Vířící myšlenky Mo Rana přiváděly k zuřivosti. Rozum ho opustil, celý se třásl, stisk kolem Chu Wanningova krku sílil a jemu z vlastního hrdla vycházelo hluboké vrčení.

Pokud řekne i ten zbytek, pokud řekne ani v životě, ani ve smrti, potom…, potom…

„Chhh!“

Do uší mu proniklo přidušené chrčení; Chu Wanning nemohl dýchat, tvář mu zčervenala a jeho odpor zeslábnul.

Mo Ran strnul; za jeho široce rozevřenýma očima s purpurovými skvrnkami se střídalo šílenství s jasným rozumem, pak to naráz skončilo a on spěšně uvolnil své sevření. Chu Wanning se ztěžka skácel na lůžko, na krku, kam se mu zaryly prsty, měl pět rudých skvrn ve tvaru lidské ruky. Mo Ran pomalu přicházel k sobě.

Otevřel ústa, pokusil se říct „mistře“, ale nic z nich nevyšlo; snažil se říct „Chu Wanningu“, ale hlas mu selhal, potom, váhavě, chraptivě zašeptal: „Ty…“

V krku ho pálilo, jako by ho sežehly plameny; Mo Ran namáhavě polknul a snažil se posbírat zbytky zdravého rozumu. Před očima se mu míhalo všechno, co se stalo včera; Chu Wanning se v tomto životě nikdy nechoval nějak zvláštně, je nemožné, aby se znovuzrodil.

Ale proč řekl ta slova – svá poslední slova „to já ti ublížil“ – právě teď?

Neřekl snad Chu Wanning ta slova jen proto, aby zachránil Xue Menga, aby zachránil ty licoměrné kultivující, nebyla to jen prázdná slova, která řekl jen proto, že mu nic jiného nezbývalo? Nikdy nevěřil, nikdy nechtěl věřit tomu, že Chu Wanning by doopravdy připustil, že mu udělal něco špatného a že by mu mohl říct něco tak laskavého. Ať už to bylo jakkoli, Chu Wanning mu určitě lhal, vždyť se ho odjakživa jen štítil. Jeho mistr na nej pořád jen shlížel a nikdy se k němu nechoval upřímně.

Nelitoval, že ho zabil.

Nelitoval…

Mo Ran se odvrátil a pomalu zavřel oči.

Nechtěl tu zůstávat ani o chvilku déle, co je mu po tom, jestli Chu Wanning žije, nebo je mrtvý.

Vykročil.

Chtěl odejít.

Ale nohy ho neposlouchaly.

To já ti ublížil.

V jeho vzpomínkách měla ta chladná, krásná tvář, potřísněná krví na samotném konci něžný výraz. Když ležel v krvi tam, na břehu Nebeského jezera na hoře Kunlun, pomalu zvednul ruku dotknul se jeho čela. Jeho prsty už byly studené jako led, ale jeho fénixí oči byly pořád plné vřelosti. Mo Ran si pak říkal, že se mu to všechno muselo jen zdát.

Nebudu tě z ničeho vinit, ani v životě, ani ve smrti.

Chu Wanning dál s námahou šeptal, i když mu z očí pomalu tekly krvavé stružky.

„Mo Rane…“

Muž na lůžku mluvil ze spaní; stačilo jen těch pár tichých slabik, aby se ten, komu to oslovení patřilo znovu celý roztřásl. Než si uvědomil, co dělá, už stál u postele, jednou rukou svíral její čelo a skláněl se nad Chu Wanningem, oči strnule upíral na jeho tvář.

Bledé rty se znovu otevřely.

„Mo Rane…“

Mo Ran zavřel oči a zamračil se; jeho prsty se zatínaly do chladného kdouloňového dřeva, jako by se snažil něco v sobě zadusit. Ale nešlo to a zachraptěl: „Chu Wanningu, myslel jsi to vážně?“

V hrudi ho bolelo tolik, jako by mu tam mělo každou chvíli něco prasknout; nebylo možné, aby se Chu Wanning také znovuzrodil, a když to teď říká, musí to znamenat, že právě v tomto okamžiku cítí lítost nad tím, jak se k němu choval.

Myslí to vážně?

Chu Wanning jenom mluví ze spaní, nemůže odpovědět, to je samozřejmé. A přesto si Mo Ran moc přál, aby mu dal odpověď.

Čekal dlouho, měl zavřené oči, ale pořád bylo ticho. Mo Ran tiše vzdechnul a s váháním oči otevřel.

Neočekávaně se střetl s pohledem páru zastřených fénixích očí, zpola bdělých a zpola ještě spících.

Nevěděl, kdy Chu Wanning otevřel oči, ale z jeho tváře bylo možné vyčíst, že se neprobudil a není při smyslech, že je to jen hnutí před dalším záchvatem. Oči barvy nočního nebe byly nepřítomné a třpytily se, jako by se v nich skrývala celá věčnost.

Yuheng noční oblohy měl obvykle tak pronikavý zrak; jen málokdy vypadal tak zmámeně. Bez toho ostrého pohledu byl ležící muž až nesnesitelně krásný; koutky očí měl zarudlé a najednou se zdál být úplně bezbranný.

Mo Ran cítil, jak se mu srdce divoce rozbušilo a hrdlo se mu stáhlo; hlubokým hlasem zamručel: „Ty…“

Vypadal úplně stejně, jako když se v minulém životě milovali; v Mo Ranovi se něco pohnulo a najednou měl pocit, že je znovu v paláci Wushan a Chu Wanning je jeho vězeň, jeho hračka. Z toho pomyšlení mu vyschlo v ústech a začal ztěžka dýchat.

Nemůžu…

Nemám ho rád.

Už se ho nikdy nedotknu.

Hříchy uplynulého života patří minulosti; v tomto životě jsou jen učitelem a žákem.

Mo Ran se ani nepohnul, díval se na Chu Wanninga a jednou rukou se opíral o čelo postele, stále se ovládal. Svázané vlasy se mu svezly z ramena a jejich konečky pohladily polštář.

Chu Wanning byl úplně oblečený, jeho dlouhé vlasy byly rozpuštěné. Vypadal ochromeně a trvalo nějakou dobu, než zpozoroval, jak se nad ním Mo Ran naklání. Chu Wanning zaváhal a pak, ještě stále v sevření noční můry, kdy nevěděl, kde je, pomalu natáhnul ruku, na okamžik se zarazil a pak se dotkl Mo Ranova čela.

„To já ti ublížil…“

Jeho slova zněla nezvykle měkce, úplně stejně jako v minulém životě.

Mo Ran měl pocit, že něco uvnitř něj se s rachotem zřítilo.

Krev mu vřela a čelo měl rozpálené horkem, všechen zdravý rozum, kterého se zoufale držel, byl tentam. Aniž by si to uvědomil, podlehl staré touze, sklonil se níž k pootevřeným bledým rtům a hladově na ně přitiskl ty své. Jako by se ta minulost vrátila, přiřítila se jako lavina, a všechno pohřbila ve sněhu a ledu. Měl dojem že nazpět v paláci Wushan, za dlouhými závěsy z rudého hedvábí se zlatými draky a fénixy, svíce planou a tento muž se vzpírá, bojuje, syčí na něj kletby, lapá po dechu, a přesto nedokáže uniknout a je pokořen, bezmocný vůči jeho pevnému sevření.

„Nn…“

Pocit horka a vlhka, Chu Wanningův tlumený vzdech, to všechno Mo Rana dovádělo k šílenství. Všechny ty myšlenky na to, jak ho nesnáší, nenávidí ho a už nikdy se ho ani nedotkne, se rozletěly jako prach ve větru.

Mo Ran myslel jen na to, že kdyby tehdy nezemřel, to tělo, které se chvěje pod jeho tíhou by ještě pořád patřilo jemu.

Chtěl ho líbat, objímat, drtit ho a týrat, až to on, vždy tak povýšený a cudný už nesnese, až bude naříkat a prosit, až mezi prostěradly ztratí všechno, čím kdy byl.

„Chu Wanningu…“ zašeptal chraplavě.

Projela jím vlna žáru, zasáhla i samotnou duši, i špičky prstů jako by mu hořely.

Znovu se zmocnil těch chladných měkkých rtů; v ústech ještě zůstala hořká chuť léku. Tlukot jeho srdce hřměl jako údery bubnu, posedlý touhou ho nespoutaně líbal. Znal toho člověka jako nikoho jiného; od svého znovuzrození se kvůli své zášti k němu s ním odmítal sblížit, ale teď, když ho líbal, byla to čirá, opojná radost, uspokojení, jaké cítí poutník, který na poušti umírá žízní a najednou na jazyku ucítí chuť sladkého nápoje, jako když uprostřed mrazivé noci dostanete silnou přikrývku zahřátou ohřívadlem.

Myslel si, že v tomto životě s tím skoncuje. Nečekal, že se nakonec neubrání své touze, že stačí několik slov a přestane se ovládat, že ho bude líbat bez jeho svolení.

Chtěl si vzít svého mistra právě teď a tady, bez ohledu na následky, jenže Chu Wanningovi nešly svléknout šaty, a zatímco zápasil s jeho oděvem, něco ho píchlo do prstu.

„Cink!“

Mo Ran v prstu ucítil studené bodnutí kovu, a něco s cinknutím vypadlo na postel, chvilku se to kutálelo a pak se to zastavilo.

Mo Ran byl příliš vzrušený, než aby ho odradila taková ranka, a tak na tu věc jen vrhnul rozčílený pohled, a vrátil se k těm směšným šatům, do kterých byl zašněrovaný Chu Wanning. Všechny jeho pocity z minulého života, které tak dlouho sám před sebou ukrýval a potlačoval, teď, když se nad ním skláněl, byly zpět. Myslel jen na to, jak se dlaněmi dotýká Chu Wanningových štíhlých boků a ten dotyk v něm probouzí pocit žáru a tíže.

Jenže Chu Wanningovy šaty bylo nemožné svléknout, jako by snad byly očarované.

Mo Ran zaklel a udeřil pěstí do čela postele, pak rozzlobeně slezl z lůžka, aby našel nůž a rychle se vypořádal s tím natřikrát zauzlovaným pásem.

Jak vstával, koutkem oka postřehl nějakou kovovou věc. Nejprve tomu nevěnoval žádnou pozornost, ale pak se jeho mysl, zatemněná chtíčem, vyjasnila.

Zastavil se a trhnul hlavou, aby tu si tu věc znovu prohlédnul.

Byla to zlatá vlásenka, křiklavě červená, zdobená orchidejemi a motýly. Tu samou koupil v prameni broskvových květů Xia Sinimu, když na ni několik dnů střádal peříčka. Sám mu ji vetknul do vlasů, aby mrzutého bratříčka trochu rozveselil, a řekl mu: „Děti mají nosit jasné barvy, jako je červená a zlatá.“

Mo Ran vlásenku zvednul, tupě se na ni díval a měl pocit, jako by ho hodili do studené vody.

Počkat… co to má znamenat?

Proč by měl mít Chu Wanning u sebe něco, co daroval Xia Sinimu?

Ledaže…

Mo Rana napadlo něco strašného. Pomalu se otočil a jeho oči, ještě zastřené touhou, utkvěly na Chu Wanningovi. Mistr byl znovu v bezvědomí; Mo Ran zíral na jeho tvář, na rty zrudlé od jeho polibků a málem se mu zastavilo srdce.

Ne, to ne.

Musel se zbláznit…

Že by ho Chu Wanning netahal za nos?

Je, je… Xia Sini… opravdu Chu Wanningův syn?

Mo Ran se otřásl a měl pocit, že mu snad praskne hlava.