Náhoda

nahoda

Tiamar se probudil už velmi dávno. Převaloval se na posteli a nemohl spát. Byl opět doma, na dovolené mezi misemi.  Měl si odpočnout a nabrat nové síly, ale nečinnost jej spíše ubíjela. Také pohodlí paláce bylo na nic. Za ta léta na misích, si zvykl  spát kdekoli se dalo, jíst cokoli co bylo k jídlu. Zažil chvíle úplného vyčerpání, ale to vše jej popohánělo kupředu. Stále byl v pohybu, stále se snažil svou prací zapomenout. Zapomenout na hluboké modré oči. Co vlastně za celý svůj život mám? Jsem sám – přemýšlel. Vždycky jsem byl sám, i když okolo mě je plno přátel, plno lidí. Ale jeho tajemství, které ukrýval hluboko v srdci, neznal žádný. Nikomu se nikdy nesvěřil, nikomu neřekl, jak se cítí, nikomu neřekl o tom, co se kdysi dávno přihodilo. Nikdo nevěděl o jeho velké a nemizející lásce k dívce z nepřátelské země. Nikdo, ani ti jemu nejbližší, netušili, co se skrývá v jeho srdci, proč je celou tu dobu sám. A pokud o tom přemýšleli, došli vždy k závěru, že je to přece normální, Tiamar prostě dal svůj celý život službě vlasti. Tím se dalo vysvětlit vše.

Otočil se na záda a zadíval se na štukový strop nad sebou. Povzdechl. Co dnes zase budu celý den dělat. Ty hodiny se tak vlečou. Jediné co jej doma v Pandaemoniu bavilo, bylo hrát si s neteří.  To bylo jeho zlatíčko. Jak byl doma, věnoval se tomuto dítěti, hrál si s ní, učil ji, četl jí z knih, chodili spolu na dlouhé procházky. Jak rostla, stávala se s ní krasavice. Sestra i Berita byli na ni velmi hrdí. Chovali ji jako v bavlnce, měla vše, co chtěla, od mala ji obskakovali jako princeznu. Byla nadějí rodiny. Tiamar ji učil vše, co znal a také Berita se jí velmi často, pokud to služba dovolovala, věnoval.

,,Kolik je hodin? Měl bych asi už vstát. Je krásný den, tak bych si měl naplánovat, co budu dnes dělat.“ Vstal, protáhl se a stoupl si k oknu. Venku bylo zataženo, šedivo.

,, Asi bude padat sníh.“  Okolní vrcholky hor jsou celé zasněžené pokryté vrstvami sněhu a ledu. Pandaemonium bylo postaveno uprostřed hor, lord Azphel vybral pro jeho stavbu osamocený hrubý a skalnatý ostrov uprostřed neklidného moře. Tam bylo postaveno vznešené a krásné hlavní město Asmodie, nedostupné a pro jeho obyvatele bezpečné. Rodina Tiamara žila v paláci v nejstarší části města Vanahalu. Byla to čtvrt´ vznešených daev.  Tiamar byl zvyklý na zimu a šero, ale stejně tak rád měl krásnou přírodu, teplo pod sluncem, květiny a stromy, to co u něj doma nebylo a s čím se setkal  jen na misích. Nejvíce se vracel ve vzpomínkách na místo u jezera v Katalamu. Stále vzpomínal na chvíle na jemné trávě, kdy nebyl sám. Na chvíle prožité s něžnou a krásnou elyosankou. Nemohl na tyto chvíle zapomenout. Stále cítil vůni ovoce, které tam u břehu rostlo, vůni dívky, cítil její doteky. Nemohl zapomenout, nešlo to, tak hluboko se zakořenila do jeho srdce. Utekly léta a on ji miloval se stejnou vroucností jak v první den , kdy ji poznal. Stál u okna a díval se ven, zavřel oči, neviděl město, neviděl nic, co bylo za oknem, chtěl vidět tvář jeho lásky.  Pamatoval si každý detail jejího těla, a pokud zavřel oči, viděl ji stát před sebou. Stále a dívala se na něj upřeným pohledem, viděl její modré oči, velké a zářící, upřené na něj. Tyto vidiny jej pronásledovali celých 16 let. Nedokázal se jich zbavit, Nedokázal na ně zapomenout.

Chvíli tak stál, a toužebně chtěl, aby se vidiny zhmotnili a ona tu byla s ním. Ale samozřejmě se tak nikdy nemohlo stát. Povzdechl si, otevřel oči a šel do koupelny. Umyl se a oblékl.  V jídelně už seděla rodina u snídaně a přivítala jej milými úsměvy.

,, Dobré ráno všem,“ řekl a sedl si na své místo. Stůl byl plný dobrot jen si vybrat na co byla chuť.

,,Dobré ránko, strýčku. Jak ses vyspal?“ Zeptala se sestra. Byla ráda, že je Tiamar doma, tak málo jej viděli, byl stále někde daleko, nikdy nevěděli, zda se ještě vrátí.

,, To je škoda, musím do školy, tak bych chtěla jít s tebou“ řekla neteř a zamračila se. ,, nemůžu zůstat dnes doma?“ Obrátila prosebné oči na tátu.

 

Ale nepochodila. Berita byl přísným otcem a i když jeho dcera žila v přepychu, musela poslouchat. Vždyť bude jednou stejnou bojovnicí jako její táta, máma a strýc, jako všichni jejich předci.  Zamračil se. Stačil jen jeho pohled a Faella věděla že do školy prostě musí.

,,Co máš dnes v plánu? Máme volný den, nechceš jít s naší partou? Už dlouho jsi s námi nikde nebyl.“ Zeptal se Berita Tiamara.

,,Kam máte namířeno? Zase půjdeš s partou na hon ? “ zeptala se Tammi. ,, Víš, že tam s vámi Tiamar nikdy nechodí.“

Podívala se na bratra.

,,Ale mohl bys, alespoň bys přišel na jiné myšlenky, chodíš stále tak zadumaný. Jsi stále tak smutný. Cítím, že nejsi šťastný. Nechceš jít s Beritou?“

,,Jdeme dnes na výpravu do Eltnenu, trochu poškádlit Elyosáky. Pojď. Bude zábava.“

Tiamar chvíli přemýšlel, možná by to nebylo špatné, ale pak tuto možnost zavrhl. Neměl chuť celý den poslouchat vytahování, kdo kdy a jak koho zabil. Cenil si života, a zabíjel jen, pokud musel, pokud šlo o život, pokud nebylo vyhnutí. Jeho povaha byla tolik odlišná od jeho přátel. Proto tehdy v rozhodujícím okamžiku svého života vybral možnost pomoci elyoské dívce a  udělal tak rozhodnutí, které mu změnilo život.

,,Ne, nepůjdu,“ řekl. ,, Mám v plánu něco jiného. Chci se podívat do Heironu, potřebuji nasbírat byliny, které rostou jen tam, a dnes budou otevřeny do této země rifty, tak toho musím využít.

,,No dobře, tak tedy se uvidíme až večer, užij si den a dávej na sebe pozor, víš že Heiron je nebezpečný, pokud tam jdeš sám.“

Dojedli. Faella vyrazila do školy. Berita na setkání s přáteli a pak dál do Eltnenu. Tammi s mámou se vydali na nákupy a Tiamar osaměl.  A co proč bych se do toho Heironu nakonec nešel podívat. Bylin není nikdy dost. A třeba ji tam potkám. Naděje umírá poslední.

Vrátil se do pokoje, převlékl, nachystal baťoh na byliny,  potřebnou výbavu na den v Heironu. V kuchyni si nabalil trochu jídla, vzal si s sebou bojovou hůl. A vyrazil. Z Pandaemonia se přemístil do Beluslanu . Půjčil si motorku a dojel na místo riftu. Chvíli čekal, než se objeví a pak jím prošel do nepřátelského území Heironu. Byl poblíž sídla lepharistů, tomu se vyhnul, a pokračoval dál do džungle. Chtěl najít vzácné byliny, tolik důležité pro výrobu léků. K jeho smůle rostly opravdu jen tady v džunglích Heironu. Musel se pohybovat opatrně. Byl sám a v nepřátelském území. Navíc tu bylo i plno dravé zvěře, která mohla kdykoli zaútočit. Zbystřil své smysly. Obešel stádo ještěrů, kteří se tu krmili na zdechlině opice. Všude bylo plno vůně z květin, těžké a silné. Vlhkost byla vysoká a těžce se mu dýchalo. Došel na malý palouček mezi vegetací a objevil první rostliny, které potřeboval. Začal je trhat a ukládat opatrně do baťohu. Byly v Asmodii vzácností, která byla vysoce ceněna. Vyráběly se z nich ty nejlepší léky. Když byl hotov, pokračoval dál. Zdálo se, že tu je klid. Nepotkal žádného nepřítele.  U vodopádu si sedl a najedl se, měl už dost velký hlad. Po jídle dosbírá byliny a vrátí se domů.

Šel dál úzkou stezkou, musí být velmi opatrný, poblíž tady někde je kemp Elyosanů, myslím, že se jmenuje Senea. Mohl by tu potkat Elyosany. Ale všude bylo ticho.

Ještě kousek na další místo, kde rostly byliny. Zastavil se. Něco uvnitř něj jej upozornilo na nebezpečí. I když jej neviděl, svými smysly cítil nepřítele. Někde v blízkosti byl schovaný Elyosan.  Rozhlédl se okolo sebe. Zatím nic neviděl. Ale slyšel tichý hovor, jak si kdosi něco šeptá. Nerozuměl. Nevěděl, nač se nepřítel domlouvá. Ale věděl, že tam není sám. Rozběhl se a skočil do hustšího porostu. Bylo jich tu víc, ale neútočili. Neviděl je. Nemohl zatím nic dělat, opatrně se plížil směrem od tušeného nepřítele. Opatrně a pomalu se vzdaloval nebezpečí. Elyosané si jej buď nevšimli, nebo neútočili. Nechtěl vědět proč, nezajímalo jej to. Nyní měl jediný cíl dostat se ve zdraví dále a najít průchod zpět do Beluslanu. Byl tu sám, moc šancí by asi v boji s přesilou neměl. V jednu chvíli jej ale napadlo, co když to je moje Elyosanka. Vrátit se tam? Musí. Ne. Pak tento bláznivý nápad zavrhl. Nejde to. Nemůže tak moc riskovat. A naděje, že to bude ona je tak mizivá. Vždyť ji za celých 16 let nikde nenašel. Možná už ani nežije. Byla by to asi velká bláhovost, myslet si, že to je ona.

Odehnal tyto myšlenky a došel k objevenému riftu. Tak honem zpět. Prošel dimensionálním průchodem a ovanul jej chlad až se zimou otřásl. Ten rozdíl. V Beluslanu byl sníh a led a mrzlo tu. Byl tu proti Heironu tak veliký chlad, který pronikal až hluboko do kostí. Rozdíl teplot byl markantní.  Domů do Pandaemonia se mu nechtělo. Byl by tam nyní sám s matkou a sestrou. A určitě by slyšel opět samé výtky o tom, že je sám. A tak zůstal v Beluslanu ještě celé odpoledne.  Projel se známou krajinou. Navštívil přátele se kterými se dlouho neviděl. Brzy se stmívalo. Z šedivého pološerého dne bez slunce se stala brzy tmavá noc. Je již čas se vrátit…

Etien měl dnes výcvik s mladými adepty na daevy. Chtěl je naučit pohybovat se v krajině, naučit je jak se ukrýt, jak se stát pro nepřátele neviditelným, jak prozkoumávat krajinu.  Byl to poslední den, kdy byl sám. Zítra se Airin a Akai přestěhují k němu do domu v Orielu. Už se velmi těšil a nemohl se dočkat. Za pár dní se stane Airin jeho ženou. Konečně se splní jeho sen. Mít po boku ženu svého srdce. Co víc si v životě může ještě přát.

,,Tak, klid, nástup. Seřaďte se.“ Zařval na adepty, kteří se na jeho pokyn seřadili a očekávali co dál řekne.

,,Dnes jdeme na cvičnou výpravu do Heironu. Dávejte velký pozor, co a jak kde uděláte. Není to už jen výcvik. Heiron je nebezpečné území. A proto opatrnost nade vše. Nic nebudete dělat bez mého rozkazu. Rozuměli?“

,,Ano, pane!“

Seřadili se a přemístili k teleportérovi.  Přeportovali se na základnu v New Heiron Gate. Poslední  kontrola oblečení, výbavy, zbraní. Připraveni. Dnes se vydali na pěší pochod džunglí. Tam budou trénovat ukrývání. Pohyb v nepřehledném terénu a podobně.  Ze základny přešli přes Vaizel´s Peak na Heiron Pass a pak dále džunglí do Klawtan´s Wallow. Poblíž Senea´s  campsite se zastavili. Dlouhý pochod trval skoro celé dopoledne, tak se usadili a naobědvali. Ještě budou chvíly trénovat a pak jim velitel povolil, koupání u vodopádu. Za celý den si to zaslouží. Nejsou přece jen vojsko ale jen školáci. Etien si vzpomněl na svá školní léta a usmál se.  Když byl stejně starý jako oni, byl svět bezstarostný, veselý, pak ale přišlo vše další . Po všech těch letech bojů byl rád že zakotvil tady u výcviku mladých. Líbilo se mu to.

,,Tak panstvo, končíme a vyrazíme dál. Sbalte si své věci. A vyzkoušíme, jak se krásně všichni ztratíte v džungli.“  Při těch slovech si nahodil baťoh na záda vzal do rukou zbraň, počkal až se mládež sbalí a pak vyrazili.

Pomalu se plížili křovinami podél cesty. Snažili se aby byl velitel spokojený, aby je ani kousíčkem nezahlédl, aby dokázali, že se umí krýt tak, že je není vidět. Jak tak postupovali pomalu vpřed podél úzké cesty dolů k vodopádu spatřili v dáli postavu. Zatím ji nemohli rozeznat. Dostali od Etiena povel skrýt se a jen pozorovat. Všichni ztichli a jen čekali.  Bylo to pro ně dobré cvičení. Vidět a nebýt poznán.

Etien byl skryt za jedním z keřů a vedle něj čekali další tři mladíci. Byli zvědaví, kdo to jde úzkou pěšinou.  Pozoroval postavu, která se k nim blížila. Ještě jí neviděl do obličeje, ale již z dálky se mu nezdálo, že by to byl Elyosan.  Postava tak nevypadala. Byla rozhodně mohutnější. Když se přiblížila na dohled, překvapil jej vzhled Asmodiana.  Viděl jej v životě jen jedenkrát a to ještě velmi krátce, ale dal by za to krk, že to je ten samý daeva, který přiletěl na Terninom a přinesl před lety zraněnou Airin. Zašeptal mladým, ať nic nedělají, zůstanou tiše ve skrytu. Asmodian se zastavil a rozhlížel.  Mohl je zpozorovat? Asi ne. Všichni byli dokonale skryti. Etien si Asmodiana pořádně prohlédl. Teď byl na sto procent přesvědčen, že to je otec Akaie. Akai mu byl velmi podobný. Jen oči měl jiné. Byli zelené. Navíc měl na rukou a nohou mohutné drápy a také oháňka na zádech byla rudá, hustá a dlouhá. Pak si všiml erbu na kabátku. Teď už měl jasno. Je to láska Airin a otec Akaie.  Ach co mám dělat. Teď před svatbou se tu najednou objeví. Mohli bychom jej napadnout a zabít. Je tu sám. Ale, přece jen, pokud by se to někdy dověděl Akai nebo Airin, neodpustili by mu. A také Airin zachránil, o tom se nedá hádat, a tak mu musí být vděčný. Bez něj by celých 16 let žil bez ní.

Dal pokyn mladým, aby nic nedělali. Nechá jej jít. Bude to nejlepší řešení této situace. Ale rozhodl se Airin nelhat. Řekne jí o tomto setkání dnes. Nemůže jí to tajit. Možná bude ráda, když se doví, že otec Akaie žije. Asmodian se chvílí rozhlížel, myslím, že věděl že tu jsme, pak se otočil a dal do běhu a za okamžik zmizel v porostu.

Berita a 4 jeho kamarádi vyrazili ráno do Eltnenu pro zábavu. Doma se nudili a tak si řekli, že není lepší den na to si pošpásovat s Elyosany. Prošli průchodem u Kyola a vydali se pouští okolo Golden Bough garrison. Opodál uviděli skupinu vojáků, jak stráží vchod do základny. Z dálky se jim vyhnuli, i když věděli, že je určitě poznali. Jít bojovat do základny si netroufli.  Proto zamířili dál pouští k Sataloka, ale pak si to rozmysleli a otočili se zpět. Žádný Elyosan v dohledu a tak se bavili zabíjením různých zvířat.

Když už byli až před soutěskou na observatoř zjistili, že je sledují a dohánějí čtyři Elyosané. Tři muži a žena. Zastavili se a připravili na boj.  A to již na ně zaútočil spirit, kterého vyslala spiritmasterka. Berita byl mohutný a silný gladiátor, držel svou zbraň pevně v rukou a svým nepřátelům dokázal velmi hodně ublížit. Dával jim velmi těžké rány. Jeden z Elyosanů již pod jeho silným úderem padl a ležel odhozený opodál.  Pak padl další Elyosan a také byl zabit jeden z Asmodianů.

Zbyl tu jen muž s ženou a ty zvládnem  velmi rychle, pomyslel si Berita. Uslyšel zasvištění šípu a uviděl jak jeho druh padá mrtvý k zemi. V zádech mu trčel šíp. Ohlédl se směrem, odkud byl šíp vystřelen a uviděl na cestě výrostka. Ne bojovníka, jak zakládá další šíp do luku a chystá se vystřelit. Posuňkem dal povel kamarádovi a ten se rozeběhl proti přibíhajícímu mladíkovi. Než však k němu doběhl dostal  ránu šípem do zápěstí a upustil meč. Svou setrvačností však na mladíka narazil a povalil jej na zem. Začali se prát, Asmodian kluka začal škrtit a ten vytáhl z opasku dýku a povedlo se mu několikrát Asmodiana bodnout. Asmodian najednou bezvládně padl na kluka a už se nehýbal. To Beritu ještě víc rozčililo. To snad ne. Taková smůla dnes už 2 mrtvý. V zorném poli uviděl ženu – poslala na něj svého spirita. Srazil jej jednou ranou a zaútočil na ni. Oči mu svítily, byl plný vzteku a nenávisti. Zasadil jí svou polearmou silnou ránu a ona vykřikla a upadla. Při pádu ji z hlavy sjela přilba. Berita k ní přiklekl, chytil ji za vlasy a podíval se jí zblízka do obličeje. Taková pápěrka a kolik povyku nadělala. Ušklíbl se. Ale má krásné modré oči, to se musí nechat. Nedýchala. Postavil se a otočil ke svému spolubojovníkovi.

,,Tak tady jsme skončili.“ Půjdeme ne?!

Když to dořekl, uslyšel silný bojový výkřik a uviděl že, mladík se dokázal zpod mrtvého asmodiana vyhrabat, vstal a běží směrem k němu. V jeho ruce zahlédl dýku. Je to ale hrozně divné, útočí na něj Elyosan ale jeho rozzuřené oči  září do dálky rudě.  To jediné si uvědomil, ale to už mladíka srazila sorcerova rána k zemi a on již nevstal. Berita doběhl k ležícímu mladíkovi. Prohlédl si jej. Rudé vlasy, ebenová kůže, silné nehty. Někoho mu stále připomínal, ale nemohl si uvědomit koho. Zmetek mladej, zabil mi dva muže. V okamžiku, kdy jej chtěl dorazit se nahoře v soutězce objevila skupina Elyosanů a rychle se blížila na místo boje. Berita s kamarádem už na nic nečekali. Ten mladík je beztak stejně mrtvý. Rozeběhli se co nejrychleji k riftu, aby Elyosanům co nejdříve zmizeli. Ta dnešní výprava nakonec nedopadla dobře. Škoda, že s námi nebyl Tiamar, bylo by to lepší měli bychom za zády lékaře. Musím mu o tom povykládat. Pak dlouho čekali v Morheimu a přemýšleli, co se vlastně a jak stalo. Berita měl v hlavě vzhled toho mladíka. Kdo to byl? Někomu je hrozně podobný, ale komu? Nedalo mu to a stále nad tím přemýšlel.

K večeru dorazil domů. Tiamar ještě nebyl doma. Počkal na něj v hale, aby jej nepropásl. Tiamar se vrátil z Heironu velmi pozdě, bylo již po večeři, Berita seděl v hale u krbu a zdálo se, že na něj čeká.

,,Pojď, dáme si sklenku. Jak jsi se měl dnes v Heironu, jak se dařilo? Nám moc ne.“ Řekl a podal Tiamarovi plnou sklenku vína.

,, No celkem dobře, nasbíral jsem plno bylin, mám z čeho vyrábět. Dobrý den. A co Vy? Co se stalo.“

Berita začal vyprávět o tom, co dnes zažil, do podrobností líčil Tiamarovi celý den až do okamžiku boje. Tiamar poslouchal a zamyšleně upíjel ze sklenky. Berita mu právě líčil jak zabil modrookou Elyosanku ranou polearmou a Tiamarovi se sevřelo srdce, až nemohl vydechnout. Co když je to moje Airin? Ach tolik to bolí u srdce.

Berita stále líčil boj a přitom pozoroval Tiamara, ve chvíli, kdy začal popisovat mladíka, který je napadl a zabil jim dva muže, si uvědomil, koho mu mladík připomínal. Měl jej před sebou. Ten mladík, byl velmi podobný Tiamarovi. Berita se zarazil. To přece není možné, to nemůže být pravdou.  Nebo jo?

,,Tiamare?“

,,No“.

,,Můžu se něco zeptat? Ten mladík, byl ti moc podobný. To nemůže být viď? Tak řekni něco.!“

Tiamar mlčel. To co mu nyní Berita řekl, mu vyrazilo dech. Je to možné? S Elyosačkou se potkal před zhruba 16 lety. Ten mladík je nějak tak starý. Může to být můj syn? Nikdy ale nebudu mít jistotu jak to je. Tiamar mlčel. Co má Beritovi říct. Má se mu svařit? Má mlčet?

Podíval se na Berita, který čekal na odpověď, ale nedočkal se jí.

Tiamar dopil víno, položil sklenku na stolek , otočil se a mlčky odešel do své ložnice. Nechal Beritu stát samotného v hale. Teď není ten pravý čas, svěřit se, co v mládí před roky provedl.

Pokračování příště…