Školní léta I.

skolni leta

Akai měl již 10 let a zdárně dokončil zkouškami 3. třídu. Prožil krásné prázdniny, kdy chodil denně ven a zdokonaloval se ve střelbě z luku, lovil různá zvířata a ptáky, která nosil domů mámě. Máma z nich pak vařila různé pochoutky.  Za ty tři roky znal Eltnen dokonale, i když byly ještě místa kam nesměl. Bylo to velmi nebezpečné a jak máma tak strýc Etien mu stále připomínali, kam nesmí a kam může. Eltnen byl stále zemí bojů. Byli tu Krallové ve svých dolech a ti rozhodně nebyli přátelská rasa. Byli tu revolucionáři a s těmi také nebylo radno se zaplétat. Do chrámů u Golden bough garrison – Eracus i Kyola nesměl chodit – byli tam rifty, kterými do Eltnenu chodili Asmodiané.

Dříve rád poslouchal legendy a mýty Atreie, které mu vyprávěla babička. Stále na ni vzpomínal a také vzpomínal na tyto legendy. Rád chodil na Sataloca, sice ne až ke strážím, ale podívat se na kostěné draky. Svým lukem je uměl sestřelit, nebál se. Chtěl být takový jako generál Nurea a její legie, která bojovala s balaurem Satalokou a nakonec jej dokázala porazit. Rád poslouchal, když mu babička vyprávěla jak Sataloka ničil Eltnenskou zem a jak jej legie Nurei roztrhala a Nebeští lordi jeho srdce zapečetili hluboko v Sataloka.

Toulal se rád i bažinami před pevností a chodil se koupat k vodopádu a dál až do Verteronu. Ale o  tom máma nevěděla. Nikdy jí o tom neřekl.

Máma za tu dobu hodně pracovala, byl již starší a velmi samostatný a tak brala více služeb. Ve svém volnu se s ním důsledně učila. Často sloužila i několik dní a pak se mu snažila vše vynahradit. Věnoval se mu i Etien, který nepřestal doufat, že si jej Airin přece jen jednou vezme za muže. Ale společných chvílí bylo málo. Etien sloužil Elyosu a práce bylo stále mnoho. Opět jej vyslali na další mise, bojoval v abyssu v Sarpanu. Pak se rád vracel a těšil na ty dva, jezdil si  vždy za nimi odpočinout. Přemlouval Airin, aby se přestěhovala za ním do Orielu, má tam přece krásný dům, budou to mít lepší, pohodlnější, nebude se muset skoro o nic starat. Ale Airin se v Eltnenu líbilo, chtěla tam pokud to půjde, zůstat. Také si vždy myslela, že to je lepší i pro Akaie. Vždyť má tak rád přírodu. Od mala je volný, nechce jej svazovat. Jenže to byl jeden z důvodů, ale ten vážnější byl vzhled Akaie. Bála se žít mezi lidmi. A tak odmítala. Ale její srdce se pomaloučku klonilo na stranu Etiena. Od setkání s Amodiancem uteklo 11 let a ona chtěla znovu žít.

A tak nadešel čas, kdy měl Akai jít poprvé do orielské školy. Etien mu koupil uniformu a vyřídil možnost portování přes Sanctum. Jinak by tam velmi těžko mohl z Eltnenu docházet. Nakoupil mu i učebnice a vše co do školy potřeboval. Byl na něj hrdý. Vždyť do teď neměl se školou žádné problémy.  Airin chtěla Akaie do školy doprovodit, ale ten byl rozhodně proti. Přece není žádný malý kluk, aby jej musela doprovázet máma. Půjde sám.

,,Konečně je to tu. Nemůžu se dočkat, bude to něco nového,” o Orielu jen zatím slyšel, nikdy tam nebyl a také do Sancta se nemohl nikdy podívat.“ Bylo to velitelské město Daev, tam obyčejní smrtelníci nemohli. Celou noc se převaloval a nemohl ani dospat. Vzbudil se brzy. Najedl se, umyl, pořádně učesal, oblékl si uniformu. Máma mu ještě znovu vysvětlovala, jak se má kde portovat, aby se dostal tam kam má.

,, Mami, nejsem malej, všechno vím, nemusíš mi to říkat. Etien mi to včera vysvětlil.“

,, Já vím, ale bojím se o tebe, dávej na sebe pozor.“

,, Neboj mami.“  usmál se na ni a dal jí velkou pusu a ze dveří na ni ještě mrkl.

Přeportl se v pořádku na pevnost v Eltnenu, odtud do Sancta a nakonec do Orielu.

A tam zůstal stát s pusou otevřenou. Tak honosné a krásné budovy nikdy ještě neviděl. Všude vydlážděné chodníky, lavečky, parčíky, květiny a keře, sochy a fontány. Okolo procházelo plno lidí v krásných šatech, u vchodů do budov stály elyoské stráže v krásném naleštěném brnění s krásnými zbraněmi v rukou.  Bylo tu plno obchodů – prohlížel si co prodávají ve výkladech a nestačil se divit. Tolik toho tu bylo nového.

Škola byla v centru nedaleko hlavního náměstí a tak nemusel spěchat, byl zde stejně brzy.

,,Akai“ uslyšel. Volal a mával na něj Etien. Přišel se za ním podívat, zkontrolovat zda je vše v pořádku. Přece jen chtěli mít s Airin jistotu, že do školy dorazil v pořádku.

,, Tady je krásně.“

,, Líbí?“

,, Jo.“

Bylo to úplně něco jiného než v Eltnenu. Ale proč se po mě všichni lidé tak otáčejí a pozorují mě? Přemýšlel.

,, Ať, nebudu si jich všímat.“

,, Tak já už musím jít, Akaii, práce volá, ale kdyby se cokoli dělo zavolej.“

,, Ahoj,“ řekl Akai a otočil své kroky do brány střediska. Uprostřed nádvoří stál velikánský strom a okolo něj lavičky. Rozhlédl se . V budovách okolo byly v přízemí různé dílny, kde se vyučovaly řemesla a v patrech nad nimi byly učebny. Jaké to tam asi bude? Před jedním vchodem uviděl skupinku chlapců, tak zamířil k nim.

,,Ahoj,“ řekl a usmál se na ně.

Všichni na něj obrátili oči.

,, Co to je za barvu vlasů? A jak to že jsi takový tmavý? Je to vůbec možné? Odkud jsi?“

,,Bydlím v Eltnenu s mámou.“

,, No to určitě.“ Začal se mu jeden z chlapců vysmívat, ,,tam přece takové zrůdy nebydlí ne? Nebo jo?“

,,Cos to řekl?“ vykřikl Akai: ,, jsem stejný jako vy.  Má máma slouží u vojska je Daeva.“  Do jejich začínající hádky ale vstoupil učitel, který si pro ně přišel a tak pro teď byla hádka zažehnána. Odvedl je do třídy nad dílnou, rozsadil je každého k jednomu stolku a dost dlouze se díval na Akaie, přemýšleje, kam jej usadí. Rozhodl se, jej posadit před katedru, aby jej měl na očích, kdo ví jak se bude tento divoch, Aion ví jak vychovaný a jen Aion asi ví odkud, chovat. Tolik se lišil od ostatních dětí. U Aionu, čí to je děcko? Má vůbec právo se tu učit? To mu šlo myslí, ale nakonec si řekl, že se uvidí co dál.

Vysvětlil jim pravidla a zákony školy. Jak se mají ve škole i v dílnách chovat. Jaký bude školní rok a jaký budou mít rozvrh. Na Akaie toho bylo mnoho. Všechno nové pozorně poslouchal a nevšímal si úšklebků spolužáků. A pak ve druhé hodině se otevřeli dveře a do nich vstoupil vysoký štíhlý kluk s blonďatýma vlasama a šedýma očima. Směrem k učiteli prohodil, že zaspal a že se omlouvá. Učitel jej poslal sednout a již jeho příchod nijak nekomentoval. Akai se otočil a sledoval jej, přemýšlel, kde jej už viděl a  naráz si vzpomněl. To je ten kluk, co mu kdysi v Eltnenu podrazil nohy, syčák. Zamračil se. A on s ním teď bude chodit do školy. Nelíbilo se mu to.

Kluk si teprve teď všiml Akaie, jak se na něj dívá.

,, Na co tak vejráš, špíno?“ zašeptal, aby to neslyšel učitel.

Akai neodpověděl, byl zaskočen, nic mu neudělal ani teď, ani tehdy a přece jej nenávidí, to poznal.

,,Tento první rok v orielské škole se budete učit základní předměty, budete se věnovat také sportu, zpěvu, kreslení a dalším aktivitám,  a pak v dalších ročnících si každý z vás vybere jedno řemeslo, kterému se budete věnovat. Škola vás naučí, co je třeba, „ řekl učitel. ,,Nyní se půjdeme podívat na celé prostory školy. Seznámím vás, kde co najdete. Ne všichni jste chodili do této školy již v minulých ročnících. Pak se naobědváte a v odpoledních hodinách bude první z hodin výuky. Zítra se již pojede podle rozvrhu, který jsem vám dal. Rozuměli jste?“

Všichni se zvedli a vydali se za učitelem ze třídy.

Na schodech do Akaie někdo ze zadu strčil. Akai zavrávoral. Pomocí své mrštnosti ale náraz ustál, otočil se a uviděl opět toho kluka. Napřáhl ruku a chtěl mu dát pěstí. Oči se mu rozzářili, jak se rozzlobil. Ale rána nedopadla. Někdo mu chytil ruku a zastavil jej.

,, Tak to ne, mladíku, rvát se mi tu nebudete!“ byl to učitel. ,, Pro dnes bez trestu, ale pokud to bude příště tak být tebou bych si to hodně rozmyslel.“

,, Omluv se Samuelovi.“

Akaiovi vřela krev, bušilo mu srdce, ale co měl dělat, učitel viděl, že chce dát Samuelovi, tak se ten kluk jmenoval, ránu a nedalo se nic dělat.

Sklopil hlavu a potichu řekl, ,, Promiň mi.“

,, Dobře vyřízeno, jdeme všichni dolů.“

Při prohlídce školy si děcka šeptali mezi sebou o Akaiových očích, o tom jak vypadá, o tom že to není normální, že mezi ně ani nepatří. Celou partu vedl Samuel, bydlel v paláci v Orielu a jeho dědeček byl vysokým úředníkem Sanctumu. Rodiče známí bojovníci, bohatá , starodávná rodina. Měl mezi  spolužáky hlavní slovo. Větší část třídy chodila do školy kde bydlela – v Orielu, byla dětmi Daev, bydleli tu a kamarádili se spolu od narození. Akai se jim do party nehodil. Byl od jinud, neznali jej a byl jiný.

,, Pěkně mu tu školu osolíme. Ještě se bude divit zrůda.“

A najednou byl konec vyučování. Děcka se rozeběhli domů a Akai se vydal k teleporterovi a namířil si to domů. Sice měl nutkání jít si Oriel ještě prohlédnout, lákala jej příroda, tolik jiná než u nich v Eltnenu, ale slíbil mámě, že přijde ze školy brzy a o všem jí popovídá. Nikdo jej nezdržoval. Nikdo si jej nyní nevšímal a tak v klidu došel k fontáně a poblíž stojícímu teleporterovi. Brzy byl doma. Máma už čekala a byla zvědavá jak vše dopadlo. Popovídal jí o škole, nadšeně o Orielu. Plno věcí vynechal. Nechtěl jí dělat starosti.

,, Mohu jít ven?“

,, Nachystej si do školy a jdi, ale do večeře ať jsi doma, ráno jdeš do školy, tak žádné toulání.“

A tak mu dnes začala školní léta v Orielu, doba kdy se musel hodně učit, hodně snažit, aby dokázal, že je na pravém místě, kde má být. Musel se začít hodně ovládat, pokud nechtěl mít stále nějaké problémy, jak se spolužáky, učiteli i obyvateli Orielu.

Naučil se postupně žít ve svém světě, přehlížet každodenní urážky, pošklebky a zlomyslnosti, kterými jej zasypávali. Projevovala se tak jejich nevyzrálost, netolerance, neochota přijmout trochu odlišného člověka. Děti dovedli být hodně zlomyslné, a nejhorší byla parta okolo Samuela, který se tak stal úhlavním strůjcem Akaiova trápení. Domů chodil často v ušpiněných, roztrhaných věcech, které se mu ušpinily samozřejmě samy !! Občas chodil s drobnými poraněními, které získal různými náhodnými pády a také za to vždy mohla jen jeho neopatrnost. Akai se nechtěl prát, ale musel. Musel se bránit nevraživosti spolužáků. A bránil se, mnohokrát jej napadli nepřipraveného a vždy jich bylo víc. Báli se jej, znal drsný život v eltnenské poušti a tak proti němu jednotlivec neměl šanci – kromě Samuela. Ten měl od svého otce dokonalý výcvik bojových umění  a také dobrou kondici. A tak, pokud to šlo, rvali se spolu kdykoli to bylo možné. Samuel si nenechal utéct jedinou příležitost, kdyby Akaie, pokud to šlo nenapadl. Vymýšlel rafinovaná týrání, tak aby Akaii ublížil, ale nebyl za to potrestán. Aby sám neměl problémy. Tak se z těchto dvou chlapců postupem času stali úhlavní nepřátelé. Akai kvůli Samuelovi měl mnoho poznámek, kdy jej učitelé trestali a nikdy nezjišťovali, co se vlastně stalo a kdo to způsobil, kdo to začal.

Ale i přes všechny problémy Akai studoval dobře. Ke konci roku se rozhodl věnovat šperkařství a výrobě různých maličkostí. Etien i máma mu volbu schvalovali. Je to dobré řemeslo a potřebné. Všechny daevy si pořizovaly různé šperky – náušnice, prsteny, náhrdelníky, brýle a vkládali do nich různé atributy , které zvyšovali jejich výjimečné vlastnosti.

Tehdy také Etiena povýšili. Stal se brigádním generálem. Ale k povýšení dostal i příkaz odletět na dvouletou misi do Katalamu. Nedalo se nic dělat  – služba byla služba. Před odletem pozval Airin na večeři, kde se s ní chtěl rozloučit. ,,Neřeš problémy zase sama,” kladl jí na srdce:,, napiš vše vyřešíme, i když budu daleko.“

Podíval se jí upřeně do očí, chytil ji za ruku a mlčel. Zase neměl odvahu jí říci co k ní cítí. Ale když se loučili a stáli proti sobě, dodal si odvahy a pomalu , opatrně ji políbil. Airin neucukla. Opětovala polibek a Etien nakonec odjížděl do Katalamu s vědomím, že všechno není ztracené, že jej Airin nakonec asi přece jen má ráda.

Airin byla smutná, už si zvykla na návštěvy Etiena a na to, že byl součástí její rodiny. Dva roky jsou až moc dlouhé. Uvědomila si, že jí Etien bude velmi chybět.

Jak ubíhal čas bylo jí stále více smutno, Přemýšlela o svém vztahu k Etienovi a věděla, že až přijede nebude jej již odmítat, a přijme jeho city. A pokud ji o to sám požádá vezme si jej. Učinila rozhodnutí, které dlouho odmítala. Ale, které nakonec přišlo jako jednoduché a samozřejmé. Ano až přijede z mise řeknu mu to. Těšila se. …..

Pokračování příště…