„No jo, všichni mají nějakou přezdívku, nikdo tomu neuteče.“ Zdálo se, že Xue Meng má dobrou náladu, a je celý nedočkavý, aby Chu Wanningovi vysvětlil, jak to chodí.

„Jsi ještě dost malej, kolik ti je, pět? To musíš být na hoře Sisheng nováček a nikoho tu ještě pořádně neznáš. Kdybys tu byl už dýl, tak bys už věděl, že žáci dali přezdívky všem dvaceti starším.“

„Aha.“ Chu Wanning na něj vrhl nerozluštitelný pohled. „Jako například?“

„Ach jo. Kde mám začít. Už je docela pozdě a já mám hlad. Jako poděkování za všechny rady, cos mi dneska dal, tě vezmu na jídlo a povíme si to tam.

Chu Wanning sklonil hlavu a chvíli se rozmýšlel, potom se usmál a řekl: „Tak dobře.“

Xue Meng sebral Longcheng, vzal Chu Wanninga za ruku a nic netušící žák a malý mistr se vydali po kamenných schodech bambusovým hájem směrem k hlavní bráně.

„Jak ti říkají, bratříčku?“ zeptal se při chůzi Xue Meng.

Chu Wanning tiše odpověděl: „Moje příjmení je Xia.“

„Xia a jak dál?“

„Xia Sini.“

Xia Sini zní stejně jako vystraším tě k smrti. Xue Meng nic nepochopil a dál vesele povídal: „To je hezké jméno. Jakými znaky se to píše?“

Chu Wanning se na něj zadíval pohledem vyhrazeným pro úplné tupce: „Si jako žák jménem Si a Ni jako žák, co se jmenuje Ni. Xia Sini.“

„Jo tak.“ Xue Meng se s úsměvem vyptával dál. „Kolik ti je let? Určitě se nepletu, nemůže ti být víc než pět, ne?“

Chu Wanningův obličej potemněl. Xue Meng se naštěstí díval na cestu, a ne na jeho tvář, jinak by se opravdu vystrašil k smrti.

„Ne, mladý pán se plete… Letos mi bude šest.“

„Jsi ohromně nadaný, i když ne tolik jako já ve tvém věku, samozřejmě. Ale pod správným vedením bys mohl být vynikající. Přece nemusíš zůstat Xuanjiho žákem, ne? Budeš mi říkat starší bratře a já se zeptám svého mistra, aby tě přijal do učení, co ty na to?“

Chu Wanningovi se jen s velkou námahou podařilo, aby neobrátil oči v sloup: „Jak chceš, abych ti říkal?“

„Starší bratře.“ Xue Meng se pořád usmíval, sklonil se a poklepal Chu Wanningovi na čelo: „Víš, tohle je pro tebe úžasná příležitost.“

Chu Wanning měl ve tváři velmi složitý výraz.

„Co je, nedokážeš samou radostí ani promluvit?“

Smáli se a povídali si celou cestu – tedy alespoň Xue Meng si myslel, že se smějí a povídají – když se za nimi ozval nějaký hlas a přerušil rozhovor, který by jinak mohl skončit náhlým a násilným úmrtím Xue Menga.

„Eh? Mengmengu, co tu vyvádíš?“

Na celé hoře Sisheng byl jen jediný člověk, který měl dost odvahy říkat Xue Mengovi Mengmeng – blbeček, a kdo by to mohl být jiný? Xue Meng začal nadávat, ani se k němu neotočil.

„Mo Rane, ty špinavej pse, ještě mi tak jednou řekneš, a vyrvu ti ten tvůj psí jazyk.“

A opravdu, za nimi, v měsíčním světle, stál Mo Ran, vánek si pohrával s jeho šaty a na tváři měl lehký úsměv. Právě se chystal něco odseknout, aby Xue Menga popíchnul ještě víc, když si všimnul krásného dítěte vedle něj a zarazil se: „To je…“

Xue Meng schoval Chu Wanninga za sebe a nasupil se na Mo Rana: „Po tom ti nic není.“

„Ne, ne, ne, neschovávej ho.“ Mo Ran Xue Menga obkroužil a chytil ho za ruku, odtáhl Chu Wanninga, sklonil se nad ním a začal si ho pozorně prohlížet.

Tázavě zamručel a řekl: „To dítě je mi nějaké moc povědomé.“

Chu Wanning se lekl.

„Tak se mi zdá, že už jsem tě někde viděl.“

Chu Wanningovi se vůbec nelíbil směr, jakým se začala věc ubírat. Když se to na něj prozradí, jak se pak bude moci komukoli podívat do očí? Ustupoval dozadu a chystal se utéct.

„Stát!“ Mo Ran ho se zlomyslným úsměvem chytil, natáhl se k němu, zlehka ho udeřil přes nos a tlumeným hlasem se ho zeptal: „Mrňousi, povíš staršímu bratříčkovi, jak se jmenuješ?“

Naražený nos trochu bolel, Chu Wanning se cítil nepříjemně a snažil se od něj odtáhnout.

Mo Ran si myslel, že se bojí, zasmál se a řekl: „Proč se schováváš? Buď hodný a pověz staršímu bratříčkovi, jmenuješ se Xue?“

Mo Ran ukázal prstem na Xue Menga a s úsměvem se zeptal: „To je tvůj tatínek? No řekni a starší bratříček ti koupí bonbón.“

„Mo Weiyu, ty ses zbláznil!“ vyletěl Xue Meng, s rudým obličejem, celý naježený. „C- c- co si to myslíš! Ty jsi tak odporný! Hnusný!“

Chu Wanning chvíli nevěděl, co říci, ale trochu se mu ulevilo: „… Moje příjmení je Xia, jsem žák staršího Xuanji, já jsem Xia Sini.“

„Vystraším tě k smrti?“ Mo Ran okamžitě to jméno pochopil a pobaveně zamhouřil oči. „Haha, no to je ale zajímavé.“

„Ty jsi opravdu nemocnej!“ Xue Meng strčil do Mo Rana a vztekle vyprskl: „Je to můj kamarád a ty už padej. My jdeme na jídlo a ty se ztrať.“

„Dobře.“ Mo Ran jim ustoupil z cesty, ale okamžitě se k nim přidal a uculoval se.

„Co to děláš?“ rozkřikl se na něj Xue Meng.

„Taky bych si dal něco k jídlu,“ řekl Mo Ran nevinně. „Nebo nesmím?“

Město Wuchang. To malé město bylo kdysi zamořené všemi možnými druhy duchů a oživlých mrtvol, ale potom, co poblíž na hoře Sisheng vznikla sekta, stalo se z něj pokojné místo, které se nyní dokonce dalo označit za rušné město.

Bylo už tak pozdě, že byl otevřený večerní trh. Trojice se procházela mezi stánky, nakonec našli jeden, kde se prodával známý pokrm gudong, jinak též huoguo neboli ohnivý kotlík a posadili se k dřevěnému stolu. Gudong se připravuje v kotlíku na malých kamínkách, ve kterém se neustále vaří vývar přímo na stole, u kterého hosté jedí. Vývar je často dost kořeněný a čerstvé suroviny položené na stole si má každý sám vložit do vroucího vývaru a uvařit. Jídlu se říkalo gudong kvůli zvuku, „gudong“ které vydává jídlo, když se potopí do vařícího vývaru. Bylo to venkovské jídlo z provincie Sichuan, ale Chu Wanning ho vždy jedl jen s čistým vývarem bez pepře, protože z každého pikantnějšího jídla dostával záchvaty kašle.

Xue Meng se tu narodil a Mo Ran vyrostl v okolí Xiang Tanu; oba byli na ostré jídlo zvyklí, a předpokládali že i „Xia Sini“ jí kořeněná jídla.

Když se usadili, Xue Meng začal objednávat různé chody a ještě dodal: „A přidejte do vývaru víc pepře a oleje z pálivých papriček.“

Chu Wanning ho zatahal za rukáv a řekl: „Já bych chtěl dvojitý kotlík, půlku pálivou a půlku bez koření.“

Xue Meng měl dojem, že špatně slyší: „Cože?“

Chu Wanning se mračil: „Půlku pálivou a půlku bez koření.“

„Ty nejsi zdejší?“ zeptal se Xue Meng.

„Ne.“

„Aha,“ Xue Meng přikývnul, ale zadíval se na Chu Wanninga překvapeně. „Jsi takový malý a skončil jsi u cizích, to je… no nic.“ Vzdechl a obrátil se ke číšníkovi: „Dobře, tak dvojitý kotlík.“

V Xue Mengově hlase přesto zněl nesouhlas. Brzy poznal, že se mu to jen nezdálo; Xue Mengovi se to nelíbilo a dal mu to najevo, zatímco čekali na své jídlo: „Mladší bratříčku, když jsi v Sichuanu, musíš se chovat jako zdejší lidé – musíš se naučit jíst pálivá jídla. Jak chceš zapadnout, když nebudeš jíst pálivé? Nemusíš se naučit místní nářečí, ale jíst pálivé jídlo je nezbytnost. No jo, odkud vlastně jsi?

„Z Lin´anu,“ řekl Chu Wanning.

„Aha.“ Xue Meng kývnul, ale o tom městě na jih od řeky Yangtze toho věděl jen pramálo. Okusoval své jídelní hůlky a potom se zeptal: „Vy tam jíte králičí hlavy?“

Než Chu Wanning stačil odpovědět, Mo Ran s úsměvem vzhlédnul: „Jasně, že ne.“

Xue Meng se na něj zadíval a Chu Wanning se po něm také ohlédnul.

Mo Ran měl jednu nohu položenou na lavici, jednou rukou si objímal koleno a druhou si obratně pohrával s hůlkami. Když je viděl, zazubil se a zaklonil hlavu: „Cože? Proč se tak díváte, oni to opravdu nejedí.“

Xue Meng se otočil na Chu Wanninga: „Je to pravda?“

„Hm.“

Xue Meng se zadíval zpátky na Mo Rana: „Jak to víš? Tys tam byl?“

„Ne.“ Mo Ran se zašklebil: „Ale bratr Xia a mistr pocházejí ze stejného místa a ty ani nevíš, že mistr by králičí hlavu nikdy nejedl? Když si jde do Sálu Meng Po pro něco studeného, většinou si dává tofu s šalotkou nebo sladký lotosový kořen ochucený vonokvětkou. Jestli mi nevěříš, můžeš se příště podívat sám.“

„Asi jsem si toho nikdy nevšimnul. Neměl jsem dost odvahy dívat se, co má mistr na talíři, potom, co jsem jednou viděl jeho snídani; ještě pořád je mi z toho zle.“ Xue Meng se podrbal na bradě a zatvářil se znechuceně: „Mistr má opravdu divný chutě. Představ si, že jí puding z tofu se slanou omáčkou.“

Xue Meng se obrátil na Chu Wanninga a důrazně pronesl: „Mladší bratříčku, za žádnou cenu nesmíš být jako starší Yuheng, nebo s tebou nebude chtít nikdo jíst. Pamatuj si, že králičí hlava a pálivá jídla jsou naprosto nepostradatelné, a když si budeš dávat k snídani puding z tofu, v žádném případě tam nelej žádnou omáčku.“

„A pozor na mořské řasy a sušené garnáty,“ dodal Mo Ran.

„Správně, hlavně ne řasy a garnáty.“

Byl to jeden ze vzácných případů, kdy Xue Meng s Mo Ranem spojili proti společnému nepříteli: „Ty jsou naprosto nepřijatelné.“

Chu Wanning se na ta dvě trdla zadíval s netečným výrazem: „Aha.“

Jejich jídlo vzápětí donesli: čerstvé a křupavé bambusové výhonky, šťavnatou zeleninu, vláčné bílé tofu, křehké rybí maso, tenké plátky jehněčího naskládané na porcelánovém talíři, maso do zlatova osmažené a posypané vločkami papriky a džbánek sójového mléka; malý stolek se pod tou tíhou prohýbal.

U jídla se lidé brzy spřátelí, a u tak zábavného jídla, jako je ohnivý kotlík zvlášť. Po několika talířích jehněčího a několika číškách sójového mléka, se i obvyklé napětí mezi Xue Mengem a Mo Ranem vytratilo a alespoň na chvilku mezi nimi zavládla uvolněná nálada.

Xue Meng za pomoci svých hůlek lovil v kořeněném vývaru: „Hele, kam se mi ztratil ten mozeček?“

„Nemáš ho na konci krku?“ smál se Mo Ran.

„Ale já myslím ten vepřovej mozeček!“

Mo Ran se darebáckým úsměvem zamával hůlkami: „Já taky myslel ten!“

„Přestaň mě urážet, ty pse!“

„Jé, tvůj mozeček vyplaval! Sním ho!“

Xue Meng se nechal nachytat a rozčileně vykřikl: „Dej ty svoje psí pracky pryč! Ty mi ho nesebereš, je to můj mozeček!“

Chu Wanning seděl na malé stoličce, v klidu popíjel své sójové mléko a sledoval jejich hašteření. Sám se do něj vkládat nemusel, polovinu kotlíku měl jen pro sebe.

Dopil sójové mléko a olíznul si rty, jako by měl chuť na další. Mo Ran si toho všiml a zeptal se ho: „Chutnalo to mladšímu bratříčkovi?“

Chu Wanning se musel chvíli smiřovat s tím, že ho právě někdo oslovil jako mladšího bratříčka. Chápal, že mu jen těžko budou říkat jinak, a tak stručně odpověděl: „Není to špatné.“

Mo Ran se obrátil na číšníka: „Ještě jeden džbánek pro mého mladšího bratříčka, prosím.“

A tak Chu Wanning začal spokojeně pít druhý džbánek. Miloval sladkosti, ale kazily se mu z nich zuby a starší Tanlang pak měl s jeho chrupem plné ruce práce. Chu Wanning pak, aby si zachoval tvář, sladkosti vynechával.

To, že se z něj stalo dítě, mělo jednu výhodu: mohl jíst sladkostí, kolik se mu jen zachtělo.

Mo Ran ho pozoroval s hlavou opřenou o ruku: „Máš úplně stejné chutě jako mistr.“

Chu Wanning se trochu zakuckal, ale podařilo se mu zachovat klidný výraz: „…To bratr mluví o starším Yuhengovi?“

„Jo,“ přikývnul Mo Ran s úsměvem a položil před Chu Wanninga napařovací košík. „Ochutnej to. Myslím, že tohle ti bude taky chutnat.“

Chu Wanning vzal z košíku pařený knedlík zabalený v listu a trochu si ukousnul; z knedlíku vycházela pára, uvnitř lepkavého obalu z těsta byla náplň ze sladké fazolové pasty.

„Chutná ti to?“

Chu Wanning si ještě jednou kousnul a potom kývnul: „Hm.“

Mo Ran se usmál: „Tak si ještě dej.“

Tak ti tři společně jedli a povídali si. Chu Wanning si vzpomněl, na to, o čem mluvili předtím a když dojedl čtvrtý knedlík, s hranou lhostejností se zeptal Xue Menga: „Mimochodem, mladý pane, předtím jste říkal, že každý ze starších má vlastní přezdívku. Když můj mistr starší Xuanji je král smetí, jakou má přezdívku starší Yuheng?“