bál se o mámu. Ona byla ten den se mnou? Ne sloužila, já byl na observatoři, pamatuji se na Tumblusena. Ale pak již nic nevím, mám mlhu. Proč si na nic nevzpomínám. A co ten sen?  Byl to sen. Nebo nebyl? Začínám si vzpomínat, co bylo. Ne to není možné. A Etien mlčí. No vlastně mlčí všichni okolo. Nikdo mi nic nechce říct.

Pak nastal den, kdy mu řekli, že může domů. Druhý den  v poledne pro něj Etien přijel. Dovezl mu zbrusu nové oblečení, které předtím koupil v sanctumském obchodě. Tričko, kalhoty a měkoučký ručně pletený huňatý svetr, doufal ,že boty akaiovi budou, číslo odhadl snad dobře. Venku je sice krásně, slunce hřeje, ale fouká studený vítr, který vnáší do ulic Sancta chlad. Akai se oblékl, umyl a učesal. Sám se v zrcadle málem nepoznal, tak moc zchudl. Etien viděl, jak se na sebe Akai dívá do zrcadla. ,, Neboj to doženeš, stačí jen chuť do jídla.“

Rozloučili se s doktorem a vyšli na ulici. Akai Etiena pozoroval a zdál se mu zamlklý, o něčem asi usilovně přemýšlel. Jeho pohled se Akaiovi nelíbil. Nějak podvědomě tušil, že není všechno, tak jak vidí. Něco tu bylo, o čem Etien nemluvil. Nechtěl ? Nebo nemohl? Akai začal být z toho neklidný, jeho smysli zbystřily a nervy začaly pracovat rychleji.

Procházeli ulicemi Sancta a Akai měl konečně možnost si toto skvostné město prohlédnout. Nikdy předtím tu nebyl. Bylo to slavné a krásné město daev Elysee. Byly tu krásné domy, parky, sochy…Líbilo se mu tu. Až se stanu daevou jako máma nebo Etien budu tu pracovat. Nespěchali. Etien nechal Akaie, aby si město prohlédl. Neměli kam spěchat. Celou cestu k teleporterovi Etien přemýšlel, kdy říci Akai pravdu o mámě. Nejlépe bude mu to říci asi v soukromí. Vůbec neví jak mu to vlastně celé říci. Ublíží mu to moc. Nepřemýšlel jen o tom, ale i o bedýnce, kterou našel při stěhování airiných a akajových věcí z Eltnenu. O dopisech a plášti v ní. Ten se svým jménem si přečet ještě ten samý den. Ach Airin, proč jsi to napsala?Jak jen to mám všechno Akaiovi vysvětlit? Nakonec se rozhodl bedýnku zatím schovat a říci o ní Akaiovi až na to bude lepší čas. Až vše trochu  přebolí. Myslím, že zpráva o smrti matky jej zasáhne tolik, že by další zpráva o jeho otci chlapce asi dorazila úplně. Počká, až bude vědět, že to Akai pochopí. A pochopí to vůbec? Denně od narození bojuje s tím, že je trochu jiný. A teď bych mu to měl jen všechno dál zkomplikovat? Ne nemohu. Byl z toho velmi špatný, uznával celý svůj život přímost a čestnost a teď ,kvůli tomuto chlapci už dlouho zatajuje pravdu a vymýšlí si lži. Akai je citlivý a chytrý kluk, už teď o mnoho věcích pochybuje, tuší, že vše není až tak v pořádku. Stále se všech vyptává, co se stalo, proč máma za ním nepřišla do nemocnice. Nemůže to proto již odkládat. Když přijedou domů, tedy k Etienovi a máma tam nebude, bude to akaiovi divné.

Přeportovali se do Orielu. Etien se rozhodl, ještě zajít na oběd. Ať se Akai na tu těžkou chvíli posilní. Možná, že chtěl jen oddálit chvíli, kdy bude mluvit s Akaiem. Objednali si dietní maso, asi to bylo ze pštrosů z Eltnenu, které tam Akai rád lovil. Na talíři bylo i hodně zeleniny a tak se najedli, dali si ještě i zákusek – nějaký piškot s ovocem, které rostlo po celé Elysei. Ale i při jídle na sobě oba viděli, že jsou nervózní, napjatí, že jsou každý duchem nepřítomní. Oba přemýšleli nad obědem o mnoha jiných věcech, a tak si oběd ani nevychutnali. Etien věděl, že déle to už odkládat nemůže.

,, Tak jsme se dobře najedli a jdeme domů, ne? Řekl Etien a zvedl se ze židle, šel zaplatit útratu. Akai se také těžce zvedl ze židle, točila se mu trochu hlava, asi od toho napětí, které v něm bylo. Těšil se už na mámu. Posbíral síly a došel ke dveřím, kde na Etiena počkal.  Vydali se na cestu do etienova domu. Těch pár lidí, které potkali, se na Akaie divně dívalo. Mlčeli jen slušně pozdravili. Možná zdravili, no asi určitě, Etiena. Etien přidal do kroku, měl strach, že někdo Akaiovi řekne o smrti matky dříve než on. Chtěl mu to říci v klidu domova ne v nemocnici, ne na ulici. Nevěděl, co Akai udělá. I personálu nemocnice přikázal mlčet. Otevřel dveře. Akai okolo něj najednou proběhl s úsměvem na tváři.

,,Ahoj, mámo jsem tu!“

Nikdo neodpověděl. V domě bylo ticho. Byli tam jen oni dva.

,, Akai, pojď za mnou, sedneme si v pokoji. Musím ti nyní všechno vysvětlit.“

Akai uviděl ve tváři Etiena vážnost situace, smutek a utrpení. Dostal strach. Srdce se mu rozbušilo, myšlenky v hlavě začali pobíhat, snažil se vzpomenout, ale nešlo to. Co mu Etien chce říci?

A tak si sedl vedle Etiena na pohovku a pozoroval jej a čekal, co mu řekne.

Díval se Etienovi zpříma do očí a ten neuhnul. Nevěděl najednou jak tu zprávu říci. Nadechl se a povzdychl si.

,, Nevím, jak začít. Ale asi bude nejlepší, ti říci co vím já sám.“

,,V den, kdy jsi byl zraněn, jsem dostal odpoledne zprávu, že tě našli strážci z observatoře. Volal mi Tumblusen. Nevěděl jsem nic víc a tak jsem se hned vypravil do Eltnenu. Našel jsem tě tam, již ošetřeného a připraveného k převozu do Sancta. Zajistil jsem vše potřebné a šel si s Tumblusenem promluvit osobně. Ten mi řekl, že dostali zprávu, že se pod observatoří bojuje a tak tam vyrazili. Když došli do soutězky, nejprve uviděli tebe a nad tebou stál veliký Asmodian a chtěl tě dorazit jeho polearmou. Když je uviděl, spolu s dalším asmodianem utekli směrem k riftu. Ležel jsi zraněný v bezvědomí, kousek od tebe mrtvý asmodian a pak dál dole další mrtví jak asmodiani tak elyosani. Nikdo nepřežil jen ty. „

Etien se odmlčel. Ta slova mu nešla ze rtů. Akai poslouchal. A jak poslouchal, najednou se mu vybavily útržky toho boje. Vzpomněl si také na sen, který se mu zdál. Strašný výkřik mámy. A pak na ležící zakrvácené tělo. Nebyl to sen? Byla to skutečnost? Byl to sen! Ne nebyl!! Zaúpěl.

,,Byla tam se mnou máma?“

Vykřikl s nadějí, že Etien řekne, že ne a jen se potvrdí, že to byl jen sen. Ne byla to pro něj strašná pravda.

,, Ano máma ten den tam byla také. Napadli je asmodiani a ty jsi zázrakem jediný přežil.“

Teď mu to všechno docvaklo. Z očí se mu vyhrnuly slzy a on zavzlykal bolestí a smutkem. Ta bolest musela ven. Cítil velkou bolest, lítost ale i vztek, zuřivost a nenávist, vše se to v něm smíchalo a Akai plakal a zuřil současně. Uvnitř něj rostla nenávist k tomu velkému asmodianovi, a nejen k němu, ke všem asmodianům. Ten člověk jej připravil o mámu. Jak jej moc nenáviděl. Celý se třásl. Chtěl někam utéct.  Etien jej zachytil, obejmul a přitiskl do náruče, rukou ho hladil po zádech a chlácholil. To Akaie trochu zklidnilo. Jen slzy mu hrnuly z očí, nemohl je zastavit.

,, Pojď do svého pokoje, lehni si a odpočiň. Je toho dnes na tebe moc. Dám ti něco na spaní, a zaspi to. „ Akai se poslušně bezmyšlenkovitě zvedl, Etien jej odvedl do pokoje a pomohl mu lehnout na postel. Akai se položil, stočil do klubíčka a už nekomunikoval. Zavřel oči. Před ním jako ve snu stála máma, smála se na něj, něco povídala, a pak uslyšel výkřik, její výkřik. Všude bylo krve, ucítil spálené maso a vzpomněl si na bolest, kterou mu způsobilo ohnivé kouzlo sorcerera. Všechno co prožil se mu začalo vybavovat.  ,,Mámo!“ ,,Mámo, kde jsi!“ křičel v duchu. Náušnice jsem jí ani nedokázal dát. Najednou se propadl do tmy, prášek začal účinkovat a on se propadl do hlubokého spánku.

Ráno se Akai vzbudil celkem brzy. Uvědomil si, že prospal celé odpoledne a noc. Bylo mu o trochu lépe. Jen konečně na něj dolehla konečná a neměnná pravda. Byl bez mámy. Jako robot šel do koupelny, umýt se a učesat. Ze zrcadla na něj koukala úplně cizí tvář. Hubená šedá, s velkýma kruhama pod očima, a oči měl červené od stálého pláče. Začalo mu všechno docházet. Díval se na sebe v zrcadle a říkal si: ,,Jsem tu sám. Bez mámy. Zabili mi ji. Zabil mi ji ten hromotluk Asmák. Ta zrůda, proč jsem jej nedokázal zabít. Vzpomínám si, že jsem některé poranil, nebo zabil? Jednoho určitě. Vzpomínky se mu vracely. Už nemusel namáhat hlavu, vše se mu objevilo jako by si pustil film. Vzpomněl si, jak jej jeden asmák škrtil, jak jej chtěl zabít a on jej bodl dýkou. Vzpomněl si jak viděl mámu klečet po ráně polearmou, jak ji ten asmák držel za vlasy a díval se směrem na něj. Vzpomněl si na jeho tvář. Nezapomene ji. Musím si ji pamatovat. Musím. Jednou jej najdu a zabiju. Zabiju jej určitě, vím to. Budu zabíjet asmáky, nic jiného si nezaslouží. Pomstím smrt mámy. To vše si slíbil, když se díval na sebe do zrcadla. Udělá proto vše co bude moci, stane se daevou, aby se jednoho dne mohl pomstít za vše asmodianům. Byl pevně rozhodnut. Už nebude plakat, ale bude se mstít. Umyl si tvář a sčísl na stranu rudé vlasy. Oblékl se a sešel dolů do kuchyně, kde Etien připravoval snídani. Vonělo tu čerstvé pečivo, na stole byla mísa s ovocem a na talířku uzené libové maso. Vše to co měl rád.  Začal mít hlad.

,, Dobré ráno. No ty ale vypadáš. Už je ti lépe?“

,,No trochu.“

,,Najez se. Dnes jsem udělal snídani, vzal jsem si ještě volno, ale zítra už musím do práce. Budeš tu sám. Zvládneš to? Jak ti bude lépe, měl by ses také učit, hodně jsi zameškal. Nemám zajít do školy? Nebo pozvat nějaké tvé kamarády? Co ty na to?“

Etien nevěděl co dále říci. Pozoroval Akaie. A byl překvapený, ten kluk byl najednou úplně klidný, tichý, za noc hodně dospěl. On to všechno zvládne. Je silný.

Usmál se a přidal mu masa. ,,Jez, ať přibereš, takto bys nemohl do výcviku.“

Akai se dal do jídla, zjistil, že je velmi chutné a že má obrovský hlad…..

Pokračování příště