Nedalo se nic dělat; i když byl malý bratříček tolik nastydlý, museli jít. Opeřený klan je zavedl na východ, do přístavu na řece Yangtze. Přivolali loď, která se řídila sama, obestřeli ji ochrannými kouzly a vypluli na moře.

Byla to první moc, kterou Mo Ran strávil na cestě se Shi Meiem, a bez mistra, ale kupodivu, nebylo to tak vzrušující, jak čekal.

Xue Meng i Xia Sini už šli spát. Mo Ran ležel sám na palubě, s rukama pod hlavou sledoval noční oblohu, plnou hvězd. Shi Mei vyšel z kajuty se sušenou rybou, kterou předtím koupil od rybářů a sedl si k Mo Ranovi. Oždibovali rybu a povídali si.

„A Rane, chápeš, že když teď jedeme k Prameni broskvových květů, nestihneme soutěž v Linshanu. Mně je to jedno, ale ty a mladý pán jste oba tak šikovní, nebudete litovat, že promeškáte příležitost, abyste se ukázali?“

Mo Ran s úsměvem otočil hlavou: „To nevadí, takové ty věci jako je pověst a já nevím co ještě, to jsou jen řeči, ale jet k Prameni broskvových květů a naučit se tam opravdu ochránit ty, na kterých mi záleží, to je přece daleko důležitější.“

Shi Mei se na něj zadíval a potom vlídně řekl: „Mistr by měl velkou radost, kdyby věděl, že nad tím přemýšlíš takhle.“

„A co ty? Ty máš radost?“

„Samozřejmě, že mám taky radost.“

Vlny narážely do lodě, která se kolébala v mořském proudu.

Mo Ran si lehl na bok a pozoroval Shi Meie. Měl chuť ho trochu poškádlit, ale nevěděl, co by měl říci. Shi Mei byl čistý a nedosažitelný. Snad to bylo díky té jeho nevinnosti, že když mu stál tváří v tvář nedokázal na něj myslet s takovou chlípností, jakou obvykle věnoval Chu Wanningovi.

Mo Ran se zadumal. Shi Mei si všiml, že na něj zírá. Otočil se, zastrčil si za ucho pramínky vlasů, které mu uvolnil mírný větřík a usmál se: „Co je?“

Mo Ran zrudnul a odvrátil se: „Nic.“

Původně měl v plánu tuto cestu využít k tomu, aby se Shi Meiovi – se vší opatrností – vyznal. Ale pokaždé, když už měl slova skoro na jazyku, nedokázal otevřít pusu.

Vyznání.

A co potom?

Mo Ran se nemohl chovat k tomu nevinném a laskavému člověku nějak hrubě nebo násilnicky. Měl strach z odmítnutí, ale i když budou jeho city opětovány, bál se, že nebude vědět, jak má se Shi Meiem zacházet. Navíc, si během krátké doby, kterou spolu v minulém životě strávili, počínal dost uboze… kromě krátkého sblížení ke kterému došlo v iluzi mistryně obřadů duchů, ho nikdy ani nepolíbil. A navíc po tom, co se odehrálo v tomto životě, si už nebyl jistý, jestli tím, s kým se v říši přeludů setkal, byl Shi Mei nebo Chu Wanning.

Shi Mei se pořád usmíval: „Vážně vypadáš, jako bys mi něco moc chtěl říct.“

Na okamžik měl Mo Ran sto chutí bezhlavě protrhnout papír v okně a všechno ze sebe vysypat. Ale najednou mu hlavou proběhl obraz postavy v bílém, s tou chladnou tváří, která se nikdy ani neusmála, osamělé, vždy tak osamělé.

Stáhlo se mu hrdlo a nemohl už promluvit.

Mo Ran se zadíval zpět na hvězdnou oblohu. Až po chvíli řekl: „Shi Mei, moc pro mě znamenáš.“

„Hm. Já vím. Ty pro mě taky.“

Mo Ran pokračoval: „Víš, já měl jednou takovou noční můru a v tom snu jsi ty… ty jsi odešel. Bylo mi z toho moc smutno.“

Shi Mei se usmál: „Ty jsi občas tak hloupý.“

„… Já tě rozhodně ochráním.“

„Dobře, tak to musím mladšímu bratříčkovi poděkovat.“

Mo Ranovi se sevřelo srdce a musel říci: „Já…“

Shi Mei se ho tiše zeptal: „Chceš mi ještě něco povědět?!

Loď se rozhoupala a hukot vln se zdál hlasitější. Shi Mei se na něj mlčky díval, jako by čekal, až konečně těch pár slov vysloví.

Mo Ran však zavřel oči: „Nic. Neměl by ses vrátit dovnitř a jít spát? Teď v noci je zima.“

Shi Mei chvíli seděl tiše a pak se zeptal: „A co ty?“

Mo Ran byl občas trochu tupý: „Já… já se ještě budu dívat na hvězdy a nechám si tvář ovívat vánkem.“

Shi Mei se nepohnul. Po chvíli se usmál: „Tak jo, půjdu napřed. Nebuď moc dlouho vzhůru.“ Otočil se a šel.

Pod nekonečnou noční oblohou moře unášelo loď dál a dál. Ten člověk na její palubě neměl ani zdání, co mu uniká, i když se snažil v hlubinách svého srdce najít své skutečné city. Přemýšlel o tom dlouho, ale byl otupělý, a ani do doby, kdy východní obzor zesvětlal, nedokázal nic pochopit.

Trávil každou volnou chvíli se Shi Meiem a náklonnost mezi nimi byla pevná a hluboká. Mo Ran si myslel, že jakmile budou spolu sami, vyzná se Shi Meiovi, protože už nevydrží čekat dál. Jenže, když na to došlo, zjistil, že to nejde. Možná proto, že si myslel, že je tak netaktní, že kdyby se neomaleně Shi Meiovi vyznal, určitě by ho jen vyděsil, a i kdyby ne, stejně by to nebyl dobrý začátek.

Nějak si zvykl na ten nejasný vztah mezi sebou a Shi Meiem. Někdy se mu srdce rozechvělo tak, že chtěl Shi Meie prostě vzít za ruku a hruď mu přitom přetékala sladkou něžností.

Byl to takový krásný, harmonický pocit, který nechtěl ničím pokazit.

Do kajuty se vrátil pozdě. Všichni spali. Mo Ran se natáhl na rohož a sledoval, jak se noční obloha pomalu rozjasňuje. Před očima se mu objevila Chu Wanningova postava, občas se zavřenýma očima, jindy s tvrdou, přísnou tváří. Přemýšlel také o tom, jak vypadal, když spal stočený do klubíčka, osaměle, skromně, jako květ jabloně haitang, který nikoho nezajímá, protože vyrostl příliš vysoko.

Když odložil stranou svou zášť, musel si přiznat, že k Chu Wanningovi měl mnohem hlubší vztah než ke komukoli jinému na světě.

Vzal si toho od Chu Wanninga hodně, a nestaral se o to, jestli mu to chce dát.

Jeho první polibek, první jídlo, které uvařil, jeho první slzy.

A tamto poprvé.

Sakra, jen si na to vzpomene, cítí horkost a rozbouřená krev se mu hrne do slabin.

A na oplátku Chu Wanningovi dal svá poprvé, ať už o ně stál nebo ne.

Poprvé se stal něčím žákem, poprvé někoho přemluvil, poprvé daroval květ.

Poprvé byl zoufale zklamaný.

Poprvé ucítil, jak se mu rozechvělo srdce.

Ano, poprvé ucítil, jak se mu rozechvělo srdce. Když přišel na horu Sisheng, ten první, do kterého se zamiloval totiž nebyl Shi Mei, ale Chu Wanning. Tehdy pod jabloní haitang uviděl překrásného mladého muže v bílých šatech, Mo Ranovi stačilo se na něj podívat jen jednou, a hned věděl, že chce, aby byl jeho učitelem on a nikdo jiný.

Kdy se to všechno změnilo?

V poslední době na to často myslel. Všechno asi začalo tím nedorozuměním.

Tehdy ho Chu Wanning poprvé za trest zbičoval. Patnáctiletý chlapec tehdy doklopýtal do svého pokoje ztlučený a zhmožděný a stočil se na postel, oči zčervenalé slzami, polykal vzlyky. Víc, než rány na zádech ho bolel chladný výraz mistrovy tváře, když vzal do ruky Tianwen, beze stopy lítosti, jako když nakopne toulavého psa.

Byla pravda, že v bylinkové zahradě utrhl květ jabloně haitang, ale vůbec nevěděl, jak je vzácný, že se paní Wang o strom starala pět let, než se ten květ konečně objevil.

Věděl jen, že když šel tehdy potmě domů, zahlédl na konci větve světlo. Okvětní plátky byly čistě bílé, jako z ledu a květ vydával jemnou vůni.

Naklonil hlavu, aby mohl květ lépe obdivovat a vzpomněl si na svého mistra. Srdce se mu rozbušilo, a cítil horkost až ve špičkách prstů. Než si pořádně uvědomil, co to dělá, už květ utrhl, velice opatrně, aby z něj nesetřásl ani kapku rosy.

Zpoza svých hustých řas si ve světle měsíce prohlížel rosou ojíněný jabloňový květ. Tehdy nevěděl, jak čisté jsou oddanost a něžnost, které k Chu Wanningovi cítí, ani nevěděl, že po tom dni je dalších deset, dvacet let, až do smrti, už nikdy nepozná.

Než mohl květ mistrovi vůbec dát, narazil na Xue Menga, který přišel natrhat léčivé byliny pro svou matku.

Mladý pán ho rozhněvaně odvlekl k mistrovi. Chu Wanning se odtrhl od svitku, který četl, poslouchal a oči měl studené jako led. Zadíval se na Mo Rana a zeptal se ho, jak to může vysvětlit.

Mo Ran začal: „Utrhnul jsem ten květ, protože jsem ho chtěl dát…“

Pořád držel ten květ jabloně haitang, zářící, sněhově bílý květ ojíněný kapkami rosy, který vypadá jako by byl z ledu, ale je nevýslovně krásný.

Ale Chu Wanningův pohled je mrazivý, tak mrazivý, že i horká láva, která mu kypí v hrudi pod ním ztuhne.

Už nedokázal říci to poslední slovo: vám.

Ten pocit dobře znal. Předtím, než ho přivedli na horu Sisheng, když musel běhat mezi děvčaty a jejich zákazníky, vyzáblý a drobný, cítil na sobě takové pohledy každý den.

To opovržení, to pohrdání…

Roztřásl se.

Je možné, že jeho mistr jím pohrdá?

Tváří v tvář Chu Wanningově tvrdému vyslýchání Mo Ran ucítil, jak se mu do srdce vkrádá chlad. Sklonil hlavu a skoro zašeptal: „… Já… nemám co bych řekl.“

A teď zbytek příběhu.

Kvůli tomu květu mu Chu Wanning vysázel čtyřicet ran a všechna náklonnost kterou k němu cítil, byla ta tam.

Tehdy, možná, kdyby Mo Ran vysvětloval o chvíli déle, nebo kdyby se Chu Wanning vyptával o trochu více, možná by se pak věci udály jinak, možná by mistr a žák neudělali první krok na té cestě do pekel.

Ale žádné možná a kdyby není.

Tehdy se u něj objevil laskavý Shi Mei.

Když se tehdy Mo Ran vrátil od Chu Wanninga, nešel jíst, ani nezapálil svíčku, jen se stočil na postel.

Postava schoulená na lůžku ve tmě, to bylo pohled, který Shi Meie uvítal, když otevřel dveře. Položil opatrně na stůl mísu knedlíčků s pálivou omáčkou a přišel k posteli a tiše promluvil: „A Rane?“

„Jdi pryč.“

„Přinesl jsem ti…“

„Řekl jsem, abys šel.“

„A Rane, nebuď takový.“

„Mistr má prchlivou povahu, ale za chvíli si na to zvykneš. No tak, vstaň a sněz něco.“

Mo Ran byl tvrdohlavý jako mezek, kterým nemůže pohnout ani deset čistokrevných koní: „Já to nechci. Nemám hlad.“

„… Sněz alespoň trochu, když nebudeš jíst, mistr se bude zlo…“

Mo Ran vyskočil z postele, než to stačil doříct; v uslzených očích hněv a rozhořčení. Jeho řasy se zatřepetaly.

„Zlobit? Proč se on ještě může zlobit? Je to moje tělo, co je mu po tom, jestli jím nebo ne? Stejně nechce, abych byl jeho žák, můžu klidně umřít hlady, aspoň bude mít po starostech, určitě z toho bude mít radost.“

Shi Mei nečekal, že jeho slova tolik rozjitří nějakou Mo Ranovu bolístku, chvíli byl v rozpacích a bezradně se díval na mladšího bratra před sebou.

Když uběhl nějaký čas, Mo Ran se vzpamatoval, díval se do země, dlouhé vlasy mu zakrývaly obličej: „Promiň.“

Shi Mei neviděl jeho tvář, jen to, jak se mu třásla ramena a na hřbetech zaťatých rukou vystoupily žíly.

Ale patnáctiletý chlapec je pořád ještě dítě. Snažil se ovládnout, ale nakonec to nedokázal. Zakryl si tvář rukama, skrčil se a začal zoufale křičet ochraptělým hlasem; ztracený, plný bolesti a smutku. Tělo se mu třáslo pláčem a dokola opakoval to samé –

„Já jsem jen chtěl mít nějaký domov… těch patnáct let, já jsem… chtěl jsem jen být někde doma… proč mnou všichni tak pohrdáte… všichni se na mně tak díváte… proč se na mě díváte s takovým zhnusením…“

Plakal velmi dlouho a Shi Mei u něj celou dobu seděl. Když se Mo Ran vybrečel, Shi Mei mu podal čistý kapesník a mísu teď už studených plněných knedlíčků.

Laskavě na něj promluvil: „Už neříkej žádné hlouposti o smrti hladem, protože jsi přišel na horu Sisheng a učíš se u našeho mistra, jsi můj mladší bratr. Já jsem taky jako malý přišel o rodiče, jestli chceš, budu tvoje rodina já. Jez už.“

„Já jsem uvařil ty plněné knedlíčky. Když už nemůžeš kvůli mistrovi, tak co takhle kvůli mně, hm?“ Shi Meiovy rty se vyklenuly v lehkém úsměvu, vzal oblý, průsvitný knedlíček a donesl ho Mo Ranovi před ústa: „Vezmi si.“

Mo Ran měl pořád červené oči. Uslzenýma očima zíral na osobu u svého lůžka, ale pak otevřel pusu a nechal se od toho hodného člověka nakrmit. Po pravdě řečeno, ty plněné knedlíčky už byly úplně studené a rozmáčené, takže až zas tak dobré nebyly.

Ale ten okamžik, to slabé světlo svíčky, ta mísa plněných knedlíčků, na krásná tvář, ty vlídné oči, to všechno se mu vrylo hluboko do srdce. Živý nebo mrtvý, nikdy na to nezapomene.

Té noci to asi všechno začalo.

Jeho nenávist k mistrovi pak už jen rostla. A rostlo i jeho přesvědčení, že Shi Mei je ten nejdůležitější člověk v jeho životě.

Každý přece chce trochu tepla.

Zvlášť toulavý pes, kterého tolikrát vyhnali na mráz, že když vidí rozsypanou sůl, začne se třást ve strachu, že je to sníh, a že už přichází zima.

Taxian Jun snad vypadal působivě, ale jen on znal pravdu.

Že není nic víc než toulavý pes. Toulavý pes, který hledá místo, kam by se schoulil, místo, kde by byl doma, a toulá se už patnáct let, ale takové místo nenašel.

Že jeho láska i nenávist jsou až směšně prosté –

Když mu někdo nabije, bude ho nenávidět.

Když mu někdo dá misku žrádla, bude ho milovat.

Že je až tolik jednoduchý.