17. kapitola – Mistr Jeho Výsosti je zraněn. Jeho Výsost je opravdu…

Proč se ta mistryně vůbec věnovala obřadům? Větší díru do světa by udělala, kdyby prodávala nápoje lásky a elixíry na posílení mužnosti! Jiná afrodiziaka snad občas dokázala, aby se nějaký živý chudák projevil jako muž, ale takové božstvo umí mnohem víc, stačí trochu zamávat rukama a mrtvý se postaví, a to nejen na nohy.

Mo Ran si podívanou užíval jen krátce, když mu Chu Wanning rukama zakryl obě uši.

„Co?“

Chu Wanning měl tvář jako zmrzlou. „Nedívej se na takovou hanbu.“

„Ale proč jste mi zakryl uši a ne oči?“

„Nedívej se, ani neposlouchej. Oči můžeš zavřít sám,“ řekl Chu Wanning se nepohnutou tváří.

Mo Ran se uchechtl: „Pfft. Mistře vy jste vážně …“ Podívej se na svojí červenou tvář, i uši ti zrudly, ten, kdo by měl zavřít oči jsi ty.

Mo Rana to pobavilo. Chu Wanning byl pořád jako z ledu, nejspíš ani nikdy v životě neviděl erotický obrázek, a když měl tak blízko pár v milostném spojení, mohl by se z toho zalknout.

Nebožtíci spolu „bojovali“ tak náruživě, že se zdálo, že co nevidět musí obživnout. Z jejich oněmělých hrdel teď vycházely dočista živě znějící vzdechy a sténání.

Chu Wanning se otočil, byl příliš znechucený, než aby to sledoval dál.

Mo Ranovo pobavení rostlo. Se zlomyslným úšklebkem i úmyslem se natáhl a obrátil Chu Wanningovu tvář nazpět.

Chu Wanning se okamžitě ozval, jak kdyby do něj píchnul: „Co to děláš?“

„Nic.“ Mo Ranův hlas byl medově sladký s náznakem smíchu.

Jsi přece už dost starý, na to, aby ses u takových věcí ještě červenal… Ale počkat, ty bledneš a červenáš se současně. No to je k smíchu.

„Mistře, neučil jste nás, abychom než zaútočíme, vždy nejprve zjistili, jaké má protivník schopnosti? Měl byste se podívat jaké schopnosti mistryně má.“

„Nebudu se dívat. Co bych tam viděl.“

Mo Ran vzdychl: „Vy jste tak stydlivý.“

Chu Wanning rozhněvaně odsekl: „Je to odporné, dívat se na takové věci škodí.“

„Tak to já se dívat budu,“ řekl drze Mo Ran. V leže zíral ven a doprovázel to výrazy jako: „ach, mmm, to je hrozné,“ a podobně. Chu Wanning byl tak rozzlobený, že se zdálo že vybuchne vztekem a vyrazil ze sebe: „Tak se dívej, když chceš, ale buď zticha!“

Mo Ran si hrál na neviňátko: „Já myslel, že chcete vědět, co se venku děje.“

Chu Wanning to už nevydržel. Chytil Mo Rana za krk a skrz zaťaté zuby zasyčel: „Ještě cekneš a vyhodím tě ven, ať tě mrtvoly sežerou.“

Dost zábavy. Chu Wanninga nešlo dráždit do nekonečna, začínal hrozit pořádný výprask Tianwenem. Mo Ran poslechl, lehl si a sledoval dění venku potichu.

Manželské potěšení, které zakoušel pár duchů zřejmě dosáhlo vrcholu; mrtvola muže se zebe vyrazila hlasité zachraptění a křečovitě se svalila na tělo ženy. Z obou těl začal stoupat zelený dým, mistryně obřadů duchů otevřela ústa a hladově spolykala každý i ten nejdrobnější pramínek kouře. Spokojeně si otřela rty; oči jí zářily.

To je ta „obětina“ kterou přinášejí oddané páry, zvyšuje jí úroveň své kultivace.

„Haha, hahaha.“ Potom co se nasytila, začala bohyně zářit ještě jasněji. Když znovu promluvila, byla její slova hlasitější; její hlas se rozléhal jako by jím chtěla naplnit ticho nekonečné noci: „Vstaňte, vstaňte vy všichni muži, všechny ženy. Já vám požehnám spojením lásky a vy mě za to budete velebit. Vstaňte.“

Mo Ranovi se rozbušilo srdce: Co teď? Co se stane?

Stovky rakví se začaly zároveň otřásat a Mo Ranovy nejhorší obavy se začaly naplňovat. Mistryně obřadů duchů povolávala všechny páry z rakví, aby naplnily svůj sňatek a ona mohla přijmout všechny obětiny najednou!

To už nebyla žádná legrace. Mo Ran zacloumal s Chu Wanningem: „Mistře!“

„Co zas máš!“

„Musíme odsud, rychle! Shi Mei je s tou Chenovic snachou!“ Mo Ran začal podléhat panice: „Musíme ho zachránit!“

Chu Wanning vyhlédl ven. Kdo by řekl, že mistryně obřadů duchů je tak hltavá, že se nechá sytit od všech párů najednou!

Rakve kolem se začaly otřásat stále divočeji, jak novomanželé začali naplňovat příkaz mistryně obřadů duchů. Jen pomyšlení na to způsobilo, že Chu Wanning nemohl ani promluvit, a ještě více zbledl. Právě v ten okamžik zřejmě mistryně něco postřehla, okamžitě otočila hlavu a pár černočerných očí bez zřítelnic se zahleděl přímo na rakev, ve které leželi Mo Ran a Chu Wanning.

Nebyla sice chytrá, ale vnímala že z této rakve k ní neproudí žádná sexuální energie.

Tam není žádná víra.

Tam není…

Oni jsou živí!

Její záda se nahrbila a s vřískotem vyskočila, šaty za ní vlály; dva krvavě rudé pařáty ostré jako břitvy se zaťaly do dřeva rakve. Útok byl příliš rychlý a Mo Ran neměl čas bránit se nebo alespoň uhnout; v rakvi stejně nebylo skoro žádné místo. Drápy prorazily dovnitř a posunovaly se níž a níž; Chu Wanning ho objal a zakryl vlastním tělem. Pět drápů se zabořilo do Chu Wanningova ramene, až narazilo na kosti.

Chu Wanning vyrazil tichý sten, ale nevykřikl. Nezraněnou rukou vytvořil kouzlo umlčení a zlatě zářící prst položil Mo Ranovi na rty, aby mu zabránil vydat jakýkoli zvuk.

Pařát mistryně obřadů rozdíral a trhal Chu Wanningovo rameno. Měla hlavu z hlíny a mrtvé od živých rozeznávala jen po hlasu. Chu Wanning nevydal ani hlásku, z ramene mu však proudila krev. Mo Ran byl stále v jeho objetí a neviděl jeho zranění, jen cítil, jak se Chu Wanning chvěje.

Živý nebo mrtvý…? Není možné, aby živý člověk při něčem takovém nevykřikl, ale mistryně obřadů duchů přemýšlela pomalu a její kostnatý pařát nepřestával rvát svaly a kůži.

Chu Wanning se třásl bolestí, jeho šaty byly prosáklé studeným potem. Ale nevzdal se, kousal se do rtů, stále chránil žáka ve svém náručí, nehnutě, jako by byl už mrtvý, nebo jako byl štítem ze železa.

Konečně se mistryně upokojila. Lidé v rakvi jsou nejspíš mrtví. Prudce vytrhla své pařáty ven. Vystříkla krev. Ozvaly se ohavné lepkavé zvuky prstů vytahovaných z masa a drápů skřípějících o kosti, ze kterých se ježily vlasy na hlavě.

Chu Wanningovo napjaté tělo opustila všechna síla; pustil Mo Rana a tiše oddechoval.

Pach krve uvnitř rakve byl dusivý. Mo Ran zvedl hlavu. Otvory ve víku dovnitř proudilo kalné světlo, takže viděl Chu Wanningovy sklopené řasy a za nimi v těch tichých, vzdorovitých očích neprolité slzy. Jeho fénixí oči byly zastřené bolestí, nebo to v nich byla prchlivost a tvrdohlavost…?

Mo Ran chtěl promluvit, ale Chu Wanning zavrtěl hlavou a posílil umlčovací klouzlo, které na něj vložil. Vydechl a roztřeseným prstem napsal na Mo Ranova záda: bariéra je zničená, mlč.

Mistryně obřadů duchů sklonila hlavu, nechápala, jak je možné, že ti lidé v rakvi, kteří docela určitě nejsou živí, odmítají uposlechnout její příkaz a nechtějí ji uctít.

Chu Wanning ji zahledl trhlinou a v jeho nezraněné ruce zazářilo zlaté světlo, jak se objevila vrbová ratolest a po celé její délce probíhaly ohnivé záblesky. Zamhouřil oči, v ruce sevřel Tianwen a prodral se ven z rakve.

Rakev se rozpadla na kusy a Chu Wanning vylétl jako blesk, Tianwen švihl a omotal se mistryni kolem krku. Ta drásavě vykřikla: „Kdo jsi! Jak se opovažuješ!“

Chu Wanning odpověděl jediným slovem: „Zdechni!“

Rudé svatební šaty se vzdouvaly jako vlny a vlály jako oblaka. Vydržel všechno, jen aby mohl zasadit ten jediný úder. Tianwen se stáhl s divokou krutostí a přeťal mistryni hrdlo.

Z přeseknutého krku se vyvalila hustá šarlatová mlha a podivná vůně. Chu Wannig rychle uskočil, aby jej nezasáhly a vykřikl: „Mo Rane! Sto úderů!“

Mo Ran byl připravený a když uslyšel příkaz nabil svou duchovní energií čepel dýky, kterou ukrýval v rukávu a zamířil ji na trup mistryně, která tápala kolem a hledala svou hlavu.

V hliněném těle vznikla prasklina a odhalila její skutečné průhledné tělo ze které vyzařovalo rudý svit. Chu Wanning znovu šlehl Tianwenem a vytrhl duchovní tělo z jeho schránky. Z bezhlavého těla vyšlo zavytí: „Na ně! Zabijte je! Zabijte je!“

V prázdných tvářích zlatých chlapců a nefritových dívek najednou zasvítily krvavě červené oči, zazněly stovky výkřiků a všichni se rozeběhli za Mo Ranem a Chu Wanningem. Rakve se začaly jedna po druhé otevírat a mrtví k nim vyrazili jako stoupající příliv.

Mo Ran se zastavil a vyhlížel, zda někde v té hordě neuvidí Shi Meie. Chu Wanning na něj hrubě zakřičel: „Co čumíš? Chceš je dostat na ten svůj sladkej kukuč? Bojuj!“

V zápalu boje s mistryní obřadů duchů skončili stát oba na jedné rakvi; pomalu pohybující se mrtvoly je obklíčily. Mo Ran nabil duchovní energií papírové exocizační talismany, které se rozzářily bledým světlem a rozhodil je. Následoval výbuch, ale mrtvých bylo příliš mnoho; každý padlý byl hned nahrazen.

Mo Ran z toho šílel. „Jak to že v Motýlím městě zemřelo tolik lidí? Kolik párů tu vlastně je?

Chu Wanning rozčileně odpověděl: „Podívej se, jakou má mistryně obřadů duchů kultivaci! Většina z těch mladých lidí nezemřela přirozenou smrtí. Osm nebo devět z deseti bylo očarováno, aby spáchali sebevraždu! Hoď to tam!“

Mo Ran mrštil další talisman směrem, kterým ukázal Chu Wanning; vyletěly úlomky bílých kostí a cáry shnilého masa rozmetané výbuchem.

„Proč mistryně není mrtvá?“

„Obyčejné zbraně jí neublíží.“

„A co Tianwen?“

Chu Wanning se rozzuřil: „Nevidíš, že Tianwen jí poutá? Ta věc je strašně rychlá, když jí teď pustím, dalšímu šlehnutí se vyhne!“

Kolem nich se tlačilo stále víc mrtvol. Mo Ran se dál rozhlížel po Shi Meiovi ze strachu, aby ho náhodně nezranil. Zlatý chlapec po něm skočil a divoce se mu zakousl do nohy. Mo Ran v duchu zaklel, přitiskl na jeho obličej talisman a skopl ho mezi hordu mrtvol, kde s hlasitým prásknutím vybuchl.

„Už vidíš Shi Meie a mladou paní Chenovou?“

Mo Ran se horečně rozhlížel na všechny strany; konečně v dálce uviděl dvě kymácející se postavy. „Vidím je!“ vykřikl.

„Běž tam a odtáhni je někam stranou. Někam daleko!“

„Dobře,“ odpověděl Mo Ran. „Co uděláte?“

Chu Wanning podrážděně odsekl: „Nemůžu pohnout druhou rukou, abych použil další zbraň. Mám jen Tianwen. Pustím mistryni obřadů a pak tohle místo zničím. Jestli nechceš umřít, koukej zmizet!“