Snad to bude lepší

snad to bude lepsi

Akai se probudil brzy ráno. Vyskočil z postele a koukl se oknem ven.  Slunce svítilo, už ráno bylo horko, i když venku foukal dost silný vítr a honil před sebou víry prachu a písku. Na to byl tu v Eltnenu zvyklý. Lepší to skoro nikdy nebývá, poušť je poušť. Jen v oázách je lépe. Do pralesa a bažin okolo pevnosti nemohl, tam chodit nesměl. Máma už v posteli nebyla.  Měl zase hlad. Kručelo mu hlasitě v břichu. ,, Aaaaaa,“ protáhl se. Pak se oblékl  a hrnul se do pokoje. Máma seděla u stolu a snídala,  naproti ní zase seděl ten chlap – teda Etien. ,,Sakra, jak mu mám vlastně říkat?“

Řekl tedy jen: ,, Dobré ráno.“

,,Jdi se umýt, a pak teprve k snídani.“

,, No jo, už jdu,“ odsekl a šel si umýt obličej a trochu opláchl i zuby. V tomto na něj byla máma přísná. Neměla ráda špínu.

Utřel si tvář ručníkem a vrátil se ke stolu. Etien pil kávu a na ošatce bylo čerstvé pečivo, máslo a sýr.

,,Chceš jen mléko nebo  bílou kávu?“ zeptala se máma.

,, Víš že kávu nemám rád, jen mléko. Ty jsi byla ráno nakoupit?“

,, Ne, Etien .“

,, Měl jsem taky už dost velký hlad a nechtěl jsem vás budit, tak jsem zaskočil pro trochu zásob,“ usmál se na Akaie.

Dojedl, pomalu upíjel horkou kávu a koukal na Airin. Pak se podíval na Akaie. ,,Neměl bys už běžet do školy?“

,, On do školy ještě nechodí.“

,, No už má na to věk, ne?“

,, Ano, budu to muset vyřídit. Myslíš že by se mohl učit doma? Alespoň dokud je ještě malý.“

,, Já nejsem malej!“ protestoval.

Airin Akajův nástup do školy stále odkládala, bála se. Bála se reakcí spolužáků na jiný vzhled jejího syna. Bála se reakcí všech dospělých, se kterými by se  u pevnosti setkal.  To co se jevilo při jeho narození jednoduché, začínalo teď být složitější. Syn se měnil, rostl, sílil. Od svých vrstevníků se lišil nejen barvou kůže  a vlasů, ale i tělo bylo daleko kostnatější, mohutnější.

,, No dlouho to neodkládej, je už čas, aby se Akai začal učit. Tak. Je mi tu s vámi dobře, ale nyní už musím. Mám také své povinnosti . Zítra mám službu a pozítří také. Tak kdyby to nevadilo Airin , přijdu se za vámi podívat popozítří, to je neděle . Potřebuješ něco dovést z města? Rád ti to seženu.“

,, Nene, mám vše co potřebujeme, ale budu se těšit, přijď ráda tě uvidím. V neděli mám také volno.“

,, Dobře, tak domluveno, tak se měj hezky. Akai a nezlob moc maminku,“ chtěl jej pohladit po vlasech, ale ten ucukl.  ,,No tak se tu mějte  a dávejte oba na sebe pozor.“

Zvedl se, oblékl kabát uniformy a odešel. Po cestě k teleportu se usmíval, byl spokojený, našel Airin a návštěva dopadla lépe než očekával.

Akai po odchodu Etiena vstal a chystal se ven.

,, Ne abys byl venku zase celý den. Nepřej si mě, jestli tě budu muset večer hledat.“ řekla Airin a šla uklidit ze stolu. Vyprala, uklidila pokoje a uvařila oběd. Akai byl dnes nějaký hodný a přišel k obědu. Toulal se nedaleko. Přemýšlel, co bude. Etien říkal, že má jít do školy. Ale kam? Co tam bude dělat? A musí tam? Nejraději by stále jen chodil lovit. Zvykl si na volnost a bude těžké jej spoutat pravidly. O stejném přemýšlela i Airin. Musí se jít zeptat do školy, zda by se mohl učit doma. Učila by jej sama. A příští rok by mohl nastoupit už do normální školy. Bude tam muset zajít. Zítra má práci, ale dnes by se tam odpoledne mohla zajít zeptat. Pevně se rozhodla, Etien má pravdu, syn už má na školu roky. Zítra bude muset být Akai sám, tak jak bývá nyní po smrti babičky vždy, když je v práci. Pokud by ale chodil do školy, tak by bylo o něj postaráno. A v neděli přijde Etien. Celkem se těšila. Mohou si někam společně vyrazit.

Ty dva dny utekly velmi rychle. Airin se byla zeptat v pevnosti na školu a dopadla dobře. V Eltnenu není normální škola, dětí je tu málo a tak se učí doma a chodí pravidelně jen na zkoušky do přízemí eltnenské pevnosti. Pokud by chtěla aby syn chodil denně do školy, musel by jezdit do Poety nebo Verteronu. Takže to dopadlo lépe než si myslela. Přece jen ještě chvíli trochu oddálí setkání syna s ostatními dětmi. Ale dost ji mrzelo, že vyrůstá jen s ní, že nemá žádné kamarády. Tady v okolí Agairon village jiné děti nebyly.

Etien celé dva dny pracoval, připravoval na velení materiály pro další mise a jeho myšlenky velmi často bloudili po Eltnenu. Těšil se jak malý kluk, že v neděli opět uvidí Airin. Nakoupil různé pamlsky  a přemýšlel co koupit Akaiovi, co by se mu asi tak líbilo. Nějakou hračku? No asi by ho tím možná potěšil, ale nakonec se rozhodl jinak. Zašel do obchodu se zbraněmi na Divine road a vybral tam ten nejlepší luk, koupil k němu šípy a toulec. To určitě na Akaie zabere. Byl spokojený. Ted´ jen aby už byla neděle.

V neděli se oblékl do obyčejného oblečení, uniformu dnes nechal doma a vyrazil do Eltnenu. Airin už na něj čekala. Uvítala jej úsměvem. ,,Pojď dovnitř.“  řekla. Etien vešel a položil pro ni dárky na stůl. Ohlédl se po Akaiovi.

,,Poslala jsem jej umýt, hned přijde. Ale to jsi nemusel kupovat.“ řekla, když uviděla hromadu různých dobrot na stole.

,, Ahoj,“ řekl Akai a hned se hrnul ke stolu. ,, Můžu si vzít mami?“ Raději se zeptal.

Takové pamlsky to byla pro něj  vzácnost, máma jej moc od mala nerozmazlovala. Vybral si čokoládu, ale nestačil si ji rozbalit. Přistoupil k němu Etien. ,,Zadrž mladíku.“ Usmál se. Mám pro tebe dárek, snad se tě bude líbit.“ Dal mu luk a vše co k němu patřilo.

,, Jů, ten je. A to je můj? Můžu si ho nechat?“

,, Samozřejmě, koupil jsem jej pro tebe. Všiml jsem si, že rád lovíš, tak ať máš čím. Ale opatrně, je to dobrá zbraň i na nepřátele. Naučím tě s ním zacházet.“

,, Děkuju.“ Akai byl nadšený z dárku, a chtěl jej jít hned vyzkoušet.

,,Půjdeme za chvíli, společně i s mámou.”

A tak se vydali na Kuriullu. Stoupali stezkou do hor Eltnenu a užívali vycházku. Akai běhal okolo a hrdě nesl svůj  zbrusu nový luk. Etien jej bude učit střílet. V horách je plno grifonů a různé jiné zvěře a ptáků. Pokud se to naučí mohl by mámě nosit úlovky a měli by stále maso. Ten Etien ten toho umí, musí se mámy zeptat, byl to její velitel. Je asi hodně odvážný.

Když došli na místo, které se hodilo k tréninku, vyrobili si terč a šli trénovat. Etien naučil Akaie jak si luk připravit, jak mířit, natahovat tětivu, jak založit šíp, jak vystřelit. Bavilo je to dlouho i máma s nimi střílela. Akai měl vrozený talent a tak se to všechno velmi rychle učil. Ani si neuvědomili jaký velký mají hlad. V horách jim pořádně vytrávilo. Airin nachystala oběd, který nesli s sebou a všichni se najedli. Akai byl tak nadšený střelbou z luku, že je uprosil, aby ještě stříleli. A tak tu zůstali ještě i odpoledne. Airin seděla pod velkým stromem a opírala se o jeho silný kmen. Pozorovala ty dva jak se zápalem závodí ve střelbě. V tomto okamžiku si Etien s Akaiem rozuměli. Airin se zasnila. Vypadají jak syn a táta. Ach proč není Etien otcem dítěte. Bylo by vše jednodušší. Už 8 let by žila spokojeně, v krásném městě daevů a nebo v Orielu. Neměla by teď hrůzu z toho jak Akaie přijmou lidé a co s ním dál bude.

Bylo už pozdní odpoledne, když se vydali na cestu domů. Etien si tento den zapamatoval jako den, který dlouho nezažil. I když nebyli zrovna v mírumilovné krajině, kdykoli se tu mohl objevit nepřítel, přece jen prožil den, kdy o tom moc nepřemýšlel. Užil jsi jej s ženou kterou miloval a s klukem, který mohl být, kdyby to osud nezaonačil jinak, jeho.

Když došli domů, Airin mu nabídla, že může přespat opět v pokoji po babičce, že se s nimi může v klidu navečeřet a odjet až druhý den. Etien to  s radostí uvítal. A tak se navečeřeli, opět si u krbu povídali. Mysleli si, že po celém dni bude Akai utahaný a půjde brzy spát, ale mýlili se. Chtěl, aby mu oba vyprávěli o tom jak spolu bojovali, o tom jak se z mámy stala daeva a co všechno prožili. Nakonec jej museli zahnat do postele.

Ještě chvíli si povídali, Airin se poradila, co a jak udělat, aby Akai od příštího měsíce nastoupil do školy. Domluvili se, že jej budou učit, Etien ji pokud bude mít volno se vším pomůže. Nevadí mu to. Žije sám, je sám, nikoho jiného stejně nemá. Budete moje rodina, řekl, a v duchu doufal, že nejen jako rodina, ale že časem se z nich stane skutečná rodina. Airin i přes to všechno, co se stalo, miloval a nyní se jí už nehodlal vzdát.

Měsíc utekl jako voda. Etien Airin a Akaie navštěvoval každý svůj den, kdy měl volno. Airin pomáhal jak to šlo, hodně času trávil i s Akaiem. Začal s ním cvičit a učit jej jak se v přírodě pohybovat ještě lépe, jak přežít, chtěl jej připravit na setkání, které muselo dřív či později přijít. Na setkání s lidmi, pro které bude jiný, a kteří tuto skutečnost nedokáží akceptovat. Na setkání s nepřítelem. Žili v neklidné době. A tak se rozhodl Akaie, vést aby se z něj stal dobrý člověk a ještě lepší bojovník za Elyos.

A pak přišel den, kdy Airin Akaie svátečně oblékla, šel první den do školy. Měl se hlásit v pevnosti. Akai nikdy tak daleko nebyl. K pevnosti měl vždycky zakázané chodit. Teleportem se přemístili do druhého patra pevnosti.  Oči měl dokořán otevřené, jak vše pozoroval. Vše tu pro něj bylo nové. Tak toto je ta pevnost , kterou daevy s Nezekanem vystavěli a pověsili na oblohu, o které mi vyprávěla babička. Sešli o patro níž. Airin tu znali, ale chlapce viděli poprvé. Každý je pozoroval. Jejich pohledy nebyli pro Akaie příjemné.

,,Proč si  mě tak prohlížejí? Neznám je.“ zamračil se . Před kanceláři stál vedle dveří nějaký kluk. Opíral se o futra. Akai se na něj usmál. ,, Ahoj.“ Místo odpovědi na pozdrav, mu však dotyčný kluk podrazil nohy. Akai narazil ze zadu do mámy a skoro upadl na zem. Zamračil se. Otočil hlavu a viděl jak se mu kluk posmívá. Zvedl se a už chtěl rozzuřený, na něj skočit. Ale strhla jej máma, ,,Pojď, neper se tu.“ Vtáhla jej do dveří. Ach to není podařené setkání s prvním budoucím spolužákem.

V kanceláři se na ně udiveně dívali. To je syn elyoské daevy? No někde se asi stala chyba. Nakonec vše Airin vysvětlili, jak se má s Akaiem učit, co jej má naučit a dali jí rozvrh zkoušek, ke kterým musí přijít, pokud chce dokončit 1.třídu. Pokud nebude jinak, může takto studovat 3. roky. Do 4. třídy pak ale už musí chodit denně do Orielu.

Když vyšli z kanceláře, kluk už tam nestál.

,, Já si tě jednou najdu…“ mumlal si pro sebe Akai. Dobře si zapamatoval jak vypadá, ty posmívající se šedé oči a úšklebek na rtech nezapomene….

Od toho dne se denně doma učil buď s mámou a když nebyla doma  tak sám. Někdy  také s Etienem, který k nim, pokud mu to služba dovolovala, jezdil. Airin si zvykla, že se o ně stará, nebyla už sama. Ulevilo se jí, jen reakce lidí na Akaiův vzhled ji začaly trápit. Už věděla, že s tím měla tehdy počítat. Měla to vědět, že se tak stane.  Ale teď se nic nedalo změnit.  Bude mu muset být prostě oporou, budou to muset společně překonat.

Akai rostl a sílil. Učení mu nedělalo žádné problémy  a zkoušky zvládal lehce.  Rád sportoval. Běhal, posiloval a od chvíle co dostal luk, stále trénoval. Uměl trefit třeba šišku na velkou vzdálenost. Také s Etienem občas trénovali. Etien jej učil různé bojové hmaty a finty. Znal svět a věděl, že to Akai bude potřebovat.

Situace se zklidnila a čas plynul. Airin stále vzpomínala na zelenookého asmáka, stále jej měla v srdci, stále jej milovala, ale doba, kdy se viděli naposledy byla dlouhá, a ona začínala v srdci cítit i jiný cit, který začal sílit.  A jak šel čas uvědomovala si, že touží znovu po lásce, po lásce, kterou ji vzpomínky na milého dát nemohli, po lásce kterou měla skoro na dosah, jen se rozhodnout. A tak jak šel čas více a více přemýšlela o vztahu mezi ní a Etienem. Zatím byl jen kamarádský, tedy spíše kamarádský z její strany, ale věděla, že Etien to cítí jinak, že by chtěl daleko víc. Věděla to, ale nedokázala se stále rozhodnout a učinit další krok ve svém životě. Nechtěla mu ublížit. Co když nedokáže na otce Akaie zapomenout. Ale stále více přemýšlela o tom, že Akai si s Etienem rozumí, že jej bere skoro jako tátu, svého nikdy nepoznal , také nevěděl kdo vlastně je jeho otec. Airin mu to nikdy neřekla. Také zatím ani nepřemýšlela o tom, mu to prozradit. Nechtěla mu přidělávat další trápení. Tak jak žil teď to stačilo. Jenže Akai vyrůstal a začínal se čas od času ptát, měl plno otázek, a jednou z nich byla věčně nezodpovězená – kdo je jeho táta. Kde je? Proč není s nimi? Byli to otázky na které neznal odpověď. A někdy jej velmi trápily. Už poznal hořkost z chování lidí, kteří jej nebrali takového jaký byl. Viděli v něm zrůdu, která nepatřila do jejich společnosti. A tak se k němu chovali odmítavě a povýšeně. A on se s tím zatím nedokázal vypořádat.

A tak utekly další 3 roky a Akai bylo najednou deset let a měl jít v novém školním roce do denní školy v Orielu…

Pokračování příště……