Když nečekaně narazil na Mo Rana, Xue Meng překvapeně zamrkal. Bylo to poprvé, co se spolu setkali tváří v tvář od doby, kdy byl Mo Ran uvězněn. Mo Ran si vzpomněl, jak se ho Xue Meng zastal a napůl proti své vůli se na něj usmál. Xue Menga jeho úsměv dočista zarazil. Vypadal znechuceně a s opovržením vyhrknul: „Co děláš? Na co koukáš? Proč se směješ? Je snad proč se smát?“

„… Zdravím.“

„Chce se mi zvracet!“

Taková odpověď pohřbila všechnu Mo Ranovu snahu začít rozhovor, Shi Mei si chvíli zadumaně mumlal sám pro sebe, a ani on nevypadal na to, že se chce na něco ptát. Potom se však na Xue Menga usmál: „Mladý pane, kdo vás to tak rozzlobil?“

„Kdo asi? Kdo asi! Ostudné! Nechutné! Ohavné! Obscénní!“

Mo Ran se povzdechl: „Ale to se nerýmuje.“

„No a co! Proč se o to nestaráš ty, když seš tak výbornej!“

„Já nejsem výbornej, já jsem nedouk,“ zachechtal se Mo Ran. „Tak nám už řekni, kdo tě tak naštval?“

Shi Mei se uculil: „Vsadím se, že to byl zase ten mladý mistr.“

„Zasranej mistr! Dobytek! Zvrhlík! Když si to rozdává s každou, jak to že už dávno nechytil příjici? Dal bych deset let života, abych se mohl dívat, jak mu na hlavě vyrážejí boláky, jak mu z chodidel teče hnis, jak mu uhnije nos i oči, a uvidíme komu se potom bude líbit, ten mrzkej, nestoudnej, zvrácenej…“

Shi Mei viděl, že Xue Meng jen dokola nadává, rychle ho přerušil, ukázal za něj a vykřikl: „Pst, ten oblíbený mladý mistr a kultivující dámy jdou sem…“

Xue Meng nadskočil a na jeho obvykle pyšné tváři problesklo leknutí. Potichu zaklel: „zvrácený zhýralec“, ale zároveň se otočil a dal se na zbabělý ústup, ani se neohlédl zpátky, schlíplý jako zpráskaný pes. Potom se rozhodl, že si musí zachovat tvář, a tak zakřičel: „Teď jsem si vzpomněl, že musím ještě něco dodělat, takže půjdu napřed!“

Mo Ran sledoval, jak mizí z dohledu a dost ho to udivilo: „Jé, ten mladý mistr s ním teda zamával! Pěkně se vyděsil.“

Shi Mei potlačil smích: „Od doby, kdy na něj narazil v hostinci a pustil se s ním do rvačky, se chová takhle. Hádám, že na něj asi nestačil.“

„Neuvěřitelné. Rád bych ho někdy viděl.“ Sotva to vyslovil, Mo Rana něco napadlo. Když je to někdo, před kým se Xue Meng schovává, pak to určitě musí být ten, koho měl celou dobu na mysli.

Neměl však čas vychutnávat si Xue Mengovu porážku. Do Síně Doušků rosy už dorazili Xue Zhengyong a Xuanji a se vší obezřetností zapředli hovor o případu vraždy Osmnácté s hlavou Pramene broskvových květů, se starší nesmrtelnou pernatého klanu. Starší nesmrtelná byla v podstatě bohyní; její tělo obklopovala záře duchovního světla, a i když vypadala jako mladá dívka, jen nebesa věděla, jak stará vlastně je.

S klidem věc vysvětlovala Xue Zhengyongovi, když přišla jedna z jejích služebnic a tiše oznámila: „Starší nesmrtelná, přivedli jsme je.“

„Uveďte je.“

Mo Ran spolu se Shi Mei vstoupil do vyhřáté síně, rozhlédli se a uviděli Xue Zhengyonga, který se ovíval svým nechvalně známým vějířem, a rozmlouval s ostatními. Okamžitě vykřikl: „Strýčku!“

„Dítě, dítě.“ Xue Zhengyong ho slyšel a vzhlédl. Oči mu zazářily a spěšně mu pokynul. Potom mu poklepal na rameno: „Pojď sem, posaď se vedle strýčka…“

„Já jí nezabil…“

„Jistě že ne, to jsi nebyl ty.“ Xue Zhengyong bez ustání vzdychal. „Kdo ví, jak to nedorozumění vzniklo. Starší nesmrtelná mi teď všechno řekla a já jsem přijel, abych pomohl dokázat vaši nevinu. Ach, slitovná nebesa, vypadáš hrozně.“

Přitáhl Mo Rana k sobě. Starší nesmrtelná pernatého klanu mu v tom nebránila a jen je sledovala lhostejnýma očima.

Mo Ran pozdravil i staršího Xuanji a posadil se k Xue Zhengyongovi. Udivilo ho, že starší Xuanji si hned nevšiml, že tu není Xia Sini a jen pokynul Mo Ranovi.

Nakonec to byla starší nesmrtelná pernatého klanu, která se zeptala: „E? Kde je to druhé dítě? To se jménem Xia.

„Ach ano.“ Teprve teď se Xuanji vzpamatoval: „… Kde je můj žák?“

Mo Ran si všiml, že se zjevně o Xia Siniho vůbec nestará a rozčílilo ho to: „Můj bratříček je pořád ve vězení. Poprosil mně, abych vám vyřídil pozdrav.“

„Dobrá,“ kývnul Xuanji, „ale proč nepřišel?“

„On vaří,“ odpověděl stručně Mo Ran.

Xue Zhengyong byl na okamžik vyvedený z míry a pak se rozesmál: „Vařit je důležitější, než očistit své jméno?“

I Xuanji se usmíval: „To je ale drzost. Hned jak naše setkání skončí, půjdu za ním.“

„To nedělejte. Až to skončí, máme se najíst,“ řekl Mo Ran. „Vyslýchejte mně, jak chcete, ale ať už to máme za sebou.“

Xue Zhengyong si vzal slovo: „Starší nesmrtelná, pokračujme tedy. Co říkáte na toto: v naší sektě máme staršího, který je velice zběhlý ve výrobě nejrůznějších pilulek a bylinných směsí. Než jsme sem odcestovali, požádal jsem ho, aby vyrobil pilulky pravdy.“

„Pilulky pravdy?“ Starší nesmrtelnou jeho slova poněkud zaskočila a poklepala si na rty útlým prstem se rumělkově zbarveným nehtem: „To je ta pilulka, po které smrtelní mohou říkat jen pravdu?“

„Správně.“

Starší nesmrtelná byla překvapená: „Na takovou pilulku je třeba obstarat a vyrobit velmi vzácné složky, a i zde v Prameni broskvových květů by výroba takové pilulky trvala nejméně čtrnáct dní. Jsem překvapená, že vzácný pán má k dispozici takového odborníka na léčiva. Proč jste ho nevzal s sebou?“

„Je poněkud nespolečenský a nesnáší cestování s dalšími lidmi,“ odpověděl Xue Zhengyong. „Pilulky již byly připravené a bylo je možné poslat prostřednictvím holubí pošty do deseti dnů. Prosím nyní starší nesmrtelnou, aby ověřila účinnost pilulek a aby je mladí žáci užili. Pravda pak vyjde najevo.“

Starší nesmrtelná chvíli přemýšlela a pak naklonila hlavu: „To je proveditelné.“

Xue Zhengyong si oddechl a usmál se: „Pak mi tedy dovolte přivést z vězení i druhého žáka.“

„Počkejte.“

„Proč?“

„Nežli bude celá věc objasněna, Mo Ran i Xia Sini jsou oba podezřelí,“ řekla nesmrtelná starší. „Ani se zárukou vůdce sekty jim Naše Výsost nemůže dát volnost.“

Když to Xue Zhengyong slyšel, s hlasitým prásknutím sklapl vějíř. Ve tváři měl stále úsměv, ale oči měl rázem chladné: „To je poněkud pokrytecké, starší nesmrtelná.“

Starší nesmrtelná opeřeného klanu na něj upřela rudé oči: „Vznešený pán Xue snad není spokojen s naším rozhodnutím?“

„Jistěže. Nad dvěma žáky mé sekty dosud nebyl vynesen žádný rozsudek o vině, spolu s dohledem a zárukou, které poskytuji já i starší Xuanji, se musím ptát, z jakého důvodu tolik trvá starší nesmrtelná na jejich věznění?“

„Opravdu se nejedná se o věznění,“ odvětila chladně starší nesmrtelná. „Rozhodně jsme je nijak netýrali a dostávají pravidelně stravu. Pouze jsme omezili jejich pohyb, to přece není přehnané.“

Xue Zhengyong se stále usmíval, ale jeho úsměv zchladl: „Není to přehnané? Pokud to správně chápu, do toho jeskynního vězení neproniká světlo slunce ani měsíce a jedná se o místo, kam se umisťují zločinci, o jejichž vině již bylo rozhodnuto. Je naprosto nepřijatelné, aby to, co je a není přehnané, určovalo plácání starší nesmrtelné.“

Stráže pernatého klanu okamžitě zakročily: „Vznešený pane Xue, važte prosím svá slova!“

„Cože? Řekl jsem snad něco nevhodného? Vaši starší nesmrtelnou jsem nijak nezostudil ani jsem na ni neuvrhl kletbu a vše, co jsem řekl, je pravda. Nu, snad má slova postrádala obvyklou zdvořilost, jaká je u hosta očekávána, ale to přece není přehnané.“

Když to členové pernatého klanu slyšeli, rozzlobili se ještě víc: „Vy …!“

Ručka jako z bílého nefritu je pokynutím zastavila. Starší nesmrtelná zvedla hlavu a pohrdavě se usmála na Xue Zhengyonga: „Už jsme kdysi slyšeli zvěsti z říše smrtelníků, že vznešený pán Xue z hory Sisheng je nevyzpytatelný muž, který ovládá mocné duchovní síly, ale postrádá hlubší vzdělání a není znalý společenských způsobů. Nicméně dnes jsme poznali, že ty zvěsti byly lživé. Vznešený pane Xue, jakou vytříbenou kultivovanost projevujete!“

Xue Zhengyong jí věnoval neveselý úsměv: „Jsem jen obhroublý prosťáček, snad mi starší nesmrtelná promine.“

Starší nesmrtelná se ušklíbla, natáhla ruku pro pomeranč, pečlivě ho oloupala a podala ho Xue Zhengyongovi.

„Ani vy ani já nehodláme ustoupit. Je nemožné, aby ti dva byli volní jako předtím, ale jejich setrvání ve vězení není přiměřené. Naše Výsost vydá příkaz, aby byl Xia Sini ihned propuštěn a Mo Ran a Xia Sini se ubytují v Pavilónu trubačů To je místo, kde přijímáme hosty. Já však budu muset vyslat někoho, aby je hlídal a zakážu jim, aby se z pavilónu hnuli na krok. Je to přijatelné?“

Xue Zhengyong chvíli mlčel, pak natáhnul ruku, zarazil se a pak si vzal pomeranč.

I když Pavilón trubačů byl místo, kde měli být přijímáni hosté, v Prameni broskvových květů obvykle žádní hosté nebyli, takže jeho pokoje byly dost dlouho zanedbávané. Když jim starší nesmrtelná dovolila se sem nastěhovat, Mo Ran se chystal napřed si to tam prohlédnout a uklidit, a přivést sem Xia Siniho, až bude všechno uklizené a přichystané.

Xue Zhengyong a Xuanji spolu měli ještě něco probírat, takže se do Pavilónu trubačů pod dohledem pernatého klanu odebrali zatím jen Mo Ran a Shi Mei.

Pavilón trubačů stál v severozápadní části Pramene broskvových květů. Okolo něj rostlo velké množství květin; nastával soumrak a obloha se třpytila a zářila jako brokát.

„Tady je to pěkné. Když tu budeme bydlet, nemůžeme to brát jako křivdu.“

Shi Mei povzdechl: „Jak to, že to necítíte jako křivdu? Je úplně jasné, že vy dva jste nikoho nezabili, a že křivdí nevinným. Je moc špatné, že mistr nemohl přijet. Kdyby přijel, prostě by použil Tianwen, aby vás vyslechnul, a nemuseli byste polykat žádné pilulky pravdy, protože pravda by vyšla najevo.“

„Haha, Shi Mei, ty si to představuješ moc jednoduše. Tianwen je duchovní zbraň, a i když dokáže odhalit pravdu, to, jestli se to podaří, záleží výhradně na tom, jestli ten, kdo ho používá, opravdu chce někoho vyslýchat. Myslíš, že by tihle ptáci nechali mistra, aby mě vyslýchal? Myslíš, že by mu věřili?“

„… To je pravda.“

Když viděli, že slunce už co nevidět zapadne, Mo Ran začal rychle uklízet a Shi Mei mu pomáhal. Bylo to celé nějaké divné. Když Mo Ran skončil s úklidem domu, posadil se a napil se čaje, zjistil, že za celou tu dobu, kterou trávil se Shi Meiem, vůbec neměl radost, že je s ním sám, ani necítil žádné okouzlení nebo vzrušení z jeho přítomnosti.

Když to Mo Ranovi došlo, zaskočilo mu a málem čaj vyplivnul na podlahu.

Shi Mei překvapeně vyskočil: „Co se stalo?“

„N… nic.“ Mo Ran mávnul rukou, ale v srdci cítil podivnou hořkost. To ho Chu Wanning vycvičil tak, že i on má teď srdce z ledu? Podívejme se tenhle Pavilón trubačů. Je to tu opuštěné, nikde ani živáček, rozkvetlé větve broskvoní se kolébají ve vánku a zůstali tu sami dva, jen spolu. Dříve by určitě se Shi Meiem napřed laškoval a až potom se věnoval práci.

Co to s ním je? Taková čistota mysli, neznamená to…

Mo Ran se podrbal na hlavě.

Shi Mei zamrkal.

Jejich pohledy se setkaly. Mo Ran se uculil, ve tvářích se mu udělaly roztomilé dolíčky: „Ty broskvové květy venku jsou krásné. Půjdu ti utrhnout větvičku, aby sis jí mohl odnést.“

„I rostliny cítí bolest, jen je nech v klidu kvést,“ řekl Shi Mei.

„Ehm… máš pravdu. Tak já nebudu nic trhat!“

Mlčky seděli a Mo Ran zoufale lámal hlavu, aby našel něco, o čem by se spolu mohli bavit, ale došlo mu, že když se teď dlouho neviděli, nemají si spolu o čem promluvit. Vzhlédnul a všiml si, že Shi Meiovi z té pomoci při úklidu vyrazil pot. Nemohl se na to dívat, tak vytáhl z rukávu kapesník a podal mu jej.

„Tady máš, otři si pot.“

Shi Mei uviděl, že Mo Ran nervózně mačká kapesník a neubránil se úsměvu. Tiše odpověděl: „Díky.“

Vzal kapesník a zlehka si jím přejel po čele. Ucítil jemnou tenkou látku utkanou z nejlepšího hedvábí.

Shi Mei řekl: „Já ten kapesník napřed vyperu a pak ti ho vrátím.“

„Dobře,“ odpověděl okamžitě Mo Ran. Byl Shi Meiovi oddaný až do morku kostí, takže mu bezmyšlenkovitě vyhověl. „Jestli se ti líbí, tak si ho nech.“

Shi Mei se zasmál. „To není správné, podívej, to je moc pěkně ušitý kapesník… ,“ řekl a kapesník rozložil, pečlivě ho uhladil a chystal se ho znovu složit. Právě, když ty útlé bílé prsty přejely po kapesníku, aby ho složily, Shi Mei strnul a vydechl tiché: „Ach.“

„Co je?“

Shi Mei se na něj zahleděl s úsměvem: „A Rane, vážně mi chceš ten kapesník dát?“

„Když se ti líbí, tak si ho vezmi. Co je moje, je i tvoje.“

Mo Ran byl hodně štědrý.

Shi Meiovy oči se smály: „Trháš cizí květy, abys mohl ověnčit buddhu. To se nebojíš, že to mistr zjistí a napráská ti?“

„Co?“ Teď strnul Mo Ran. „Co myslíš tím, že trhám cizí květy, abych mohl ověnčit buddhu? A co s tím má společného mistr?“

„Tak se podívej.“ V Shi Meiově hlasu bylo něco zvláštního, jako by se něco snažil skrýt: „Tady ten velký květ jabloně haitang. Kdy ti mistr dal svůj kapesník?“