Mo Ran se zadíval směrem odkud hlásek zazněl a uviděl, jak jeho původce nejistými krůčky sestupuje po kamenném schodišti paláce.

Bylo to maličké dítě, tříleté, snad čtyřleté, v ručce drželo bambusový větrník a rozběhlo se k mladému panu Chu. Bylo oblečené dost jednoduše, ale na krku mu vysel nefritový přívěsek, zámkový talisman pro štěstí a amulet ze spleteného červeného hedvábí na ochranu před neštěstím, a vypadalo úplně jako jeho bratříček, jen bylo o něco menší.

Teď Mo Ran konečně chápal, o čem si ti jezdci šeptali.

Z úst mu vyklouzlo: „Ach, bratříčku, ty i mistr jste oba z Lin´anu a mistr se navíc jmenuje Chu. Nemůže rodina Chu z doby před dvěma sty lety patřit k vašim předkům a vy byste potom byli jejich vzdálení příbuzní…? To se mi zdá docela pravděpodobné.“

Chu Wanning beze slova sledoval otce a syna. Neznal svůj původ a z dětství si toho pamatoval jen málo. Opravdu je možné že mladý pan Chu je jeho předkem…

Ještě nad tím uvažoval, když se Mo Ran konečně dostal na řadu. Mladý pan Chu se právě chystal dát Mo Ranovi talisman, když se všiml neznámé tváře. Zarazil se, ale hned se zlehka usmál: „Jste tu poprvé?“

Měl příjemný, čistý hlas, na hony vzdálený Chu Wanningově mrazivé strohosti.

„O… ó, ano.“ Když Mo Rana tak přátelsky oslovil někdo, kdo vypadal jako mistr, dočista ho to zmátlo.

Mladý pan prefekt se povzbudivě usmál: „Jmenuji se Chu Xun. Smím znát vaše jméno?“

„Já… jmenuji se Mo, Mo Ran.“

„Odkud mladý pan Mo přišel do Lin´anu?“

„Z… z daleka, z velké dálky, ze, ehm, Shu.“ Mladý pan Chu Xun byl laskavý a přátelský, ale Mo Ran se nemohl zbavit dojmu, že mu vidí až do žaludku.

Chu Xun s úsměvem přitakal: „To je opravdu velmi daleko.“ Jeho pohled sklouzl dolů na Chu Wanninga a v jeho krásné tváři se objevil úžas.

„A to je…“

„Jmenuji se Xia Sini,“ pronesl Chu Wanning.

Mo Ran ho přitáhl k sobě, pohladil ho po hlavě a nuceně se usmál: „To je můj mladší bratr.“

Který mi není podobný, ale vypadá úplně jako vy.

Snad proto, že se blížila bitva a byly tu i jiné, naléhavé záležitosti a Chu Xun se nemohl zdržovat, nebo možná proto, že šlo jen o iluzi, která sama nemohla nijak reagovat na věci, které nebyly její součástí, zkrátka ať už to bylo jakkoli, jen se chvíli díval na Chu Wanninga s nakrčeným obočím a pak jednoduše jim oběma podal talismany.

„Jste hosté z daleka, a teď nastaly těžké časy, přijměte prosím proto tyto talismany. Pokud nemáte jiné záměry, prosím zdržte se u nás na nějaký čas.“

„Slyšel jsem, že mladý pán hodlá přemístit zdejší obyvatele do Putuo,“ řekl Mo Ran. „K čemu slouží ty talismany?“

„Jsou to takzvané talismany zhášející duši,“ vysvětloval Chu Xun. „Při jejich nošení přímo na těle dojde k potlačení vyzařování aury.“

Mo Ran ihned pochopil: „Á, rozumím. Pokud je vyzařování aury potlačeno, duchové a démoni nedokážou rozeznat živé od mrtvých, takže i když se budeme procházet přímo jim před nosem, zmate je to a nebudou vědět, co dělat.

Chu Xun se usmál: „Správně.“

Mo Ran rozuměl tomu, že má spoustu práce a nechtěl už, aby ztrácel čas zodpovídáním jeho otázek, proto mladému panu Chu poděkoval a šel s malým bratříčkem stranou. Našli si místo u zdi, kde si sedli. Mo Ran se otočil k Chu Wanningovi. Uviděl, jak si jeho bratříček zadumaně prohlíží talisman a zeptal se ho: „Na co myslíš?“

„Myslím si, že to byl dobrý plán,“ řekl tiše Chu Wanning, stále zamyšlený. „Tak co se stalo, proč to nevyšlo?“

„To se v knihách nepíše?“

Chu Wanning odpověděl: „Tahle dvě stě let stará katastrofa je nejpodrobněji popsaná v Letopisech Lin´anu, a v té knize je o ní jen několik řádků.“

„A co tam stojí?“ zeptal se Mo Ran.

„Lin´an byl v obležení, a co se dělo ve městě není známo. Za nějakou dobu armáda obležení prolomila. Ulice byly plné mrtvol, ale většina domů byla úplně prázdná. V paláci prefekta byly stovky lidí, a kromě toho tu žilo sedm set čtyřicet rodin. Všichni zemřeli.

„Nebylo tam nic o tom, jak ti lidé zemřeli?“ divil se Mo Ran.

„Nic. Lin´an byl kolem dokola v obležení a přežilo jen několik lidí. Pernatý klan později těch několik šťastlivců zachránil, ale protože oni se nestarají o záležitosti smrtelníků, vidí věci jinak než my. Byli přesvědčení, že není důležité poznat pravdu o tom, co se tu stalo, a i kdyby to věděli, stejně by nic neprozradili, pokud by nenastaly nějaké zvláštní okolnosti.“

Chu Wanning pokračoval: „Ale protože chtějí do dvou dnů odejít, brzy zjistíme, co se stalo. Mezitím se tu můžeme rozhlédnout a pokusit se na něco přijít.“

Uschovali si své talismany zhášející duši, a právě když se zvedali k odchodu, ozvaly se kroky a Chu Wanninga někdo zatahal za rukáv: „Malý bratře, tatínek říkal, že nemáte kam jít. Jestli vám to nevadí, můžete dneska zůstat u nás.“

„Um…“

Chu Wanning a Mo Ran se na sebe podívali.

„Hodí se to? zeptal se Mo Ran. „Tvůj tatínek má už tak dost starostí.“

„To je v pořádku.“ Chlapec se bezelstně usmál. „Už tady s námi je spousta lidí, co nemají kam jít. Všichni tady bydlíme spolu. Tatínek v noci odhání duchy, takže se nemusíme bát.“

Trochu zadrhával, ale jeho upřímnost a snaha byly dojemné.

„Dobře,“ řekl Mo Ran. „Dnes se tedy vnutíme k vám domů. Díky, bratříčku.“

„Hehe, není zač, není zač.“

Sledovali, jak cupitá pryč. Mo Ran chytil Chu Wanninga za ruku: „No, musím ti něco povědět.“

„Vím, co chceš říct. Můžeš si to nechat pro sebe.“

„Hahaha, tak ty mi zase čteš myšlenky?“ Mo Ran mu rozcuchal vlasy a zazubil se: „Hned jak se vrátíme zpátky na naši horu, zeptám se na to mistra. Vy dva, co jeden vypadá jako tatík a druhý jako syn, vy musíte být určitě příbuzní s prefektem Chu.“

„… A když jsme, tak co?

„Eh?“

Chu Wanning se zadíval na otce a syna u stromu a s kamennou tváří pronesl: „Je to stejně jen minulost. Oba už jsou dávno mrtví.“

Otočil se a šel.

Mo Ran chvíli zůstal stát jako přimrzlý a pak se za ním rozběhl: „Hej, nejsi ještě moc malý na to, abys všechno viděl tak černě? I když jsou už mrtví, pořád to jsou tví předci. Na tvém místě bych jim postavil svatyni, se sochou vysokou devět stop, celou ze zlata, ověsil bych jí šperky a každý rok bych tam pálil kadidlo… hej, hej, hej, proč jdeš tak rychle!“

Když se procházeli po městě, všimli si, že v každém domě mají hromady rýžové slámy, a dělají z nich panáky. Zeptali se na to, a dostali odpověď, že to nařídil mladý pan Chu; všichni lidé ve městě, mladí i staří, si musí vyrobit slaměnou figurínu, dovnitř dají talisman s kapkou své krve, a slaměný panák tak nahradí skutečného člověka.

Byl to podobný nápad, jako když se na místo lidských hlav, které si žádá jako obětinu říční božstvo, do řeky naházejí pařené knedlíky plněné masem.

Někteří démoni, duchové a bozi zkrátka nejsou moc chytří, a nechají se snadno oklamat, podobně jako předtím mistryně obřadů duchů, která neměla na krku nic než hroudu hlíny.

Zdálo se, že Chu Xun připravil při nejmenším dva druhy bezpečnostních opatření, aby obyvatele města ochránil. Prvním byly talismany zhášející duši, aby je duchové a démoni neviděli, až budou opouštět město. Druhé opatření spočívalo ve vytvoření slaměných panáků, které měli lidem umožnit získat náskok při útěku, protože kdyby démoni zjistili, že město je prázdné, strašlivě by se rozběsnili.

Ale to všechno jim jen dělalo těžkou hlavu. Jak jen mohl tak dobře promyšlený a pečlivě připravený plán selhat?

S obavami se vraceli do prefektského paláce. Už byla tma, mnoho rodin si raději přineslo věci, aby mohli strávit noc pod bariérou shnanqing, než aby zůstali ve svých domovech.

Prefekt nechal brány i v noci otevřené a po paláci hlídkovalo jen pár stráží. Když se vrátili, byly místnosti paláce už zaplněné, v každé se tísnily nejméně tři nebo čtyři rodiny. Všude byla taková spousta lidí, že se jen stěží dalo projít.

Nakonec si našli místo na chodbě. Nebylo tu na co si lehnout, ani čím se přikrýt. Mo Ran nastlal na podlahu slámu, kterou si vyprosil od stráží, a uložil Chu Wanninga na to provizorní lůžko.

„Budeš to muset tuhle noc vydržet.“

„Ale mně to připadá docela pohodlné,“ namítnul Chu Wanning.

„Vážně?“ zasmál se Mo Ran. „Já si to taky myslím.“

Svalil se vedle Chu Wanninga a natáhnul se. Pak si složil ruce pod hlavu a zahleděl se na dřevěné trámy nad sebou.

„Bratříčku, koukej. Těm ptačím lidem jde to spřádání vidin a iluzí pěkně od ruky. Ze vzpomínek člověka, který to přežil, vytvořili něco, co je pěkně vypracované až do nejmenších podrobností, takže jsou vidět i léta na dřevě.“

„Pernatý klan je přece napůl nesmrtelný,“ řekl Chu Wanning. „I když nejsou všemocní, můžou dělat hodně věcí, které smrtelníci nedokážou.“

„Asi to tak bude.“ Mo Ran zamrkal, obrátil se k Chu Wanningovi a podepřel si hlavu. „Nemůžu spát.“

Chu Wanning na něj vrhnul letmý pohled: „Co chceš? Vyprávět pohádku?“

Byl to trochu neomalený žert, ale Mo Ran se neurazil a jen se rozesmál: „Ano prosím! Chci tu o Dong Yongovi a sedmi vílách.“

Chu Wanning nečekal, že ho chytí za slovo a na chvíli ho to vyvedlo z míry. Rozmrzele se otočil: „Co ty bys všechno nechtěl. Nejsi na to už moc velký? Že se nestydíš.“

Mo Ran se zašklebil: „Lidé přece vždycky chtějí něco, co nemůžou mít a s věkem to nijak nesouvisí. Když jsem byl malý, neměl jsem nikoho, kdo by mi před spaním vyprávěl pohádky, tak jsem si představoval, jak by bylo hezké, kdybych někoho takového měl. Jenže nikdo takový se nikdy neobjevil a já jsem vyrostl a přestal jsem na tom myslet. Ale někde hluboko uvnitř to pořád ještě chci.“

„Tobě taky nikdo před spaním neříkal pohádky, viď?“

„Hm.“

„Haha, takže ty vlastně nevíš, o co šlo v pohádce o Don Yongovi a sedmi vílách, co?“

„…V tý hloupý pohádce má o něco jít?“

„Jen přiznej, že jí neznáš a neohrnuj hned nos. Jinak z tebe vyroste nudnej patron jako je náš mistr a všichni se ti budou vyhýbat.“

Chu Wanning vztekle zavrčel: „Je mi úplně jedno, že se mi všichni budou vyhýbat. Já jdu spát.“ A s tím si lehnul a zavřel oči.

Mo Ran se smál a převaloval se, potom se znovu otočil k Chu Wanningovi. Prohlížel si mladšího bratříčka, který se zavřenýma očima s dlouhými tmavými řasami vypadal nesmírně roztomile. Nedokázal se udržet a štípnul ho do brady.

„Už spíš?“

„Spím.“

„Haha,“ smál se Mo Ran. „Tak spi dál a já ti budu vyprávět jeden příběh.“

„Ty umíš vyprávět příběhy?“

„Jo, právě tak jako ty umíš mluvit ze spaní.“

Chu Wanning ztichl.

Mo Ran se položil vedle něj na slámu, hlavy měli od sebe sotva pár palců. Chvíli se chechtal, ale když viděl, že bratříček si ho schválně nevšímá, přestal dělat hluk a chvíli zase civěl na strop, ve tváři pořád úsměv, oči zamhouřené. Vzduchem se nesla vůně slámy a tiché noční zvuky.

„Povím ti příběh, který jsem sám vymyslel. Když jsem byl malý, moc jsem záviděl těm, kterým někdo vyprávěl pohádky, ale nedalo se nic dělat, a tak jsem si v posteli pro sebe vymýšlel příběhy sám. Bude to můj nejoblíbenější, jmenuje se ‚Vůl spásá trávu.‘