11. kapitola – Jeho Výsost se chce muchlovat, radujte se!

„Ano, to jsem já.“ Zavzlykala paní Chen. „Ale já to nepsala. Jak bych mohla proklít vlastní dítě? Já…“

„Určitě jste to neudělala v bdělém stavu, ale co když jste to udělala ve spánku?“

Chu Wanning uchopil tabulku a zatímco mluvil, shromažďoval ve své dlani duchovní energii. Z tabulky vyrazilo děsivé kvílení, zároveň z ní začal vycházet těžký, hnilobný zápach a vytékat čůrky krve.

Chu Wanningovy oči byly mrazivé. Tvrdě prohlásil: „Troufalý zlý duchu odvážil ses škodit!“

Díky mocné duchovní energii shromážděné v jeho dlani z tabulky vycházelo kvílení a nápis kousek po kousku mizel. Nápis vybledl, a nakonec se docela ztratil. Chu Wanning sevřel své dlouhé štíhlé prsty a celou pamětní tabulku rozdrtil.

Členové rodiny Chen, kteří přihlíželi vzadu, byli ohromeni. I Shi Mei byl ohromený. Nemohl si pomoci a vydechl: „Úžasné.“

Mo Ran si také nemohl pomoci a pomyslel si: drsné.

Chu Waningova tvář se pomalu otočila jejich směrem. Jeho ladné rysy postrádaly jakýkoli výraz, ale na obličeji mu ulpělo několik kapek krve. Zvedl ruku a díval se na zakrvácené špičky prstů, zatímco mluvil k Chenovým. „Všichni dnes zůstanete v tomto dvoře. Nikdo nikam nepůjde.“

Nikdo z nich se po tom, co právě viděli, neodvážil nic namítat a okamžitě odpovídali: „Ano, ano! Poslechneme každý příkaz pána Cesty!“

Chu Wanning vycházel ze síně předků a lhostejně si z tváře otíral kapičky krve. Ukázal prstem na paní Chen. „Zvláště vy nesmíte za žádných okolností usnout. Ta věc vás může posednout, musíte zůstat vzhůru, ať budete sebeospalejší.“

„Ano…ano, ano!“ Paní Chen opakovala souhlas, potom se plačtivě a váhavě zeptala: „Pane Cesty, co můj syn, … je … je v bezpečí?“

„Teď ano.“

Paní Chen bez hnutí zírala. „Teď? Proč ne napořád? C-co je potřeba udělat, aby byl můj syn v bezpečí?“

„Zajmout démona,“ řekl Chu Wanning.

Paní Chen zmítala hrůza, a tak odhodila zdvořilost a položila přímou otázku: „A kdy ho hodlá pán Cesty zajmout?“

„Právě teď.“

Chu Wanningův pohled přejel po členech rodiny Chen. „Kdo z vás ví, kde přesně byla vykopána ta červená rakev? Doveďte nás tam.“

Manželka nejstaršího syna pocházela z rodiny Yao. I když to byla žena, byla vysoká a odvážná. I v její tváři byl strach, ale ve srovnání s ostatními byla klidná a okamžitě se nabídla: „Já to místo znám, protože jsme jej vybrali my, můj zesnulý manžel a já. Já povedu pány Cesty.“

Ti tři tedy následovali snachu Yao stále na sever, až dorazili k pozemku, který zakoupila rodina Chen. Místo bylo opuštěné. Pahorek byl hustě zarostlý a na míle kolem nežili žádní lidé. Bylo tu úplné ticho, neozýval se ani zpěv ptáků nebo bzukot hmyzu.

Na půl cesty k hoře se otevírala mýtina. Žena řekla: „Tři ctění páni Cesty, zde je to místo.“

Na místě, kde měla být zakopaná rakev ležel ohromný kámen. Když to Mo Ran uviděl, začal se smát. K čemu je tedy ten balvan? To určitě udělal nějaký diletant. Pryč s tím.“

Snacha Yao se polekala: „Ale mistr z města říkal, že démonické zvíře uvnitř drží zlého ducha, aby se nedostal ven.“

Mo Ran se jedovatě ušklíbl: „Ten mistr už ukázal, že je náramně schopný.“

„Odvalte to!“ vykřikla snacha Yao.

Chu Wanning lhostejným tónem prohlásil: „Není třeba.“ Pozvedl ruku; konečky prstů zazářily zlatým světlem, jak Tianwen odpověděl na jeho zavolání. Jediné švihnutí vrbovou haluzí a kámen se rozlámal na kusy. Chu Wanning se postavil doprostřed kamenné sutě, v tváři neměl žádný výraz. Znovu hrozivě pozvedl ruku: „Proč se schováváš? Ukaž se!“

Z podzemí se ozval podivný zvuk. Ze země se vynořila dvanáct stop dlouhá dřevěná rakev; všude kolem létala hlína a prach.

Vyděšený Shi Mei vykřikl: „Z té rakve číší zlo!“

„Zpátky!“ řekl Chu Wanning.

Šlehnutí Tianwenu zasáhlo rakev; rozletěly se zlaté jiskry. Chvíli bylo ticho, potom se víko rakve s rachotem rozlomilo, vyvalil se hustý kouř, který se pomalu rozptyloval a postupně se tak odhalovala věc, spočívající v rakvi.

Uvnitř rakve ležel nahý muž. Měl rovný nos a pohledné rysy, a vypadalo by to, že jen spí, nebýt jeho bledé pokožky.

Mo Ranův pohled zabloudil pod mužův pupek; předstíral že si zakrývá oči a zakvílel: „Ten smraďoch si nevzal spodky!“

Snacha Yao překvapeně vykřikla: „Manžel!“ A bez rozmyslu se vrhla k rakvi. Chu Wanning ji zadržel a se zdviženým obočím se zeptal: „To je váš manžel?“

„Ano! Je to můj manžel!“ Ženu zasáhl zároveň strach i smutek. „Jak se mohl ocitnout tady? Určitě jsme ho pohřbili do rodinné hrobky, měl řádný pohřební oděv, jak mohl…“ Ani to nedopověděla, začala naříkat a zoufale se být v prsa. „To je strašné, strašné! Můj manžel…můj manžel!“

Shi Mei povzdechl. „Mladá paní Chen, prosím překonejte svůj zármutek.“

Chu Wanning ani Mo Ran si vzlykající ženy nevšímali; Chu Wanning neuměl lidi utěšovat a Mo Ran neznal žádný soucit. Oba pozorovali mrtvé tělo v rakvi. Mo Ran si tuto příhodu již prožil ve svém minulém životě, a zhruba věděl, co bude následovat. Ale musel sehrát svou roli, tak si mnul bradu a poznamenal: „Mistře, na té mrtvole je něco podezřelého.“

„Vím,“ utrousil Chu Wanning.

Mo Ran chtěl původně pronést celou řeč odvozenou z Chu Wanningova původního vysvětlení této události a Chu Wanninga tím pořádně zaskočit, ale kdo by si pomyslel, že ten jen netečně pronese: „Vím.“

Neměl by jako učitel povzbuzovat své žáky, aby sdělovali své nápady a chválit a odměňovat je za to?

Mo Ran se však nevzdal. Předstíral že to „vím“ neslyšel a začal mluvit dál. „Tělo nevykazuje žádné známky rozkladu. Mladý pan Chen zemřel před více než čtrnácti dny; při takové teplotě by už musel začít rozklad a uvolňování hnilobných tekutin z těla, které by se hromadily v rakvi. Nic takového tu ale není. To zaprvé.“

Chu Wanning na něj vrhl odměřený pohled; jen ať se vypovídá.

„Za druhé.“ Mo Ran se nenechal vyvést z míry a opakoval Chu Wanningovo vysvětlení z předchozího života. „Démonická energie, která vycházela z červené rakve byla velmi silná, než byla rakev otevřena, ale po jejím otevření postupně zmizela. Navíc na samotné mrtvole není téměř žádná démonická energie, což je také velice neobvyklé. Za třetí, všimli jste si, že po otevření rakve byla ve vzduchu cítit sladká vůně?“

Vůně byla velmi slabá, nikdo by si toho nevšiml, pokud by nedával dobrý pozor. Když to Mo Ran řekl, Shi Mei i snacha Yao si vzpomněli, že ve vzduchu opravdu byla slabá sladká vůně.

„Máš pravdu,“ řekl Shi Mei.

Snacha Yao několikrát nasála vzduch a její tvář pobledla: „Ta vůně…“

„Mladá paní Chen, co se děje?“ zeptal se Shi Mei.

Snacha Yao byla tak vystrašená, že jí začal přeskakovat hlas: „Ten parfém se připravuje podle tajného návodu mé tchyně, je to Vůně sta motýlů!“

Chvíli všichni mlčeli. Všem se před očima objevil řádek slov na pamětní tabulce v síni předků: „Vytvořeno žijícím členem rodu Chen Sun.

„Mohla to opravdu všechno způsobit paní Chen?“ pronesl Shi Mei.

„To je nepravděpodobné,“ řekl Mo Ran.

„Ne,“ řekl Chu Wanning.

Oba promluvili téměř současně. Podívali se po sobě. Chu Wanningova tvář zůstala netečná: „Jen mluv.“

Mo Ran bez rozpaků pokračoval: „Pokud vím, tak rodina Chen své bohatství získala díky zvláštní vůni od staré paní. Návod na její přípravu je tajný, ale výrobek se dá snadno opatřit. Z každých deseti dívek v Motýlím městě jich pět nebo šest používá tuto vůni. A zdá se, že mladý pan Chen měl také v oblibě vůni, kterou připravovala jeho matka a dával si ji do koupele, takže není divu, že ta vůně stále ulpívá na jeho těle. Co je ale zvláštní…“

Obrátil se k nahému muži v rakvi.

Už je mrtvý více než čtrnáct dní, ale vůně je tak silná, jako by ji někdo čerstvě použil. Mám pravdu mistře?“

„Mistře, odpovězte.“

„Hm.“

Mo Ran se zasmál: „Vy opravdu neplýtváte slovy.“

Ale nesmál se dlouho. Kolem něj se ovinul vlající šat, vzdouval se, jak ho Chu Wanning popadl a odtáhl o několik stop zpět. V jeho dlani zlatě zazářil Tianwen; rudozlaté světlo tančilo.

„Dávej pozor.“

Vůně sta motýlů náhle zesílila. Jak vůně naplnila vzduch kolem, objevila se také bílá mlha, rozlévala se a houstla se znepokojivou rychlostí. Celé úbočí hory se proměnilo v jezero mlhy, tak husté, že neviděl ani na konečky svých prstů.

Mo Ranovi poskočilo srdce.

Říše přeludů se otevřela.

„Á.“ Výkřik snachy Yao bylo to první, co se dalo v husté mlze zaslechnout. „Páni Cesty pomo…“ Zbytek nedořekla a pak už bylo jen ticho.

Špička Chu Wanningova prstu modře zasvítila, jak na Mo Ranovo čelo vložil sledovací kouzlo. „Buď opatrný, já půjdu zjistit, co se stalo.“

Potom zmizel v mlze ve směru odkud byl naposledy slyšet hlas.

Mo Ran se dotkl svého čela a tiše se zasmál: „No, i umístění kouzla je úplně stejné jako minule. Chu Wanningu, vůbec ses nezměnil.“

Mlha přišla rychle, ale stejně rychle se zase rozplývala a zakrátko úplně zmizela. Pohled, který se teď naskytl, byl daleko znepokojivější než mlha. Mo Ran se bál skoro stejně jako v minulém životě.

Když mlha zmizela, byla pryč také opuštěná a zarostlá hora.

Místo toho tu byla obrovská překrásná zahrada, plná pavilónů a vyhlídek, zelenajících se stromů i skupin skal a velkých kamenů a oblázkových cestiček, které se klikatily, kam až oko dohlédlo.

Pouhý pohled na to místo ale způsobil, že se Mo Ran začal cítit neskutečně šťastně.

Na tuto vidinu myslel ten tyranský ničema celý den. V minulém životě se tu ztratili; Mo Ran narazil na Shi Meie a pod vlivem očarování ho poprvé – a naposledy v životě políbil.

Jenže naneštěstí tenkrát Shi Mei před Mo Ranem asi ze strachu utekl. Mo Ran se cítil nespokojeně, jako by mu před nosem uteklo z talíře chutné sousto, na které se mu už sbíhaly sliny.

Poté, co se iluze rozplynula, se Shi Mei už nezajímal o to, co se stalo. Bylo to, jako by k tomu polibku nikdy nedošlo a ani jeden z nich už o tom nikdy nemluvil. Někdy, uprostřed noci, si Mo Ran říkal, jestli to nebyla jen představa, která vnikla z jeho posedlosti.

Představa nebo ne, přemýšlel Mo Ran a navlhčoval si rty jazykem, tentokrát mi Shi Mei tak lehce neunikne. Rozhodně nezůstane u jednoho polibku!