Chu Wanningovi se zatočila hlava. Byla to jeho vlastní chyba, že se nechal plně zaujmout něčím jiným, a protože byl na hoře Sisheng, nebyl ve střehu, jako jinde a jindy, takže si ani nevšiml, že se k němu někdo přiblížil. Co se děje? Kde se tady vzal ten kluk? Aha, to je ten Mo něco… Mo, ale jak dál? Mo Shao? Mo Zhu? Mo…Yu?

S nacvičenou lehkostí nasadil výraz, který říkal: koukejte se držet dál. Ze svých fénixích očí rychle zahnal leknutí a zmatek a nahradil je obvyklou odměřeností.

„Ty…“

Právě se ze zvyku chystal pořádně mu vynadat, když ucítil, jak ho popadnul za ruku. Chu Wanning byl naprosto vyvedený z míry. Za celý život si nikdo nedovolil chytit ho za zápěstí. Strnul na místě, v tváři tíseň, bezradný, jak se má zachovat.

Má mu svou ruku vytrhnout a na oplátku ho udeřit dlaní do tváře? …Ještě chybělo zakřičet „ty sprosťáku“ a vypadal by úplně jako obtěžovaná žena. Že by mu jen vytrhl svou ruku? Nezdálo by se, že je moc měkký?

Chu Wanning ještě pořád váhal, když se na něj mladík usmál: „Co to máte? Je to moc pěkné. Vy učíte, jak se takové věci dělají? Všichni už se představili, jen vy jste ještě nic neřekl. Který starší jste? Ach, je vaše hlava v pořádku? Co ten strom?“

Když ho zasypal příval otázek, Chu Wanninga doopravdy rozbolela hlava. Hučelo mu v ní tolik, jako by se mu měla rozletět…

Začal být podrážděný a ve druhé dlani se pomalu sbíralo bledé zlaté světlo, Tianwen se měl každou chvíli objevit. Ostatní starší trnuli hrůzou – přišel Chu Wanning o rozum a chystal se zbičovat mladého pana Mo?

Jenomže Mo Ran ho uchopil i za druhou ruku. Mladík ho držel za obě ruce. Mo Rana vůbec nenapadlo jakému nebezpečí se vystavil, když přistoupil k Chu Wanningovi, chytil ho za ruce a s úsměvem k němu vzhlédnul.

„Já jsem Mo Ran. Nikoho tu neznám, ale vy se mi líbíte ze všech nejvíc. Chtěl byste být mým učitelem?“

Nikdo neočekával, že by mohlo dojít k něčemu podobnému. Zděšení všech přítomných narůstalo. Obličeje některých starších vypadaly jako zkamenělé.

„Co?“ vydechl starší Xuanji.

„Jé!“ uklouzlo staršímu Pojunovi.

„A?“ řekl starší Qisha.

„Mmm,“ zabručel starší Jielü.

„Chacha, to je ale zábavné,“ smál se starší Tanlang.

Starší Lucun v celé své vyfintěné kráse si omotal pramen vlasů kolem prstu a zamrkal očima orámovanýma broskvovou červení: „Hleďme, ten mladý pán je tak statečný, tak smělý, tak nezkušený, že si troufnul hmátnout po prdeli staršího Yuhenga.“

„Mohl byste se prosím přestat vyjadřovat tak nechutně?“ řekl s opovržením starší Qisha.

Starší Lucun půvabně zakroutil očima a pronesl: „Hm, dobrá, řeknu to tedy zaobaleněji. Dovolit si sáhnout po hýždích staršího Yuhenga je vzácným projevem odvahy i mladické nerozvážnosti.“

Starší Qisha pocítil silné nutkání zabít ho.

Nejoblíbenější ze všech starších byl vlídný a laskavý starší Xuanji. Jeho metodě kultivace se dalo snadno naučit. Byl velkodušný a bezúhonný, a většina žáků na hoře Sisheng se učila u něj. Chu Wanning si myslel, že ani Mo Ran nebude výjimkou. A kdyby si nevybral Xuanjiho, určitě by zůstal odvážného a otevřeného Pojuna, každopádně si nikdy nemohl vybrat jeho.

Jenže Mo Ran právě teď stál sotva píď od něj, překypoval důvěrou a náklonnosti, věcmi, které mu byly naprosto cizí. Měl pocit, jako byl z ničeho nic za šaška, Byl úplně zmatený a vůbec netušil, co dělat. Chu Wanning věděl, jak zacházet s úctou, strachem a odporem. Něco jako náklonnost pro něj bylo příliš nezvyklé.

Okamžitě a bez rozmýšlení Mo Rana odmítl. Mo Ran stál na místě, oči pod dlouhými řasami mu zesmutněly, ale nevzdal se. Chvíli přemýšlel se skloněnou hlavou a potom tiše zamumlal: „A stejně to budete vy.“

Vůdce sekty to s pobavením pozoroval a neodpustil si, aby mu se smíchem nepoložil otázku: „A Rane, víš vůbec, kdo to je?“

„Jak bych to mohl vědět? Neřekl mi to.“

„Haha, když nevíš, kdo to je, proč ses rozhodl pro něj?“

Mo Ran, který ještě pořád držel Chu Wanninga za ruce, se k němu s úsměvem otočil: „No přece proto, že vypadá jako ten nejhodnější!“

Chu Wanning ve tmě otevřel zvlhlé oči.

…Proč sakra!

Říkal si, že tehdy musel Mo Ran nějak špatně vidět, když jemu připadal hodný. Neuvažoval tak sám, ta příhoda se roznesla po celé hoře Sisheng a dost lidí na mladého pana Mo Rana vrhalo starostlivé pohledy, které říkaly: ubohé, pošetilé dítě.

Chu Wanning si přitiskl dlaň na pulzující spánek. Rameno ho bolelo, jeho myšlenky neuspořádaně bloudily, žaludek měl prázdný a hlava se mu motala. Vůbec neusnul.

Chvíli se převaloval na posteli, pak se posadil. Chystal se zapálit kadidlovou tyčinku, aby se trochu uklidnil, když se znovu ozvalo zaklepání na dveře.

Byl to zase Mo Ran.

Nevšímal si klepání, nepozval ho dál ani ho neposlal pryč.

Sklesle zvedl hlavu, ale hořící zápalka v jeho prstech ke kadidlu nedoputovala a za okamžik zhasla.

„Zmiz,“ řekl Chu Wanning.

Mo Ran vešel dovnitř. Nesl misku plnou horkých, čerstvě uvařených nudlí. Tentokrát to bylo jednodušší jídlo, jenom samotné nudle v čirém vývaru posypané nasekanou jarní cibulkou a sezamovými semínky, s vepřovým žebírkem, pekingským zelím a sázeným vejcem se zhnědlými křupavými okraji navrchu.

Chu Wanning měl hlad, ale pořád se tvářil netečně. Podíval se na nudle, podíval se na Mo Rana a pak, aniž pronesl jediné slovo, se odvrátil.

Mo Ran položil misku na stůl a tiše řekl: „Uvařil jsem ty nudle v kuchyni zdejšího hostince.“

Chu Wanning sklopil řasy. Samozřejmě, že je Mo Ran neuvařil sám.

„Zkuste trochu sníst,“ řekl Mo Ran. „Nejsou pálivé a není tam hovězí ani fazolové výhonky.“

Potom odešel a zavřel za sebou dveře. Cítil lítost nad tím, že je Chu Wanning zraněný, ale tohle bylo všechno, co mohl udělat.

Uvnitř se Chu Wanning posadil k oknu, zadumaný, s rukama překříženýma na hrudi, zíral na misku nudlí s vepřovým, až z nich přestala stoupat pára a úplně vychladly.

Teprve potom se zvedl, přešel ke stolu a sedl si. Nabral hůlkami studené, rozmáčené nudle a začal pomalu jíst.

Případ prokletí domu rodiny Chen byl vyřešen.

Druhého dne si vyzvedli ze stájí své černé koně a zamířili zpět ke své sektě stejnou cestou, kterou přijeli. Po celém Motýlím městě, od čajoven po stánky s jídlem, všichni mluvili jen o tom, co se stalo u Chenových. V takovém zapadlém provinčním městě si s podobným skandálem vystačí nejméně na rok.

„Kdo by si pomyslel, že mladý pan Chen se tajně oženil se slečnou Luo, ach, chudinka slečna Luo.“

„Víte, to všechno by se nikdy nestalo, kdyby Chenovi nezbohatli. Jakmile lidé zbohatnou, hned předvedou to nejhorší, co v nich je.“

Někomu se takové řeči nelíbily: „Mladej pan Chen neudělal nic zlýho, to všechno jeho rodiče. Doufám, že se děti a vnuci tý svině, starýho Chena, naroděj bez díry v prdeli.“

„Mrtví budí soucit, ale co živí?“ řekl někdo další. „Co bude s mladou paní Chen? Vždyť to byla milovaná dcera rodiny Yao a dopadla nejhůř, ať se na to díváte, jak chcete. Ten prohnilý starý Chen tu nešťastnou dívku obelhal. Copak se teď počne?“

„Zase se vdá.“

Muž obrátil oči v sloup a uchechtl se: „Že se zas vdá? Kdo by o ní teď stál?“

Rolník se zasmál a všem ukázal mezeru mezi zuby: „Kdyby moje žena neměla nic proti, já bych si ji vzal, proč ne. Ta ženská je dost hezká a mně nevadí, že je vdova.“

„Pche, klidně sni dál. I když je z druhý ruky, je to na tebe pořád moc drahý zboží.“

Mo Ran, který seděl na koni, nastražil uši a všechno to bedlivě poslouchal a pozoroval. Kdyby neviděl, že Che Wanning má zavřené oči, mračí se a v tváři má vepsáno: odporné žvásty, pospíchal by také se svou troškou do mlýna.

Bok po boku jeli na koních, až konečně opustili město. Nejednou se Shi Mei překvapeně ozval a ukázal někam do dálky: „Mistře, podívejte se tam.“

Před zničeným chrámem bylo množství venkovanů ve svých prostých oděvech z hrubých látek a všichni pilně nosili cihly. Zdálo se, že chtějí opravit chrám a obnovit sochu mistryně obřadů.

Shi Mei se s obavami zeptal: „Mistře, stará mistryně obřadů je pryč, ale oni si udělají novou. Dosáhne i ta nová takové úrovně kultivace, že se stane božstvem a bude škodit?“

„Nevím,“ řekl Chu Wanning.

„Neměli bychom jim to rozmluvit?“

Chu Wanning odpověděl: „Svatba duchů je zvyk, který v Motýlím městě už dávno zakořenil a provozoval se tu po dlouhá pokolení. Není to nic, co dokážeme změnit svými slovy. Jedeme!“

Pak pobídnul cvalu; za jeho kopyty se vznášela mračna prachu.

Když dorazili na horu Sisheng, byl už večer. U hlavní brány Chu Wanning svým žákům poručil: „Vy dva, jděte se ohlásit do Síně věrnosti. Já půjdu ke kázeňskému soudu.“

„Proč tam půjdete?“ nechápal Mo Ran.

Shi Meiova tvář byla plná obav.

Chu Wanning měl lhostejný výraz: „Aby mi byl vyměřen trest.“

Říká se, že zločin je zločin, ať už ho spáchá rolník nebo císař, jenže který císař kdy byl uvržen do vězení za smrt člověka? Mezi kultivujícími to bylo stejné. Přestoupení řádu sekty je pořád přestoupení, ať už se ho dopustí žák, nebo starší – což byla ve většině sekt jen prázdná slova. Ve skutečnosti to bylo tak, že starší, který se nějak provinil, napsal omluvný dopis. Který pitomec by si taky nechal dobrovolně vysázet několik tuctů ran?

Proto byl obličej staršího Jielü úplně bledý, když poslouchal Chu Wanningovo přiznání.

„Starší Yuhengu, vy jste opravdu…vy jste opravdu udeřil klienta?“

„Hm,“ odpověděl Chu Wanning tiše.

„Vy jste vážně…“

Chu Wanning mu věnoval ostrý pohled. Starší Jielü zavřel ústa.

V souladu s řádem sekty je trestem za takový prohřešek dvě stě ran, tři dny klečení v Yanluově síni a tři měsíce omezení volného pohybu,“ prohlásil Chu Wanning. „Nemám žádné námitky a jsem připraven přijmout trest.“

Jielü se rozhlédnul na obě strany, potom ohnul prst. Dveře kázeňského soudu se hlasitě zabouchly.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Chu Wanning.

„Jak to jen… Yuhengu, to není tak, že to chápete špatně, předpisy jsou předpisy, ale nevztahují se na vás přece doopravdy. Dveře jsou zavřené, zůstane to jen mezi námi. Co říkáte tomu, že to prostě necháme vyšumět? Protože když na vás vztáhnu ruku a vůdce sekty to zjistí, stáhne mě z kůže!“

Chu Wanning nechtěl plýtvat slovy, a tak řekl: „Vedu jiné k tomu, aby ctili řád, i já sám se mu musím podřídit.“

Pak poklekl v čele síně, přímo před deskou s nápisem „Kázeň“.

„Vykonejte trest.“