Zprávy o tom, že starší Yuheng byl potrestán pro přestoupení řádu sekty se rozletěly, jako by měly křídla; nepočkaly ani do rána; všichni v sektě už téhož večera věděli, co se stalo.

Kdyby obyčejný člověk dostal dvě stě ran, byl by nejspíš po smrti. Ani kultivující to nemusel přestát. Když to Xue Meng uslyšel, vyskočil: „Cože? Mistr šel před kázeňský soud?“

„Mladý pane, pospěšte si a promluvte s vůdcem sekty, mistr je už zraněný, jak by jen mohl vydržet dvě stě ran?“

Xue Meng byl strachem skoro bez sebe.

„S tatínkem? To nejde. Ještě se nevrátil z paláce Taxue. Holub se zprávou tam nedoletí dříve než zítra. Proč jste ho vy dva nezastavili?“

Mo Ran a Shi Mei se po sobě podívali. Zastavit Chu Wanninga? Který člověk na světě by to dokázal?

„Ne, musím za ním.“

Xue Meng rychle vyrazil směrem ke kázeňskému soudu. Nedoběhl ještě ani na nádvoří, když si všiml, že žáci staršího Jielü se shromáždili u dveří hlavní síně a něco si mezi sebou šeptají.

„Proč tu stojíte? Z cesty! Hněte sebou!“

„Mladý pane!“

„Á, mladý pán je tu.“

„Uhněte mladému pánovi.“

Žáci se rychle rozestoupili, aby uvolnili Xue Mengovi cestu. Dveře Síně nebeské čistoty byly dokořán. Chu Wanning klečel uvnitř, záda držel rovně, oči měl zavřené a mlčel. Starší Jielü nahlas odříkával řád sekty hory Sisheng, v ruce třímal železný prut a pokaždé, když odříkal nějaký příkaz nebo zákaz, prutem nemilosrdně udeřil Chu Wanninga přes záda.

„Devadesátý první příkaz sekty zní: nezraňujte nevinné, neužívejte techniky kultivace proti prostým lidem. Trestaný, máte nějaké námitky?“

„Nemám žádné námitky.“

„Devadesátý druhý příkaz této sekty zní: nejednejte nerozvážně podle vlastní libovůle, neoddávejte se sebeuspokojení. Trestaný, máte námitky?“

„Nemám žádné námitky.“

Starší Jielü se neodvážil trestat ho ledabyle. Po více než devadesáti ranách už byl Chu Wanningův bílý šat prosáklý krví.

Xue Meng choval Chu Wanninga v největší úctě. Při pohledu na tento výjev mu zčervenaly oči a z plných plic vykřikl: „Mistře!“

Chu Wanning předstíral, že neslyší, oči měl stále zavřené, jen se o něco víc zamračil.

Starší Jielü pohlédl ke dveřím a řekl tiše: „Starší Yuhengu, je tu mladý pán.“

„Slyšel jsem, nejsem hluchý.“ Z koutku úst mu vytékala krev, ale neohlédnul se. „Je to jen hlučné dítě, nestojí za pozornost.“

Starší Jielü zavzdychal: „…Yuhengu, je tohle opravdu nutné?“

„Nedá se nic dělat. Mí žáci jsou pořád tak neposlušní,“ řekl Chu Wanning vlídně. „Pokud dnes nebudu náležitě potrestán, jak bych mohl v budoucnu vyžadovat kázeň po někom jiném? Pokračujte.“

„Ach.“ Starší Jielü se zadíval na Chu Wanningovu světlou ladnou šíji, obnaženou díky rozepjatému límci, který se rozhrnul jako závoj mlhy. Neubránil se a navrhnul: „Co kdybych alespoň nedával tak tvrdé rány?“

„To by byl podvod,“ řekl Chu Wanning. „Jen žádný strach, je to jen dvě stě ran. To vydržím.“

„Starší Yuhengu…“

„Jielü, už není potřeba nic říkat. Pokračujte.“

Železný prut znovu dopadnul.

Xue Mengův hlas zněl chraptivě: „Straší Jielü! Proč už to sakra neskočilo! To nemáte žádnou úctu ke svému mladému pánovi? Bijete mého mistra! Mého mistra!“

Jielü se přinutil předstírat, že nic neslyší.

Xue Meng skoro vybuchnul vztekem: „Seš hluchej, ty starej sráči? Mladý pán ti poroučí, abys přestal! Jestli se ho ještě dotkneš, já, já, já…!“

Zarazil se na „já“ a nedokázal vymyslet, co říci dál. Vždyť to byl teprve patnáctiletý mládenec, a ať už byl miláčkem nebes nebo ne, svými schopnostmi i postavením stál hluboko pod úrovní starších. Nakonec, se zmohl jen na to, aby se zrudlým obličejem vyhrkl: „Já to řeknu tatínkovi!“

Chu Wanning téměř neslyšně vzdychl.

Devadesát sedm ran. Devadesát osm ran. Devadesát devět ran. Sto ran…

I látka oděvu se díky úderům roztrhla. Krev měla jasně červenou barvu.

Xue Meng to už dál nedokázal vydržet. S očima zrudlýma zděšením zbrkle vrazil do síně, ale Chu Wanning najednou otevřel oči, mávnul rukou a od stropu k podlaze se spustila neproniknutelná bariéra, která rozdělila síň a zahradila Xue Mengovi cestu, takže ten po několika krocích spadl na podlahu.

Chu Wanning vykašlal krev, z přivřených fénixích očí sršely blesky.

„To je potupné. Okamžitě se vrať!“

„Mistře!“

„Odkdy může mladý pán z hory Sisheng poručit staršímu Jielü, aby porušil řád? zasyčel Chu Wanning. „Zmiz!“

Xue Meng na něj zíral široce rozevřenýma očima, které se začaly vlhce lesknout.

Mo Ran postával opodál, mnul si bradu, koutky rtů měl pořád obrácené vzhůru: „Ne, ne, malý fénix bude plakat.“

Na to Xue Meng otočil hlavu a zadíval se na Mo Rana. Oči měl úplně červené, ale nedovolil, aby mu ukápla jediná slza. Neřekl nic. Jen se zvedl ze země, se skloněnou hlavou a zaťatými zuby si oprášil šaty, potom poklekl čelem k Síni nebeské čistoty.

„Mistře, tento žák pochybil.“

Chu Wanning ještě pořád musel snášet údery, byl stále napřímený, rovný jako svíce, ani jedenkrát se neohnul, ale tvář měl bledou a na čele se mu leskl pot.

Xue Meng tvrdohlavě prohlásil: „Ale nikam nejdu. Zůstanu s mistrem.“ Poklekl a odmítal vstát.

Mo Ranovi málem vypadly oči z důlků. Xue Meng, Xue Ziming, miláček nebes, se ponižoval před Chu Wanningem. Před každým ze sebe dělal fénixe, jen před Chu Wanningem byl jako kuřátko. Kdyby si Mo Ran nebyl tolik jistý, že Xue Menga muži vůbec nepřitahují, myslel by si, že je do Chu Wanninga zamilovaný, když kvůli němu bez váhání tak pokořuje. Kdyby je mistr udeřil, malé kuřátko by ochotně nastavilo druhou tvář.

Dobře, dobře. Je to jen vlezprdelka.

Vyvolal v něm pocit pohrdání, ale kdoví proč, také divnou trpkost. Mo Ran chvilku Xue Menga pozoroval a čím déle se díval, tím byl rozčilenější a říkal si, že to nejde, aby svou oddanost dával najevo sám. Chu Wanning ho už tak nemá rád, a s tím švindlem, co tu předvádí Xue Meng, proti němu bude ještě více zaujatý.

Klekl vedle Xue Menga: „I já zůstanu s mistrem.“

Shi Mei se k nim samozřejmě připojil, a tak všichni tři žáci klečeli venku a čekali. Žáci ostatních starších, když uslyšeli tu novinu, našli si každý nějakou výmluvu, aby mohli přijít ke kázeňskému soudu a sledovat to představení.

„Nebesa, jak se to mohlo stát staršímu Yuhengovi?“

„Já slyšel, že ze vzteku udeřil nějakého obyčejného člověka.“

„Á! Tak strašné to bylo?

„Psst, ticho, jestli tě starší Yuheng uslyší, příště budeš na řadě ty!“

„Proč náš mladý pán klečí?“

„Mladý pan Mo také…“

Mo Ran byl pohledný, okouzlující a získal si přízeň mnoho žaček. Hodně přihlížejících ho litovalo a šeptali si: „Chudák mladý pan Mo, nemáme se za něj přimluvit?“

„Asi bychom se neměli plést do věcí mezi mistrem a jeho žáky. Jen do toho, jestli máš odvahu, ale mně se ještě nechce umřít. Vzpomínáš si na starší sestřičku, které starší Yuheng vysázel sto ran…“

Padlo dvě stě ran. Bariéra konečně zmizela. Xue Meng vyskočil na nohy a s horečnatým spěchem se rozběhl do Síně nebeské čistoty. Když se dostal dost blízko, aby viděl, v jakém je Chu Wanning stavu vyrazil se sebe zuřivé: „Ááá“ a popadnul staršího Jielü za límec. „Ty starej sráči! Proč ses do hajzlu aspoň nedržel trochu zpátky!“

„Xue Zimingu.“

Chu Wanning měl zavřené oči, svíral rty potřísněné krví, jeho hlas zněl zastřeně, ale důrazně.

Xue Mengovy klouby hlasitě zapraskaly, když staršího Jielu pustil a odstrčil. Mo Ran přiběhnul právě v ten okamžik, ještě pořád se usmíval, protože si myslel, že starší Jielü s ohledem na jeho postavení Chu Wanninga určitě šetřil. Ale úsměv mu zmrzl na rtech, když uviděl, jak Chu Wanning vypadá.

On snad opravdu neřekl staršímu Jielü, že má zranění? Většina z těch dvou set úderů nemilosrdně dopadla na rameno.

Nové rány překryly staré. Chu Wanningu… zešílel jsi?

Mo Ranovy zornice se prudce stáhly a pohltila ho vlna silné nevolnosti.

Nevěděl, proč je mu najednou zle, ani proč se vlastně zlobí, měl jen pocit, že je jeho břicho v plamenech a pálily ho i všechny ostatní vnitřnosti. Chu Wanninga přece týral on sám, to jen on měl zlomit jeho hrdost a pošpinit jeho čistotu. Mo Ran nedokázal snést, že Chu Wanninga poznamenaly cizí ruce!

Snad to bylo tím, že nedokázal zapomenout na to, co se stalo v minulém životě, ale Mo Ran podvědomě cítil, že tento člověk patří jen jemu. Jen on měl rozhodovat o jeho životě a smrti, nenávidět ho, to všechno má vlastnit jen on.

Zpočátku mu nevadilo, že Chu Wanning dostane trest, protože si myslel, že jako starší bude mít určitě úlevy a rány, které dostane nebudou tak tvrdé. Nebo, přinejmenším, že se rány vyhnou stále nezhojenému zranění na rameni.

Jenže Chu Wanning o tom nikomu neřekl ani slovo! Neřekl nic! Proč je ten blázen tak umíněný? Co to vyvádí? Co tím sakra ten blbec chce dokázat?

Mo Ran byl dočista zmatený. Natáhl ruku, aby Chu Wanninga podepřel, ale Xue Meng ho přes ní udeřil a pomohl mu sám.

Mo Ran držel ruku nataženou, pak ji nechal pomalu klesnout.

Když se díval, jak spolu odcházejí, jak Xue Meng podpírá Chu Wanninga, v hrudi se mu rozlil nezvyklý pocit. Chtěl jít za nimi, ale nedokázal pohnout nohama.

Všechno, co se stalo v uplynulém životě, byla minulost.

Chu Wanning byl teď jeho mistrem.

Mezi nimi není ještě žádný prapodivný, krutý, nenávistný a zároveň něžný vztah.

Neměl by mít takové myšlenky. Nezáleží na tom, kdo Chu Wanninga bil, kdo ho podpírá, s kým tráví čas, ani jestli ho někdo zabije. Nic z toho s ním přece nemá co dělat.

Došel k němu Shi Mei. „Pojď, půjdeme se podívat za nimi.“

„Já nepůjdu. Xue Meng se o všechno postará. Stejně bych moc nepomohl a když tam bude moc lidí, bude tam jen zmatek.“ Mo Ran se tvářil pořád stejně, ale vřela v něm neuspořádaná změť pocitů.

Opravdu nechápal, co to právě cítí.

Je to nenávist?