5. kapitola – Jeho Výsost nekrade

Síň věrnosti byla jasně osvětlená. Shi Mei se od nich už dávno oddělil. Mo Ran do síně vkročil až po Xue Mengovi, celý zmatený, když však uviděl výjev uvnitř, vše zcela pochopil.

Rong Jiu, ta chudinka. Mo Ran mu ukradl jeho peníze a zmizel a on měl dost odvahy, aby si šel stěžovat na horu Sisheng.

Rong Jiu zoufale naříkal a zároveň se choulil v náruči mohutného otylého muže. Když Mo Ran překročil práh, jeho fňukání o tři tóny stouplo, až mu z toho šla pěna od úst a nebýt rukou, které ho držely, byl by se skácel na zem.

Na stupínku, za závěsem z korálků, seděla jemná dáma, která zjevně tonula v rozpacích. Mo Ran tomu odpudivému párečku nevěnoval ani pohled a na místo toho pozdravil dámu.

„Tetičko, vrátil jsem se.“

Ta žena byla paní hory Sisheng, paní Wangová.

Na rozdíl od hrdinek, které se v každém ohledu vyrovnají svým mužským protějškům, to byla tichá hospodyňka, která se nikdy nepletla do záležitostí mimo domácnost. Když tu nebyl její manžel, nevěděla, co si s takovou věcí počít. Nesměle promluvila: „A Rane, konečně ses vrátil.“

Mo Ran předstíral, že si těch dvou žalobníků vůbec nevšiml a usmál se na ni: „Tetičko, je tak pozdě a vy jste ještě vzhůru, potřebujete ode mne něco?“

„Víš, mladý pan Rong tvrdí že jsi…že jsi mu vzal nějaké stříbro.

Neuměla nic zakrývat a byla dost rozrušená z toho, že Mo Ran chodí po nevěstincích. Proto vyslovila mírnější obvinění.

Mo Ran zamrkal a zasmál se: „Skutečně? Mně přece peníze nechybí, tak proč bych jim něco bral? A navíc mi nejsou povědomí, známe se snad?“

Tlouštík se ušklíbl: „S veškerou úctou, mé příjmení je Chang, jsem nejstarším synem rodiny a jako obchodník netrvám na formalitách, můžete mi tedy říkat Chang Da, nejstarší Chang.“

Mo Ran se usmál, naschvál to jméno popletl a na místo Chang Da řekl DaChang – střevo: „Ach, vy jste tedy mladý pan Střevo. Je mi potěšením se s vámi setkat. Odpusťte mi mou nezdvořilost. A ten druhý pán je…“

„Mladý pan Mo asi rád dělá blázny. Je pravda, že vy a já jsme se setkali dnes poprvé. Ale v tomto měsíci jste strávil patnáct nocí v Jiu Erově pokoji. Oslepl jste snad? Proč ho nepoznáváte?“

Mo Ran byl neotřesitelně klidný, stále se usmíval a díval se na Rong Jiua: „Co to má znamenat? Chcete mne očernit? Já jsem slušný člověk, ovšemže jsem nikdy nespal s žádným San Erem nebo Jiu Erem.“

Rong Jiuova tvář zrudla hněvem, ale stále se tiskl k Changově hrudi a vzlykal: „M-mladý pane Mo, já vím, že mé postavení je nízké a nepočestné…kdybyste mě tak krutě nezneužil, nikdy bych nepřišel, ale vy jste se mnou naložil takto, já…já…“

Mo Ranův hlas zněl, jako by on byl ten ublížený: „Já vás opravdu neznám. Nevím ani, jestli jste muž nebo žena, tak jak bych se s vámi mohl už setkat?“

„Využil jste mých služeb právě minulou noc, jak můžete být tak chladný? Mladý pane Changu žádám, abyste mi zjednal spravedlnost.“ Vnořil se hlouběji do Changovy náruče a začal plakat ještě usedavěji.

Xue Mengovi, který stál stranou, zpopelavěla tvář, mračil se, jak poslouchal tu nemožnou záležitost. Jen díky cvičení v sebeovládání tu odpornou dvojici nevypráskal už dávno.

Mladý pan Střevo hladil Rong Jiua po hlavě, konejšil ho vlídnými slovy a potom výhružně prohlásil: „PaníWangová, sekta z hory Sisheng je spravedlivá a ctnostná, ale tento mladý pan Mo je nemravný a opovrženíhodný! Jiu Er pracuje tak tvrdě, aby vydělal nějaké peníze, kterými by se co nejdříve vykoupil na svobodu. Ale ten člověk! Týrat Jiu Era mu nestačilo, tak ještě ukradl všechny úspory, pro které Jiu Er ronil pot a krev! Rodina Chang nekultivuje, ale jsme majetní a po celá pokolení se věnujeme obchodu. Pokud nám dnes vaše sekta neposkytne uspokojivé řešení, určitě věc předáme úřadům!“

Madam Wangová byla vystrašená: „Ach…mladý pane Changu, prosím upokojte se!“

Mo Ran se v duchu ušklíbl. Rodina Chang obchodovala se solí, a byla pořádně napakovaná. Kdo by věřil tomu, že nejstarší syn z rodiny Chang si nemůže dovolit koupit Rong Jiuovi svobodu a nechává ho, aby si na to sám vydělal? To bylo dost podezřelé. S úsměvem řekl: „Ach, tak pan bratr Střevo pochází z bohaté obchodnické rodiny z Yizhou. Skutečně obdivuhodné!“

Mladý pan Střevo se zatvářil samolibě. „Vida, konečně jste pochopil situaci. Tak proč si to neulehčíte a Rong Jiuovi nevydáte jeho majetek? Pospěšte si a vraťte to.“

Mo Ran se stále usmíval: „To je zvláštní, váš Jiu Er má přece každý den tolik zákazníků, i kdyby se mu něco ztratilo, proč z toho obviňujete právě mne?“

„Vy.“ Mladý pan Střevo zaskřípal zuby a ušklíbl se: „Dobrá, dobrá. Tušil jsem, že se z toho pokusíte vyvléci. Paní Wangová, jak jste právě viděla, mladý pan Mo nechce být rozumný a odmítá věc urovnat. Už na něj nebudu plýtvat slovy. Tady poroučíte vy, rozhodněte!“

Paní Wangová se v takových záležitostech vůbec nevyznala a rozrušením se jí zadrhávala řeč: „Já…A Ran…Meng Er…“

Protože už tomu nechtěl matku dál vystavovat, Xue Meng předstoupil. „Mladý pane Changu, na hoře Sisheng platí přísná pravidla kázně. Pokud jsou vaše obvinění pravdivá a Mo Ran se provinil chamtivostí a necudností, zcela jistě jej tvrdě potrestáme. Nicméně, je to vaše tvrzení proti jeho tvrzení. Máte nějaké důkazy?“

Mladý pan Střevo se domýšlivě zasmál. „Věděl jsem, že se k tomu vaše sekta postaví takto, proto jsme pospíchali, abychom se setkali s paní Wangovou, než se Mo Ran vrátí.“

Odkašlal si a řekl: „Dobře poslouchejte. Jiu Er postrádá dvě perly, deset prutů stříbra, dva zlaté náramky s dekorem slivoňových květů, dvě nefritové jehlice do vlasů a nefritový přívěsek ve tvaru motýla. Jednoduše Mo Rana prohledejte a vše se hned vyjasní.“

Mo Ran namítl: „Kdo vám dal právo mě prohledávat?“

„Hm, to mi zní jako přiznání viny.“ Mladý pan Střevo povýšeně zvedl bradu. „Paní Wangová, jaké jsou na hoře Sisheng tresty za krádež a smilstvo?“

Paní Wangová tiše odpověděla: „Ach…o záležitosti sekty se stará manžel, takže po pravdě…nevím.“

„To je podivné, opravdu podivné. Zdá se, paní Wangová, že předstíráte nevědomost, abyste chránila synovce. Ha, kdo by si pomyslel, že hora Sisheng je tak prohnilé místo.“

„To by snad stačilo. Tetička vám už řekla, že není zvyklá v takových případech rozhodovat, chcete zastrašovat ženu?“ Mo Ran mu skočil do řeči, byl už znechucený tím dohadováním. I jeho bezstarostný úsměv, který měl vždy na tváři, povadl. Úkosem se podíval na ten odporný páreček.

„Dobře, prohledejte mně, ale pokud se nic nenajde a ukáže se, že jste jen uráželi mou sektu, co bude potom?“

„Pak se hned mladému pánovi Mo omluvím.“

„Jistě,“ souhlasil Mo Ran. „A navíc, na znamení lítosti, slezete z hory Sisheng po rukách a po kolenou.“

Když viděl Mo Ranovu sebedůvěru, začalo v mysli mladého pána Střeva klíčit semínko pochybnosti. Už od mládí si kultivujících velice považoval, sám bohužel neměl pro kultivaci žádné vlohy. Před několika dny se od svého milence Rong Jiua dozvěděl, že se mu nějak podařilo získat Mo Ranovu přízeň, a tak se spolu domluvili. Rong Jiu se pokusí najít způsob, jak se zmocnit Mo Ranovy duchovní síly a mladý pan Střevo ho za to vykoupí z nevěstince. A nejen to, slíbil také, že si Rong Jiua vezme do svého domu, a tam o něj bude až do smrti postaráno. Mladý pan Střevo dychtil po kultivaci a Rong Jiu prahnul po majetku. Byli to oba darebáci, takže se dobře shodli a uzavřeli dohodu.

V minulém životě se Mo Ran nechal do jejich nástrah chytit. Ačkoli se mu to nakonec podařilo vyřešit, dost si toho vytrpěl. Tentokrát jejich lest nevyšla, kvůli tomu, co Mo Ran neočekávaně a bez zjevného důvodu udělal. Po několik dní spočíval Mo Ran v Rong Jiuově náručí, rozněžnělý a zmámený, bylo to samé Jiu Ere sem, Jiu Ere tam. Ale dnes ráno se Rong Jiua dvakrát velmi surově zmocnil, sebral mu všechny cennosti a utekl. Mladý pán Střevo zuřil, a tak popadl Rong Jiua a přiměl ho, aby si šel stěžovat na horu Sisheng. Obchodník se solí byl prohnaný, a sesumíroval si, že kdyby Mo Rana obvinil, mohl by paní Wangovou donutit, aby rozptýlila jeho duchovní sílu. Přichystal si nefritový přívěsek, který duchovní sílu pohlcoval, aby jej mohl později využít jako zdroj pro vlastní zásobárnu duchovní síly.

Jenže když teď mladý pan Střevo viděl Mo Rana, začal váhat. Mo Ran je chytrý. Co když už ty kradené věci prodal a teď nás chce vlákat do pasti? Ale když už věci zašly tak daleko, byla by chyba to vzdát. Nejspíš jen blafuje…

Stále dokola uvažoval, jenže Mo Ran se už začal svlékat. Sundal si svrchní oděv, nenuceně jej odhodil, usmál se a vyzývavě kývnul: „Tak pojďte, prohledejte mě. Dejte si záležet a nepospíchejte.

Po důkladném šacování a prohmatávání našli jen pár mincí. Obličej mladého pana Střeva se úplně změnil.

„To není možné! Určitě jste nás nějak oklamal!“

Mo Ran přimhouřil oči, ve kterých se míhal nádech purpuru a mnul si bradu: „Už jste desetkrát obrátili moje šaty naruby a sedmkrát nebo osmkrát jste mne celého ohmatali. Pořád vám to nestačí, zbývá už jen, abych se svléknul úplně do naha!“

„Mo Rane, vy…“

Mo Ran to náhle pochopil: „Ach, už tomu rozumím. Mladý pane Střevo, není to tak, že tolik toužíte po mých půvabech, že jste to celé nastrojil, jen proto abyste se mne mohl dotýkat?“

Mladý pan Střevo skoro omdlel vztekem, tvář měl rudou zlostí, ukazoval na Mo Rana, ale nebyl schopen vydat ani hlásku. Xue Meng to celé sledoval zpovzdálí a jeho trpělivost dávno překročila své meze. On nemusel schvalovat Mo Ranovo chování, ale Mo Ran pořád patřil na horu Sisheng, a cizí lidé neměli žádné právo ho zostouzet.

Xue Meng vykročil vpřed a bez jakékoli stopy soucitu popadl mladého pana Střeva za ruku a zlomil mu prst; při tom ucedil: „Museli jsem vás tu snášet celou noc, a teď se ukázalo, že obtěžujete pro nic za nic!“

Mladý pan Střevo skučel bolestí a držel se za prst. „V-vy všichni! Držíte spolu! Není divu, že u Mo Rana se nic nenašlo, protože vy jste to schoval! Svlékněte se také! Já vás prohledám!“

Opravdu si někdo dovolil poručit mu, aby se svléknul?! Xue Meng z té urážky začal běsnit. „To je drzost! Myslíte si, že se těmi svými špinavými psími prackami dotknete třeba jen lemu mých šatů? Táhněte!“

Když pán takto promluvil, služebnictvo, které mělo dávno po krk toho divadla, okamžitě zakročilo a oba otrapy, kteří se nevzmohli na žádný odpor, vyprovodilo ven. Z dálky se nesl vzteklý křik mladého pana Střeva: „Mo Rane! Jen počkej! Ještě jsem s tebou neskončil!“

Před Síní věrnosti stál Mo Ran, díval se na hvězdnaté nebe, v úsměvu se mu úžily oči a vzdychl: „já se tolik bojím…“

Xue Meng na něj vrhnul chladný pohled: „A z čeho máš strach?“

Mo Ran řekl s opravdovými obavami: „Prodává sůl, bojím se, že žádnou sůl už nikdy neseženu.“

Xue Meng chvíli mlčel a potom řekl: „Vážně ses nevyspal s tím prostitutem?“

„Ne.“

„Opravdu jsi nic neukradl?“

„Opravdu ne.“

Xue Meng odfrkl: „Já ti nevěřím.“

Mo Ran zdvihl ruku a zasmál se: „Ať do mě uhodí hrom, jestli lžu.“

Xue Meng ho okamžitě za tu ruku pevně chytil. Mo Ran na něj zíral. „Co to děláš?“

Xue Meng znovu odfrkl a začal odříkávat zaklínadlo. Ozvalo se chřestění, jak z Mo Ranova rukávu začaly vypadávat na zem korálky, každý zhruba o velikosti sójového bobu; byla jich asi hrst.

Xue Meng shromáždil duchovní energii a mávnul rukou směrem ke korálkům. Korálky se rozzářily, začaly se zvětšovat a proměnily se v hromádku cenností. Náramky zdobené dekorem slivoňových květů, nefritové ozdoby, zlato a stříbro se leskly a třpytily na zemi.

Mo Ran řekl: „Jsme oba ze stejné sekty, tak proč to rozmazávat?“

Xue Meng se nasupil: „Mo Rane, ty jsi tak nestydatý!“

„Hehe.“

Xue Meng zařval: „Na tom není nic k smíchu.“

Mo Ran povzdechl. „Já se neumím na povel rozbrečet.“

Xue Mengova tvář potemněla: „Takhle ty používáš utajovací techniku hory Sisheng?“

„Hm. To bylo praktické užití.“

Xue Meng se zase rozhněval: „Ten obchodník se solí byl jen otravný pes, takže před ním jsem tě nechal na pokoji. Ale ten pes měl pravdu; když se dopustíš krádeže a smilstva, nezáleží na tom, z jaké sekty jsi, prostě si to vypiješ!

Mo Ran se nebojácně ušklíbl: „A co uděláš? Počkáš až se strýček vrátí a pak mu všechno vyklopíš?“

Nedělalo mu to vůbec starosti. Strýc ho bezmezně rozmazloval, nanejvýš by mu trochu vyhuboval, ale nikdy by neměl to srdce Mo Rana bít.

Xue Meng se otočil a odhrnul si vlasy rozcuchané nočním větrem, oči se mu ve tmě třpytily pohrdáním.

„Tatínek? Ne, ten odjel na horu Kunlun a nevrátí se dřív než za měsíc nebo dva.“

Mo Ranovi zmrzl úsměv na rtech; měl zlověstný pocit. Najednou si vzpomněl na jistou osobu.

Ale-

Kdyby tady byl, proč nepřijal v Síni věrnosti mladého pána Changa on, namísto paní Wangové?

Ten člověk… tu určitě není…že?

Xue Meng to na něm viděl; opovržení z něj přímo sálalo.

„Tatínek tě zkazil, ale na hoře Sisheng je někdo, kdo se s tebou mazlit nebude.“

Mo Ran pomalu ustoupil o několik kroků a s křečovitým úsměvem ze sebe vypravil: „Vážený bratranče, je tak pozdě, rozhodně není třeba rušit ctěného staršího. Pochybil jsem a už se to nebude nikdy opakovat, jistě že ne. Odpočiňte si, haha, vypadáte tak unaveně.“

A potom se rozběhl.

To nemůže být pravda. Ten muž, o kterém Xue Meng mluvil, nezná slitovaní Teď už není vládcem nad smrtelníky, jak by mohl mít odvahu padnout do jeho rukou? Jestli on přijde na to, že kradl a spouštěl se v nevěstinci, asi mu přerazí obě nohy. Jestli teď neuteče, druhou příležitost už mít nebude!