Když se Chu Wanning probudil, bylo už poledne. Ukázalo, se že Tapírova vonná rosa je velmi účinná a jemu se podařilo pokojně prospat celou noc; žádné zlé sny ho nevyrušily. Zívnul a pomalu se posadil.

„Mo Rane?“

Jeho žák vyspával ještě raději než on sám, takže když ho nenašel na jeho lůžku na podlaze, bylo to velké překvapení. Chu Wanning zamrkal a pak ho znovu zkusil zavolat.

Žádná odpověď.

Vstal, upravil si šaty, učesal si zcuchané prameny vlasů a vydal se do oddělené části pokoje. Za paravánem s elegantní malbou divokých ptáků, kteří se vznášeli mezi oblaky nad horskými vrcholky vystupovala pára, jako by se tam někdo koupal.

„… Mo Rane,“ zavolal ho Chu Wanning znovu zpoza paravánu.

Stále žádná odpověď.

S rostoucím znepokojením Chu Wanning zaklepal na dřevěný rám paravánu. Když se po několika dalších pokusech zas nedočkal žádné odpovědi, celý zamračený paraván obešel. Ta část pokoje byla zvlášť vyhrazená pro provádění osobní hygieny a uprostřed stála velká káď na koupání z kafrového dřeva. Chu Wanning na ni vrhnul zběžný pohled – byla plná horké vody, ze které stoupala pára a plavaly v ní byliny do koupele, pozornost podniku, ale nikde nikdo.

Jenže když se rozhlédnul ještě jednou, všiml si, že přes dřevěný rám je ledabyle přehozené Mo Ranovovo oblečení. Přece se nemohl vykoupat a pak vyběhnout ven nahý?

Chu Wanning chtěl tu svou hroznou myšlenku co nejrychleji zahnat; začalo mu tepat ve spáncích, tvář mu pobledla a on pevně sevřel rty.

Právě odcházel, když se mu za zády ozvalo „glo, glo.“ Chu Wanning se otočil a uviděl, jak na hladinu, mezi bylinami o okvětními lístky stoupají bubliny.

– Je snad někdo v té kádi?

Sotva mu ta myšlenka prolétla hlavou, z kádě se s hlasitým šploucháním vynořil jako drak z jezera nahý mladík. Chu Wanninga to tak poplašilo, že bezděčně ustoupil o dva kroky dozadu.

Vypadalo to, že byl celou dobu potopený pod vodou, a proto neslyšel Chu Wanningovo volání. Když už tam nemohl déle vydržet, vynořil se ven, ukázal celou horní polovinu těla a vlasy si osušil tak, že se otřepal jako pes. Zmáčel Chu Wanningovi celé šaty.

„Mo Rane!“

„Ach!“ Ztrnul a vyvalil oči. Očividně nečekal, že když se vynoří z koupele, najde ho tam. „Mistře!“ vydechl.

„Ty …“

Pohledem přejel mladíkovu dobře rostlou postavu; ramena už měl dost široká, jeho tvary byly pevné, měly mladistvou pružnost a ohebnost. Vodní kapky na jeho svalnaté hrudi se slévaly v malé stružky, které pomalu stékaly po kůži dolů a jiskřily ve slunečním světle.

Vypadal jako krásný mořský mládenec, který zpola vystoupil z vody, oči se mu třpytily a ve vlasech, které mu splývaly po těle, se zachytilo několik okvětních lístků.

Mo Ran si otřel tvář, uculil se a posunul směrem k Chu Wanningovi. Opřel si paže o okraj kádě a lopatky a svaly na ramenou se mu zavlnily jako tygrovi. Naklonil hlavu a zářivě se na něj usmál.

Chu Wanning zjistil, že se mu točí hlava a zapalují tváře, a bez rozmyslu se zeptal: „Co to děláš?“

„Koupu se.“

„Ráno?“

„Hehe.“

Měl ale špatné svědomí – ve skutečnosti se napřed opláchnul ve studené vodě, protože se snažil vyhnat si ze slabin všechnu tu spalující horkost, a pak si řekl, že když už je svlečený, může se rovnou vykoupat. Koupel mu zvedla náladu, a tak se začal potápět, aby zjistil, jak dlouho vydrží pod vodou. Vůbec nečekal, že sem zabloudí Chu Wanning.

„Proč se tak pitomě usmíváš?“ Chu Wanning se mračil a pokoušel se ledovým tónem hlasu zakrýt, že mu celá hlava hoří. „Proč jsi měl nevzbudil, když jsi vstával? Jen jsi se tu poflakoval, rozházel jsi tu svoje šaty, co tvoje způ…“

„Mistře. Máte tady … vodu.“ Ozvalo se zašplouchnutí; natáhl ruku, aby Chu Wanningovi otřel tvář.

„…soby.“

Mo Ran se smál; zapomněl, že má vlhké ruce a Chu Wanningův obličej teď byl celý mokrý.

Chu Wanning stál na místě jako přimrzlý, i vzduch okolo něj se ochladil. Tvář měl napjatou a pevně stisknul rty, ale řasy se mu chvěly.

Bylo to jako by chtěl cvičit loveckého psa, a místo toho se s ním přišlo mazlit rozjívené štěně.

„Vylez ven a obleč se. Musíme se vrátit k sektě.“

Chu Wanning ta slova ucedil s ledovým výrazem a máchnul rukávy. Jenže, a to Mo Ran nemohl vidět, měl u toho úplně rudé uši.

On zase nemohl vidět pár lesklých, zmatených a rozdychtěných očí, který ho bezmocně sledoval, dokud mu nezmizel.

Roztomilý úsměv zmizel z Mo Ranovy tváře a nahradil ho výraz zklamání. Vztekle plácnul do vody a pak si dlaněmi přejel po obličeji.

Co to sakra je.

Co to s ním dneska je?

Potom, co se vykoupal, ho viděl jen chvilku a musel se dotknout jeho tváře.

Sotva se mu povedlo vzrušení potlačit, a už mu zase stojí …

„To ti to oblékání trvalo tak dlouho?“ Chu Wanning, který stál u okna, se k němu otočil. Šaty se mu lehce vzdouvaly ve vánku, jemné pramínky vlasů mu rámovaly jeho nefritové tváře a podrážděně ho peskoval.

Mo Ran si odkašlal a váhavě zamumlal: „Vysoušel jsem si vlasy kouzlem, ale m… moc mi to nešlo, tak to chvíli trvalo. Mistře, odpusťte, že jsem vás nechal čekat.“

Chu Wanning, zaskočený tím, že najednou mluví, jak se sluší a patří, na něj vrhnul podezíravý pohled a řekl: „Když jsi se už umyl, sbalíme si a pak si můžeme jít najmout člun. Nemám rád létající meče a už jsem unavený z jízdy na koni. Poplujeme po vodě, alespoň si cestou užijeme krásné vyhlídky.“

„To zní dobře.“ Mo Ran se neodvažoval se na něj dívat příliš dlouho, a několikrát si odkašlal, aby zakryl své rozpaky.

„Tebe bolí v krku?“ zamračil se Chu Wanning.

„… To nic není.“

Uspěchaně si začal balit.

Pak se zastavili v krámku a koupili si sušené potraviny, aby měli něco na cestu a pak se vydali do přístavu, najmout si nějaké plavidlo.

Pluli po řece Yangtze a kdykoli se dostali k nesplavným místům, roztáhli dřevěná křídla lodě a díky moci kouzel se s ní vznesli na oblohu. Cesta nebyla rychlá, ale pohodlná a klidná. Po osmi dnech dojeli k hoře Sisheng a dřevěný člun přistál u horské brány.

Mo Ran rozhrnul bambusový závěs a nechal Chu Wanninga vyjít z kajuty jako prvního a potom ho následoval. Byla už pozdní noc a měsíc jasně zářil vysoko nad jejich hlavami. Starší Yuheng s předstihem zpravil Xue Zhengyonga a dal mu pokyny, aby pro ně nechystal žádné uvítání a neposílal žádný doprovod, takže nepotkali nikoho, dokud nevystoupali po schodišti k hlavní bráně, kde našli na stráži čtyři žáky.

„Starší Yuheng!“

„Mladý pán Mo!“

Když je žáci uviděli, znejistěli a v tvářích se jim zračil strach. Než se stačili vzpamatovat, všichni čtyři před nimi klečeli na kolenou, a překřikovali se: „Starší, mladý pane, jsou tu nějací lidé, kteří vás chtějí potrestat! Vůdce sekty vám poslal holuba se vzkazem, abyste sem teď nejezdili, a jak to vypadá, ten pták neletěl dost rychle! Prosím, ukryjte se na chvíli ve městě Wuchangu, ale teď rozhodně nechoďte dovnitř!“

Chu Wanning přivřel oči: „O co přesně se jedná, že tak vyvádíte?“

Lidé z horní kultivační oblasti obviňují staršího z toho, že se věnuje démonické kultivaci a chtějí vás soudit v pavilónu Tianyin!“

„V Pavilónu Tianyin?“ zopakoval zděšeně Mo Ran. „Není to vězení, které společně zbudovalo deset velkých sekt, které je vyhrazené pro zvlášť nebezpečné zločince?“

„Ano, to je! Jsou tu kvůli tomu případu v Motýlím městě!“ Žákyně úzkostně vydechla: „Vzpomíná si starší? To, jak vás za trest bili železným prutem!“

„Nemůžou na vás mít nic jiného než zneužití kultivačních technik proti prostým lidem. Navíc, mistr už přece trest přijal. Proč tu starou věc teď najednou vytáhli, a ještě jdou tak daleko, že v tom chtějí angažovat pavilón Tianyin.“ Mo Ran se zamračil. „A co s tím má společného démonická kultivace?“

„My neznáme podrobnosti, ale slyšeli jsme, že během jediné noci zahynuli všichni obyvatelé Motýlího města, a byli zabiti bytostí, která byla napůl bůh a napůl duch, a že to někdo nastrojil. Božští duchové jsou nesmírně mocní a nějaký obyčejný potulný kultivující by nic takového nesvedl, takže lidé z horního kultivačního světa z toho pod… podezřívají staršího Yuhenga!“

„Pfft.“ Mo Ran se zasmál. „A já jsem se už bál. Je to jen obyčejné nedorozumění, které se dá jednoduše vysvětlit, nemusíme se nikde schovávat.“ S úsměvem se obrátil na Chu Wanninga. „Mistře, věřil byste tomu? Když provedete vymítání nějakého menšího ducha, tak řeknou, že nechcete dát příležitost mladším a když se zbavíte nějakého mocného démona, tak vás začnou obviňovat z provozování démonické kultivace a z toho, že jste si opatřil nějakou bytost, co je napůl duch a napůl bůh, aby vám sloužila. Kdyby to tak bylo, nemuseli už bychom vůbec nic dělat, stačilo by jen celý den sedět, meditovat a kultivovat nesmrtelnost.“

Chu Wanning se však nesmál. Vypadal strhaně a jenom mlčel. Nakonec se zeptal: „Všichni lidé z Motýlího města jsou mrtví?“

„Tak jsme to slyšeli. Nikdo nepřežil.“

Chu Wanning zavřel oči.

Když žákyně viděla jeho podivný výraz, opatrně se zeptala: „Starší?“

„Ten incident jsem nezpůsobil, ale mohlo k němu dojít, protože jsem zanedbal provedení exorcismu. Pokud je to skutečně má vina, nemohu se vyhýbat odpovědnosti.“ Chu Wanning otevřel oči. „Mo Rane, jdeme dovnitř.“

Síň věrnosti lemovalo dvanáct svícnů z vinutého bronzu, každý deset stop vysoký, s devíti rozsochami odkud se jeho hlavní dřík větvil, směrem k vrcholu se zužoval a rozšiřoval směrem k zemi, a nesl dohromady tři sta padesát šest svíček. Ozařovaly hlavní síň hory Sisheng tak jasně, že tam bylo světlo jako ve dne.

Xue Zhengyong, v plné zbroji se tyčil jako socha odlitá ze železa tyčil na vysokém stupínku v čele sálu a shlížel shromáždění pod sebou očima, které mu svítily jako tygrovi.

„Vznešený pane Li, řeknu to naposledy. Starší Yuheng se právě nenachází zde u sekty, a navíc se vám mohu zaručit třeba vlastní životem za to, že to, co se stalo v Motýlím městě nebylo jeho dílo. Takže tu přestaňte roztrušovat ta svá … ta svá …

Paní Wang si zakryla ústa rukávem a diskrétně zašeptala: „Nepodložená obvinění.“

„Ehm, takže tu přestaňte roztrušovat ta svá nepodložená obvinění!“ pronesl Xue Meng a dodal svým slovům důraz širokým mávnutím ruky.

Když nepočítáme stráže z řad žáků z hory Sisheng, bylo v síni něco kolem třiceti lidí oblečených v modrozelených šatech, kteří v rukou nesli metly z koňských žíní a na hlavách měli jinxianské čapky – šlo o žáky z nedávno založené, slibné sekty Bitan z horní kultivační oblasti. V jejich čele byl muž ve věku okolo padesáti let, s dlouhými licousy, které mu splývaly dolů a v každém poryvu vzduchu se rozevlály, takže připomínal sumce – nebyl to nikdo jiný než sám vůdce sekty Bitan, Li Wuxin.

Li Wuxin si nakroutil licous a jízlivě se zasmál: „ vůdče sekty Xue, jediným důvodem, proč se tu s vámi ještě dohaduji je fakt, že vaše sekta je dosud považována za spravedlivou. K té tragédii v Motýlím městě došlo přesně poté, co ho váš starší Yuheng se svými žáky navštívil, aby tam provedl exorcismus. Domácnost Chenových nebyla v kontaktu s jinými kultivujícími, kromě jich tří. K dispozici jsou důkazy i svědci a vy nemáte jinou možnost než přiznat své selhání v této záležitosti.“

Xue Meng, který stál vedle otce se už nedokázal ovládnout a vypěnil: „Kde berete tu zatracenou drzost nám to předhazovat? Od kdy se staráte o problémy dolní kultivační oblasti? Obvykle jenom sedíte se založenýma rukama a snažíte se prokultivovat k nesmrtelnosti, ale když se něco stane, hned přiběhnete a obviňujete z toho mého mistra, to přece není možné!“

„Mladý pane Xue.“ Li Wuxin se nerozčílil, a na místo toho mu věnoval významný pohled a usmál se. „Slyšel jsem, že se vám přezdívá syn fénixe. Nu, a když jsem se s vámi dnes setkal osobně a mohl posoudit váš vzhled a vystupování, takříkajíc mi to otevřelo oči.“

„Vy …!“

Li Wuxin obrátil oči v sloup a oslovil znovu Xue Zhengyonga: „ vůdče sekty Xue, my v horní kultivační oblasti přísně dodržujeme zákony a máme v úmyslu dostat se té věci na kloub. Pokud nebudete spolupracovat a nevydáte nám staršího Yuhenga, Mo Rana a ostatní, neponecháváte mi jinou možnost, než abych požádal nejmocnější sektu kultivačního světa, sektu Rufeng, aby zasáhla a ujala se vyšetřování!“

Xue Zhengyong měl odjakživa drsnou povahu. Výhružce se jen zasmál: „Che. Však já dobře vím, že vaše sekta Bitan je se sektou Rufeng jedna ruka, ale i kdyby tu dnes přede mnou stál samotný Nangong Liu, řekl bych mu to samé – nevydám vám je, a s Yuhengem to nemá co dělat.“

Xue Meng nezůstal pozadu: „Snad by se vznešený pán Li dál zbytečně nezdržoval a ráčil už odtáhnout.“

„Vidíte to? Všichni to vidí! Vidí, jací jste zaostalí hrubci, co schvalují zločiny, a ještě napomáhají jejich páchání!“

Z davu zazněl přeskakující mužský hlas: „Mně už se tady stala podobná věc, když ten Mo ukradl nějaké věci mému příteli a přišli jsme sem ve vší slušnosti, abychom se domohli spravedlnosti, tehdy s námi vyběhli a úplně stejně nás vyhodili! Vznešený pane Li, vždyť vy jste to také viděl! Pokud se hoře Sisheng bude trpět, že se tak zpupně staví nad zákony, bude dolní kultivační oblast brzy v troskách!“

Sotva domluvil, ozvalo se od dveří tiché odkašlání. Všichni, jako jeden muž se otočili ke dveřím a tam, ve stínu, kam nedopadalo světlo svícnů, stál mladík v modrých šatech a lehké zbroji, nedbale se opíral o vyřezávanou rumělkově červenou zárubeň a sledoval ten výjev se znuděným výrazem. Byl nesmírně pohledný a když na jeho pleť dopadlo světlo, doslova zářila.

Na tváři měl lehký a okouzlující úsměv: „Tak si říkám, mladý pane Changu, kdy že jsem měl vašeho přítele okrást? Prosím řekněte mi, byl to Rong San … nebo to byl Rong Jiu? Nemohu si vzpomenout. Mimochodem, ten hezoučký hoch je váš přítel, nebo váš milenec? Proč svou náklonnost k němu tajíte, hm? Co když tím zraníte jeho city?

Muž, který si naříkavě stěžoval, nebyl nikdo jiný než obchodník Chang z Yizhou, ten samý, co prohlašoval, že s Mo Ranem ještě neskončil.

Mladý pan Chang nejprve otáčel hlavou ze strany na stranu, postrašený tím, že Mo Rana tak najednou znovu vidí, ale potom se mu zablýsklo v očích a začal zoufale naříkat: „Mo Weiyu, vy bídáku! Přátelství mezi mnou a Jiu Erem, bylo přátelstvím hmoždíře a paličky, bylo úplně nevinné. Potkala ho taková strašná smrt z rukou vašeho společníka, té nestvůry a vy … vy se ještě opovažujete špinit jeho jméno!“

„Cože?“ Mo Ranovi se rozbušilo srdce. Přivřel oči: „Rong Jiu zemřel?“

Mladý pan Chang mluvil hněvivě a s pláčem na krajíčku: „Jeho rodiče žili v Motýlím městě a když je před několika dny jel navštívit, potkalo ho to neštěstí. Tehdy jsem se dozvěděl o tom, jaké zločiny pácháte s tím svým mistrem! Hned jsem jel za vznešeným panem Li, abych zjednal spravedlnost!“

Mo Ranovo mínění o Rong Jiuovi bylo všelijaké, jen ne dobré, a když se vzpamatoval z překvapení, jenom mávnul rukou: „Přátelství hmoždíře a paličky? Takže vy jste dělal paličku a on byl hmoždíř, buch, buch, buch, co? Já bych netvrdil, že to bylo nevinné, ale jak chcete.“

„M… Mo Rane!“ Mladý pán Chang takovou urážku nečekal. „Vy negramotný zvrhlíku! Vy … vy …!“

„Ehm, ehm …“ Na paní Wang už to bylo moc.

Xue Zhengyong zamrkal, ale mlčel. Hmoždíř a palička, příšerné. Jeho synovec to nazval správně, tak co.

Z noční tmy se ozvalo hlasité vydechnutí, jako když se roztříští nefrit z hory Kun, jako když praská led na jezeře, hluboké a nepopsatelně krásné, potom se objevila štíhlá, půvabná ruka …

A uštědřila Mo Ranovi na tvář štípavý políček.

„Taková odporná sprostota. Přátelství hmoždíře a paličky znamená přátelský vztah bez ohledu na společenské postavení a majetek, jaký měli mezi sebou Gong Shamu a Wu You.“

Na prahu se objevil Chu Wanning, tvářil se rozzlobeně a nasadil tvrdý tón: „Co tady tak blbě stojíš ve dveřích, mazej sakra dovnitř!“

„Mistře!“

„Mistře!“

Xue Meng a Shi Mei, celí překvapení a rozradostnění z toho, že se s ním zase vidí, ho spěchali pozdravit. Xue Zhengyong však rozezleně vyvalil oči: „Starší Yuhengu, co vás k nám tak nečekaně přivedlo zpátky?“

„Jak dlouho jste tu věc chtěl zvládat sám, kdybych se nevrátil?“ Chu Wanning s ledovým klidem kráčel Síní věrnosti, jeho tvář ve světle svící nesla téměř krásu nesmrtelného. Zastavil se před zlatým trůnem, vyměnil si s Xue Zhengyongem pokynutí a mávnul svými širokými rukávy.

„Jsem Chu Wanning z hory Sisheng, ponížený nositel titulu starší Yuheng. Zdá se, že mi chcete položit nějaké otázky; nuže, neodmítnu vám žádnou odpověď.“ Li Wuxin na něj zíral naprosto otřesen, ale z Chu Wanningových očí se nedalo nic vyčíst; vrhnul na něj jediný pohled a poté pokračoval nevzrušeným hlasem: „Poučte mne laskavě.“

 

Poznámka: přátelství hmoždíře a paličky je rčení, které má vyjadřovat přátelský vztah, ve kterém se nedbá na společenské postavení a majetek. Rčení má původ v příběhu, který se měl odehrát v době dynastie Východních Hanů. Tehdy učenec jménem Gong Shamu, aby vydělal dost peněz a mohl navštěvovat císařskou akademii, oblékl prostý oděv a nechal se zaměstnat v sídle úředníka jménem Wu You. Jeho prací bylo drcení rýže (hmoždířem a paličkou). Wu You po čase zjistil, že Gong Shamu je velice inteligentní a vzdělaný, spřátelil se s ním a finančně podporoval jeho studium.