Druhého dne se Chenovi vrátili z návštěvy příbuzných. Uviděli pokácený pomerančovník a ovoce napadané na zemi. V sousedství nežilo mnoho lidí a nejblíž byli Luoovi. Vzpomněli si, jak se Xianxian Luo dychtivě dívala na pomeranče, a tak si to hned domysleli .

Pomeranče muselo ukrást to nešťastné dítě Xianxian. Nejen že kradla, ale ještě, nejspíš ze závisti, porazila strom.

S těmi obviněními šli hned za učencem Luoem. Učenec Luo nedokázal snést takové pokoření, zavolal svou dceru a rozhněvaně se jí vyptával, jestli ona ukradla ty pomeranče.

Xianxian se rozplakala a odpověděla, že to neudělala.

Pak se jí zeptal, jestli pokácela pomerančovník.

Xianxian znovu řekla, že to nebyla ona.

A potom se jí zeptal, jestli jedla pomeranče.

Xianxian neuměla lhát, a tak odpověděla, že je jedla.

Než to stačila vysvětlit, otec jí poručil, aby si klekla a přímo před Chenovými ji začal bít pravítkem. Když jí trestal, řekl: „Vychovávat dívku je horší než vychovávat chlapce. Jak jsi se mohla dopustit tak hanebného činu v tak mladém věku! To je nehorázné! Jaké zklamání je to pro tvého otce! Dnes nedostaneš najíst. Tři dny se budeš dívat do zdi, budeš přemýšlet o tom, co jsi udělala a litovat toho.“

„Tatínku, já to nebyla. Já to opravdu nebyla!“

„Neopovažuj se odmlouvat!“

Nikdo jí nevěřil. I když dolní kultivační oblastí otřásaly nepokoje, Motýlí město bylo výjimkou. Obyvatelé tu žili prostě a poctivě a nebylo zvykem ani na noc zamykat. Tvrdit, že se tu uprostřed noci objevil šílenec potřísněný krví? Kdo by tomu uvěřil?

Po úderech pravítka se objevily krvavé rány a kůže na Xianxianiných dlaních slezla.

Chenovi to nevzrušeně sledovali. Jen nejstarší chlapec tahal matku za šaty, jako by chtěl něco říci. Matka si ho nevšímala, nemohl nic dělat. Jeho hezká tvář se zamračila a odvrátil se. Nechtěl se na to dál dívat.

Té noci se Xianxian bála vrátit do domu, krčila se pod přečnívající střechou a hořce přemýšlela o svém trestu. Otec byl učenec a krádež pro něj byla naprosto nepřijatelná. Na svých rozhodnutích trval, i když často jen z tvrdohlavosti. Nedalo se s ním mluvit, její důvody by neuznal. Po dni hladovění začala Xianxian cítit slabost. Někdo ji tiše oslovil: „Sestřičko Luo.“

Xianxian se otočila a spatřila, že přes hliněnou zídku nakukuje pěkný obličej. Byl to chlapec, který se za ní včera pokusil přimluvit, nejstarší syn z rodiny Chen, Chen Bo´huan.

Chen Bo´huan se rozhlédl a když se ujistil, že tam nikdo není, vyškrábal se přes hliněnou zeď, vytáhl z rukávu horký pařený knedlík a beze slova jí ho vložil do ruky.

„Viděl jsem tě stát celý den u té zdi, nic jsi nejedla. Ten knedlík je pro tebe, sněz ho rychle.“

„Já…“ Xianxian byla plachá, a i když tu už žila několik měsíců, s chlapcem od sousedů si řekli sotva pár slov. Když teď stál tak blízko, ustoupila o několik kroků a s prásknutím udeřila hlavou do stěny. „Nemůžu si to vzít…tatínek mi to nedovolí…on řekl…,“ zadrhávala se jí řeč. Nedokázala dát dohromady kloudnou větu.

Chen Bo´huan řekl: „No, všechno, co tvůj táta umí, je mluvit jako knížka. Proč se tím tak trápíš? Z hladu budeš nemocná, sněz to, než to vychladne.“

Knedlík byl bílý a vláčný, lehký a nadýchaný a pořád ještě horký.

Xianxian svěsila hlavu a chvíli na něj koukala; hlasitě naprázdno polkla.

Byla vyhladovělá, už nedbala o dobré vychování a dobrý dojem, chňapla po knedlíku a v mžiku byl pryč.

Když dojedla, obrátila na něj své velké kulaté oči. První, co Chen Bo´huanovi dokázala souvisle říct bylo: „Já ten pomerančovník nepokácela a nechtěla jsem nic ukrást.“

Chen Bo´huan byl překvapený, ale potom se začal usmívat. „Jo.“

„Ale nikdo mi nevěří…“ Pod jeho pohledem, ve kterém nebylo žádné pohrdání, se Xianxian začala pomalu otevírat, její pláč se pomalu dral ven, jako když roztává sníh. Otevřela ústa a vyšlo z nich: „Uuu,“pak začala naříkat a otírat si slzy. „Nikdo mi nevěří…já nic neukradla…já nic neukradla.“

Chen Bo´huan ji kvapně poplácal. „Já vím, že jsi nekradla. No, vždyť jsi seděla pod tím stromem pořád a nikdy sis nevzala ani jeden pomeranč, kdybys chtěla krást, udělala bys to už dávno…“

„Já to nebyla! Já to nebyla!“ Začala plakat ještě usedavěji, z očí jí kapaly slzy a z nosu jí teklo.

Chen Bo´huan jí nepřestával poplácávat. „To si nebyla ty. To si nebyla ty.“

Ti dva se spolu dost sblížili. Poté se proslechlo, že v sousední vesnici došlo k vraždě. Nějakou dobu předtím se v noci do domu vlámal zloděj potřísněný krví a požadoval nocleh. Majitel domu ho odmítl a zločinec pak vyvraždil celou rodinu. Přespal v místnosti plné mrtvých těl a odešel až druhého dne. Ale neodešel jen tak. Zdi domu popsal krví. Vypsal všechny své významné činy, jako by měl strach, že se svět nedozví o tak výjimečném zločinci.

Zprávy se rozšířily jako požár a brzy se dostaly i do Motýlího města. Přišlo se na to, že to bylo to právě tu noc, kdy Xianxian potkala „staršího bratříčka“. Učenec Luo i Chenova rodina byli bez sebe.

Když se to nedorozumění vysvětlilo, obě rodiny se spřátelily. Chenovi zjistili, že Xianxian je hodně roztomilá, pracovitá i hezká. Když uvážili své poměry, spočítali si, že by těžko našli lepší snachu. A tak si řekli, že dohodnou sňatek Chen Bo´huana a Xianxian Luo. Teď se zasnoubí a až dospějí, budou mít opravdovou svatbu.

Učenec Luo si pomyslel že jeho dcera a Chen Bo´huan se k sobě budou dobře hodit a radostně souhlasil.

Čas plynul den po dni. Kdyby se učenec Luo nezajímal o umění výroby parfémů, možná by obě rodiny opravdu vedly skromný, ale počestný život, jak si představovaly.

Celé to neštěstí začalo, když učenec Luo, víceméně náhodou, vytvořil Vůni sta motýlů. Samotná vůně toho parfému nebyla nijak výjimečná, nelišila se příliš od jiných parfémů, jaké byly v Motýlím městě běžně k dostání. Co na ní bylo na rozdíl od jiných parfémů zvláštního, bylo to, že vonět vydržela po celých sto dní, zdánlivě nekonečně.

Vůně sta motýlů vydržela velmi dlouho a byl to ten druh levného a zároveň kvalitního zboží, o jaký měla zájem každá domácnost.

Učenec Luo se řídil heslem: „Vše je nepodstatné, záleží jen na znalostech.“ I když tu vůni vytvořil, nechtěl ji prodávat, protože věřil, že by to zničilo jeho osobnost.

On prodávat nechtěl, jiní ano. Paní Chen se od něj pokusila recept získat a přemlouvala ho k tomu, aby si zařídili obchod, ale on odmítl. Paní Chen to zkoušela několikrát, ale potom už se jí nechtělo dělat ze sebe blázna, a tak to nechala být. Ale nikdy na to nezapomněla a v jejím srci ta myšlenka stále hlodala.

Příležitost přišla v tom roce, když bylo Xianxian patnáct let. Učenec Luo, který odjakživa postonával, dostal souchotiny a po několika měsících utrpení zemřel. Jako Xianxianina tchyně, protože tak vystupovala, i když sňatek ještě nebyl uzavřen, pomáhala paní Chen vypravit pohřeb a chodila po jejich domě, jak se jí jen zachtělo, vždyť tam měla spoustu práce. Xianxian to dojalo. Nepoznala, že paní Chen má skryté úmysly. Když uklízela věci, které patřily učenci Luovi, tajně si odnesla recept na přípravu parfému.

Té noci paní Chen zažehla olejovou lampu a chtěla návod přečíst, ale stačil jen jediný pohled a ztuhla překvapením.

Písmo učence Luo bylo jako tanec draka a fénixe, znaky byly zapsány elegantní a sebejistou kurzívou. I když na to zírala půl dne, nebyla schopna porozumět jedinému slovu.

Nedalo se nic dělat, a tak zas v tichosti recept vrátila. Po několika měsících, kdy se Xianxian utišila, pozvala dívku na jídlo. Během hovoru se „náhodou“ zmínila o Vůni sta motýlů. Xianxian si řekla, že když leží jen tak doma, je ten recept bez užitku. Paní Chen na ní byla vždycky tolik hodná, když to tedy tolik chce, mohla by jí ho dát.

Probrala otcovy věci, a pomohla paní Chen rozluštit písmo. Kousek po kousku dala dohromady celý recept.

Paní Chen byla radostí celá pryč. Jakmile získala návod, začala přemýšlet, jak by si s manželem zařídili krámek s kosmetikou.

V té době si paní Chen své budoucí snachy ještě pořád považovala. Jak odrůstala, byla stále krásnější. I když její rodinu postihlo neštěstí, byla to kráska jako jedna ze sta. Hodně mladíků z města si jí začalo všímat.

Paní Chen si řekla, že čím déle budou čekat, tím složitější by věci mohly být. Musí se to vyřešit co nejrychleji. Jenže Xianxian právě ztratila otce. V Motýlem městě bylo zvykem, že pokud někomu zemřeli oba rodiče, po tři léta musí držet smutek a neměl by v té době uzavřít sňatek. Jak by ale paní Chen mohla čekat tři roky? Důkladně to promyslela, a nakonec jí něco napadlo.

Toho dne Xianxian zaplétala nejmladší Chenově dcerce vlasy. S holčičkou se dost spřátelili. Holčička jí říkala starší sestřičko Luo a chodila za ní všude jako ocásek.

Paní Chen vyšla na dvorek a zavolala Xianxian, ať jde do domu. Tam jí řekla: „Xianxian, ty a Bo´huan se přece máte rádi od malička a už jste se spolu zasnoubili. Teď, když tvůj otec zemřel, zůstala jsi úplně sama a máš to moc těžké. Letos ses měla vdávat, ale tři roky se drží smutek, takže se ani vdát nemůžeš. Tak jsem myslela, za ty tři roky, kolik ti vlastně bude?“

Xianxian Luo sklonila hlavu, ale mlčela. Byla chytrá, takže chápala, kam tím paní Chen míří. Tváře se jí začaly červenat.

Paní Chen pokračovala. „Žít sama je těžké a unaví to. Proč to neudělat tak – vdáš se k nám, obřad provedeme v tajnosti, cizím o tom nic nepovíme. Když se někdo bude ptát, řekneme, že se o tebe teď staráme. Tvůj tatík může klidně ležet v hrobě. Až uplynou tři roky, uspořádáme pořádnou svatbu se vší parádou. Tak, co ty na to?“

Celá ta řeč zněla tak, že je to všechno kvůli Xianxian. A ta jako někdo, kdo nikdy neměl žádné špatné úmysly a nedokázala si ani představit, že by je měli ti druzí, se vším souhlasila.

Potom rodina Chen zbohatla na prodeji Vůně sta motýlů. Odstěhovali se ze svého starého domu a koupili si velký pozemek ve městě. Hodně stavěli a dost platili a stala se z nich vlivná rodina. A z Xianxian se stal stín schovaný uprostřed té velké rodiny, někdo, kdo jen zřídka ukazoval svou tvář.

Všichni ve městě byli přesvědčení o tom, že Xianxian žije u nich, protože paní Chen je tolik laskavá a stará se o ní. Nikdo nevěděl, že ona a Chen Bo´huan už spolu uzavřeli sňatek.

I když z toho nebyla úplně šťastná, Xianxian si myslela, že je to jen pro její vlastní dobro, a její tchyně to dělá, aby zabránila pomluvám. Chen Bo´huan se k ní byl upřímný a když byli spolu, bylo to krásné a něžné. Stačí jen počkat, až uplynou tři roky a všechno bude, jak má být.

Ale den skutečné svatby, na který Xianxian čekala, nikdy nepřišel.

Obchod rodiny Chen vzkvétal a Chen Bo´huan byl dost pohledný. Brzy si ho nevšímala jen děvčata z Motýlího města, ale ani dcerky z bohatých rodin z okolních vesnic nemohly z mladého pána Chena spustit oči. Rozhodnutí paní Chen se začalo kousek po kousku drolit.

Když tehdy smluvila zásnuby těch dětí, byli jen obyčejná rolnická rodina a neměli vyhlídku na něco lepšího, a tak unáhleně dali slovo Xianxian Luo. Kdo mohl čekat, že je potká takové štěstí, že rodina Chen tolik zbohatne? Když se teď podívala na Xianxian, zdálo se jí, že ta dívka není ani moc hezká ani nijak chytrá, spíš je tupá jako poleno. Čím déle se dívala, tím víc ji ta dívka rozčilovala. Začala trochu litovat, že ji sem přivedla.

A když se objevila slečna Yao, začala toho hodně litovat.

Slečna Yao byla zhýčkaná dcera prefekta. Byla svéhlavá a odvážná a ráda se oblékala jako muž. Když se jednou na svém bujném koni vracela z lovu, projížděla kolem krámku s parfémy a zastavila se tu. Nevybrala si žádnou vůni, ale vybrala si pěkného mladíka, který pracoval v obchodě.

Ten mladík nebyl nikdo jiný než Chen Bo´huan, utajovaný manžel Xianxian.